Co se má stát, už se stalo. Jen na nás záleží, jak to vnímáme a co z toho si odnášíme.

Nejdůležitější není cíl, ale cesta
Máme za sebou druhou noc ve starém anglickém hotelu Old Empire a všichni tři jsme se shodli, že je to krásné místo pro lelkování na terase, ale velmi špatné místo pro spaní. Dřevěné stěny propustí nejen každý zvuk z venku, ale i každé slovo z dalších pokojů a asi jsme měli smůlu, protože hosté v sousedním pokoji prožívali bouřlivou noc.
V našem nitru se odehrával boj mezi fotografem, adrenalinovým labužníkem, milovníkem historie, gourmetem a lenochem. Každá profese si k našemu výletu řekla své. Museli jsme si sami poctivě odpovědět, co chceme vidět a zažít ze všeho NEJVÍC. Zvítězil čaj, respektive čajové plantáže.
To znamenalo jet do hor. Jako svůj cíl jsme si vybrali celkem nezajímavé město Hatton, abychom mohli jet tam a zase zpět čajovými horami a když jsme to řidiči oznámili, bylo mu naprosto jasné, co se od něj očekává.
Alespoň my jsme si mysleli, že je mu to jasné. Ani jsme netušili, že se k nám do auta zase vecpal BYCH a že se problémům s řidičem nevyhneme.
Jsme platící, měli jsme si dát pozor. Abych nepředbíhala. Celá krajina byla velmi malebná. Možná alespoň trochu připomínala naše vinice. Čajovníky se šplhaly do kopců v pečlivě udržovaných řádcích a mezi nimi se vinuly z červené hlíny udusané schody skoro až do nebe. Lúďovo fotografické srdce stálo nejvíc o obrázky sběraček čaje, které v pravidelných měsíčních intervalech uštipují tři až pět posledních čajových lístků a na zádech, respektive na hlavě, nosí zavěšené plné obrovské vaky (50 kg).
Takto sebraný čaj se vozí do čajových továrniček, kde se myje, předsouší, fermentuje a třídí. Při exkurzi jsme pochopili, podle čeho se čaj třídí a k čemu pak slouží. Velké čajové lístky neznamenají, že je nejlepší, ale že je nejslabší. Obsahuje čajové stonky a velké lístky čaje. Oblíbený je především v Rusku. Naopak malé drobné lístky znamenají velmi silný čaj, který tak milují Angličané a pijí ho s mlékem. Že je někde nablízku továrnička, se pozná široko daleko podle intenzivní čajové vůně.
Sběračky jsme na stráních viděli, ale byly vysoko a v jednolité zeleni vypadaly jen jako barevné skvrny. Lenoch nad fotografem zvítězil. Nahoru za nimi se nám nechtělo.

  

V čase je důležitý vývoj, v realitě je důležité BYTÍ
Náhodou jsme jeli kolem vesnické školy a právě končilo vyučování. Druhým Lúďovým snem bylo vyfotografovat si školačky v jejich zářivě bílých uniformách. Nabízela se nám vynikající příležitost.
U silnice stála skupinka děvčátek a tak jsme zastavili. Z kopce k nám začaly sbíhat další děti. Chápu to, byli jsme událost. Hrozen se za veselého štěbetání neustále zvětšoval. Děti na nás sahaly a zvědavě nakukovaly do objektivu. Tak takhle fotografovat nešlo.
Lúďa si vyhlédl jednu dívenku s nádhernýma očima a za ruku ji chtěl odvést stranou. Dav dětí je okamžitě následoval. Vypadaly jako včelí roj, když následuje královnu. S veselým bzučením přijaly novou hru „nám neutečeš!“.
Chtěli jsme je alespoň nějak obdarovat, ale bylo jich moc. Nakonec jsme požádali jednu přihlížející maminku, jestli by dětem nerozdala Antiperle z kulaté krabičky – měli jsme jen jednu. Hlavičky se jako na povel otočily a objevil se les mističek z malých dlaní. Naše pomocnice-dobrovolnice se snažila dát do každé alespoň jednu jedinou maličkou bílou kuličku.
Šťastlivci se okamžitě vraceli k nám se soustředěným výrazem profesionálního degustátora ve snědé tváři. Když kuličky došly, ti, na které se nedostalo, se k nám tázavě otočili. Ukázali jsme jim prázdné ruce a prázdné kapsy. „Tak alespoň obrázek!“. Tlačenice začala nanovo. Byl čas se rozloučit. Ještě dlouho se za námi třepotala snědá mávátka a nám vydržel úsměv až do Hattonu, do cíle naší cesty.

  

Se slušností dojedeš nejdál
Tam jsme narazili na již nakousnutý problém. Chtěli jsme jet zpátky do Kandy jinudy, po jiné cestě mezi plantážemi, jestli bychom nenarazili na česačky někde poblíž.
Řidič byl proti: „Já s vámi nemůžu jet zpátky po jiné cestě, takhle jsme se nedomluvili!“
„Ale my jsme se domlouvali, že pojedeme do Hattonu a zpět a ty jsi říkal, že pojedeš, kam chceme, a zastavíš, kde chceme!“
„To jsem říkal, ale ta druhá cesta zpět je mnohem delší a silnice je mnohem horší kvality!“.
„ Ale chápej, že my jsme tady jednou za život a chceme si vyfotografovat česačky čaje a sám jsi viděl, že podél hlavní cesty nebyly. Domlouvali jsme se, že pojedeme do Hattonu a zpět. To dá rozum, že nechceme jet zpátky po stejné silnici!“
„Ale já najedu víc kilometrů a spotřebuji víc benzínu. Já vás tam vezmu, když mi přidáte peníze na benzín!“
„Tohle už je nehoráznost! Domluvili jsme si cenu, a ta platí“!
Lúďa se doopravdy rozlobil: „Jsem s tvým chováním velmi nespokojen a zklamán!“
To řidiče citelně zasáhlo: „Dobře, je to vaše dovolená, záleží mi na tom, abyste byli na Srí Lance spokojeni, povezu vás, kam chcete, i kdybych měl benzín doplatit ze svého!“
Měli jsme se cítit vítězi, ale proč jsem se neradovala? Jel, kudy jsme chtěli, ale atmosféra v autě nepříjemně zhoustla.
BYCH se konečně prosadil: „Kdybyste si to bývali pořádně domluvili, tak by se vám to nestalo!“
Někdy i pranepatrné rozhodnutí zvrátí prožívání celého dne. Pohoda zeleného dne byla pryč. Vyměkla jsem první. Cílem naší dovolené není, aby lidi dělali to, co my chceme, ale aby nám všem spolu bylo dobře, abychom vzájemnou harmonií s odlišnou kulturou našli vnitřní klid.
„Tak to otoč, pojedeme zpět po původní cestě a už si s tím nedělej starosti!“.
Řidič se opatrně ujistil, jestli to myslím vážně a evidentně pookřál. Přiznám se, že i mně se ulevilo. Vnitřní klid je důležitější, než pár barevných obrázků.
Následující události nám potvrdili, že slušnost se nejen vyplácí, ale dokonce že se i v dobrém vrací. Bylo poledne a tolik žádané sběračky se po silnici vracely odevzdat svůj sběr. Lúďa je měl nejen na dosah, ale i na dotek. Seskupily se kolem nás stejně jako před tím děti a projevovaly i stejnou zvědavost. A na obrázcích jsou vidět i hvězdičky v jejich očích.

  

Lúďa měl stejné :-) Ve vzájemné pohodě jsme dojeli do Kandy a lenoch v nás se najednou rozhodl, že dost bylo štrapáce, že pro tentokrát prohlídku Chrámu Buddhova zubu oželíme.
Ten nám neuteče a určitě se do Kandy ještě někdy vrátíme. Dvě noci ve „staré Anglii“ stačily, vrátíme se domů do našeho hotelu s mořem pod balkónem.

Jak jsme dojeli nejdál
Ale den ještě neskončil. Řidič se nám nabídl, že nás dovede až k autobusu. K našemu překvapení bylo autobusové nádraží podivně prázdné. Energicky s někým diskutoval a pak nám to vysvětlil: „Dnes je stávka autobusových řidičů, dálkové privátní autobusy nejezdí a dnes už nepojedou!“
„Tak! Co budeme dělat?“
„Nic se nebojte, něco vymyslíme. Jestli chcete, můžete jet vlakem. Jede už za třicet minut a bude pěkně narvaný. Jestli ho chcete stihnout, musíme si pospíšit!“
Chtěli jsme ho stihnout. Lenoch už se předem obával, že si ve vlaku moc neodpočine a kdoví, jestli se vůbec posadí. Řidič nám ochotně klestil cestu davem až k vlakovému nádraží, vykřikoval něco na prodavače u pokladny a ten nám nejen že vydal lístky se správnou cenou, ale dostali jsme dokonce i místenky, které se údajně do druhé třídy neprodávají. Řidič nás doprovodil až dovnitř do vagónu a osobně nás posadil na správná místa.

        

Zbývalo pět minut do odjezdu. Lépe bychom si to ani nemohli přát. Na BYCHA jsme vyzráli. Kdybychom bývali totiž trvali na našem plánu, přijeli bychom do Kandy pozdě, nespokojený řidič by nám nevysvětlil, co se stalo, určitě by s námi nešel na nádraží, nepomohl by nám s vlakem, který by nám ujel, další by byl pochopitelně přecpán, místenku bychom nedostali a taky bychom v lepším případě mohli celou cestu stát.
Z té hrůzy, co všechno by se mohlo přihodit, se lenoch zachvěl. Kdybychom se rozhodli zůstat o jeden den víc, sice bychom mohli vidět Buddhův zub, ale zase bychom se nevyspali a unavený člověk plný negativních emocí nevidí a neslyší a my jsme sem přijeli právě proto, abychom viděli a slyšeli.

Pět smyslů na dovolené
Spokojeni s vývojem událostí jsme si notovali. Užíváme si zdejší bohatství naplno všemi pěti smysly. Zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí.
Fotografování nás učí vidět. Když se soustředíme, vidíme detaily, kterých bychom si jinak ani nevšimli. A až se za pár měsíců na svoje fotografie podíváme, uvidíme přesně, o čem jsme přemýšleli, čeho jsme si všímali a co nás zaujalo.

  

Proto se neradi fotografujeme my dva. O obrázky nás dvou v popředí totiž při našem cestování zase tak úplně nejde. A až si po letech budeme vzpomínat, jak jsme se měli na Sri Lance, možná že by mohlo být trochu zajímavé, jak jsme při tom vypadali, ale rozhodně bude mnohem zajímavější, kde jsme to vlastně byli, co jsme tam viděli a na co jsme při tom mysleli. Jen slovy se to popsat nedá, i ty nejkošatější věty jsou jen pouhým těsnopisným podáním našich bohatých dní.
Ale to, že vidíme, neznamená, že taky slyšíme. Někdy se to dokonce vylučuje.
Honba za dobrým záběrem může způsobit dočasnou hluchotu, vypínáme zvuk, aby nás nic nerozptylovalo. Můj kamarád fotograf se přiznal, že když fotí divadelní představení, ani pořádně neví, o čem bylo. Sluch nám pomáhá slyšet. Celý den krákají černí ptáci podobní našim havranům. Říkají jim výstižně „káka“,  moře si vede svou „šoulavou“  a pivo při nalévání z lahve „glgá“.
Ale jen dobrý sluch nestačí. Je třeba si zapnout „poslouchátko“. Jen s ním dokážeme poslouchat, co nám říkají jiní a co nám říkají vlastní myšlenky. Otázky nás motivují k pozornosti a odpovědi nás učí poznávat nové věci a porozumět. Naučili jsme se dvě nová slova nezbytná pro harmonický partnerský vztah. Badegíny (hlad) a pasé-pasé (potom-potom). TO ostatní se dá ukázat rukama :-).
Čich nám pomáhá vracet se do bezprostřední přítomnosti. Když se nám myšlenky rozutečou a mozek se vaří. Když se ve vzpomínkách vracíme k nám domů, anebo když se nám připomíná práce, která nás čeká. Třídit směs pachů a vůní dokážeme pouze, pokud vnímáme a analyzujeme své okolí TADY a TEĎ a to je dobře.

Jsme na Sri Lance, zbývá nám už jen pár dní a z kuchyně to lákavě voní.
Hmatem vnímáme odlišnosti do všech detailů. Tohle je těžký eben, tady hladký santál a tu zase mastný teak. Takhle se v dlani sype písek a takhle mezi prsty proudí mořská voda. Jemné závity na mušličce drhnou a měkká srst opičího miminka připomíná plyšáka v pokojíčku u nás doma. Srí Lančani i jídlo jedí rukama. Údajně i při hnětení a přípravě sousta, které si budou vkládat do úst, vnímají, co mají na talíři a lépe se soustředí na chuť.

  
  
Dobrá chuť vždy ulpí v chuťové paměti a vždy se jí snažíme znovu dosáhnout a to ať výběrem jídla, které nám vaří někdo jiný, nebo tím, co si doma vaříme sami. Je zvláštní, že i my si vždycky pamatujeme, kde jsme co dobrého jedli. Chuť Sri Lanky je žhavá.
Zápisky nám pomáhají třídit myšlenky a taky pomáhají naší paměti. A chci věřit, že ve vás jejich čtení probudí fantasii a sny. Bez snů se nežije dobře, protože najednou není kam jít.


Rozhodujeme se sami, co nám ublíží
Cesta vlakem byla stejně drkotavá, jako ta první, ale užívali jsme si jí jako vítězové. Ovšem zvítězit v bitvě neznamená vyhrát válku.
I autobusové nádraží v Kolombu zelo prázdnotou. Je přece stávka. Jezdily jenom státní autobusy s klimatizací OW (Open Window – otevřené okno). Už vyjížděl od stanice, ale na naše mávání zastavil. Byl nabitý k prasknutí.
„Adrenalinový labužník se zaradoval. Konečně vzrůšo!“ V takhle nacpaném autobuse jsem naposledy cestovala z Prahy do Teplic za dob mých studentských let před třiceti lety. Byla zima, řidiči se tenkrát rozbilo topení, žádná okna se neotvírala a všichni jsme se k sobě docela rádi tiskli.
A teď si představte ve třicetišestistupňovém vedru nacpaný autobus plný žen v barevných sárí, mužů v nažehlených košilích a v kalhotách puky a s páskem. Mezi nimi dva bílí úplně propocení a uválení turisté. Strýček říkal, že oni se nepotí, protože „žerou to pálivý“. Taky nechápu, jak to dělají, že se nezválejí a nezmažou.
Srí Lanka je prašná země, kolem silnic je všude plno suché hlíny a otevřenými okny všechen ten prach naleze dovnitř. Nikdy jsme při našem cestování nebyli tak špinaví.
K našemu překvapení ani takové množství těl nebylo cítit pachem. Prý se „neustále sprchujou“.
Dobře si pamatuji, jaký je u nás vzduch v rozžhavené tramvaji. Často je lepší jít několik stanic pěšky. Ve státním narvaném autobuse do Negomba jsme páchli potem jen my dva. Až jsem se styděla.
Vedle mě stál starší gentleman v manažersky modré košili a nakláněl se mi k uchu: „Je tu plno, víš. Je stávka a k tomu je „office time. Všichni, co pracují v kancelářích v Kolombu, se vrací domů, proto je autobus tak plný!“.
Mluvil ke mně pomalým tichým hlasem a vzbudil ve mně dojem klidu. Ten jsem věru potřebovala.
Podmínky cestování v přeplněném autobuse nás přinutili na sto procent vnímat současnou realitu a to hned čtyřmi smysly. Zrakem, sluchem, čichem a hmatem.
Že i oni si budou užívat cestování hmatem, jsem se měla dozvědět později. Chápala jsem, že když je narváno, že se tisknou a že doteky těl jsou nevyhnutelné. Až když mi uhlazený soused vysvětloval: „Je office time, víš!“, už potřetí, stál nalepený těsně za mnou a dýchal mi za krk, jsem pochopila, že je něco divně.
Ani přede mnou to nebylo lepší. Mladý manager s počítačem v ruce jej jakoby náhodou držel v pro něj naprosto nepohodlné výšce, aby se mohl dotýkat. Dotyky snad ani nebyly vulgární, jen využívali situace, že se mohli tisknout VŠUDE.
Kolem mě byla tlačenice největší. Vzpomněla jsem si, že i v průvodci psali a že místní ženy jako prevenci proti takovému nátlaku nosí v sárí spínací špendlík a neváhají jej použít. A Lúďa nikde.
Sundali mu ze zad jeho drahocenný fotobaťoh a uklidili někam dopředu k řidiči, aby nepřekážel. Lúďa jej s vypětím všech sil následoval a zmizel v davu.
Situace se ještě trochu vyostřila, když mi původně sympatický gentleman začal do ucha šeptat: „Ty tak krásně voníš!“.
Co mám dělat? Mám se smát? Přece jen mě Lúďa zachránil. Neočekávaně urval místo k sezení, našel baťoh, rozvzpomněl si na mě a pozval mě na svůj klín. Ale jak se k němu dostat?
Využila jsem metody autobusového průvodčího. Byl to docela udělaný chlap a zvládal se v nacpaném autobuse pohybovat sem a tam, vypisovat jízdenky (vypisoval každou ručně) a vybírat peníze. Jeho stylem byla metoda ledoborce. Prostě na stojící lidi nalehl a vahou rozrazil „kry“. Váhu jsem neměla, ale právě probíhající situace mi dodala sílu a tak jsem taky proplula až do bezpečného přístavu na Lúďova kolena. Cestovali jsme spolu jako zamlada.
Když jsme pak následně celou historku probírali, něco mi došlo. Zeptala jsem se Lúdi, kolik viděl ve veřejné dopravě cestovat blondýnek. Přiznal se, že za celých čtrnáct dní ani ve vlaku, ani v autobusech neviděl jednu jedinou. Tím se to hodně vysvětluje.
Kdyby se mnou v narvaném autobuse jel jeden úplně jiný muž, než jsou ti naši a byl by „cizí (sexy)“, možná, že bych se alespoň na malou chvilku taky přimáčkla. Docela jsme se tomu potom spolu zasmáli.

Pohoda Šri Lanky
Moře se kadeří, beránky se pasou a my neradi balíme.
Jak jsem již zmínila, Šri Lanka je usměvavá země. I na Šri Lance platí, že kdo se rozčílí, ztratí tvář. Již dřív jsme se s tímto přístupem setkali v zemích Jihovýchodní Asie.
V Kambodži a v Laosu byl tento přístup k problémům jakousi náboženskou nornou a my jsme si to vysvětlovali silnou buddhistickou vírou, ale na Šri Lance vedle sebe v míru existuje celá směsice náboženství.
Buddhisté, hinduisté, muslimové a na západním pobřeží převážně křesťané, ke kterým máme nejblíže.
Na vlastní oči jsme se přesvědčili, že oni všichni bez rozdílu i ve vypjatých situacích zachovávají klid. Ptala jsem se, jestli své emoce v sobě dusí, protože se to od nich očekává. Chandra nerozuměla mé otázce a nepodařilo se mi vysvětlit, na co se vlastně ptám. Vysvětlil mi to až strýček.
Šrilančani se učí už odmalička se svými emocemi pracovat. Oni naše emoce jako je vztek či zlost v sobě nepěstují ani je dlouhodobě neprožívají. Pokud se do složité situace dostanou, přirozeně vzniklé emoce vědomě zpracují a tím vlastně eliminují. Přestanou je prožívat. Oni je nemají! Tomu se ve vyspělé civilizaci říká Emoční inteligence, píší se o tom knihy a vyučuje se na Harvardu.

              

Jen tak zkusmo jsem se rozhlédla po pražských ulicích. Kromě „hepy“ Američanů – turistů jsem zaznamenala samé podmračené tváře. Zdá se, že se od usměvavého národa máme co učit.

Říká se Sri Lanka nebo Šri Lanka a nebo Cejlon
Jak je to vlastně správně?
Že to dnes není Cejlon, je bez pochyb. Tak mu říkali Angličani v době jejich nadvlády a ty časy jsou pryč. Slovo Cejlon ale nezmizelo ze slovníku, stále se uvádí cejlonský čaj jako značka. Srí Lančani slovo Cejlon vyslovuji jako Silon (po anglicku).
Sri Lanka je vžitý mezinárodní název, ale správně se vyslovuje Šri Lanka. Znamená to „zářivá země“.
A co všechno na Šri Lance září? Začnu od všudypřítomného sluníčka a jeho marnivých odlesků ve vodní hladině. Všude v krajině září bílé dágoby (stůpy) a již z dálky poutají pohled obrovské sochy Buddhy. Pokud stojí venku, znovu a znovu je natírají na bílo na po každé monzunové sezóně. V templech a posvátných jeskyních se diskrétně lesknou jeho zlaté postavy a posvátné nástěnné malby. I lidský mumraj na ulicích a na tržištích je neuvěřitelnou směsicí zářivých barev.

           

Muži ve světlých nažehlených košilích a ženy v pastelových sárí barvy moře, zapadajícího slunce nebo různobarevných květin.
Šperky na rukou jim jen svítí. Zlatý nebo stříbrný náramek na ebenové ruce vypadá úplně jinak, než na nedomrlé bílé kůži. I drahokamy a klidně i obyčejná barevná sklíčka na nich mnohem lépe vynikají a to nemluvím o mléčně matných perlách, pro které je snědé hrdlo dokonalým podkladem.
K jejich zářivé kráse přidejte ještě světýlka v očích a bílé úsměvy. Tmavou hlavu mají zarámovanou pestrobarevným barevným deštníkem a nosí jej se záviděníhodnou grácií.
Pokud svítí slunce, používají jej jako slunečník a pokud začne pršet, je stále připraven nad jejich hlavou.
Jejich děti taky jen svítí. Do školy chodí v bílých uniformách. Chlapečci bílé nebo modré kalhoty a bílá košile, dívenky bílá halenka, bílá skládaná sukně, červená kravata a červené mašle v zapletených copech často až pod pás.
(Dovedete si představit naše školáky v bílém? Když jsem byla malá, nosily se bílé punčocháčky na neděli. Čisté vydržely vždycky jen pár minut).
A když padne noc a všechny barvy pohaslou, ještě zbývá zářivé hvězdné nebe nad jejich hlavou.
J. C. Clarke Šri Lanku nazval zemí, ze které se nejlépe pozoruje vesmír. Na vesmír čtrnáct dní nestačí, nestačí ani na poznání celé Šri Lanky. Náš pobyt bychom mohli nazvat jen malou lákavou ochutnávkou.

  

Když Adama vyhnali z ráje, údajně poprvé vstoupil na zem právě na Šri Lance a to na horu, která se na jeho počest jmenuje Adamova.
Je stejně významná i pro ostatní náboženství. Svůj otisk chodidla tu zanechal Buddha a pobýval tu Šiva.
Pokud tady na Adamově hoře všechno začalo, snadno uvěříte, že občas tu zavane voňavý vítr přímo z ráje a v šumění palem se skrývá vzdálený zpěv andělů. Halelujááá.

4.4.2009 Negombo



Lenka Nováková a Luděk Novák
sponzor cestování SMART GALLERY