Luděk Ťopka: Příběh emigranta
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
| V jednom z mých příběhů („Fantastická náhoda, nebo co...?“), hrála významnou úlohu řada neuvěřitelných náhod. Když jsem ho psal, musel jsem vzít v úvahu i následující, mnohem starší zážitek, kde hlavní úlohu opět sehrálo několik náhodných okolností. Jeden z mých kamarádů se na začátku padesátých let oženil s dívkou, jejíž otec byl Rus, syn emigranta po první světové válce. Založil zde rodinu a v roce 1931 se jim narodila dcera Naděžda, která se po  zději provdala za mého kamaráda Vláďu. Během pražského povstání se její otec zúčastnil boje o rozhlas, a když dorazila do Prahy Rudá armáda, krátce nato beze stopy zmizel. Rodina měla zato, že v revoluci zahynul, ale protože mezi evidovanými oběťmi nebyl nalezen, byl prohlášen za nezvěstného a po předepsané úřední lhůtě také za mrtvého. S tím vědomím rodina žila celých dvanáct let, když od něho v létě 1967 dostala z NSR dopis, v němž své zmizení vysvětlil. Obával se zatčení a odvlečení orgány NKVD do sovětských gulagů, jak to tehdy postihlo tisíce ruských emigrantů žijících v Československu a jiných východoevropských zemích. Přešel hranice do Německa, vydával se za demobilizovaného německého vojáka, přežil všechny z toho vyplývající strázně a nakonec se tam uplatnil jako tlumočník okupační správy v americké zóně. Později se mu podařilo otevřít si malou restauraci, a tak mohl nyní poslat rodině nějaký finanční příspěvek. Přijet se ale ještě neodvážil a slíbil, že za rok se určitě setkají. Jenže napřesrok přišel 21. srpen a z návratu do Prahy definitivně sešlo – už se sem nikdy nevrátil. Jeho žena mezitím zemřela, a tak od něho občas přišlo pár set marek na dceřin účet a na Vánoce obyčejně ještě dopis, na němž jako zpáteční adresa byl uveden jen poštovní úřad a číslo schránky. A i tyto údaje se často měnily. Jaký to musel být strach, jaká hrůza, že nedovolila otci spatřit po tolika letech své dítě a dokonce ani svého vnuka! Tak uběhlo dalších několik let. Já jsem mezitím získal místo v jedné výsadní exportní společnosti v oddělení pro Střední Východ a anglofonní země Afriky. Mé služební cesty směřovaly tehdy hlavně do těchto oblastí. Pouze jednou, zcela náhodou, a to jen proto, že jeden z pracovníků vedlejšího odboru onemocněl a nebyl právě k dispozici nikdo jiný se znalostí němčiny, pověřil mne ředitel účastí při jednání s německou firmou, která vyráběla své zboží na základě licenční smlouvy s jedním z našich podniků. Odjel jsem tedy s jeho ředitelem a ekonomickým náměstkem na tři dny do Frankfurtu nad Mohanem, kde firma sídlila. Jednání trvalo plné tři dny a poslední večer před odjezdem nás pozval zákazník na večeři do luxusní restaurace jednoho velmi známého hotelu. Jídlo, nápoje a obsluha odpovídaly jménu a pověsti podniku, a tak jsme po večeři poseděli ještě téměř dvě hodiny v baru, když si číšník povšiml, že spolu mluvíme česky. Naklonil se ke mně (ta náhoda, proč ne k některému z mých českých společníků) a zašeptal: „Pane, slyším podle řeči, že jste z Prahy, mohl bych s vámi na chvíli mluvit o samotě?“ Bylo nám tehdy přísně zakázáno hovořit venku s emigranty, ale riskl jsem to a řekl, že na něho za chvíli počkám na toaletě. Povedlo se, a za několik minut jsme se na smluveném místě sešli. Jaké bylo ale moje překvapení, když se představil a uslyšel jsem jméno Nadina otce. Nevěřil jsem svým uším a trvalo nám oběma chvíli, než jsme uvěřili, že je to vše jen kolosální náhoda a ne nějaká léčka. Protože na delší rozhovor nebyl čas, dohodli jsme se, že on za mnou přijde ve 23 hodin do mého hotelu, kde mi všechno poví. K tomu skutečně došlo, a tak jsem vyslechl otřesné vyprávění o osudech ruských emigrantů, které NKVD (později KGB) po celé Evropě po válce pochytalo a uneslo do svých gulagů, odkud se již nikdy nevrátili ani mrtví, ani živí. Přijal jsem od něho mnoho vzkazů pro jeho dceru a vnuka a rukou dáním slíbil, že se nikomu nezmíním, kde žije a pracuje. Při loučení mne po ruském způsobu objal, políbil na obě tváře a stiskl ruku: „Pane, jsem šťastný, že jsem vás poznal a prosím vás za sebe i všechny své krajany, pokud o nich víte, abyste nikdy, opravdu nikdy neprozradil, kde žijí, protože to nebezpečí stále ještě hrozí, i teď, tolik let po válce!“ Nevím, zda měl pravdu, či ne, ale ač od konce války opravdu uplynulo už přes šedesát let, svůj slib jsem nikdy neporušil. A to ani po jeho smrti, o níž jsem se dověděl od Nadi o tři roky později, až do dnešního dne. Jen si kladu otázku, kolik asi lidí nemělo alespoň tolik štěstí jako on, aby se o jejich osudech a smrti dověděly jejich rodiny. ------------------- Doporučuji přečíst: Anatolij Granovskij: „Byl jsem agentem NKVD“z vydavatelství STEFANOS Jindřichův Hradec v r. 2000 (lze vypůjčit, m.j., v Pražské ústřední lidové knihovně). |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Šindelářová www.janasindelarova
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |
 |
Stanislav Motl |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Josef Fousek |