Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (5)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Nezdržujte mě, musím jít žít
 
Rybářská tržnice v Negombu
„Já se snad tady nikdy nevyspím!“, bědoval Lúďa, když jsme zase vstávali za šera. Nic nás k tomu nenutilo, vlak na vysočinu nám jede až odpoledne, ale chtěli jsme navštívit pravou rybářskou tržnici a vidět rybáře při akci je možné jenom ráno, když přiváží své úlovky. Vlastně nutilo! Vědomi si konečnosti našeho malého Srilanského života si vážíme každé hodiny a snažíme se ji smysluplně využít. A kdy se vyspíme? Možná někdy …. v hrobě.
J.  Negombo je vyhlášeným rybářským centrem a my jsme chtěli vidět VELKÉ ryby. Slunce se právě objevilo nad obzorem, ale rybáři už byli v plné práci.
Přeskakovali jsme hromady ulovených žraloků a jako fascinovaní jsme pozorovali, jak tři až čtyři muži spouštějí po laně dolů dvoumetrové tuňáky a následně je velkými noži rozsekávají na třicetimetrové špalky. Jako kola od vozu. O malé havěti ani nemluvě. Vykládání a porcování ryb probíhalo velmi rychle a úsporně. Žádný zbytečný pohyb. Poprvé jsem viděla někoho na Sri Lance pracovat v takovém tempu.
Mrknete jednou a dvoumetrový kolos visí na háku nad palubou, mrknete podruhé a je spuštěn z několika metrů z paluby dolů na molo. Mrknete potřetí a zjistíte, že zmizel. S údivem zjistíte, že už ho dávno porcují na dlouhých kamenných lavicích. Chtěli jsme vidět VŠECHNO a pěkně jsme se jim pletli.
Celá tržnice připomínala veliký orchestr, který je už tak sehraný, že ani nepotřebuje dirigenta. Každý ví, co má dělat a kdy má nástup. Když zmeškal, tak to schytal. Rybáři měli holinky a zástěry a my jsme měli šortky a sandály Všude kolem stříkala krev a smradlavá voda. Naběhli jsme si na pěkných pár cákanců, ale nemohli jsme se utrhnout. Něco takového jsem na vlastní oči nikdy neviděla. Až kručení v břiše nás upozornilo, že je čas na snídani a že je třeba si zabalit. Čeká nás cesta do oblasti věčného jara. Bude určitě příjemnou změnou si od hustého tropického horka trochu odpočinout.
  
  
 
Cesta na vysočinu
Pravé srdce Sri Lanky leží uprostřed ostrova ve druhém největším městě Kandy (115 km od Kolomba). Obyvatelé Sri Lanky jsou na město Kandy velmi hrdí. Díky své poloze v horách kandyjská oblast odolávala o 300 let déle portugalským a holandským kolonizátorům a stala se uznávaným sinhálským kulturním a duchovním centrem celé země.
Úspěšně jej obsadili až Britové na počátku 18 století a vybudovali první silnici, která město Kandy konečně spojila se zbytkem ostrova a vlastně i se zbytkem světa. Je to oblíbené výletní místo i pro místní obyvatele, výborná příležitost, jak se ochladit a odpočinout si od dusného vedra na pobřeží nebo od žhnoucího úpalu severských plání.
 
Do Kandy se jezdí nejen po silnici, ale už v roce 1867 sem Britové postavili železnici a ta se využívá dodnes. Největší atrakcí je jízda v tzv. „Observation saloon“ vyhlídkovém vagónu první třídy s velikými okny. To nás velmi lákalo. Měli jsme se se strýčkem sejít na nádraží. Vyrazili jsme z Negomba do Kolomba v předstihu, protože jeden nikdy neví?
Pokud by nám vyšel volný čas, trochu bychom se porozhlédli po Kolombu. Jeli jsme na jistotu a to se nám vyplatilo. Neočekávaně byla zácpa, autobusy stály vedle sebe i za sebou tzv. chladič na chladič a občas by se mezi nimi nedala ani ruka prostrčit. Autobus jel 40 km téměř dvě hodiny. Už jsme byli celí nesví. Když průvodčí slyšel, že spěcháme na vlak, doporučil nám, abychom si raději vystoupili a na nádraží dojeli Tuk-tukem (strýček tomu říká stonožka), že se mezi autobusy a náklaďáky spíš protlačí.
Rozpálený vzduch plný výfukových plynů nás téměř omráčil. Takhle podobně vypadá peklo. Na nádraží jsme dojeli doslova mokří a na poslední chvíli. Strýček nikde. Prý nestíhá a do Kandy přijede autobusem.
  
  

Observation saloon byl skutečný zážitek. Nevím, kdy ten vagón postavili, podezřívám je, že si ho pro sebe postavili Angličani v době kolonialismu. Zapomeňte na klimatizované vagóny s velikými okny a dobrým pérováním. Zapomeňte na pohodlnou druhou třídu v našich vlacích. Tohle byla půlka vagónu s rozedranými koženkovými sedadly (vypadala jako vyřazená z hodně starého letadla), s otevřenými okny a celý zadek byla dvě velikánská skleněná okna, kterými bylo vidět na koleje a do krajiny na ubíhající koleje. Tedy pokud proti nim nesvítilo slunce, protože byla pěkně špinavá, jedno bylo naprasklé a neuměle přelepené náplastí.
U stropu se pomalu otáčely ventilátory a marně se snažily trochu rozproudit rozpálený vzduch. První dojem zdaleka nepředčil zážitek z jízdy. Věřím, že Angličani tu trať udělali docela dobře, ale od té doby přece jen uběhlo trochu času (142 let). Dřevěné pražce se trochu opotřebovaly a kolejnice dávno nebyly, jako když střihne. Rychlost tomu odpovídala. Cca 120 km za 3 hod. Abyste si to dovedli představit, proveďte následující experiment.
 
Rozehřejte si troubu. Posaďte se k ní na starou rozvrzanou židli s rovným opěradlem, pusťte si na sebe horký vzduch a poskakujte nahoru a dolů. Do rytmu: Ratatata ratatata ratatata. A teď se prudce zakymácejte to strany a trhněte hlavou doprava a doleva. A teď znovu. A ještě. Když to budete dělat tři hodiny, získáte přesnou představu, jak vypadala naše cesta první třídou za zvláštní příplatek. Vlastně ještě malé upřesnění – asi v polovině si prudkým proudem pusťte vodu do dřezu a občas na sebe cákněte. Polovinu cesty na nás pěkně pršelo. Prší, vlastně leje tady teď téměř každý večer a je až k neuvěření, že jsme ještě nezmokli. Dorazili jsme do Kandy s hodinovým zpožděním.
 
Večer v Kandy
V Kandy už byla tma. Tuk-tuk (stonožka) nás odvezl do hotelu Olde Empire, který nám Chandra rezervovala předem. Koloniální dobu jsme ještě neopustili. Hotel byl starý 152 let, podlahy a schody byly z původních mahagonových fošen pěkně prochozených, pokoje byly s vysokými stropy z natřených prken (Angličany) a stěny byly taky prkenné. Měl tři priority, proč jsme bydleli tady.
Byl přímo v centru a viděli jsme na nejdůležitější buddhistický chrám na Sri Lance „Chrám Budhova zubu“, dále měl neuvěřitelně prostornou terasu s ještě původním nábytkem a s výhledem na chrám a za třetí všechny květinářky by ocenily obdivuhodně krásnou květinovou výzdobu v celém hotelu. Posvátný chrám byl střežen ze všech stran. U příjezdových cest stály obrovské dvoumetrové žlutočerné zábrany s kovovými hroty vytrčenými vodorovně proti návštěvníkům.
Město sice zaznamenalo pouze jediný útok „Tamilských tygrů“ a to cca před 10 lety, ale přímo u bran posvátného Chrámu Buddhova zubu. Výbuchem byla poškozena přístupová brána nejuctívanější stavby na ostrově a to se nesmělo opakovat. Tady by se měli inspirovat tvůrci amerických thrillerů. Takové zábrany by možná překonal pouze James Bond a to jedině v lítacím autě, ani tank by mu nepomohl.
Měli jsme hlad a žízeň a neměli jsme peníze, respektive neměli jsme zdejší peníze, jen dolary. V recepci seděl starší gentleman s vytříbeným chováním a že to nebyl pravý Angličan, se poznalo pouze podle toho, že měl černý obličej.
„Odkud jste?“
„My jsme z Česka!“
„Aha, to je v Evropě, že jo!“
„Vy víte, kde to je?“
„Jasně, tady bydlí často lidé z Česka!“
Recepční si se zájmem prohlédl jméno svého hotelu v česky psaném průvodci.
„Prosím vás, mohli bychom si u vás vyměnit peníze?“
„Ne, nezlobte se, ale já peníze neměním!“
(„Co budeme dělat? Mám se ho zeptat, kam si je máme jít vyměnit? A co když mu budeme podezřelí? Ubytovali jsme se a ani nemáme peníze?“)
„Prosím a mohl byste nám doporučit, kde v okolí bychom si mohli vyměnit dolary?“
„Víte co, teď je tma a není příliš bezpečno. Já vám peníze půjčím a ráno mi je dáte!“.
„A nechcete místo nich alespoň dolary jako zálohu?“
„Ne, ne, nic mi nedávejte, vrátíte mi je ráno!“
To bylo neuvěřitelné! Byli jsme úplně cizí, nenabízeli jsme mu žádnou propisku a dostali jsme od něj peníze bez zálohy přímo na dlaň. Měli jsme na večeři a vyrazili jsme do města. Stále ještě bez strýčka, sejdeme se prý večer v hotelu. První kroky v neznámém městě mám vždycky moc ráda. Prošli jsme několika policejními hlídkami kolem chrámu, trochu jsme si pobloumali a výborně jsme se najedli v místní muslimské restauraci. Majitel si s námi osobně přišel pohovořit.
„ A odkud vy jste?“
„My jsme z Česka!“
„Z Česka? To neznám!“
„“Česko je uprostřed Evropy, víte?“
„Aha!“, majitel kroutil udiveně hlavou.
„Víte, kde je Německo?“
„Ano, to vím!“
„Tak hned vedle!“
„Jo tak!“
„Jak se vám tu líbí?“
„Moc!“
„A jak vám chutná moje jídlo?“
„Je výborné!“
„A přijdete zase zítra?“
Chybělo mu jen jediné, víra mu pochopitelně zakazovala prodávat alkoholické nápoje a tudíž neměl pivo (ani pod pultem, abychom se prý nezlobili). Po náročném dni jsme velmi potřebovali doplnit tekutinu a pivo jako nápoj nadupaný enzymy a ionty se nám vždycky osvědčilo. Náhodně jsme si vybrali Pub s prostornou terasou, protože se nám nechtělo sedět vevnitř.
Můj kolega Miloš říká: „Teprve pivem je žízeň krásná!“ Hasili jsme svou krásnou žízeň a užívali jsme si chladivého nočního vzduchu a nových zvuků neznámého města.  Když se blížila doba srazu se strýčkem, šli jsme pivo zaplatit dovnitř k baru a …. seděl tam strýček a večeřel. Kandy je druhé největší město na Sri Lance a my se potkáme ve stejné hospodě. Tomu se říká náhoda. Večer jsme završili lenošením na „naší“ terase ve starých koloniálních křeslech mezi květinami. Protože je hotel v tak bezprostřední blízkosti posvátného místa, bylo na terase zakázáno kouřit a pít alkoholické nápoje. Porušení zákazu znamená neuctivé chování k Buddhovi. Nám ke štěstí stačilo šumění palem a svítící hvězdy.

  

V noci jsem poprvé zažila pocit, jako že mi bylo chladno. Teplota je tu nižší asi o pět stupňů, než na pobřeží díky nadmořské výšce 500m nad mořem. V hotelu nevedli deky ani prostěradla na přikrytí. Přehodili jsme přes sebe sárongy, ale přece jen byly krátké. Sri Lančani  vůbec neznají, co to znamená, když se organizmus musí přizpůsobit náhlým teplotním rozdílům o několik desítek stupňů., nezažívají žádný teplotní stres. Déšť nedéšť, je pořád teplo mezi 28 – 36 stupni, z nebe prší teplá voda, tričko nebo košile s krátkým rukávem jim stačí celý život. Rychle jsme si zvykli.
 
Botanická zahrada Peradeniya
Už při svém příjezdu jsme si domluvili auto na výlet na druhý den a to do sloního sirotčince a do botanické zahrady. Prachy tečou, ale šetříme čas.
Botanická zahrada Peradeniya je největší a nejkrásnější zahradou na Sri Lance. Zabírá rozlohu téměř 150 akrů a roste tu kolem desetitisíce stromů. Mnohé z nich jsou označeny štítky a jsou skutečnou botanickou raritou.
Počátky zahrady se datují už od 14. stol., kdy zde byla založena královská rezidence, samotný park byl vytvořen v 18. století jako místo pro zábavu a odpočinek původní Kandyjské šlechty. Angličani jej přeměnili na botanickou zahradu. Tady byl také v 1821 poprvé vysazen čajovník. Tenkrát jen jako botanická zvláštnost. Jeho komerční využití se nastartovalo až o půlstoletí později. V dnešní době je botanická zahrada turistickým trhákem a útočištěm místních milenců.
Pochopitelně jsme si museli vlézt pod největší strom Ficus Benjamina, jehož větve se za sto let rozrostly do takové šířky, že zakrývají plochu 1600 m2. Jak velkou máte ložnici. Kolem 16m2. Abyste měli představu, kolik místa zabírá koruna jediného stromu, dejte si vedle sebe 10 x 10 vašich spacích pokojíčků. 
  
  

 Žije tu i početná skupina Makaků a docela jsme se skamarádili. Taky jsou fandové Canonu. K obdivuhodným stromům a rostlinám si přidejte silnou vůni tropických květů, zpěv neznámých ptáků a svěží vítr z hor. V každém stinném zákoutí, jen trochu skrytém před zraky botaniků, se nenápadně rýsovaly obrysy zamilovaných dvojic. Nám se v zahradě taky moc líbilo.

  
 
Zahrada s kořením
Řidič nám navrhl, zda se nechceme podívat do zahrady s kořením. Ani nečekal na odpověď a už zatáčel na štěrkovou cestu k malému domečku. Okamžitě nám dveře od auta otevřel pán v bílém, obřadně nás přivítal, ukázal nám, jak roste zázvor, jak řebíček, kakaovník, čajovník, skořice, bylinky, co jsme ani neznali a pak nás zavedl do přístřešku, dostali jsme seznam léčivých výrobků a všeličím nás natíral.
Po jedné takové masti Lúďovi opadaly chlupy na nohou. Prý je to mast na velmi účinnou depilaci. V závěru nás dva mladí chlapci namasírovali. To bylo velmi příjemné. Měla následovat druhá část a to jak podle seznamu utratíme své peníze na jejich bylinné olejíčky. Ale čas běžel a my měli strach, že přijdeme o sloní krmení, tak jsme se rychle rozloučili a ujeli. Pán evidentně nebyl rád.
 
Pinnewala
Konečně jsme ve sloním sirotčinci. Svému účelu začal sloužit v roce 1975 pro 7 osiřelých slůňat. Populace se jim pěkně rozrostla, dnes mají ve stádě přibližně 65 slonů, takže je to největší stádo slonů chovaných v zajetí na světě a taky je to pěkný tahák peněz z kapsy. Vstupné je pěkně drahé (500 Kč), ale když jsme dali 25 000 Kč za letenku a zdejší pobyt, tak by bylo pěkně hloupé, kdybychom si takový zážitek nechali ujít. Vysokou cenu chápu, ale překvapilo mě, že mladé slony ničemu neučí, nijak je nevychovávají, a že sloni nepracují.
To je v podmínkách země, která má údajně HDP 4500 USD na hlavu, docela luxus. Alespoň že dělají z jejich exkrementu sloní papír. Turisti to rádi koupí! Náš příjezd jsme si načasovali. Chtěli jsme vidět, jak krmí malá slůňata mlékem.
U vchodu jsme dostali obligátní otázku, odkud jsme a očekávali jsme typické pokrčení ramen. Fotbalu tu nefandí, hokeji taky ne, tenis je tu pro turisty a v kriketu jsme se nikdy neprosadili. Překvapili nás. Česká skupina je prý u slůňat.
S krajany jsme se tu potkali poprvé. Byla to skupina o generaci starší, než my. Vedle mě stála asi osmdesátiletá droboučká babča v šortkách s baťůžkem na zádech a s očima navrch hlavy. Taky se bylo na co koukat. Mléko pro slůňata bylo v dvoulitrových lahvích a místo dudlíku byly nějakým bazmekem přidělány kusy gumové hadice. Takové slůně otevře sloní hubičku, ošetřovatel do ní zasune hadici a vlastně jako kdyby tam mléko plným proudem nalil. Takhle to udělal několikrát.
„Ti to vyzunkli, co?“ obrátila se na mě babča s nadšením. Měla jsem radost z její radosti, ale ještě větší radost z její přítomnosti. Ukázala mi, že cestování po Sri Lance může být dostupné pro každou generaci. V našem hotelu v Negombu je převaha bělovlasých sedmdesátníků.
Jejich program je lázeňského typu. Ráno na procházku kolem moře, pak snídaně a do stínu na lehátko, koupání v bazénu, dřímota a lelkování pod slunečníkem, a nebo, když je moc horko, v klimatizovaném pokoji, západ slunce v plážovém lehátku, večer bufetová večeře venku na terase každý večer zpestřená jinou hudbou. Měli jsme tam dokonce jednu babičku, která už se pohybovala jen pomocí chodítka. Celé dny trávila ve stínu u restaurace, pozorovala cvrkot kolem a hlavně si užívala pohled na moře, jeho vůni, slaný vítr a pohodu. Ve tváři měla hluboký klid. 
  
  

Abych se vrátila ke slonům, další zážitek je cesta cca 65 slonů (určitě se od doby napsání průvodce pomnožili) k řece na koupání. Dostali jsme radu, kde máme stát, aby sloni procházeli těsně kolem nás.. Byl to impozantní pohled. Země pod námi se chvěla.Vpředu obrovský skoro černý slon jako vůdce stáda, za tím slonice s mláďaty, potom další samci a nakonec poskakoval slon, kterému chyběla část nohy. Utrhl prý mu ji granát.
Prošli těsně kolem nás a pokračovali městečkem kolem restaurací, aby se dostali k řece. Samotné koupání postrádalo zápletku, byla to pro ně rutina podle časového rozvrhu. Strýček s námi nešel, že už to zná a že jsou to zloději, když chtějí tolik peněz.
V něčem pravdu měl, ale my sami jsme se rozhodli, že ty peníze za to dáme a rozhodně jsme nelitovali. Svést se na slonu dokolečka jsme nechtěli. Připomínalo nám to svezení na poníku před cirkusem.
 
Kandyjští tanečníci
Strýček se naobědval, sloni byli nakrmeni a my máme pěkně velké „badegíny“. To je roztomilé slovo pro hlad v svahilštině. Zní vám to také tak?  Mít hlad, je velmi hrubé vyjádření, ale mít badegíny, zní skoro něžně. Naše roztomilé Badegíny nabývalo obrovských rozměrů. Na oběd nebyl čas. Nejen, že jsme neměli čas na spaní, ale už ani na jídlo.
Chtěli jsme stihnout ještě vystoupení místních tanečníků, kteří v Kandyan Art Assotiation Cultural Centre u chrámu Buddhova zubu za zvuku bubnů předvádějí obřadné tance. Tanečníci byli oblečeni v krásných dobových kostýmech a tančili průměrně. Zato bubeníci byli mistři. Představte si čtyři bubeníky a každý z nich má dva bubny.
A teď si zkuste představit hluboké dunění:
Bum bum bumbumbum bum bum bumbumbum“,
přidejte další buben: „Bm bmbmbmbmbm bm bmbmbmbmbm“
a další: „Pmmm pmmm pmmm, pmmm, pmmm“.
  
  

Konečně jsem pochopila, jak je snadné se poslechem bubnů dostat do transu. Najednou vám srdce jakoby tluče ve stejném rytmu. Představení zakončili polykáním ohně a chůzí na rozžhaveném uhlí. My jsme v křeslech přihlíželi. Ani nebylo slyšet, jak nám v žaludku kručí. Na večeři ještě nebyl vhodný čas.
Čekal na nás chrám Buddhova zubu a právě začínala bohoslužba. Venku se neočekávaně setmělo, zapadající slunce přikryl mrak přes celou oblohu, začal foukat vítr a sršely blesky. Využila jsem veškerou svoji autoritu a popoháněla jsem Lúďu do hotelu.
Když jsme přicházeli, padly první kapky a než jsme došli na terasu, tropická bouřka propukla v celé svojí nádheře. Něžné badegíny nás krutě dloubalo v břiše, naposledy jsme měli snídani a pak jen pár banánků, ale do takového deště nechodí ani ti nejotrlejší. Za půl hodiny bylo po bouřce. Na návštěvu chrámu Buddhova zupu pozdě, ale na večeři nejvyšší čas. Pršelo ještě jednou, když jsme se po večeři vraceli domů. Ačkoli to bylo jen pár desítek metrů, museli jsme jet stonožkou. Byl to hezký den.
  
  



Lenka Nováková a Luděk Novák
sponzor cestování SMART GALLERY

Foto © Lenka Nováková a Luděk Novák

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 05. 2009.