Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Souboj generací / Místo v čítance / Jed v krvi – xenofobie

Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (5)

Stanul jsem v metru. Tedy v subwayi. Byl jsem sám a vydával se na nejistou cestu. Příhody mne potkávají, a tak jsem se nebál zbytečně. Byly to obavy smíšené s radostí. Zadrnčely koleje a už jsem se vezl do neznáma. Na sedadlech ležely nejrůznější noviny, časopisy a propagační letáky odložené spěchajícími cestujícími. Nevím jak a kdy, ale najednou bylo vše uklizeno. V každém vagonu metra visela zarámovaná mapa města.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (4)

V řeckém parku za školou jsem si našel svoje místo a kolem mne byl podivný shluk roztodivných existencí. U kamenného stolu, pod sochou Sokrata, sedávala Američanka v černých brýlích. Přinášela dva sendviče a kolu. Její známý, v krátkých sportovních šortkách, v bílých botách a v tričku s nápisem I LOVE N. Y., se zakusoval do sendviče. Měl na uších exklusivní sluchátka, u pasu magnetofon. Podupával nohou a hluboce prožíval hudbu.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (20)

Z hospody přiběhl doktor Kučera a křičel vysokým hláskem, že se na určitý léky připlácí. Referent Ctirad Krtička z Obecního úřadu a předseda VLKu, neboli Veřejný lidový koalice, uklidňoval sousedy: „Občané, navraťme se k rozumu, jsme inteligentní Homo sapiens. Dnes, v budování rozvinuté tržní společnosti a před vstupem do evropskýho souručenství, není čas na xenofobii a občanský války!“ Nikdo mu nerozuměl a nikdo ho neposlouchal.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (28)

„Ó, ženy! Ničemnost je vaše pravé jméno. Nyní je chotí strýce, jenž tak podoben jest otci velikému, Hamletu králi, a pouze měsíc. Zvíře bez rozumu a citu déle by trpělo!“ V době puberty, kdy platonická láska kvete jako děsný bolehlav, kdy ženy jsou milovány a zároveň proklínány, jsem se utápěl v biflování nejrůznějších citátů.

Josef Fousek: Králův Dvůr nedaleko Ameriky / Vzpomínkové boty

Byl jsem kmotrem „cédéčka“ svých kamarádů Vodáků. V sále U Bělohlávků byla správná slavnostní nálada. Country naladila atmosféru směrem na západ. U stolů směsice přátel, oblečeni jak šatník dal, svobodně a každý dle svého. Ať jsem kdekoli, stále mne nutí vzpomínky k srovnávání. Tady se mi líbilo.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)

PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“

Josef Fousek: Špička nosu / Dopis národu

Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů. Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných.

Josef Fousek: FARAONI I.

Pana K…. jsem neměl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, každému radil a navíc byl učitel. Dával si malé pivo a vydržel při něm diskutovat o katastrofální morálce národa dvě hodiny. Seděl jsem mezi hosty u stolku před pivnicí. Snažil jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mně jeho hlas přilétal.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (12)

„Tady u nás kouřit nebudeš,“ řekla Kornelie, „my tě tady máme rádi, ale cigára rádi nemáme. Správnej chlap nekouří. Kouřeji jenom blbové, který si nevědí rady s životem. Hledají ňákou drogu a pak je stát musí živit, protože jsou samá choroba.“ Divil jsem se hodně. Takovouhle řeč jsem od Kornelie dlouho neslyšel.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (24)

S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.

Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (5)

Z kuchyně se ozval praskot dřeva. Ulomila nohu u židle. Vzpomněla si na italskou prababičku. „Dobrou noc, Emánku,“ pohladila mě a já jsem si říkal, že tu židli zítra spravím. Ke konci týdne jsme prodali kus zahrady s dvanácti jabloněma, s dvěma trpaslíkama a s hradem Křivoklát. Ty trpaslíky a ten hrad dělal můj táta ze sádry.

Josef Fousek: Existence duchů / Nejkrásnější den

Vážení přátelé, společně s Bohuslavem Balbínem se zamýšlím nad jazykem českým. Dovolte mi pár obyčejných slov. V dnešní hektické době koaličních a opozičních nomenklaturních leasingů, postgraduálně korespondujeme s privatizační kompetencí. Analytická transformace garantuje anorganickou pasivitu psychiatrické pofidérnosti.

Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (2/2)

V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.

strana 1 / 12

Další strana »