Michal Stark - Renata Šindelářová: Vydařený závod vyplaví na povrch endorfiny

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Rozhovor tentokrát odstartujeme netradičně. Zeptám se totiž nejprve vás, čtenářů. Jak byste odlišili charakteristiku tělesně postiženého člověka a vrcholového sportovce? Napadají vás nějaké typické vlastnosti jednoho či druhého? Zkuste si je představit ve dvou klasických sloupečcích. Tak co říkáte, liší se hodně - jsou si dokonce i vzájemně protikladné? No vidíte, a přece vám nyní představím tělesně postiženého vrcholového sportovce, kterého bychom v tomto smyslu mohli sice označit jako „DVA V JEDNOM“, přesto by jeho elán a životní síla plnily jen jednu polovinu tabulky. Je to cyklista Michal Stark, úspěšný dobyvatel stupínku vítězů na Mistrovství Evropy, Mistrovství světa, Mistrovství Ameriky i Paralympiádě.  

♦  Na svých stránkách jste uvedl, že vaši sportovní kariéru předznamenal osudový moment, při němž jste v šesti letech přišel o nohu. Myslíte si, že nebýt té nehody, věnoval byste se dnes něčemu jinému než právě sportu? Dokážete odhadnout čemu?

Samozřejmě si nejsem jist, zdali bych se věnoval sportu na vrcholové úrovni a konkrétně cyklistice. Myslím, že sportu bych se asi stejně nevyhnul. Je to dáno mojí povahou. Jsem odmala hodně soutěživý a rád porovnávám své výkony.
Možná bych se věnoval tanci, pro který mám přímo vášeň. Je to také jedna z mála oblastí, kde cítím svůj handicap. Čímž neříkám, že člověk s postižením mého charakteru nemůže zkusit např. společenský tanec. Ale není to ono. S mojí vysokou amputací prostě lehký krok neuděláte a tanec je potom takový upachtěný. A to nemluvím o moderních podobách tance, výrazovém tanci, či klasickém baletu. Takže alespoň rád sleduji, jak to činí mistři svého oboru. Výrazovému tanci se věnuje i moje starší dcera, a tak mám radost za ni.
 
♦  Jste profesionální cyklista. Původně jste ale začínal se sjezdovým lyžováním. Kdo nebo co vás k lyžování přivedlo?

K alpskému lyžování mě svedla naprostá náhoda. Mé dětství a sedmdesátá léta, to byla doba bolševického temna. Režim se za své občany s tělesným i jiným handicapem spíše styděl. Dozvědět se cosi o možnostech sportu pro tělesně postižené bylo minimálně velmi komplikované. Já jsem měl v oněch osmi devíti letech štěstí, že jsem se na jedné ze zkoušek protézy potkal s průkopníkem sportu handicapovaných u nás, Jaroslavem Pauerem.
To byl nadšenec a sportovní všeuměl, který měl podobný handicap jako já. Do tehdejšího Československa přivezl jedny z prvních stabilizátorů – speciální francouzské berle s připevněnými krátkým lyžičkami na jednoduchém kloubu. Stabilizátory nahrazují sjezdařům na jedné noze lyžařské hůlky a pomáhají vyvažovat a stabilizovat jízdu na lyžích. Slovo dalo slovo a já jsem se za pár týdnů v Harrachově na Rýžovišti učil prvním krůčkům na jedné lyži. Docela jsem se bál a padal a padal. Nebyl jsem ani pro sjezdové lyžování zvlášť talentovaný, ale díky své buldočí povaze jsem to nevzdal. S příchodem kloubových tyčí do sjezdového lyžování jsem se našel v disciplíně slalom speciál. Tam jsem ne úplně vzorně vyjetý oblouk mohl nahradit dravostí a svojí razancí.
 
♦  Proč nakonec vyhrála cyklistika?

V době kdy jsem již sjezdové lyžování dělal na skutečně špičkové úrovni, jsem jezdíval za slovenský tým Kinex Bytča, který byl skoro totožný s lyžařskou federální reprezentací. Jednalo se o vynikající slovenské handicapované sjezdaře, které jsme doplňovali dva Češi. Byla tam neskutečně skvělá parta a na tu dobu vynikající podmínky. Jako letní kondiční doplněk jsme provozovali i silniční cyklistiku. Horská kola se ještě nenosila. Já jsem měl starého těžkého Favorita, kterého jsem koupil z druhé ruky. Jízda na něm nebyla potěšením, ale těžkou dřinou. Bral jsem cyklistiku jako nutné zlo, které mi pomůže získat kondici na lyžařskou sezónu.
V roce 1990 jsme měli letní přípravné soustředění u Zvolena, kam za námi jako host přijel v té době legendární rakouský lyžař a především cyklista Walter Laurer. Na jeden z tréninků mi půjčil své úžasné silniční kolo a já jsem si najednou připadal, že létám. V kopcích jsem kupodivu nebyl mezi posledními, ale jel jsem na čele. Walter mě po této zkušenosti pozval k sobě domů, že mi postaví pořádné kolo. Já jsem si pořídil nový rám, sedl na autobus a vydal se blízko k Vídni za rakouským kamarádem.
Během jednoho dne mi skutečně postavil nádherné kolo a další dva dny jsme neúnavně jezdili po rakouských kopcích. Za pár týdnů mě pozval Walter na závody do rakouského Raglitz. Vydali jsme se tedy s dalšími lyžaři na zkušenou. Velký víkendový podnik, v rámci kterého se konaly i závody pro cyklisty s handicapem. V sobotu jsem díky velké síle, ale naprosto nedostatečné technice jízdy doslova roztrhnul přehazovačku a závod nedokončil.
Místní technici mi kolo spravili a na druhý den v neděli jsem silniční závod vyhrál. Naprosto jsem tím přítomné soupeře a cyklistické činovníky šokoval. Nařvaný lyžař ujede zkušeným zdatným cyklistům. Tento okamžik mi změnil naprosto život. Já jsem zjistil, že pro cyklistiku asi nějaké předpoklady budu mít a několik let jsem provozoval oba sporty. Naprosto šílený záběr na tělo! V srpnu, kdy vrcholila cyklistická sezóna, jsem si už musel odskakovat na lyžařské soustředění na ledovci. První dva dny po přechodu na druhý sport mě bolely snad všechny svalové partie.
Po zimní paralympiádě v Lillehammeru jsem už věděl, že se musím rozhodnout pro jeden ze sportů. Protože jsem ale byl už v té době jednoznačně úspěšnější v cyklistice, nebylo rozhodování moc těžké. 

♦  Pokud tomu správně rozumím, svou zdravou nohou musíte na kole dvakrát tak víc dřít než závodník s oběma nohama. Znamená to tvrdší tréninky, vyšší vůli, nebo se zcela mýlím?

Nevím jestli se jedná o dvojnásobnou dřinu, ale těžké tréninky to jsou. Cyklistika je i bez handicapu jedním z nejtěžších sportů vůbec a bez jedné nohy je to o cosi náročnější. Každodenní tréninky a v sezóně, tzn. od dubna do listopadu, každý víkend minimálně jeden závod. Někdy se sejdou i tři závody do týdne a to nepočítám etapový závod, při kterém se jede třeba pět dní ,,v kuse“.
Jízda s jednou nohou má svá specifika. Nelze jít při jízdě dost dobře ze sedla, takže si zadek neodpočine. Noha musí zabírat v kruhu, nahoru i dolů. Pro jízdu v těžších kopcích už musí mít člověk něco najeto. Přesto jízdu v kopcích preferuji před dlouhými rovinkami, které jsou únavné.
 
♦  Zapomněl jste na jízdu z kopce. Víte, tu zase preferuji já.

Máte pravdu. Jízda z kopce je u silniční cyklistiky velmi důležitou dovedností. To, co cyklista získá při jízdě do kopce, může velmi snadno ztratit opatrnějším sjížděním. Jakmile brzdíte při sjezdu více než vaši soupeři, je zle. Já jsem býval kamikadze, ale měl jsem ve sjezdu docela těžký pád, při kterém jsem si zlomil pánev. Trvalo mi posléze několik let, než jsem ten psychický blok odboural. Pro amatérského cyklistu může být jízda z kopečka zábavou. V náročných horských serpentinách je to mnohdy na hraně úrazu.
 
♦  Díky cyklistice jste v podstatě objel celý svět. Máte ale vůbec čas sledovat ze sedla krajinu, či dostanete se v cizině k tomu, abyste si jeden den jen tak zavýletil? (Představuji si to spíš velmi hektické...)

Ano, moc času na poznávání krajiny a tváře měst nemívám. Přesto je silniční cyklistika báječná v tom, že se trénuje venku po otevřené krajině a jsme tedy schopni, alespoň v rámci tréninku něco zhlédnout. Absolvuji-li závody tzv. víkendové, nestihnu vedle toho vůbec nic. Jedná-li se o závody delší, typu MS, ME, nebo Paralympiády, obvykle jeden dva dny mám volné a můžu navštívit místo, které mě nejvíce zajímá. Má to však nepříjemné omezení - nemůžu toho příliš nachodit.
Cyklista se musí především před závody více hlídat, protože forma se ztratí velice snadno. Náročnější turistika může s ,,pohonnou jednotkou“, v mém případě jednou nohou, udělat nepříjemné únavové zásahy ve svalech – jednoduše řečeno svaly se chůzí unaví jinak a u cyklistiky bolí a patřičně nefungují. Vše si však vynahradím doma. Mám štěstí, že bydlím blízko krásných oblastí středočeského kraje a každý den trénuji po Karlštejnsku, Křivoklátsku a dalších zajímavých místech. Tady se kochám i ze sedla!
 
♦  Nepřímo z toho také vyplývá, že chůze s protézou je obtížnější než jízda na kole...

Z mého pohledu pravděpodobně ano. Určitě na delší vzdálenost. Já mám sice vynikající protézu, která mi chůzi usnadňuje, ale přesto se někdy docela nadřu. Po amputaci mi zbyl jen velmi krátký pahýl, který mě limituje. Přesto sem tam ujdu i delší vzdálenost. Mým rekordem je dvacetikilometrový výšlap s mojí nezničitelnou ženou v Pošumaví. Přiznávám, že poslední kilometry jsem jen klel. Posléze jsem sundal protézu, vylil trochu krve…
 
♦  Sám o sobě jste napsal větu: „Z čiré ješitnosti jsem přijal.“ Jaká vaše povahová vlastnost vás žene kupředu? Předpokládám, že to není ješitnost, kde se skrývá centrum vaší ctižádosti?

O vlastní povaze se špatně hovoří. Zásadní je, že cyklistiku skutečně mám rád a nejen jako koníček. Pro mě je životní filozofií. Jsem také určitě závodní typ a nejsem si jist, zdali bych se cyklistice věnoval s takovou vehemencí, kdybych nezávodil. Rád se utkávám se svými soupeři. Cyklistika není zcela jen o hrubé síle. Je třeba uvažovat o taktice, technice jízdy. U silniční cyklistiky se musí cyklista poprat s nástrahami tratě – povrchem a členitostí silnice, počasím, povětrnostními podmínkami atd. Jsou závody, někdy i tréninky, které závodníka vystaví nesmírné fyzické zátěži. Poté záleží jen na vůli a psychické odolnosti, aby člověk neslezl z kola a nezahodil ho do škarpy. Jak říká můj trenér Kratina: ,,To jsou chvíle, kdy se toho o sobě hodně dozvíš.“
Hovořím-li o té ješitnosti, tak mám někdy pocit, že je cyklistika velmi jednosměrnou záležitostí. Mnohdy jistě působím velmi sebestředně a můžu se snad chlácholit, že svými výkony dělám radost svým blízkým, fanouškům a snad díky mně to někdo po úraze nevzdal…
 
♦  Účastníte se mnoha závodů u nás i ve světě. Cílem jistě je získat co nejvíc medailí. Vstoupil jste někdy do závodu s pouhým předsevzetím „důležité je zúčastnit se“?

No vidíte. To se mi snad ještě nestalo. Na medaile nebo čelná umístění se pokouším aspirovat na závodech pro handicapované cyklisty. Silnou motivaci ale cítím i na závodech s kompletními cyklisty. Snažím se vždy o co nejlepší výsledek a moc mi nejde jet jakoby v tréninkovém tempu.  

♦  Tréninkové tempo je pomalejší?

Tréninkové nasazení je různé. Záleží na faktu, v jaké přípravné fázi jste. Přesto i když je trénink velmi intenzivní, intervalový, kdy se trénují nástupy jako při závodu, většinou se nedostanete do extrémního vypětí jako během skutečného závodu.
 
♦  Co nervozita? Z vašich odpovědí soudím, že váš výkon nesnižuje - nebo jí vůbec netrpíte?

Nervozitu, neboli, jak se říká, starťáka, mívám pravidelně před závodem. A je jedno, jedná-li se o amatérský podnik nebo mistrovství světa. Jakmile zazní výstřel či povel startéra, nervozita ze mě spadne a jsem naprosto koncentrovaný na závod. Připadá mi, že s postupujícím věkem a získáváním zkušeností se ta moje koncentrace zlepšuje. O cosi lépe zvládám emoce a snadněji řeším kritické situace.
 
♦  Z vašich úspěchů i přesvědčení sálá ohromná vůle a energie, která se zdá být bez hranic. Potěšte nás, obyčejné smrtelníky, a prozraďte nám na sebe, že se cítíte alespoň někdy unavený...

Můžu vás uklidnit. Unavený se cítím skoro každý den po tréninku. Já to spíše rozlišuji, kdy jsem jenom unavený a kdy mrtvý. Je pravda, že se někdy vrátím ze závodů domů a žena mě musí resuscitovat… Obvykle to je tak, že se cítím více zničený po nepovedeném závodě. Vydařený závod vyplaví na povrch radostné endorfiny, které bolest potlačí. Takže z toho plyne, že jsem naprostý závislák.
 
♦  Zbývá vám čas na nějaké koníčky - a jaké?

Ale určitě. Nesedím celé dny jen na kole, nebo neúřaduji u počítače. Docela dost čtu. Bez knihy bych snad neusnul. Nemusím-li řídit, čtu na cestách po závodech. Teď zrovna hltám ,,kolegu“ s handicapem, kriminalistu Lincolna Rhyma – Sběratel kostí od Jeffery Deavera. Sem tam se dostávám do kina, které určitě preferuji před DVD. Naposledy jsme si s mojí paní zaslzeli u hudebního filmu Mamma Mia a s dcerou Johanou si užívám u skvělých animovaných filmů.
Už jsem se zmínil o svém bohužel jen platonickém vztahu k tanci. Zatím podobně platonický vztah mám k horám a ke skalám. Sice jsem si pár malinkatých skal již slezl, ale těším se, že po skončení své kariéry cyklistické zkusím amatérskou kariéru lezce…
Těším se také, že se s ženou a dcerami budeme více toulat přírodou. To jsou aktivity, které musím prozatím omezovat. Vrcholový cyklista moc pochodovat nemůže.
Nakonec se musím přiznat k jedné závislosti, a tou je zírání na televizi, konkrétně na sportovní přenosy - to mně připadá mnohdy napínavější než sledování napínavého kriminálního filmu.
 
♦  Máte dvě děti. Vedete je záměrně ke sportu? Nebo je vychováváte spíš ve zcela svobodném duchu, kde hlavní motivací je splnění svých přání?

Mám dvě dcery. Osmiletou Johanu a tříletou Beátu. Ve směru výchovném nejsem fanatickým otcem a nechávám to zcela na jejich uvážení. Spolu se ženou jim jen předestíráme nabídkový list a necháváme to na jejich zájmu. Moje manželka Jana byla také výkonnostní sportovkyní – velmi dobře plavala. Čímž chci říci, že samozřejmě holky ve sportovním ovzduší vyrůstají a to je ovlivňuje. Johana si vybrala vedle tancování i atletiku a myslím, že běhání jí docela jde. Ona vlastně ani nechodí, ale pořád běhá. Vloni si se mnou dokonce zajela jednu amatérskou časovku dvojic a byla na to řádně pyšná. Beáta chce dělat všechno co její starší sestra. Uvidíme, co ji nakonec chytne.
 
♦  Je pravda, že mají handicapovaní dnes větší možnosti než dřív? Nebo se o tom jen víc mluví?

Jsou to obrovské změny. Vůbec se to nedá porovnat. Myslím, že díky možnostem si handicapovaní můžou i více dovolit. Určitě se zkvalitnil i sport s handicapem v celé své šíři. Podle mě je i slibným signálem post ministryně zdravotnictví, který obsadila paní Filipiová.
Na druhou stranu je sporné, jestli veškeré možnosti k pracovnímu uplatnění, studiu, sportovní či kulturní realizaci lidé s handicapem využívají.
 
Tak jsme tedy dojeli do cíle. Doufám, že nejste z tohoto závodního rozhovoru příliš unavení, ale naopak jste využili příležitosti a načerpali trošku z té energie, jaká sálá z celé Michalovy osobnosti.
(A dokonce i z jeho příjmení Stark, které bychom z němčiny mohli přeložit jako Silný.) A pokud jste se rozhodli, že začnete Michalovi v jeho sportovní kariéře fandit, doporučuji začít právě tady: 
www.michalstark.cz.

Autor fotografií z cyklistických závodů: Petr Janouš

Copyright © archív Michala Starka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 02. 2009.