Dáša Cortésová: Jací byli Vlachovci – I. (12)
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze. Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC. Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006). Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny. |
| JACÍ BYLI VLACHOVCI – I. (12) Když máme letos to 70 výročí založení orchestru Karla Vlacha, nedá mi to, abych alespoň trochu nezavzpomínala na ty báječné lidi.  Hudebníci od Vlacha byli samozřejmě vynikající muzikanti a ještě k tomu velké osobnosti. Tolik výborných lidí v jednom orchestru, to se opravdu tak často nevidí. Jejich vystoupení, to nebylo chození do práce - oni se těšili, že si jdou zahrát! Z té kapely to bylo cítit každým coulem, ti dovedli vzít za srdíčko! Byli to ovšem normální lidé, kteří panu Vlachovi dělali občas starosti. Byli to takoví velcí zlobiví kluci a recesisti. Saxofonista Václav Křehla šel jednou k holiči a jen tak pro legraci si půjčil mašinku na vlasy a udělal si uprostřed hlavy na šířku té mašinky pěšinku. Potom si uvědomil, že takhle na jeviště jít nemůže, a proto poprosil holiče, aby dílo dokonal. Večer přišel na představení, nastoupil pan Vlach a kouká, že má v orchestru úplně holou hlavu. Zeptal se: „Co se jim, Václave, stalo?“ a pan Křehla odpověděl: „Plíseň, pane Vlach, plíseň!“ Pan Vlach okamžitě pochopil, kolik uhodilo, a řekl: „Já jim dám plíseň! Zaplatěj pokutu, seženou si do zítřka paruku, aby mohli chodit dopředu k mikrofonu na svá sóla jako normální člověk, na kterého jsou lidé zvyklí, to znamená s vlasama!!!“ Pan Vlach také neměl rád, když byli pánové moc opálení. Říkal, že dobrý muzikant nemůže být nikdy opálený, protože je celé dny ve studiu, nebo na koncertech a nemá ani chvilinku čas se někde poflakovat. „A vy vypadáte, jako byste neměli co dělat!“ Já jsem jako holčička, byla do některých muzikantů zamilovaná. Moc se mi líbil trumpetista Richard Kubernát. Když na mě promluvil, tak jsem se červenala až za uši. Bohužel, brzy zesnulý basista Jarda Král byl také hezký člověk. Pak tu byl trumpetista Jiří Jelínek, jenomže toho jsem se trochu bála, protože měl knírek. Také měl černé oči, já jsem říkávala, jako knoflíky od bačkor. I těch jsem se trochu bála. Karel Krautgartner měl také knírek, tak jsem se držela stranou. Měl velice příjemnou ženu, tanečnici Elen Tanasco. Krasavici! Chodívali jsme k nim občas na návštěvu. Dospělí si měli o čem povídat a já musela tiše sedět a neotravovat. Někdy mi dali tužku a papír, abych si malovala. Pan Krautgartner mi pořád něco připomínal. A najednou jsem na to přišla! On je to vlastně houslový klíč! Tak jsem ho tak nakreslila. Když jsem jim svůj výtvor ukázala, tak se tomu moc smáli. Bála jsem se, aby se pan Krautgartner neurazil, ale on říkal, že by se to mohlo využít třeba na plakáty nebo na programy! Byl to jen dětský pokus, ale měla jsem radost, že mě pochválili. Mirek Kefurt byl sympaťák a pořád se usmíval. Kamil Lochman – zase fešák! Tvářil se vždy vážně a bručel, ale legraci měl moc rád. S jeho dcerou, jsem chodila do stejné školy. Jako rodiny jsme se navštěvovali a jezdili spolu i na ryby. Také trombonista Kopecký se mi líbil. Pan Raška byl na můj vkus moc vážný. To s panem Tymichem byla legrace. Bubeník Josef Poslední! To nebyl jenom bubeník, ale velký šoumen! Měl své vystoupení, kterým zvedal obecenstvo ze židlí. Rozjel sólo na bicí nástroje, pomalu se zvednul, aniž by přestal bubnovat, šel po celém jevišti a hrál na všechno, co bylo v dosahu. Na podlahu, na stojany, reproduktory, jevištní dekorace, až se dostal dopředu k mikrofonu, kde sólo dokončil na svoje zuby. Pepíček Poslední byl také výborný bytový architekt. Navrhl nám jídelnu z nevábné místnosti s oknem do světlíku tak hezky a zajímavě, že to pak byla nejhezčí místnost v našem bytě. Vzpomínám si také na Jardu Kopáčka (mimochodem další fešák), ten nastoupil v orchestru Karla Vlacha o trochu později a „skončil“ pak u České filharmonie. Měli jsme chatu mezi Žebrákem a Točníkem u krásného pstruhového potoka. Voda ledová ale čisťoučká. Používali jsme ji i na vaření. Chata byla jedna místnost s palandami, stůl, židle, několik polic, petrolejová lampa a kamna. Byla to divočina, ale my děti jsme o tom nepřemýšlely. Byly prázdniny a podstatné bylo, že nemusíme do školy. Jezdíval tam s námi někdy, tehdy ještě svobodný, klavírista od Vlacha Jiří Baur. Nenechal se dlouho přemlouvat, navíc mu to táta vylíčil v těch nejkrásnějších barvách. Já s bráchou jsme ho měli rádi a on nám statečně pomáhal překonávat rozkazy našeho táty. Ono to totiž bylo tak trochu jako na vojně. Ráno budíček, do trenýrek, rozcvička a poklusem k potoku. Táta byl raz dva hotov a nechal nás na krku Jirkovi Baurovi. Ten dohlédnul, abychom se v ledové vodě umyli a vyčistili zuby. To byla bolest! Jiří dělal všechno před námi, abychom viděli, že se to dá vydržet. Měl s námi svatou trpělivost! Tak vidíte, jak jsem už odmala koukala po mužských!!! |
Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ivan Rössler |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jiří Menzel |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Milan Lasica |
 |
Vladimír Just |