Silvie Hessová - Zdeněk Pošíval: Dáma s houslemi

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

  
DÁMA S HOUSLEMI 
 

    Úvodní kapitola    



Trávil jsem víkend na chalupě rodičů Silvie Hessové, bylo jí tehdy asi šestnáct let, a já se zeptal, proč se nechystá na vyhlášenou pouťovou zábavu na Křemešníku.
Odpověděla mi: „Strejdo, já bych šla tancovat, až bych brečela, ale nedá se nic dělat, musím cvičit…“

SILVIE HESSOVÁ

Absolvovala Státní konzervatoř v Praze ve třídě profesora Karla Přibyla.
Jako primárius kvarteta Eberle získala v roce 1989 ve francouzském Evianu Cenu pařížského rozhlasu za interpretaci 1.smyčcového kvartetu Leoše Janáčka.
O rok později se zúčastnila komorních kurzů u Amadeus kvarteta. Od první poloviny devadesátých let je vyhledávána jako sólistka i jako komorní hráč.
S orchestry Adagietto Gustava Mahlera, Filharmonií Bari, Virtuosi di Praga, Bratislavští komorní sólisté, Pražská komorní filharmonie, Státní komorní orchestr Žilina vystupovala jako sólistka.
Hrála na četných festivalech, spolupracovala s dirigenty P.Schreierem, L. Svárovským, A.Scaranem, G.Kugim, M.Rubiconim, S.Vavřínkem.
Vystoupila na řadě tuzemských i zahraničních podiích (Německo, Rakousko, Slovensko, Francie, Španělsko, Anglie, Holandsko a Japonsko).
Pravidelně vystupuje v koncertních cyklech České Filharmonie a spolupracuje s předními českými i zahraničními sólisty F.de Zanem, D.Wiesnerem, K.Englichovou, M.Knoblochovou, D.Holým, E.Šilarovou, M.Lapšanským, Petrem Nouzovským.
V letech 2000-2005 působila jako primárius Filharmonického kvarteta Praha. 
V současnosti vyučuje housle a komorní hru na University of New York v Praze.
Je nositelkou Ceny Euro Pragensis Ars 2005 za propagaci české hudby doma i ve světě.
V červnu 2007 vystoupila ve Washingtonu, Chicagu v rámci festivalu Praha – Chicago, na Cornell University v Ithace, v New Yorku v Carnegie Hall a Weill Recital Hall.


ZP •• Od kolika let musí dítě cvičit hru na hudební nástroj, aby jej to dovedlo na konzervatoř a kolik potom k profesionalitě?

Nedá se odpovědět jednoznačně, není na to ani nějaká tabulka. Každé dítě je jiné, s jiným nadáním a chápáním. Já sama jsem začala hrát v 8 letech, některé děti začínají již ve 3 nebo 4 letech.

ZP •• A vůbec, kolik hodin denně si vyžádá cvičení před koncertem?

Cvičila jsem vždycky kolem 4 hodin denně a o to se snažím i teď, před koncertem samozřejmě i více.

ZP •• Máš za sebou vystoupení v USA: jednak na Českých dnech v Chicago, ale hlavně koncert ve významné newyorské Carnegie Hall, což je cosi úžasného. Kupodivu se o tom příliš nepsalo. Dost dobře nechápu, proč v podobných případech setrval náš tisk v mlčení, přestože když se tam kdysi podařilo vystoupit jistým českým hvězdám populární hudby, hned toho byly plné první stránky. Je možné, že by zájem seriozních sdělovacích prostředků spočíval výhradně ve výběru pro určitý okruh čtenářů?

V Čechách je minimálně pět smyčcových kvartet, které koncertují nejen v Carnegie Hall, ale v celém světě a v nejvýznačnějších sálech až pro 4 000 lidí. Média tohle nezajímá; snad by je zaujalo, kdyby primáriovi spadly při koncertě kalhoty. Já myslím, že naše média jsou velice důležitá pro tuzemsko, ale ne pro zahraniční kariéru. Pokud jsi umělcem s dosahem do Aše, tak je potřebuješ. Ovšem i za sdělovacími prostředky stojí vždycky člověk; záleží na tom, je-li vzdělaný, přející, anebo nevzdělaný a zakomplexovaný. Jsou novináři, byť je jich poskrovnu, které to zajímá. Chyba je možná i na naší straně, že ten, kdo je úspěšný v zahraničí, nestará se a nevyhledává sám naše nic netušící média. Na druhé straně existuje i lenost novinářů zajímat se a mapovat události bez senzacechtivosti. Nepřísluší mi to nějak víc hodnotit, tuším však, že je to také hodně o penězích.

ZP ••  Viděl a slyšel jsem tvá vystoupení na významných koncertech ve Dvořákově síni Rudolfina, ve Smetanově síni Obecního domu, ale rovněž i v komornějších prostorách: v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně, či v sálku Chodovské tvrze. Kde se cítíš nejlíp?

Určitě v Rudolfinu, je to prostor neuvěřitelných vibrací, vyskytuje se tam nadpřirozená síla, která selektuje zlo a dobro. Nikdy se mi tam nehrálo špatně, pokaždé tam cítím, jako bych byla součástí celého prostoru a nestála jenom na podiu.
Pro komorní koncerty je velmi příjemný sál Bohuslava Martinů na Malé Straně (AMU), ráda tam hraji, a proto tam také pořádám svoje abonentní koncerty. Je jistou kulturní ostudou, že v Praze je to jediný komorní sál pro 220 lidí a s výborným klavírem.

ZP •• Musím vzpomenout, že jsi velmi ochotně a nezištně vystoupila na prezentaci mé nové knihy v Městské knihovně v Pelhřimově. Vážila jsi kvůli tomu nejen cestu z Prahy i s kytaristou, ale dokonce jste snad museli nazkoušet pro tuto performanci speciální repertoár.

Ráda jsem zahrála na tvé akci, čtu tvé knihy a líbí se mi.

ZP ••  Takže ještě jednou: díky!

Není zač. Víš, co je zajímavé? Poslední dobou hraji radši dál od Prahy.

ZP •• Praha je překrmená uměleckou nabídkou.

Mám pocit, že jinde lidé hudbu lépe vstřebávají a mají z ní větší radost.

ZP ••  Kterého autora hraješ nejraději, kterého se bojíš, kterému se vyhýbáš, kterého musíš hrát třeba i proti své vůli?

Čím jsem starší, tím víc a raději hraji Mozarta a Beethovena než na studiích. Je to pro mě taková očista duše a zároveň i techniky a hudebního výrazu. Velmi miluji Janáčka a pokaždé, když ho mám hrát, se na to těším.
Je štěstím, že již mohu hrát to, co chci. To, co nechci, prostě už nehraji. Jako studentka jsem hrávala hodně Paganiniho a jeho jednu z nejtěžších skladeb Ne cor piú non mi sento jsem natočila i na CD. Přiznám se, že takové skladby jsem přestala vyhledávat; je tam víc »prstolamů« než hudby, která je pro mne nejpodstatnější.

ZP ••  S kým účinkuješ nejraději? S klavíristou, nebo s jiným doprovodem?

Pokud se snoubí ve výborném hudebníkovi i kvalitní člověk, jsem šťastná, že s ním mohu hrát. Nezáleží na tom, je-li to klavírista nebo kytarista. Mojí srdeční záležitostí je ovšem smyčcový kvartet. Jako primárius jsem působila ve dvou kvartetech od svých 18 let, jenomže je to velice náročné povolání, jak hudebně, tak i lidsky: všechny čtyři nástroje by se měly totiž stát jedním. Je to nejvíc náročné na čas. Pokud se chceš tomuto oboru věnovat naplno, pak musíš hrát, balit kufry a zase hrát.

ZP ••  Nemáš ani nezvykle barevné housle, ani nepoužíváš na koncertech extrémní oblečení. Nepoutáš pozornost jinak než svou hrou a přirozeným zjevem.

Tak tohle nijak nehodnotím. Já bych se jak s modrými houslemi, tak i v extrémním oblečení cítila nedobře. Snažím se být sama sebou, pro mne je důležité, aby bylo všechno propojené a mělo smysl: hudba, nástroj, interpretace, oblečení. Mým posláním je pro posluchače přečíst dopis od skladatele tak, jak mu rozumím já. Všechno ostatní je pro mne nepodstatné.

ZP •• Přesto se ptám: vlastníš drahé housle? Musí být dobře pojištěné?

Nechci a nemohu se k tomu nijak vyjadřovat! Před čtyřmi lety se mi někdo vloupal do domu a ukradl mi housle. Právě jenom ty housle.

ZP •• To jsem nevěděl. Jak se vlastně pečuje o nástroj?

Mým kamarádem je výborný houslař Alexandr Švýcarský. Když cokoliv potřebuji a bez čekání, pomůže mi. Od něho mám i svůj nástroj.

ZP •• A existují i nějaké speciální smyčce?

Nejméně dvakrát do roka měním žíně na smyčci, nechám si vyčistit housle, seřídit duši a kobylku. Struny si vyměňuji sama.

ZP ••  Jak vnímáš při hře obecenstvo?

Obecenstvo je pro mne důležité, vždyť hraji pro něj. Jsem vděčná za každého diváka a posluchače. Moc dobře vím, kolik má každý člověk starostí, a přesto se vypraví na koncert. Jeho přítomnost je pro mne uznání a největší odměna. Po některých koncertech necítím dokonce ani únavu, spíš naopak, přejímám od obecenstva energii. Těší mě potlesk a mám ráda děkování na závěr koncertu. Vědomí, že moje práce přináší lidem radost, je nádherný pocit.

ZP ••  Občas dostaneš na podium tolik kytic květů, že to snad ani neuneseš: podělíš se o ně nebo je vozíš domů?

O květiny se nepodělím, všechny si je odvážím a zdobím si jimi domov, miluji řezané květy, připomínají mi chvíle a zážitky z koncertu.

ZP •• Je třeba zmínit i tvou pedagogickou činnost na univerzitě.

Na New York University učím obor housle a komorní hru. Jedná se o studenty, kteří se nemíní stát profesionálními houslisty, ale chtějí se stát třeba hudebními režiséry. Líbí se mi na nich, že své profesi chtějí porozumět ze všech pohledů, poznat i náročnost nástrojové interpretace. Pokud chtějí pracovat v hudební branži, případně jako producenti, studují vedle managementu i housle, klavír nebo kompozici. Ti, kteří se chtějí stát houslisty, nejezdí se učit hrát do Prahy, ale studují na prestižních universitách v USA, kde učí ti nejlepší profesoři.

ZP ••  Jsem zastáncem uplatňování emancipace. To znamená, že rovnost mužů a žen před právem, zákonem a příležitostmi považuji za nezbytnou samozřejmost. Nevím ale, jak je to s jejich rovnocenností.

Rovnost žen v zaměstnání je určitě pozitivním fenoménem. Ale rovnost při starostech o chod rodiny, o domácnost a o výchovu dětí? Ty leží přeci v devadesáti procentech na ženách. Alespoň ve svém okolí to takhle vidím, a myslím si, že o rovnost by tam byl všude mimořádný zájem. Paradoxem je, že takové muže vychovávají matky, takže je to zase na nás, na ženských. (Jedinou výjimkou, kterou znám, je můj tatínek, tudíž pro život je docela špatným příkladem. To říkám, strejčku, samozřejmě jen jako legraci!)

ZP •• Nerozumím feminismu, nicméně si myslím, že je dobré, když muž je mužem a žena zůstává ženou. Zní to možná trochu praštěně, ale snad mi rozumíš.

Rozumím… Líbí se mi jeden vtip: Zemi navštíví mimozemšťani a sázejí se o to, kdo z nich bude mužem, a kdo ženou. Ten, jenž se má stát ženou, se ptá: „Proč zrovna já?“ A dostane odpověď: „Because you lost! - Protože jsi prohrál.“

ZP •• A jací jsou z tvého pohledu muži?

Po svých osobních zkušenostech si myslím, že muži jsou skvělí kamarádi, ale pouze hrstka z nich se může stát partnery a oporami pro celý život. Muže mám samozřejmě ráda, protože vím, jací jsou a co můžu od nich čekat.

ZP •• Pokud je mi známo, i auto se řídíš sama, a to za každého počasí. Dovážíš děti do školy vzdálené víc než 25 km. Taková každodennost se mi zdá docela riskantní.

V dnešní době je to silně riskantní; obzvláště nebezpečné je to na dálnici. Někteří řidiči si za volantem léčí mindráky bez ohledu na okolí. Mám štěstí, že děti do školy vozí ráno často i můj táta, takže já do Prahy jezdím většinou až odpoledne. Nejradši jsem, když nemusím jezdit vůbec. Jenže to je daň za přírodu, která mě doma na venkově obklopuje. Hraji, dívám se do zahrady na zasněžené, rozkvetlé, obsypané, či žloutnoucí stromy - prostě nádhera. Rodiče bydlí hned na okraji Prahy a děti u nich mají možnost přebývat mezi školou a ostatními svými aktivitami.

ZP •• Jak se dá skloubit péče o rodinu s činností, kterou již poměrně dlouhou dobu provozuješ pro českou a vlastně i evropskou kulturu?

Nedá se skloubit! A je v tom paradox. Čím větší jsou mé dvě děti, tím víc ve mně narůstá pocitové přesvědčení, že se vzájemně potřebujeme. Když byly menší, koncertovala jsem častěji než v současné době. Ale za čtyři roky se mé děti stanou dospělými a po gymnáziu budou patrně pokračovat ve studiu v zahraničí. Houslím i cestování se pak budu věnovat znovu naplno, bez výčitek, že bych měla být s dětmi. Rozhodla jsem se, že nyní budu více máma než houslistka a jsem za to rozhodnutí ráda.

ZP •• Jsme téhož náboženského vyznání a považujeme vztah muže a ženy a jejich spojení za životadárný zázrak; za dar, jenž je provázen i vrcholnými prožitky. Moderní doba a její kolotání však životadárnou povahu těch chvilek souznění a pocitů vzájemnosti eliminuje na pouhou erotickou slast. Dneska se dokonce patnáctiletým dívkám předepisují v ordinacích antikoncepční přípravky.

Myslím si, že je to pořád stejné. Nespokojenost ve vztazích byla vždycky a všude. Nevěra taktéž. Dnešní rozdíl spočívá v tom, že lidé na sobě nejsou už tak hmotně závislí a dokáží žít sami. I patnáctileté dívky jsou v průměru stále stejné, myslím, že je lepší řešit to antikoncepcí než potratem, kterých bývalo víc než teď. Dnešní doba je však pro »náctileté«, čímsi mnohem nebezpečnější než kdysi. Podle mého názoru jim chybí komunikace s rodiči. Málokdo si s nimi povídá, málokdo se snaží chápat je a věnovat se jim. Jsou mnohem zranitelnější, než si o nich myslíme.

ZP •• Leckteré manželství se nemusí vydařit. Ty sama jsi rozvedená a pár let už žiješ sama. Uvádím to i proto, že považuji za správnou možnost rozloučit nefungující vztah.

Nemluvím o svém manželství, protože tím bych hodnotila otce mých dětí, a to nechci. Z tohoto manželství vzešly obě moje děti, to nejlepší, co mi život dal.

ZP ••  Neříkám to proto, abych rozkrýval tvé intimní soukromí. Spíš k tobě chovám obdiv: žiješ v krásném domě na venkově, vychováváš své děti, přitom učíš na univerzitě, cvičíš bůhvíkolik hodin denně, účinkuješ na koncertech, ale žiješ sama a nikdy jsem od tebe nezaslechl jediný tóneček sebelítosti, anebo žehrání na takový úděl. Jednou ses mi ale svěřila, že je těžké najít partnera, aby se vyrovnal tvému otci, jenž s tvou báječnou maminkou žije ve stabilním a klidném manželství.

Můj táta je úžasný člověk, se smyslem pro čestnost a zodpovědnost, pro mne je s mámou tou největší životní oporou, ale nechci ho hledat ve svých vlastních vztazích. A taky nehledám.

ZP •• Česká republika v rozvodovosti vede a lidé se manželství vyhýbají, takže nemusí jít jen o tvůj osobní problém.

Vztah je celoživotní dřina, musíš se mu věnovat. To je v této sobecké a hektické reality show velkým problémem. Jsem v současné době šťastná a spokojená. Dál se k tomu vyjadřovat ani nechci.

ZP •• Pokud muž a žena spolu žijí déle než pár dní, mluví o svém vztahu pouze jako o přátelství. Mění se tak i slovník: dnes bych si netroufal mluvit o kamarádovi nebo o kamarádce jako o příteli či přítelkyni, neboť se tím už označuje velmi důvěrný vztah.

Tak to já si troufnu! Mám normální přítelkyni od svých 14 let, takže už 26 let, a zná mě lépe než oba bývalí manželé… Jinak opravdu nevím, co k tomu dodat.

ZP ••  Vede výchova tvých dětí k životní dráze v umění?

Obě děti budou, doufám, vzdělané znalostí cizích jazyků. Chtějí studovat na Anglickém gymnáziu v Praze, potom v zahraničí. V tom vidím základ pro život bez komplexů. Syn se naplno věnuje i fotbalu. Dcera hraje sice na klavír, ale má to jen jako koníčka; její velkou láskou je tanec. Zájmy mohou být naštěstí pro ně i zájmem celoživotním, což je důležité.

ZP ••  Sdílejí děti tvou víru? V čem spočívá příčina českého ateismu, jenž je nejvyšší v Evropě?

Nevím přesně, v čem spočívá ateismus v Čechách. Možná v naší nevěřícnosti. V obavě, že náš národ byl mnohokrát zrazen a využíván. Já osobně do kostela chodit nemusím; Bůh je s člověkem neustále, zejména když v něj věří. Můžu s ním být v lese nebo v Rudolfinu. Snažím se vést děti i sebe se k rozpoznávání pravdy, polopravdy a lži, ale také k pracovitosti, k úctě a pomoci druhým lidem. Pro mě jsou církevní sbory něco jako spolky nebo strany. Ty k životu nepotřebuji. Nejsem pro ně přínosem. Nebyla jsem v pionýru, ani v žádné straně.

ZP ••  Jak bys charakterizovala současnou situaci v české společnosti ve srovnání s jinými kulturami v Evropě a ve světě?

Mezi námi žije mnoho vzdělaných a čestných lidí, které uznává nejenom Evropa, ale i ostatní kontinenty. Pracují pro zahraniční vědecké instituce, operují, přednášejí po celém světě, ale česká společnost je vůbec nezná. Na druhé straně jsou mezi námi nevzdělaní, duchovně omezení lidé bez jakékoliv sebereflexe, kteří za nás rozhodují a ovlivňují politický i kulturní vývoj naší společnosti. Tyhle lidi zná paradoxně každý, i když nechce. Myslím, že se ta propast prohlubuje.

ZP •• A názor na pozitivní východisko?

Pokud nezačne kulturní a vzdělaná část společnosti podporovat své nejlepší lidi do čela národa, pak budeme zase nadávat u piva, skuhrat a platit daně na výlety lidí, kteří českému národu žádnou čest nedělají.

ZP •• Co považuješ za svůj nejkrásnější zážitek?

Narození dětí. 

ZP ••  Co považuješ za svůj nejsmutnější prožitek?

Naštěstí žádný.

ZP ••  Oblíbený herec. Oblíbený spisovatel. Představa ideální dovolené. Vybíráš si sama oblečení nebo to necháváš na názoru odborníků? Oblíbené jídlo.

Meryl Streepová. Milan Kundera. Být doma či v lese a mít čas na sebe. Oblékám se sama. A jídlo? Pečený losos. 

ZP ••  Jaké máš ráda květiny?
Žluté růže a kopretiny.

CD Silvie Hessové:
Carmen Fantazie: Sarasate, Paganini, Masenet, Bach
2001 – Lupulus Skladby českých autorů 19. století (Works for violin and piano by Czech composers): Smetana, Dvořák, Suk, Janáček
2004 – CUBE – Bohemia
Skladby českých skladatelů 20. století (Works for violin and piano by New Czech composers):
Gemrot, Bodorová, Kubička, Janda
2006 - CUBE – Bohemia
Na koho se můžete těšit příště?  

OD MRAVENEČKA K MAGNIFICENCI
 
Rozprava s profesorem Miloslavem Klímou (68), dramaturgem a prorektorem Akademie múzických umění v Praze, o strastech či slastech života v divadle i kolem něj, ale hlavně o tom, že život nelze odložit jako kabát do šatny a vyzvednout jej až v příhodnou chvíli.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Foto © Pavel Štoll

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 04. 2009.