Luděk Ťopka: Obecní strážník a moji první kapříci
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Vyprávěnky pana Ťopky (49) |
| Obecní strážník a moji první kapříci Od roku 1932 žila naše rodina v Újezdě nad Lesy, obci, která si své jméno zaslouží, protože kolem ní probíhající státní silnice na Kolín, Pardubice a dále na východ, se rozprostírá dvanáct set hektarů smrkového, dubového a smíšeného lesa. Vzdálena jen šestnáct kilometrů od hlavního města, byla jím naše obec v roce 1974 také pohlcena, takže dnes je to již Praha 21, poměštěná, s více než osmi tisíci obyvatel a rozsáhlou zástavbou stovek nových domů a domků, která ukrojila i značnou část z lesa a polí. Ale tehdy, v době mého dětství, vypadala zcela jinak. Ve vsi s asi 2 500 duší byly čtyři hospody, dva řezníci, dva konzumy, Včela a Rovnost, kino a jedna drogerie pana Puše („materialisty“, jak se tehdy říkalo) s čerpací stanicí na benzin. Přes svou relativní velikost a polohu při důležité komunikaci to byl ale stále venkov a pro nás, kluky, ráj. Na polích jsme pásli husy, pouštěli draky a pekli brambory v ohníčku z bramborové nati. Koupali jsme se v rybníku, povýšeném na obecní koupaliště, kde pan Stoklasa vybíral po koruně vstupného, proháněli veverky v lese a válčili s Blatováky a Kolodějáky, dokud nás nerozehnal pan Šimeček, obecní strážník. Obecní strážník byla respektovaná funkce, která v době před zavedením obecního rozhlasu byla velmi důležitá. Byl to právě on, kdo projížděl obcí na kole a zastavoval na několika určených místech, aby vířením paliček svého bubínku svolal lidi z okolí a oznamoval jim vyhlášky, výnosy a rozhodnutí obecního úřadu.
Mimo tohoto poslání dohlížel obecní strážník rovněž na pořádek, mravy a dodržování všech těchto nařízení. V obci sice byla četnická stanice, ale drobné prohřešky proti zákonu a pořádku měl sledovat obecní strážník a hlásit je obecnímu úřadu, který je zpravidla trestal menšími, či většími pokutami. A teď je chvíle, abych vysvětlil, proč to tu všechno vyprávím. Tedy, ono by mi to možná ani nestálo za zmínku, natož za napsání, kdyby ale nešlo o můj první úlovek ryby větší než hrouzek. Bylo mi tehdy asi dvanáct a chodil jsem s dvěma kamarády, Ríšou Seifertem a Karlem Kesnerem na ryby buď do Květnického potoka pod Úvalákem, nebo do Rokytky. Ta byla v místě po kolodějskou zámeckou oborou pouhým malým, úzkým potokem s dvěma, třemi tůňkami, kde jsme chytali hrouzky a mřínky a kde největším úlovkem, který se jen jednou jedinkrát podařil Karlovi, byla asi dvanácticentimetrová plotička, která zřejmě nedopatřením projela česlicemi zámeckého rybníka. V Květnickém potoce to bylo s rybím bohatstvím stejné, navíc tam byli jen raci, lednáček a v hlinitém břehu hnízda vlaštovek břehulí. Bylo to ale mnohem dál a my jsme kola neměli, takže cílem našich rybářských výprav byla většinou Rokytka. Jednou, když jsme se právě z takové výpravy vraceli, odbočil jsem s Karlíkem z cesty u remízku doprava pěšinou, kudy to měl domů blíž a která vedla podél louky a kolem obecného rybníka. Už zdálky jsme slyšeli podivné zvuky a halas lidských hlasů, a když jsme minuli vysoké keře hlohu a černého bezu, zůstali jsme překvapením stát. Na zdálenějším břehu stálo nákladní auto místního autodopravce, pana Říhy, a na něm tři kádě, z nichž právě dva chlapi vypouštěli po skluzavce do rybníka kapry. Obecní zastupitelstvo asi usoudilo, že rybník by mohl vynášet nejen jako koupaliště, ale i jako chov ryb. Stáli jsme tam a koukali jako u vytržení, jak po žlabu klouže z kádě jeden kapřík za druhým do kalné vody. Podívali jsme se na sebe a oba nás napadlo totéž. Aniž jsme co vyslovili, bylo nám jasné, že je konec s lovem hrouzků a mřenek a nastává doba nová, doba kapří. Obrátili jsme se, zaznělo jen dvakrát „ahoj“, a namířili si to každý svou cestou domů. Tři dny a noci jsem nemyslel na posteli na nic jiného, než jak si zalovit v obecních vodách. Čtvrtý den jsem to už nevydržel a zapískal na kamaráda pod jeho oknem. Otevřel, mávl rukou na pozdrav a s prstem na sevřených rtech naznačil, abych nemluvil nahlas. „Tak co“, syčím pološeptem s otazníkem v očích, „máš?“ „Jo, dva“, zní tichá odpověď, „ale už jen kosti. Včera jsme je snědli.“ Jak to řekl, popadla mne závist, že mne předešel, a tak jsem se několika slovy rozloučil a šel domů s rozhodnutím, že dnes i já!
V pět už jsem to nevydržel, zvedl se, popadl v kůlně plechovku na červy a naplnil ji u kompostu trochou prsti a dvaceti čilými hnojáčky. V altánku jsem ze svého úkrytu ve starém kufru odvinul čtyři metry imitace, uvázal na jeden konec kolík na držení udice v ruce, navlékl olůvko a splávek a navázal větší háček, který byl v krabičce dosud jen jako do série a pro můj dosavadní cílový sortiment dosud zcela nepoužitelný. Pak jsem celou tu lovnou soustavu spolu s krabičkou červů uložil do staré kožené aktovky a tu zpátky do kouta pod lavicí. Rodiče naštěstí nebyli dosud doma, otec v práci, máti u své sestry na Blatově, takže jsem mohl kolem šesté, když už se pomalu stmívalo, vypadnout s nenápadnou aktovkou k rybníku. Nešel jsem nejkratší cestou, protože ta vedla právě kolem Šimečkova domu, který stál kousek od rybníka. Sice ne na dohled, protože za rohem, ale přece jen blízko. Bylo to ode mne značně riskantní, ale odvážnému štěstí přeje, řekl jsem si, poháněn nezvládnutelnou rybářskou vášní. Obešel jsem tedy tuto nebezpečnou oblast přes pole kolem dalších domů a octl se konečně na západní straně nádrže, u stavidla. Bylo žádoucí přítmí, bezvětří a voda bez jediné vlnky, když jsem rozvinul vlasec, navlékl nejpěknějšího červíka, nastavil splávkem hloubku a mrsknul udici tak tři metry daleko. Žbluňklo to hlasitě, že jsem se až lekl, ale vzápětí už se zase rozhostilo ticho, přerušované jen vzdáleným štěkotem psa, kterému někde ještě dále odpovídal jiný hafan. Seděl jsem už asi půl hodiny a pořád žádný záběr. Kruci, říkal jsem si, vždyť těch ryb tu musí být nejméně dvě stovky, jak to, že nežerou! Pak jsem si uvědomil, že je pouštěli do vody na mělčině, tedy na opačné, východní straně, jediném místě, kam mohlo auto zajet. Sebral jsem tedy udici a tašku, přešel na levou, severní stranu a usadil se asi v jedné třetině, blíže k mělčině. Nahodil jsem a sotva usedl na břeh, záběr! Zaseknu a už ho táhnu a už je na břehu! Je to kapřík, tak kolem pětadvaceti centimetrů, ale pro mne je to kus, jaký jsem ještě nikdy nechytil. Mám radost, srdce mi tluče až v krku vzrušením, radostí i strachem, abych úlovek odnesl dříve, než někdo přijde. Současně mne ale napadlo, že bych měl Karla překonat a ulovit ještě alespoň jednoho, nebo dva a tak jsem nahodil znovu, a zase téměř okamžitý záběr. Vyprostil jsem oběti háček z tlamky, a chystal se navléct dalšího hnojáčka, když mne popadne za límec silná ruka. „A mám tě, pytláku! Posledně jsi mi utek´ale teď to vodskáčeš. Tyhle ryby jsou obecní, a tak se mnou pudeš na obecní ouřad a tam zaplatíš pokutu, až se vohneš!“ Druhou rukou mne chlap popadne za rameno, otočí a já koukám do tváře obecního strážníka, pana Šimečka, s jeho mohutným knírem. Na mne by se leknutím krve nedořezal a i on je zřejmě překvapen, že drží za límec malého kluka místo starého pytláka. „Co se to, kluku, vopovažuješ? Neni ti líto táty, že zaplatí dvě stě korun pokuty? No počkej až mu to řeknu, ten ti vosolí zadek!“
„Vstaň, trumbero, hoď ty ryby do vody a dej sem tu udici, tak, a teď mazej domů a poděkuj Pánubohu, že mám dneska dobrou náladu, jinak bys byl zejtra i s tátou na obecňáku. A povídám, ať tě už nikdy nenapadne krást. Pytláctví je taky krádež, rozumíš?“ Rozuměl jsem, poděkoval a div mu ruce nepolíbil. Sebral jsem ze země aktovku plnou rybího slizu a běžel domů šťastný, že to tak dobře skončilo. Na dvorku pod pumpou jsem tašku vypláchl a vytřel kusem starého hadru, ale stejně pak páchla ještě dlouhé týdny a připomínala mi nejen můj první větší úlovek, ale také špatný skutek, který mi mohl přinést zasloužený výprask a mému nevinnému tatínkovi nezaslouženou pokutu. Následující neděli jsem se pak v kostele z tohoto hříchu vyzpovídal a tak alespoň částečně ulehčil svému svědomí. Proto, přátelé, radím - nenechte se ovládat svými vášněmi a touhami a žádný obecní ani jiný strážník vás nepopadne ze límec! Jinak vám ale přeji „Petrův zdar!“ Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Stanislav Motl |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Milan Markovič |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jiří Suchý |