Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (26)
Netušil jsem, že umí takhle mluvit. Vzpomněl jsem si na to jak jsem takový slova říkal já. Měl jsem mokrou tvář a nepršelo. Ani kapka. Ozvala se rána, jako když padl cement na prkennou podlahu. Byl to můj nevlastní brácha. Padl na dveře a ty se otevřely. Zuzana ho zvedla za mojí pomoci a dali jsme ho na gauč. Tý vodky bylo moc.
Josef Fousek: Nerovné věty / Dary jsou pouta
„Mluv rovně, přímo, bez kudrlinek, jasně, zřetelně, bez postranních úmyslů a hlavně – srozumitelně!“ To mně říkávala moje babička Kristýnka z Nemanic. Nevěděla, že její ponaučení budou přinášet potíže. Přišla doba, kdy se muselo mluvit opatrně. Na toto slůvko babička zapomněla.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (18)
Ty matesy mojí ženě doporučila spolupacientka z Kladna. Prý to dělala taky. Denně si dávala pět deka matesů a pila na to kyselý mlíko. Sestra musely větrat na pokoji i v noci a jedna mladá sestra si nasazovala masku z druhý světový války. Ta paní za tejden zemřela, ale prej to nebylo matesama, ale steskem, že za ní nikdo nechodil do nemocnice.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)
PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (2)
♦ V supermarketech je opravdová spravedlnost. Každý má stejný vůz a ještě mu to, co za něj zaplatil, vrátí nazpět. ♦ Sedím ve Sluneční čajovně. Kolem mne sedí lidé mladší o čtyřicet let. Je to zvláštní pocit vědět, že jednou budou pít stejný čaj jako já. Ale kde je záruka, že budou? ♦ Svou nepoučitelnost mnozí svádějí na neodvratnou dědičnost. ♦ Neustálým nadáváním na nečistou moc peněz skrýváme touhu použít mýdlo na nečisté ruce.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (26)
Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (10)
Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej.
Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (6)
Bolelo mě všechno, co může v noci bolet. Bolel mě celej člověk, jak říká v hospodě hajný Zajíček. Druhej den napadl sníh. Těšík k nám jít nechtěl, ale Kornelie má sílu. Je narozená ve Štíru a ty se nedaji. Dupla mu na nohu, chytla ho za límec a vedla Těšíka vesnicí jako jezevčíka. Když jsem se na to koukal z okna, musel jsem Kornelii obdivovat, i když jsem jí kolikrát měl pod krk.
Josef Fousek: Buďme k sobě vlídní
Odpuštění! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejtěžších a nejušlechtilejších vlastností, která si vyžaduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – překonat sama sebe a potlačit vlastní sobectví. Nevím, zda jsem dokázal někdy zcela odpustit podraz, ponížení, výsměch nebo nespravedlivé rozhodnutí.
Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (2/2)
V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (2)
„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“ Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání. „Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“ „Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“ Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (20)
♦ Hodný člověk je v situaci Ježíše Krista. Když jede na bicyklu, musí dávat pozor na hřebíky. ♦ Nepoznal jsem nudu! Umím pracovat, i když nečinně ležím. ♦ Na ulici upadl malý asi devítiletý chlapec. Zvedl jsem jej. „Pane,“ nastavil ruku, „dostanu dvacet korun!“ „Za co?“ ptal jsem se udiveně. „Za to, že jsem vám dal příležitost udělat dobrý skutek.“ ♦ Nejlepší budoucnost má duše z kola. Ta má v nebi příbuzné.
Josef Fousek: Na cestách s anděly
Josef Fousek měl odjakživa toulavé boty. A každá cesta i ta nejkratší, třeba jen z Kladna na Křivoklát, byla pro ně takovým dobrodružstvím jako pro jiné cesta kolem světa. Na každém kroku, i tam kde jiní vnímali jen šedou nudu, zažíval pestrobarevné příběhy, o kterých pak vyprávěl všude, kde se našel alespoň jeden posluchač.
Josef Fousek - V.Židek - B.Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (2)
Hovory se psy zavádím často. Budu asi k smíchu, ale když vidím pejsánky uvázané u krámů a supermarketů, jak čekají zoufalí, jestli se jejich panička vrátí, uklidňuji je. Někdy mám dojem, že mi rozumí. Také říkám: „Ahoj, Strakulíne, kde jsi běhal, že paťcháš?“ Rozčiluje mne, když spatřím huňáče, který, uštvaný s jazykem u země, běží za kolem na vodítku v třicetistupňovém vedru.
strana 1 / 12