Publicistika – Rozpravy ZP

Pavel Kovářík - Zdeněk Pošíval: Muž nejedné dovednosti

Nedávno jsme se potkali po mnoha létech a mě udivilo, že na rozdíl ode mne příliš nezestárl a pořád vypadá stejně, byť se mi přiznal, že s chutí pije irskou whiskey, ze sportů pěstuje jednou týdně bowling, při němž si dokonce i zakouří. Když to vyprávěl, kýchal a kašlal, kapesník z ruky nepustil. Trpí prý jarní alergií. Zavalil mě sice pohřebními řečičkami, ale zdálo se mi, že jinak kypí zdravím.

Jindřich Hron - Zdeněk Pošíval: Nostalgický špacír

Dnes bych rád představil člověka, který vyryl nejednu brázdu do žírné půdy nejenom na poli, neboť zanechává pozitivní vrypy do paměti lidí. Převzal po svém otci potřebu sepisování zápisků ze života rodné obce a její historie. Říkává se tomu kronika. On z nepatřičné skromnosti odmítá své dílo zrovna takhle nazývat, ale jak se říká, co je psáno, to je dáno. Na Rozpravy přišly ohlasy také z ciziny: byly zaslané ze švédského Stockholmu, z kanadských měst Toronta, Ottawy a též z Bostonu i New Yorku v USA. I z Bratislavy, když už je řeč o zahraničí.

Miloslav Klíma - Zdeněk Pošíval: Od mravenečka k magnificenci

Jsme spolužáci z Divadelní fakulty AMU*, ale o čtyři roky mladší Míla chodil jen o ročník níž a studoval dramaturgii. V mé absolventské inscenaci v DISKU dokonce statoval: připadá mi docela legrační, že dnes již vážený pan prorektor kmital tehdy po scéně při hře bratří Čapků Ze života hmyzu jako nemluvící mraveneček, nosil baňku jako rekvizitu a tvářil se odpovědně i srdnatě.

Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

O Zdeňku Pošívalovi bylo už kdeco napsáno: od povrchních statí v časopisech až po zasvěcená udání. V jedné osobě romanopisec, dramatik a režisér při zdravém rozumu přečkal krom jiného světovou válku, dvě revoluce a vládu devíti prezidentů. Na vlastní kůži prožil údobí slávy, uznání a cen, stejně jako dvacetiletý zákaz býti zaměstnán ve vlastním oboru a vyhazovy z práce. Sepsal desítky scénářů a divadelních her, často pod cizím jménem, pokud to nešlo jinak.

Marie Blandová-Lorencová - Zdeněk Pošíval: Zapřisahlá venkovanka z metropole

M. Lorencová studovala na DAMU o ročník níž než já, po absolvování pracovala výhradně mimo Prahu (až na jedinou výjimku) a hostovala v tzv. »oblastních divadlech«. Cokoliv jsem od ní na jevišti zhlédl, mělo nadprůměrnou úroveň. Politická situace v zemi se dotkla i jejího soukromého života, ať již při pracovních potížích jejího manžela, tak i obtížemi častého hostování v bůhvíjaké geografické vzdálenosti od domova.

PhDr. Eva Mišíková - Zdeněk Pošíval: Tvořit znamená zabíjet smrt

Narodila se v Káhiře a část dětství prožila s rodiči v cizině. Vystudovala FFUK - obor překladatelství - francouzština, ruština. V letech 1980–90 působila v hudebních a divadelních skupinách spíše »podzemního« charakteru (např. Noc pod ubrusem, Dybbuk, Hudba Praha, Skuhrohra), později jako redaktorka (Český rozhlas - literární vysílání, deník Metropolitan a Telegraf). Po roce 1990 organizovala české kulturní festivaly ve Francii a tamtéž se zúčastnila i jazykových a pracovních stáží.

Jan Petr - Zdeněk Pošíval: Proč? To je ve hvězdách!

Pohybuje se s oblibou v záhadném světě iracionality. Zabývá se záležitostmi takříkajíc mezi nebem a zemí, jež mi byly, jsou a patrně i navždy zůstanou nepochopitelné. Na přelomu roku snad neuškodí pohlédnout do hvězd nebo si nechat vyložit karty od tohoto milovníka klobouků…

Jan Baum - Zdeněk Pošíval: Vánoční rozjímání aneb S kantorem na půlnoční

Vánoce mám rád takové, na které pamatuji z dětství a podobné těm, které jsi ty zažíval na chalupě. Patří k nim zasněžená krajina, která, bohužel, v posledních létech chybí. Dále zvláštní, jakási slavnostní atmosféra Štědrého dne a netrpělivé očekávání večera, kdy se sejde celá rodina, místnost je provoněná vánočním cukrovím a tradičním jídlem - rybí polévka, kuba, čočka, smažený kapr a bramborový salát.

Jiří Rückl - Zdeněk Pošíval: Sklář a jeho rod

Narodil jsem se v roce 1940 v Nižboru do rodiny sklářských průmyslníků, pokračovatelů rodu Rücklů, kteří do Čech přišli pravděpodobně ze Švýcarska, nebo severní Italie zhruba před 300 lety. Zde jsem chodil do obecné školy, byl členem později zrušeného Junáka, ale také prožil padesátá léta, která rodinu po znárodnění v roce 1945 těžce postihla.

RNDr. Irnik Ovčarov – Zdeněk Pošíval: Kterak uměním odhánět stíny na duši

S mým dnešním hostem jsme již popili nejednu sklenku dobrého moravského vína a vedli řeči o světě kolem nás. Šlo po výtce o nezávazné povídání o ženách, o víně, o fotbalu, o umění, o nenapravitelně odporné politice, prostě o všem, o čem jsou schopni klábosit muži stejné věkové úrovně, dokud nenastal okamžik, kdy se mi přítel přiznal, že není jen přírodovědcem, ale zabývá se i malováním obrazů. Stereotyp vinárenských plků se náhle proměnil, neboť jsem ho od té chvíle ponoukal, aby mi o své tvůrčí činnosti sdělil mnohem víc.

Eliška Peroutková - Zdeněk Pošíval: Malířka něžné básnivosti

Dnešní rozpravy jsou o Elišce Peroutkové, scénografce a malířce, o její účasti na divadle a hlavně o tom, proč si vybrala jako předmět své umělecké tvorby ilustrování básní, jež ji zároveň inspirují pro její volnou obrazovou tvorbu, a také o jejích nesměle smělých pokusech literárních i o lecčems ze života.

Václav Pačes - Zdeněk Pošíval: Můj první divák

V rodině se skutečně počítalo s tím, že půjdu studovat medicínu. Můj případ je však pro tehdejší dobu typický. Můj otec byl v roce 1948 asistentem profesora Jiráska na chirurgii na Lékařské fakultě UK: tam se v únoru utvořil akční výbor, který ovládli komunisté, jak se to obvykle dělo. Při jakémsi hlasování otec, který byl vtělený demokrat, vystoupil proti tomuto akčnímu výboru.

Miroslav Kovářík - Zdeněk Pošíval: Poetický mág koncertů

Tak na ty pozdně noční snídaně si pamatuju, ale krumlovských reminiscencí mám nespočet – folkové festivaly a také samostatné koncerty tam se mnou žily skoro celá dvě desetiletí – nezapomenutý byl ten s písničkáři někdy na počátku sedmdesátých let, kdy jsem šel Hutkovi a Mertovi naproti po cestě k otočnému hledišti říkaje Ortena, na to také nejde zapomenout.

Václav Obadálek - Zdeněk Pošíval: Skaut z Foglarových Stínadel

Já jsem od dětství hltal Foglarovky, a to jsem ještě neměl o skautech ani ponětí. O tom, že Stínadla jsou u nás na Starém městě, jsem nikdy nepochyboval. Revoluční třída byla prostě foglarovská »Rozdělovací« a více jsem neměl důvod hledat Stínadla jinde; například v Brně, jak se tradovalo. Vzpomínám si, jak mne zklamalo, když jsem se někde dočetl, že si Jestřáb zhmotnil Stínadla jen ve svých knihách.

strana 1 / 5

Další strana »