Vyprávěnky pana Ťopky  (53)

Fantastická shoda náhod nebo... co?

Tak nevím, ale obávám se, že mi nikdo nebude chtít uvěřit, co tu teď povím. Přesto je to však skutečnost a pro mne zůstává patrně navždy nezodpovězenou otázkou, proč právě ten den a v tu chvíli jsme byli, já a ten Kanaďan, na stejném místě.
Než však začnu, musím říct něco úvodem a odvolat se na své předcházející historky „Jak mne les chytil“ a „Na Rýznburku po 21 letech“. Když jsem tehdy v roce 1946 bydlel určitou dobu na lesovně u inženýra Serjogina, poznal, jsem i jeho děti, Olgu a Alexe. Ten, ačkoliv o čtyři roky mladší, býval často mým společníkem na pochůzkách a šoulačkách po okolním lesoví a docela jsme si spolu rozuměli.
Jednou, když jsme seděli u ohníčku pod věží rýznburské ruiny, přišla nějak řeč na naše jména.
„Ty, Luďku“, začal Alex, “ty máš ale legrační jméno. Nesmějí se ti lidi?“
„No, teď už si to nikdo nedovolí, ale když jsem byl malý kluk, stávalo se mi to.“
„Tak proč si ho nenecháš změnit? Starej Nussbaumer se nechal počeštit na Ořechovský. Ty by ses mohl jmenovat například zase po německu, třeba Topper, nebo Topmann.“
„Aljošo“, naštval jsem se, „myslím, že by sis měl nechat změnit jméno spíše ty. To „Ser-“ na začátku je větší důvod k posměškům. Navrhoval bych třeba česky Jogínský, nebo německy Alex von Riesenburg, podle tady toho hradu!“
No, nakonec ten pitomý rozhovor skončil tak, jak začal. Já jsem si jméno nezměnil a neučinila tak, alespoň do doby, kdy jsem krušnohorské polesí definitivně opustil, ani rodina pana nadlesního. Čas a život na tomto světě šel dál, pak běžel a nakonec letěl tak, že jsem se teď ocitl v této reálné době a na prahu osmdesátky. Ale na tomto místě je třeba úvod ještě trochu doplnit.
Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela. Potěšen setkáním s těmito milými lidmi, ale značně zklamaný, že jsem se nedověděl víc, odjížděl jsem tehdy z teplického nádraží zpět do Prahy dost smutně. Bylo mi jasné, že to je konec a že vše mi osud mých dávných ruských přátel zůstane navždy utajen.
*
Jenže v říjnu, tedy jen o několik týdnů později, mne pozval můj přítel a myslivec na výstavu loveckých trofejí v Mariánských Lázních. Toho jsem rád využil a o dva dny později již nastupoval na Hlavním nádraží do rychlíku směr Cheb. V Plzni ale byla na posledním voze, kde jsem seděl i já, zjištěna jakási technická závada a všichni jsme museli přestoupit do vagonů před ním. Přešel jsem o dva vozy dále a otevřel dveře prvního kupé, kde seděl, kupodivu, jen jeden postarší šedovlasý muž, podřimující na místě u okna. Pozdravil jsem a formálně se zeptal, zda nemá námitky, abych přistoupil. Pohlédl na mne, cosi zamumlal a ukázal na protější místo. Posadil jsem se, otevřel svou oblíbenou „Myslivost“ a ztratil zájem o svět kolem sebe.
Vlak jel klidně a tiše, párkrát ještě zastavil a do kupé přistupovali a vystupovali další cestující a cesta rychle ubíhala. Když jsme konečně projížděli nádražím ve Stíbře, zavřel jsem svůj časopis a všiml si, že pán čte nějaké anglické noviny. Jen tak z čiré zvědavosti se podívám na jejich horní okraj a vidím The Epoch Times. a uprostřed stránky červeně zatržený titulek:
Alexis Y. Reasenbourg Granted The Honour Prize for Life Work in The Field of Forestry
a do očí mne uhodilo to jméno. Proboha, vždyť je to jasně Alex! Alexis-Aljoša, to Y. bezpochyby Yuri-Jurij, jméno po jeho otci, a to příjmení, které jsem před šedesáti lety vymyslel! Bože, je to možné? Vzrušením se mi rozbušilo srdce, a tak si odkašlu a odhodlaně toho čtenáře oslovím.
„Excuse me Sir, would you mind my reading the red marked paragraph on the rear page of your papers?“
„Oh, not at all, please!“, odpoví s úsměvem a podává mi polovinu těch novin.
S díky je tedy vezmu a čtu:
Alexisu Y. Reasenbourgovi udělena čestná cena za celoživotní práci v oblasti lesnictví.
Včera udělila University of Vancouver velkou čestnou cenu známému pracovníku Kanadské státní správy lesů a univerzitnímu profesoru Dr. Aleixisu Y. Reasenbourgovi, za jeho celoživotní práci v oblasti lesnictví a při ochraně životního prostředí a biotopů lesní fauny. Dr. Reasenbourg, který se právě dožívá 75 let, přijal tuto cenu z rukou rektora při slavnostním aktu za účasti profesorů university, mayora města Vancouveru a vědeckých pracovníků, kolegů Dr. Reasenbourga. Přítomna byla i jeho rodina a sestra Dr. Olga Y. Ferrisová.
Ve svém děkovném projevu vzpomněl Dr. Reasenbourg, m.j. i svého otce, jenž přes dvacet let sloužil jako lesník v Evropě, ale zbytek svého aktivního života naplnil obětavou prací pro přírodu Kanady, země, která mu dala nový domov. (NBgr).
Držím ty listy ve zpocených dlaních a nemohu se z té zprávy vzpamatovat. Náhle si uvědomím, že můj protějšek už dočetl a pozoruje mne s otazníky v očích. Poděkuji, vracím mu noviny a ptám se:
„Asi se divíte, pane, proč mne ten článek tak zaujal. Nuže, domnívám se totiž, že jsem toho Dr. Reasenbourga a jeho sestru znal ještě jako děti. Tou evropskou zemí, kde jeho otec jako lesník sloužil a celá jeho rodina žila, bylo právě Československo, které mezitím, jako mnoho jiných států i lidí, změnilo v důsledku politických změn své jméno. Nebudete to pokládat za příliš smělé, když se vás zeptám, proč jste si ten článek označil?“
„Ovšem že ne, pane! Já jsem tady v Evropě už celý měsíc a dnes jsem náhodou objevil v hotelu tenhle náš deník a v něm tu zprávu. Označil jsem si ji proto, že Alexis je můj přítel a chci mu k té poctě poblahopřát.“
Vlak se již blížil k Mariánským Lázním, a tak mi zbylo jen několik minut k tomu, abych požádal toho milého člověka o kontakt na Alexe. Ten mi to ale s rozpačitým úsměvem odmítl s tím, že to bez jeho souhlasu nemůže učinit. Přijal ale moji vizitku a slíbil, že mu ji spolu s mým pozdravem osobně předá. Poděkoval jsem, podali jsme si ruce a já vystoupil, zatímco on pokračoval v cestě do Chebu.
Od té doby marně čekám z Kanady zprávu, telefonem, poštou nebo mailem. Čekám, ale už nevěřím, že se dočkám. Nevěřím, tak jako Alex asi nevěřil, že to není nějaká léčka. Je totiž známo, že ještě přes třicet let po konci války hon na ruské emigranty stále pokračoval, a není jisté zda vůbec skončil.
Nakonec si kladu otázku: bylo to setkání opravdu náhodné? Je možná kumulace tolika podivných okolností? Náhodou si ten člověk koupil své noviny, náhodou jel stejným vlakem, náhodou jsem musel v Plzni přestoupit a náhodou do jeho kupé, náhodou jsem si všiml označeného článku a jména, které se mi ihned vybavilo, ačkoliv na jména nemám nijak zvláštní paměť, a konečně, ta největší náhoda – ten člověk Alexe znal!
Nebo to nebyla náhoda, ale tajemná reakce na mou úpornou touhu a přání zjistit osud mých přátel? Přání, které vyslyšel a splnil někdo, nebo něco z neznámých prostor jiných dimenzí?
Naskýtá se ovšem ještě jedna možnost – že totiž vůbec nejde o mého Alexe a Olgu, ale naopak o ještě neuvěřitelnější, přímo fantastickou náhodnou shodu jmen, a tak nezbývá, než se smířit s tím, že se žádné odpovědi už asi nikdy a odnikud nedočkám.
Ať tak či onak, přeji v duchu Aljošovi i Olince, ať jsou kdekoliv, hodně zdraví a štěstí, a všem lesům zdar! Našim i těm kanadským!