Ne všechno, co se v roce 2008 stalo, si zaslouží poděkování. Nikdo - kromě ideologických nebo náboženských pomatenců - nemůže cítit nic než odpor a hanbu tváří v tvář zvrhlosti mumbaiských teroristů, vyvražďování etnických skupin v půl tuctu afrických států, hladovění milionů dětí. Těžko děkovat za uragány, smrště a zemětřesení, za smrt milovaných lidí: v tomto roce odešly dvě z mých nejstarších přítelkyň: Emilie Peřinová {ve věku 92 let), která za války doprovázela svého bratra lékaře Dr. Jaroše při jeho návštěvách partyzánů a v Kanadě se několik let živila jako děvče pro všecko v domácnosti, než dostala zaměstnání jako technička v laboratořích Connaught, kde pracovala na Salkově vakcíně proti dětské obrně, a když její manžel, italský legionář Václav Peřina (před válkou stavěl opevnění na severní Moravě) ztratil nejdříve jednu a potom i druhou nohu, ve dne pracovala na vakcíně a v noci po léta ošetřovala svého manžela; Beth Dunlop (96 let), moje první a dlouholetá sekretářka v advokátní praxi, která se starala o svoji rodinu, když její manžel ztratil zaměstnání a dcera onemocněla (zemřela víc než deset let před svojí matkou) a vždycky (smím-li si vypůjčit hrst slov od Josefa Hory) 'stála napřímena před osudem'. Ztratili jsme Tomáše Baťu, který vždy zůstal věrný svému češství - rozloučili jsme se s ním Mou vlastí v podání Torontské Filharmonie řízené Kerry Strattonem.

Ani není snadné tleskat pubertálním hrám mnohých politiků, kteří jakoby se rozhodli přejmout roli šašků, kdysi obveselujících královské dvory. Ani aroganci a pýše, které se usídlily v očích i chování některých z těch, které okolnosti či nezastavitelná dravost obdařily daleko větším podílem pozemských statků než jejich spoluobčany. Ani tunelování v Praze, ani hypotékovým machinacím ve Washingtoně, kterými začala nejhorší hospodářská krize od třicátých let minulého století, okolo které největší ekonomické mozky chodí s opatrností kočky kolem misky horkého mléka a nemají poctivost jednoho z vynikajících pražských novinářů, Macháčka, přiznat se Sokratem (takže by to jejich reputaci příliš neuškodilo), že vlastně nic (nebo skoro nic) neví.

A přece snad skoro každý z nás má za co děkovat: za nečekaný úsměv, za krajíc chleba, jaký jsme od dětství nejedli, za dopis plný něžných slov, za zasněžené ticho v bezvětrném zimním dni, za příslib jara v prvním stvolu trávy, za ranní rosu na květu, za vysoké letní nebe, za hýřivou paletu barev na stráních po prvním mrazíku, za zasněná jezera a bílé štíty hor, za zelený koberec pastvin posetý stády hnědých krav, za slunce zapadající v purpuru vykoupaných oblaků, za mléčnou dráhu nad severní krajinou. Ach, Bože, Bože, slovo nestačí mi, chudobné slovo k hlíně připoutané... Ale tohle nejsou dárky, které jsme dostali výjimečně tento rok - ty dostáváme rok za rokem od nepaměti.

Ale jsou dárky, kterými nás rok 2008 obdaroval: příležitost (pro nás v Kanadě - a hlavně v Torontu - zúčastnit se mezinárodní konference o Československu na Torontské univerzitě, sledovat pořady televizní skupiny Nová vize, obdivovat představení torontského Nového divadla, ztichle naslouchat koncertům nocturnes, organizovaným dr. Milošem Krajným, a řady akcí organizovaných Generálním konzulátem v Torontu, Sokolem či Českým a Slovenským sdružením a Masarykovým ústavem); vítězství Baracka Obamy v amerických prezidentských volbách po brilantní kampani, v níž ukázal politický talent a záviděníhodné vlastnosti: intelektuální i mravní záběr, s jakými se ani v politice ani v jiné sféře lidské činnosti často nesetkáme a jímž posílil víru, že americký sen se dosud naplńuje; milion dolarů, které americký podnikatel věnoval, aby umožnil 300 chudým a vyděděným zúčastnit se - přepychově, v hotelu, který se pro ten účel upravuje, ve smokingu a v elegantních toaletách - slavného uvedení Obamy v prezidentský úřad; desítky většinou mladých lidí a převážně žen, vybraných v soutěži o titul amerického hrdiny za služby opuštěným a nemocným dětem či lidem, jimž moře zničilo domovy; za jedenáctiletého chlapce, umírajícího na leukemii, jehož jediným přáním je pomoci lidem bez domova.
Pro mne největším dárkem roku 2008 bylo svědectví indické chůvy, která - s nasazením vlastního života - zachránila život synka amerického rabína a jeho ženy (oba byli teroristy zavražděni) a která na otázku, zda měla strach, když prchala z domu hrůzy, odpověděla: Jde-li o dítě, kdo by myslil na strach? Jak skvostná odpověď zbabělcům, kteří šíření strachu terorem považují za svůj úkol.

Dostal jsem v tomto roce ještě jeden dárek, který mi udělal velkou radost: dvě DVD, první, záznam provedení vancouverským „Divadlem Za rohem“ dramatizace novely Bohumila Hrabala „Obsluhoval jsem anglického krále“. Dramatizaci vytvořili Dr. Josef Skála, Jiří Adler a Karel Růžíčka, představení znamenitě režíroval Dr. Josef Skála; druhé DVD je záznam provedení tímtéž souborem hudební veselohry Voskovce+ Wericha + Ježka „Nebe na zemi“ v úpravě Dr. Josefa Skály a Jiřího Adlera. I tuto hru režíroval Dr. Josef Skála.
Obě produkce jsou vynikající ukázkou vysoké úrovně vancouverského souboru a jeho režiséra, Dr. Josefa Skály, kterému se podařil husarský kousek: spojit kariéru režiséra a herce českého divadla s ještě významnější kariérou kanadského vědce. Souboru byla letos udělena cena ministra zahraničí České republiky, Karla Schwarzenberga, Gratias Agit. Zaslouženě. Možná, že příští rok ji dostane torontské Nové divadlo...