Dáša Cortésová: Jaký byl Jiří Vašíček (5)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Dáša Cortésová
, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze.
Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC.
Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006).
Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny.
Jaký byl Jiří Vašíček (5)

Jiího Vašíčka jsem poznala opravdu „v rozkvětu“ mé puberty, když jsem chodila do tanečních, do Obecního domu v Praze. Na našich plesech hrával často orchestr Zdeňka Marata se zpěváky Irenou Čížkovou a Jiřím Vašíčkem. Kromě tanečních hodin jsme s holkama navštěvovaly odpolední čaje ve Slovanském domě, kde hrál také orchestr Zdeňka Marata se svými sólisty.
Moji rodiče se s Jiřím Vašíčkem znali, takže jsem se k němu hrdě hlásila. Zvláště před děvčaty, která mi to lehce záviděla.
Už v patnácti letech jsem byla dost veliká, ale o tanečníky nouze nebyla. Bohužel, většina byla menších než já. Jakmile přišlo k fotografování, tak se kluci rozutekli. Nikdo z nich nechtěl být na fotce s holkou větší, než on sám.
Ale památku na první prodlouženou chtěl mít každý a já pochopitelně také. Šla jsem tedy poprosit Jiřího, aby se šel se mnou vyfotit. Ten ochotně souhlasil. Bral to zároveň jako legraci, co tomu řekne můj táta, jakého mám krásného a mladého tanečníka! Tak jsme i s mojí mámou pózovali před fotografem, abychom měli pro tátu překvapení. Myslím, že se nám to podařilo.

O dva roky později, když jsem byla na střední škole, jsem s tátou vystupovala na Silvestra v televizi. Bylo to přímé vysílání!
Záměrem Vladimíra Dvořáka bylo ukázat divákům, že s našimi populárními zpěváky zpívají a hrají další členové jejich rodiny. Sešli se tak Vlastička Průchová s manželem, synem a dcerou, Jiří Vašíček se svou ženou a já s otcem.
Vlasta Průchová, MUDr. Jan Hammer a jejich děti byl báječně sehraný tým. Míla Vašíčková, ta už měla profesionální pěvecké zkušenosti. Já jsem sice amatérsky zpívala, ale s tátou na veřejnosti a ještě k tomu živě v televizi, to bylo poprvé.
Měla jsem strašnou trému, táta ještě větší, i když to nedával najevo. Tam mně Jiří s Mílou obrovsky pomohli. Dávali mi odvahu! Říkali, že po boku svého táty se nemám čeho bát, že se mohu o něho opřít. Udělala jsem to doslova a táta málem upadl.
O dalších pár let později jsme společně jezdili vystupovat po všech koutech naší vlasti. Bydleli jsme po hotelích a se stravováním to bylo všelijaké. Někdy nebyl celý den čas na pořádné jídlo. Smůla byla, že téměř každá hotelová kuchyň končila mezi 22 - 23 hodinou a to my jsme se právě vraceli z vystoupení.
Ale někdy se na nás usmálo štěstí. Vzpomínám, jak jsme se v Českých Budějovicích vrátili zrovna ve chvíli, kdy se zavíralo. Jirka s mým tátou pohotově na poslední chvíli vletěli do kuchyně. Přemluvili šéfa, aby nechal otevřeno, že oni sami připraví jídlo, vše řádně zaplatíme a kuchyň zase uklidíme a on, že je samozřejmě srdečně zván.
Šéfkuchař byl veselý chlapík, a tak souhlasil. Kluci si vzali zástěry a dali se do práce. Můj otec jako pomocná ficka a Jiří jako velký šéf. To bylo pro nás překvapení! Koukali jsme, jak se ten Jirka začal točit! Úžasně šikovný a všechno s patřičným komentářem. Vlastnoručně naškrábal tatarské bifteky pro celý orchestr a sólisty – celkem pro dvanáct lidí! Na to už musí být notná dávka trpělivosti. K tatarákům topinky s česnekem, prostě Jiří nám udělal koncert pro naše vyhládlá tělíčka. On rád jedl dobré věci, uměl je vyrobit i o nich poutavě vypravovat. Byla to jedna z jeho vášní.
Další jeho vášeň byly hry. Rád hrál třeba kostky, ale nejvíce ho lákaly karty. Můj táta byl také posedlý hráč. Nejraději spolu hráli o peníze. Samozřejmě, že nešlo o žádné velké prachy! Mariáš byl klasicky desetníkový, no a pak se sázelo na karty, jako v kasinu. O těch pár korun ani tak nešlo, jako o ten adrenalin, jak se dnes říká.
Pozorovat ty dva maniaky při hře bylo úžasné. Kluci hráli v šatně a při tom jsme střídavě vystupovali. Při návratu z jeviště do šatny jsme přesně poznali, jak na tom kdo je. Když vyhrával Jiří, jeho černé oči zářily, slastně mručel, vytáhl čokoládu nebo nějakou jinou dobrotu a všem nabízel.
Když prohrával, tak dobroty zmizely v jeho tašce, těžce oddychoval a nervózně si mnul bradu. Když vyhrával můj táta, tak si většinou pobroukával nějakou melodii, obočí zdvižené nahoru a někdy i slíbil, že mi něco koupí.
Když prohrával, skřípal zubama, všechny podezíral, že Vašíčkovi napovídáme, a obočí měl ve tvaru rozzuřeného býka. Já jsem se kvůli nim musela naučit mariáš, abych měla klid! Když jsem náhodou vyhrála, to byste nevěřili, jak ti dva byli najednou nejlepší kamarádi a nadávali na mne.
Samozřejmě jsem to nemohla umět, ale štěstí mně vedlo ruku, kterou kartu mám na ně vytáhnout. Naštěstí nemám hráčskou povahu, takže to byla pro mne legrace a zábava a nedala jsem se vyhecovat. Ale Jiří s tátou to dokázali prožívat, jako málo kdo…

Další díly najdete zde

Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 01. 2009.