Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (34)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (34)

Vánoce - Přijely stroje - Západ slunce - Pozvání – Nebe
 
Přišly vánoce a Karel se u nás neobjevil. Ani do vesnice jsme nemuseli. Někteří lidi ve vesnici mysleli, že jsme se odstěhovali.
„Z takovýho luxusního bejváku a voni šli do marigotky!“ říkala v suprmarketu Knotková, která si už nenechala říkat „hospodská“, ale hoteliérová. Knotek vybavil hospodu dřevěnejma lavicema, na stěny pověsil kukačky, citery a obrázky Alp a jezdili k němu Němcí. Kácha se naučil jódlovat. Ale někdo tvrdil, že zpívá ,jako když křičí o pomoc. Místní do hospody přestali chodit, protože Knotek zvednul ceny. Taky se říkalo, že shání mladý číšnice, který by obsluhovaly "nahoře bez“. Kornelie mi musela vysvětlit, co je to za čuňárnu. Adolf Pikart nám občas nakoupil a přivezl jídlo i vodu v kanystrech. Pokaždý říkal, že má cestu okolo. O Ríšovi a sestře Žofince věděl málo, ale prý se tam v Americe maji dobře. Pikartovic už si začali zvykat. Žofinka jim volala dvakrát tejdně telefonem. Starej Pikart si vypůjčil od bratra z Budějovic peníze, dal dohromady úspory, Adolf jim dal také peníze, a barák prej rost‘ jako z vody.
„Než zemřít v paneláku, tak se radši udřu!“ říkal Přenosilovi Pikart.
Stavebníci už rejpali v zemi blízko nás. Topili jsme v kamnech dřívím, kterýho bylo rozházenýho kolem dost. Hajný Zajíček se objevoval často. Kornelie mu koupila k Vánocům tři páry teplejch ponožek. Z důchodu nám moc nezbejvalo. Strhávali nám na ten panelovej byt nájem. Karel se objevil na skok a z auta křičel: „To jsou doplatky za dodělky na fasádě. Nebojte se, brzy se vám vyplatí za dům. Je to v jednání. Lítám po úřadech, aby to bylo co nejdřív.“
Odjel a k večeru se objevil znova.
„Chtěl jsem vám popřát hezký Vánoce,“ začal sladce mluvit, a po nějaký chvíli, když vypil čaj a snědl cukroví z perníku se najednou zeptal: „A jestlipak máte napsanou taky závěť? Dneska to každej moderní slušnej člověk udělá s právníkem. O jednom bych věděl.“
Kornelie se skoro opařila čajem, když to dořek‘.
„Nic nemáme, tak proč bysme dělali závěť?“
„Co ta suma, která přijde za dům, až to zařídím?“
„Tu dáme dětem z Ústavu dobré vůle! Už jsme to slíbili!“
Poslední věta Karla hrozně rozčílila, ale usmíval se pořád. Potom odjel. Zajíček se objevil chvíli za Karlem. Ani ne po hodině. Přinesl Kornelii do vázy větvičku ze smrčku. Voněla smůlou. Kornelie zapálila komeníčka a posypala kamna purpůrou.
„To je ale nálada,“ zasnil se Zajíček, „jako když jsem byl v hájovně. Jó, kdyby tu byla s náma Ludmila!“
Popíjeli jsme punčovej čaj. Hajnýmu se pořád stejskalo a zajímavý bylo, že na ženu nenadával. Asi jí měl pořád rád. Hajný od poslední návštěvy zhubnul a byl kost a kůže. Byl bledej a podchlazenej. Pokašlával a měl divný bledý oči. Přenosil vyprávěl Kornelii, že Zajíček dává celej důchod svý ženě Ludmile na děti. O ty prý se stará její stará máma v Bloumově. Na malinkým stolku zhasla svíčka na smrkový větvi.
„To je špatný znamení,“ leknul jsem se.
„To je obyčejnej průvan. Nezavřel si dveře, Emane,“ uklidnila mě Kornelie.
Venku byl takovej mráz, že jsme vzali Levou a Pravou dovnitř. Králík nám zůstal jen jeden a tak jsme ho vzali dovnitř taky. Slepice byly kdoví kde. Ukradli nám je. I ty hlinikový plechy si oloupaly, když jsme byli s Kornelií v suprmarketu. Kornelie se pořád koukala na pohled z Ameriky:
 „Brzy vám pošleme dopis a přejeme hezký Chrismas (Vánoce). Myslíme na vás. Je tu metr sněhu. Ríša a Žofinka.“
„Vánoce jsou čas zamyšlení,“ ozval se Zajíček.
Úplně jsem na něj zapomněl. Seděl na zemi v koutě a hladil Levou a Pravou.
„Zejtra půjdeme do kostela,“ řekla Kornelie, „nebyli jsme tam dlouho!“
„Jen jestli bude otevřenej,“ připomněl jsem.
„Je otevřenej každej den,“ řekl nám Zajíček.
„Aby ho někdo nevykrad‘!“
Zajíček mávnul rukou: „Nikdo ho nevykrade. Už tam není nic! Byl vykradenej už šestkrát. I zvon v noci ukradli.“
„Proto neslyšíme zvony, Emane,“ řekla tiše Kornelie.
„To je špatný, ale kostel je to pořád, i kdyby ho vykradli desetkrát.“
Kornelie se mnou souhlasila. Zajíček odešel do začínající vánice. Marně jsme ho zdržovali. Vločky a šmouhy sněhu ho schovaly. Jen kašel byl slyšet dýl. Vyprávěli jsme si s Kornelií až do jedný noční.
„Nakonec to tady neni špatný!“ šeptala Kornelie. „Máme teplo a žijeme a nikdo nás tady neotravuje.“
Jako zázrakem se udělalo druhej den hezky. Na našem domku zářily rampouchy a haraburdí na stavbě se přikrylo sněhovou dekou. Přitloukal jsem na podlaze prkýnko, který zakrejvalo skulinu. Trochu tam foukalo.
„Emane, pojď sem,“ slyšel jsem volat Kornelii.
Podíval jsem se z okýnka ven. Okolo našeho domku řvaly nějaký stroje.
„Obludy smradlavý,“ nadávala Kornelie.
Vyšli jsme ven na schůdky. Okolo nás popojížděl velkej buldozer a bagr. Ten měl na tý svý konstrukci zavěšenou železnou hrušku velkou jako stůl. Houpala se na laně.
„Vždyť nás zabijou!“ křičel jsem. „Co to děláte? Tady jsou lidi! Já a Kornelie!“
V buldozeru stál inženýr Pešula, stavbyvedoucí: „Pane Rákos, mrzí mě to, ale jistě jste dostal oznámení, dali jsme ho panu Karlovi, že dneska likvidujeme tuhle maringotku a tenhle prostor připravujeme pro práce v zemi. Tady povede poslední kilometr obchvatu.“
„Náš syn Karel nám nic nedal!“
„Váš syn?“ divil se Pešula a vypnul motor.
„Jó náš syn,“ potvrdila Kornelie.
Pešula byl zaraženej a překvapenej. Ale nakonec se rozpovídal: „Viděl jsem jeho občanskej průkaz! Když chtěl půjčit tuhle maringotku do tý doby, než sem dojdou stavební práce! V průkazu měl napsáno Karel Rokouš! Ne, Rákos!“
Když viděl, že mlčíme a Kornelie se trochu rozklepala povídal dál: „Ostatně, znám ho celý léta. Ještě z Ostravy. Hlídal na parkovišti, sázel a hrál kartičky. Taky dělal pojišťovacího agenta!“
„Byl v Indii!“ vyhrkla Kornelie.
„A v Londýně,“ přidal jsem se.
„A je doktor a má profesůru!“ řekla Kornelie, ale nějak nejistě.
„A zná světový jazyky,“ dodal jsem tiše.
„Neblázněte, pane Rákos, jediný jazyky, který zná jsou ty, co má u bot!“
Mlčení trvalo dlouho a zima nás roztřásla.
„Moment,“ řekla panu Pešulovi Kornelie.
Z našeho domku si přinesla kabát, mně taky, malou tašku a obrázek Dej Bůh štěstí tomu domu! Já jsem naházel do velkýho kufru různý hadry, který vybrala Kornelie. Z bedničkovýho chlívku jsme vyvedli kozy, králíka jsem dal do bedničky od cukru. Drápal a nechtěl ze svýho domůvku. Měl tam teplo. Pešula udiveně koukal.
„To je všechno?“ ptal se nejistě.
„Jó, to je všechno!“ řekla Kornelie.
„Už tam nic nemáte?“ znovu se ptal Pešula.
„Ne.“ řekli jsme s Končou oba najednou.
Pešula zakroutil hlavou a buldozer nastartoval. V bagru seděl Valibuk Maškovic. Měl oranžovou kombinézu a na zádech nápis HORJEČ COMPANY. Buldozer řídil Kulich. Ani nás nepozdravili. Jakoby se styděli. Ale my se nezlobili. Oni přece za nic nemohli. Je to jejich práce. Bagrista Valibuk popojížděl sem a tam až se železná hruška rozhoupala a třískla do maringotky. Položila se na bok a my viděli kola zespodu. Další rány a stěny se rozložily. Vykoukla naše postel, peřina a skříň. Pešula nechápal. Díval se na nás, ale my dělali, že je to tak, jak má bejt. Buldozer vyrazil a hrnul před sebou trosky našeho pojízdnýho domova. Najednou byl malej a zmuchlanej...
„Divný, že jsme se tam vešli, Emane“, křičela na mě Kornelie, aby překřičela rámus.
„Karlovi jsme to říkali už před měsícem, pane Rákos,“ volal na nás Pešula, jako by se omlouval.
Buldozer odjížděl a za ním chrochtal bagr. Kulich na nás křičel: „Kvůli vám musí člověk makat i o Vánocích.“ Odplivl si a přidal plyn.
Stáli jsme v místech, kde stával ještě před hodinou náš domek na kolech. Nahoře na dálnici ujížděla auta. Dálnice vrčela a z Ratolůstek se ozval zvon. Zajíček stál na mostě a díval se směrem k nám. Určitě všechno viděl. Podupával a jeho postavička v dálce vypadala jako vystřižená z papíru. Díval jsem se na oblohu: „Kornelie, teď už nám nebude pršet do domu.“
„Jak jsi na to přišel?“ divila se.
„Už nemáme žádnou střechu!“
Zakroutila hlavou a potom ukázala vzhůru: „Máme, Emane. Nebe!“
Celej život mě Kornelie překvapovala. Na tohle bych já nepřišel.
„Podívej se, Emane,“ ukazovala Kornelie na zem, „tady je kus bedny, ve který žil králík.
Na papundeklu byl čitelnej nápis - Rafinovaný cukr.
Když jsme odcházeli ze staveniště, ani jsme se neohlídli. Kozy jsme dali zpátky Pazderový. Králika si vzal Ženíšek a slíbil, že ho nezabije. Věřili jsme mu, protože byl vegetarián. Stáli jsme u Suprmarketu. Byl osvětlenej jako vánoční stromek.
„Kam teď?“ křičel jsem, abych přehlušil ventilátor, co hnal teplo na zákazníky u vchodu.
„Můžete ke mně,“ ozvalo se za námi. Inženýr Pešula držel v ruce krabice a vysvětloval: „Teprve teď mám čas na nadělování. Koupil jsem si košili a tepláky. Jsem vdovec a tak to mám jednoduchý!“
Nechápali jsme, co chtěl Pešula říct, a tak jsme mlčeli.
„Můžete bydlet u mě. Můj dům je prázdnej, jsem sám, dcera se neozve, a já jsem celý dny na stavbě. Je to moje láska. A nájemnýho se nebojte. Budu rád, když barák nebude prázdnej.“
„Pane Pešula, vy ste hodnej člověk,“ řekla Kornelie, a já si to myslel taky.
„Ale nejsem,“ zasmál se. vždyť jsem vám rozbil dům!“
Za tejden přijela dcera pana Pešuly se svým manželem. Prý byl nějaký velký zvíře v pražský bance. Slyšeli jsme, že se hrozně hádaji.
„Je to kvůli nám!“ šeptala Kornelie.
Já mám špatnej sluch a tak jsem neslyšel slova. Dcera pana Pešuly odjela se svým vyfešákovaným mužem. Bez pozdravu bouchla dvířkama u auta. Pešula zaklepal a jen rozpačitě řekl: „Promiňte. To víte, děti!“
Pošťák Přenosil nám přines dopis. Vítal se s náma, jako by nás neviděl rok. Vyprávěl, že akciová firma HORJEČ COMPANY zkrachovala a Ječmena a JUDra. Vendelína Papáčka hledá policie pro nějaký daňový úniky a jiný věci. Ten Suprmarket koupila nějaká anglická společnost a že Těšík zrušil ten svuj krám.
„Převratná doba,“ kejval Přenosil. Taky říkal, že Pikart už bydlí v novym domě.
„Fotograf Marian Vlček nedostal sice první cenu ve fotografii, ale dostal od starýho Kubíka přes dršku, protože chtěl jeho neplnoletýho syna fotografovat nahatýho!“
Přenosil odcházel a volal na nás: „Příště vám řeknu víc! Jó, ta politická strana VLK a PLK se souději. Kvůli nějakejm sponzorskejm darum.“
Kornelie nedočkavě otevřela dopis a četla nahlas:
„Milý strýčku Emánku a tetičko Kornelie. Posíláme vám skvělé pozdravy. Tatínek Žofinky telefonoval, že bydlíte v podnájmu u pana Pešuly. My pracujeme s Žofinkou od rána do večera. Máme malé květinářství s dvěma skleníky a Žofinka vyrábí a prodává sušené vůně. Máme zákazníky zdaleka. A teď vás o něco prosíme. Celej den je náš dům v zahradě prázdnej. Psi Jack a John jsou sami a papoušek Kiki taky. Máme taky kocoura Barabáše. Byli bychom rádi, kdyby teta Kornelie naučila mojí Žofinku vařit česká jídla. Můžete tady být „na furt“. Taky se nám po vás stýská. Máme vás rádi, a tak bysme byli moc rádi, kdybyste k nám na delší dobu přiletěli. Zapomněl jsem napsat, že jsme měli svatbu v kostele. Čekáme malýho Ríšu, nebo Žofinku. Když se rozhodnete, řekněte to mému tchánovi Pikartovi. Zavolá nám to telefonem. Bydlet budete v malém domku v zahradě. Jídla je tady dost a budete dostávat plat. To abyste nemysleli, že tu budete jen tak. My vás potřebujeme. Hned jak zavoláte, pošleme vám letenky. Bratr Žofinky, Adolf, vám obstará všechny potřebné dokumenty. Netrpělivě čekáme na odpověď.
Mr. a Mrs. Richard and Zofinka Pikart,
Cicero - Chicago
Liberty road - 50 Avenue - USA.
 P. S. Zapomněl jsem na jednu maličkost. Rozhodli jsme se pro společné jméno Pikart.“

Kornelie i já jsme si teprve za chvíli uvědomili, co je to za dopis. Seděli jsme na židlích jako přivázaný. Pořád jsme se dívali na ten dopis. Byly na něm známky s nějakým člověkem.
„To je George Washington,“ řekla Kornelie. „Byl to první americkej prezident!“
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se. Kornelie vstala vysunula bradu a řekla: „Poletíme! Potřebujou nás!“
Vyšli jsme ven na vzduch. Oběma se nám zdálo, že se dusíme. Na světě nejsou náhody. Nějak to do sebe všechno zapadá. Potkali jsme Adolfa Pikarta. Zastavil a tak jsme mu řekli, jestli by nezavolal Ríšovi a Žofince. Zasmál se. Už věděl všechno. Vyndal mobil a mačkal číslíčka. Začal mluvit do toho malýho zázraku: „Rákosovic přiletěji. Nebojte. Zařídím jim všechno. Ahoj!“
Adolf se na nás podíval: „Pozdravujou vás. Křičeli do telefonu radostí. Zejtra vám přivezu listiny a pomůžu vám je vyplnit. Žádný strachy! Tak poletíte?“
„Jó, poletíme!“ řekla Kornelie.
„Jste blázni, ale to je fajn.“ Pikart odjížděl a pobaveně kroutil hlavou. Třikrát zatroubil na klakson.
Beze slova jsme namířili na okraj Tumlovic. Večer se rychle blížil. Stáli jsme v místech, kde jsme tak dlouho žili. Za dálnicí nad mostem zapadalo slunce.  Bylo krvavý jako velikej pomeranč. Ozval se dupot. Arthur proběhl okolo nás a ztrácel se tam někde, kde bejval les, kam jsem chodil na dříví.
„Přišel se rozloučit,“ řekla tiše Kornelie. Přikývl jsem. Pomeranč mizel na západě a nebe vypadalo jako barevnej pohled.
„Poletíme do cizí země,“ řekl jsem Kornelii.
Usmála se: „Jakápak cizí země, Emanueli. Zeměkoule je jen jedna a bydlíme na ní všichni.“
Začalo sněžit a z tumlovickýho kostela svatýho Patrika začal bimbat zvon, kterej tam dali předevčírem.
 
                                                                     Konec
 
Napsáno 1981 - 2001 Dopsáno 20. 9. 2001 v Kladně
Své ženě Jarmile, dětem, vnoučatům a zdravotníkům v České republice, kteří mně nesčetněkrát pomohli a pomáhají udržovat mou rezivějící tělesnou schránku. Autor.

Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 02. 2009.