Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (14)
Je to velké umění, umět odpočívat bez pocitu ztráty času. | Mezi psychiatrem a nemocným je jediný rozdíl, že psychiatr o své chorobě neví. | Je to divné pomyšlení, že člověk, i když žádný trestný čin nespáchal, je hned po narození odsouzen k smrti. Vyšetřovací vazba trvá průměrně sedmdesát let. | V životě nehledáme toho, koho máme rádi, ale toho, kdo má rád nás.
Josef Fousek oslavuje sedmdesátiny. Gratulujeme!
Vymyslet originální blahopřání k sedmdesátinám pro skvělého člověka, kamaráda a přítele, nadaného umělce, všestranného tvůrce, zábavného společníka, jakož i pracovitého a obětavého profesionála, jakým je Josef Fousek? To je nesporně zadání z kategorie „poslední úkol pro sebevraha“.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (12)
Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (12)
♦ Usilovná práce je důkazem ctižádosti, ale i strachu z budoucnosti. Líní lidé mohou být filozofy, ale jsou příliš líní na to, aby domysleli hrůzu svých konců. ♦ Starý člověk je jako kompjútr. Má spousty poruch, je často opravován a přesto je rád, když mu omakávají klávesnici. ♦ Opravdu velké blbosti dokáží udělat blbci vzdělaní. Nevzdělaný blbec nedomyslí svou blbost do konce.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (11)
♦ Oplzlé texty jsou upozorněním, že se chce zviditelnit někdo, kdo se v budoucnosti bude pokládat za ušlechtilého. ♦ Každé hovno najde svoji podrážku! ♦ Byl by to významný vynález, kdyby v každé porodnici byl přístroj, který by signalizoval: Pozor, na svět přichází ambiciózní blbec! ♦ Šoubyznys, folkbyznys, čmoudbyznys mají společnou ochrannou známku: Made in Prachy.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (34)
Pešula zakroutil hlavou a buldozer nastartoval. V bagru seděl Valibuk Maškovic. Měl oranžovou kombinézu a na zádech nápis HORJEČ COMPANY. Buldozer řídil Kulich. Ani nás nepozdravili. Jakoby se styděli. Ale my se nezlobili. Oni přece za nic nemohli. Je to jejich práce. Bagrista Valibuk popojížděl sem a tam až se železná hruška rozhoupala a třískla do maringotky.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (9)
O lidech se neví (o těch, co normálně a obyčejně žijí) do té doby, než je zapotřebí jejich hlasů. Tím nemyslím hlasy operní, folkové, popové a záhrobní. Když nastává OBDOBÍ URNOVÉ, které má poskytnout křeslo, stůl, kočár, imunitu, neboli páchati zlolajno a skopičino bez následků jakýchkoli, stáváme se potřebnými i my, kteří na stolce moci nedosahujeme a ani dosáhnouti nechceme. Začínají nás zdravit ti, kteří nás povzneseně míjeli a v novinách a médiích čteme, jaké pamlsky nám ta či oná strana slibuje naservírovat na tácu populismu.
Josef Fousek: Švédské vzpomínky
Zapomněl jsem, že mám za sebou týden ve Švédsku, tisíce kilometrů cest, letadlem, auty, autobusem, metrem. V letadle při dosednutí na stockholmské letiště Arlanda jsem poděkoval pilotovi potleskem. Můj syn Tomáš a vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký se nepřidali. Na letišti nás srdečně přivítala Jitka Vykopalová, dobrá duše celé naší kulturní „mise“.
Josef Fousek: Blbá nálada / Divadlo obyčejné chvíle
Den začal divně. Nohou jsem srazil při vstávání obraz Jana Kristoforiho, řízl jsem se při holení, malíček u nohy jsem si narazil o dveře. Zazvonil telefon a anonym šeptal, že si s Jirkou Krampolem dáváme ke snídani extázi. S dekadentní náladou jsem se zakousl do BE-BE a ulomil si kousek zubu.
Josef Fousek: Pohlazení Evy
V roce 1995 jsem měl vystoupení pro krajany v Austrálii. Poblíže pódia se skvěl plakát s Evou Pilarovou, který hlásal, že Eva bude mít za čtrnáct dní koncert v Sydney. V té době jsem netušil, že nás spojí za dvanáct let společná práce na knize POHLAZENÍ. Nápad nakladatele Jindřicha Krause Eva uskutečnila a já jsem její fotoobrazy rád doplnil svými básněmi.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (25)
„Přineste skleničky, pane mistr,“ vyzvala Vlčka a otevřela třešňový, „mám narozeniny tak tu nebudem sedět při culifiňdě. Vlček se nedal pobízet. Přinesl láhev nějakýho zahraničního likéru a po dvou sklenkách třešňovýho a po pěti panákách toho cizího alkoholu, sundal se skříně kytaru a začal zpívat písničky nějakýho Franty Medvěda.
Josef Fousek: Souboj generací / Místo v čítance / Jed v krvi – xenofobie
Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (5)
Stanul jsem v metru. Tedy v subwayi. Byl jsem sám a vydával se na nejistou cestu. Příhody mne potkávají, a tak jsem se nebál zbytečně. Byly to obavy smíšené s radostí. Zadrnčely koleje a už jsem se vezl do neznáma. Na sedadlech ležely nejrůznější noviny, časopisy a propagační letáky odložené spěchajícími cestujícími. Nevím jak a kdy, ale najednou bylo vše uklizeno. V každém vagonu metra visela zarámovaná mapa města.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (4)
V řeckém parku za školou jsem si našel svoje místo a kolem mne byl podivný shluk roztodivných existencí. U kamenného stolu, pod sochou Sokrata, sedávala Američanka v černých brýlích. Přinášela dva sendviče a kolu. Její známý, v krátkých sportovních šortkách, v bílých botách a v tričku s nápisem I LOVE N. Y., se zakusoval do sendviče. Měl na uších exklusivní sluchátka, u pasu magnetofon. Podupával nohou a hluboce prožíval hudbu.
strana 1 / 12