Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (20)

♦ Hodný člověk je v situaci Ježíše Krista. Když jede na bicyklu, musí dávat pozor na hřebíky. ♦ Nepoznal jsem nudu! Umím pracovat, i když nečinně ležím. ♦ Na ulici upadl malý asi devítiletý chlapec. Zvedl jsem jej. „Pane,“ nastavil ruku, „dostanu dvacet korun!“ „Za co?“ ptal jsem se udiveně. „Za to, že jsem vám dal příležitost udělat dobrý skutek.“ ♦ Nejlepší budoucnost má duše z kola. Ta má v nebi příbuzné.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (19)

V MALENOVICÍCH, v malém bistru, mne vzpomínky na rok 1987 neodbytně a téměř vlezle, znovu navštívily. Zavřel jsem oči a začalo to stokráte opakované kino. Byl to pro mne první životní dotek s paní, která nás navštíví a řekne: „Už jsi dohrál, kamaráde!“ „Ty myslíš na svůj infarkt, že?“ přikývl jsem a Jarmila mávla rukou. „Máš pravdu,“ pochopil jsem, „jsem tady a jsou horší věci.

Josef Fousek: Udavači, anonymové, parazité / Májové dny

Jsou jako houby. Mají svá místa. Co do výskytu jsou u nás na předních místech v Evropě. Otravují studny s čistou vodou. Cizopasí na strastech a trápení svých spoluobčanů. Jsou zbabělí jako skunk a šíří parfém tchoře. Jejich přičiněním skončilo tisíce lidí v nacistických a později v komunistických lágrech.

Josef Fousek: Rezignace / Divadlo obyčejné chvíle

Z čeho se rodí agrese, bezcitnost, surovost? Televize, na kterou se mnohé svádí, tenkrát také nebyla, a toho předešlého bylo vždy ponejvíc. Kteréhokoli pedagoga potkám, povzdechne nad těžkou prací ve škole. Denně slyšíme o podvodech, zpronevěrách, o neserióznosti politiků, o výstřelcích mediálních hvězd, o válkách, nemocích, zločinech, o drogových monopolech. Není divu, že hodnoty jako je láska, úcta, pravda, čest, spravedlnost a porozumění, jsou v hlubokém stínu.

Josef Fousek: Noční flamendři | Pískací klíče | Červíček

Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů. Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.

Jitka Vykopalová: Večer setkání pro radost Pepy Fouska

Josef Fousek - osobnost a jméno, které znají milióny lidí v České republice, ale i mnozí krajané v zahraničí. Obzvláště u nás se nenajde snad téměř nikdo, kdo by nevěděl, kdo Pepa Fousek je, kdo by se alespoň něco o jeho životě a kariéře nedozvěděl. Slušní a laskaví lidé ho obdivují a milují. Protože jen se někde zjeví, budí okamžitě pozornost - vším svým celým já...

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (14)

Je to velké umění, umět odpočívat bez pocitu ztráty času. | Mezi psychiatrem a nemocným je jediný rozdíl, že psychiatr o své chorobě neví. | Je to divné pomyšlení, že člověk, i když žádný trestný čin nespáchal, je hned po narození odsouzen k smrti. Vyšetřovací vazba trvá průměrně sedmdesát let. | V životě nehledáme toho, koho máme rádi, ale toho, kdo má rád nás.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (13)

Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění. Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce.

Josef Fousek: Bez cenzury (10)

Snad každá generace vydává proklamace / aby se to co bylo k lepšímu pozměnilo / Svět hledá nové směry pro léčbu nedůvěry / stále se něco mění a nutí k zamyšlení / Vždyť už to není ani / zrovna jen k popukání / Tamto a nebo toto / z důvodů vážných proto / stále se něco kuje / a to co provokuje / lejstrem se hravě zruší / den ze dne Na mou duši ...

Josef Fousek: Bez cenzury (1)

Začal jsem trpět samotou v tom přeplněném městě / jak stará stopa šlápoty na nekonečné cestě / smutek jsem jedl k večeři a oddával se snění / já hledal vlídné slovíčko a myslel že svět změní / Lidé si doma pěstují kočičku nebo pejska / a těm se tajně svěřují jak se jim láskou stejská / zvíře je přítel člověka a nezáleží jaké / jestli je srstí porostlé nebo je šupinaté ...

Josef Fousek: Opuštění / Úspěch

Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (8)

Nerad o tom píši, ale je lépe vyřknout to, co člověka pronásleduje. Totiž vědomí, že se něco stalo a přesto, že se to asi událo, zůstaly pochyby, zda tomu opravdu tak bylo. V roce 1982, jsme vyjeli – tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera Ivanka – na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.

Josef Fousek: Souboj generací / Místo v čítance / Jed v krvi – xenofobie

Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (30)

Jedna moje známá, která umí vykládat z karet osudy, mi řekla: „Když máš pocity, vždy je za tím skutečná osoba! Ta může za tvůj pocit.“ Jsem přesvědčen, že máme ve svém okolí člověka, který nás nenávidí a škodí nám myšlenkami. Je to dílo závisti. Někdy je potlačena a se studem odháněna od vlastních dveří, ale někdy vyjde a zavře za sebou dveře. Je podlá a nízká. Utrousí slova zpochybnění, nevinnou větu, úsměšek nebo narážku.

strana 1 / 12

Další strana »