KOMICI U PSACÍHO STROJE (11): VLASTA BURIAN

Také VLASTA BURIAN (1891—1962), nesesaditelný král našich komiků, je autorem (nebo spoluautorem) několika knížek a celé řady kabaretních skečů a divadelních her. Proč se o tom tak málo v minulosti psalo? Bylo to nejspíš tím, že jeho nezměrná schopnost improvizace a slovní ekvilibristiky je dnes už obecně známa jen z jeho jevištních a filmových kreací. Většina pamětníků si nevzpomíná, že by někdy Vlasta Burian — řekněme — seděl u psacího stroje. Přesto však vedle knih napsaných a podepsaných jinými autory (E. Šimáček, J. Škrdlant) existují dílka, jejichž autorem Burian je. Ano, Vlasta Burian psal, možná že diktoval (dělával to někdy ostatně i Jaroslav Hašek) a je autorem románu „Klub fotbalových panen", pohádek „Veselá vyprávění dětem", předmluvy ke dvoudílným „Pohádkám Vlasty Buriana pouze pro dospělé" od Šimáčka a Škrdlanta, a některých textů v „Ka¬lendáři Vlasty Buriana", v knížce „Vlasta Burian má 60 minut volno" a v mnoha divadelních programech „Přestávka divadla Vlasty Buriana". Jméno Vlasty Buriana jako autora či spoluautora najdeme na etiketách mnoha gramofonových desek a na titulních stránkách vydaných her: „Cos mi to udělala“, „Hajný v lese usnul“, „Nehoupej mě“, „Čekatel bolestného“, „C. a k. marodka“ a dalších. Burianovy texty, kterých vzniklo nejvíc ve dvacátých letech, jsou kolísavé kvality; mnohým chybí autorův osobitý přednes. Řada z nich vás však nenechá na pochybách, že se mohly zrodit jedině v Burianově fantazii. V roce 1928 napsal Burian v jedné své předmluvě: „Bude-li mi možno v dohledné době zestárnouti, budu po letech, co stařec nad hrobem se klátící, pokračovat třesoucí se rukou v tomto spisu — a tehdy se dozvíte vše o mé dnešní přítomné hříšnosti, jež do té doby hudbou daleké budoucnosti se stane. Pak jistě povím na sebe vše, co jsem dosud na sebe neřekl, ba i to, co dosud sám nevím...“
Jeho nedokončené paměti vyšly knižně poprvé až jako příloha Longenova románu „Král komiků", v roce 1979.

Vlasta Burian 
U sportovního mikrofonu

Velevážení sportovci! Především si mě představte před mikrofonem. Mikrofon je umístěn naproti mně a s odpuštěním mně kouká do huby jako nějaká klepna, která bude teď lapat každé mé slovo a roznese je pak do celého sportovního světa. Budu se snažit tady krasořečnit, ale uklouzne-li mi nějaké slovo vedle, pak se nezlobte, vždyť i taková slavná krasobruslařka uklouzne někdy na tanečním parketě zimního stadiónu a upadne jaksi na to, co se sice pěkně vyjímá při sezení, nikoli však na téhle ploše ledové. Nikdo jí to však nevyčítá! Naopak, hlavně pak páni vítají takové uklouznutí jako znamenité zpestření programu.
Jelikož vás bohužel nevidím u vašich amplionů, nevím, jakého jste sportovního vyznání. Sportovci různých kategorií, jak asi víte, mají různé pozdravy, a proto jsem v rozpacích, jak vás vlastně pozdravit. Automobilisté se zdraví populárním pa-pa, aneb „Jak to jedeš, ty troubo!“ Aviatici, potkají-li se ve vzduchu, zdraví se staročeským: „Uleť, vrtule!“ Motocyklisté se poznávají podle vrtošivého tů, tů, šermíři pak podle zvuků břink-břink. Cyklisté na silnici se zdraví zvučným cvrnk-cvrnk a sportovní funkcionáři melodickým cink-cink. Tento pozdrav je také zaveden v řadách fotbalových a hokejových profesionálů, kteří jím na prvního pozdravují zamračeného a ustaraného pokladníka. Krasobruslařky, které zvláště v posledním čase velmi rozbujely — opakuji: rozbůjely, nikoliv r o z b ů j n ě l y — loučí se po produkcích s obecenstvem němým pozdravem všeobecně známým pod jménem: „Tě vysoká noha!“ Lyžaři se zdraví různě. Je-li lyžař na horách se svou paní, zdraví se známým lyžařským „Skol“, „Ahoj“ nebo „Hej rup“. Je-li však v dámské společnosti, je nerad, když ho někdo pozdraví, a stane-li se tak přece, odpoví mrzutým: „Hrom tě zapal!“ Hokejisté zdraví bariéry slušným pozdravem „Řež — řež!“ Pozdrav tabletenistů zní velmi pěkně: plác, plác; zatímco kanoisté s kanoistkami se seznamují idylickým: Šplouch — šplouch. Nejnoblesnější náš bílý sport má pozdrav vznešený a univerzální: „Rukulíbám!“
Málem bych zapomněl na naše plavce, kteří na sebe upozorňují hlasitým, voláním: „Pomoc! Pomoc!“ Dostihový sport má dva pozdravy, pro jezdce hip-hip — koňové se pak zdraví neuctivým řehtáním.

PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
+ Pozorujete, že se koleje v dálce sbíhají? Je vidět, že to zkrátka stavěl někdo, kdo moc dobře rozuměl perspektivě.
+ Viktor Dyk by se měl správně psát: Viktor Vždyť.
+ Rybáři by si strašně přáli, aby taky u ryb byla rozšířena kleptománie. Aby braly.
+ Mnoho mluvících filmů nic neříká.
+ Muž dělá za řečí tečku, žena dvojtečku.

(Příští sobotu:  Karl Valentin)