Ludvík Ťopka: Rabštejnský Scotland Yard
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Vyprávěnky pana Ťopky (58) |
| Rabštejnský Scotland Yard Tenhle zajímavý případ z povodí říčky Střely mi vyprávěl penzionovaný ředitel jednoho polesí na Jesenicku, s nímž jsem jel před lety vlakem z Mariánských Lázní, kde byl na léčení, do Plzně. Při hovoru jsem se náhodou zmínil o svých rybářských dovolených na Střele pod Rabštejnem, a on se rozpovídal o svém dětství u jeho dědy, hajného z Ostrovce, který mu všechno vyprávěl tak, jak to vyslechl zase od svého táty, nadlesního Wimmera, jednoho ze čtyř hrdinů tohoto příběhu. Celou tu historku jsem jen trochu upravil do písemné formy. Do jaké míry odpovídá skutečnosti, nevím. Nepátral jsem v archivu plzeňského trestního soudu a myslím, že to ani není třeba. Pouze jsem náhodou vylovil z minulosti jeden starý příklad neměnné lidské povahy a je zcela na čtenáři, jak ho přijme.  V rabštejnské hospodě „U ječného klasu“ seděla onoho červnového sobotního večera 1898 u karet malá nesourodá společnost. Na lavici pod oknem pan otec Hora, mlynář ze střelského Horního mlýna a majitel hamru nad dolním Kozičkovým mlýnem, proti němu čejkovický obchodník a kořelečník, Izraelita Nathan Hirschl, vedle nadlesní Wimmer, Němec z novodvorské panské myslivny a po jeho levici si hověl kulaťoučký páter Adalbert Martínek, farář od zdejšího kostela Panny Marie. Scházeli se tady pravidelně na partičku bulky nebo skatu a nikterak jim nevadila rozličnost jejich povolání, jazyka, nebo víry, protože, jak se tehdy požadovalo, byli všichni „obou zemských jazyků mocni“ a ve zdejším, k životu dost tvrdém kopcovitém kraji, k žádným rozmíškám z takových důvodů nedocházelo. Ten den ale nikomu z nich jaksi nepadala karta, takže nakonec nechali hry a chystali se pomalu rozejít domů, když se náhle rozletěly dveře a do lokálu vpadl klášterní kostelník Kreuzmann: „Lidičky, už jste to slyšeli? Na silnici pod hradem přepadli vodpoledne poštovní vůz, zabili kočího a ukradli pytel v kterým prej bylo třicet tisíc zlatejch! Už tam jsou četníci z Manětína a direktor z panský kanceláře, vodkaď posílali ty peníze do plzeňský Živnobanky!“ Zpráva vzbudila, pochopitelně, velký rozruch, protože takový mord se zde stal naposledy v roce 1866, když tudy táhly zbytky poražené rakouské armády od Hradce. Rozpředla se dlouhá debata o zkaženosti světa, o posledních válkách, co vedli v tomto století Napoleon, starý Prušák Fritz a v šestašedesátém zase ten Wilhelm, které zkazily lidi i morálku („O tempora o mores!“, neodpustil si páter Martínek). Před půlnocí se konečně hosté rozešli, hospodský Hanzl pozhasínal lampy a na celý kraj ulehla smutná tmavá noc. * Uběhl týden a po kraji se roznesly zprávy o vyšetřování loupežné vraždy. Policejní komise, pověřená vyšetřením toho zločinu samotným zemským policejním prezidentem prý zjistila, že k činu muselo dojít kolem druhé hodiny odpolední, ergo ještě za plného denního světla. Pachatelé že byli tři, že kromě pytle s penězi byla ukradena také vozkova úřední zbraň, a že mu po smrti lupiči stáhli z nohou i jeho vysoké boty. Tyhle zvěsti nemohly minout ani rabštejnskou krčmu, a tak naše čtyřčlenná společnost měla ještě pádnější důvod než karty, aby se v plném počtu zase v sobotu u Hanzla sešla. Ovšemže tam nebyli její členové sami. Hospoda byla plná, a jediným tématem hlučné debaty byla ta tragická událost. Hlas lidu ty vrahy a jejich čin řádně odsoudil a přál jim ten nejvyšší trest, což bylo jistě na místě, ale potíž byla v tom, že je bylo třeba nejdříve dopadnout. To byla sice logická, ale v tomto případě značně obtížná podmínka. Pachatelé vůbec nemuseli být z tohoto kraje, mohlo to být náhodné, nepřipravené přepadení, a na místě činu nebyly nalezeny žádné podstatné stopy. Ostatně i přesné místo bylo nesnadné zjistit, protože koně odtáhli vůz i s mrtvým kočím o dobrých dvě sta metrů dál, kde se zastavil, protože mu upadlo kolo, u něhož pachatelé vytáhli zákolník. Nakonec ale stopy podkov na cestě po prudkém zastavení vozu místo vraždy potvrdily. „Hrůzný ten čin zajisté nenechá Pán bez trestu,“ pokřižoval se páter, „je dnes na světě tolik špatnosti a hříchu, že oko Páně nestačí nad tou lidskou cháskou slzy ronit!“ „Boží trest je jistě na věčnosti stihne, velebnosti,“ vložil se do toho fořt, „ale je povinností světské spravedlnosti je už na tomto světě potrestat, pro výstrahu jiným, kdož se snad k podobným činům chystají!“ „Na richtig, to maj pravdu pane forstmajstr, ale jak ty kriminálníky najít a usvědčit, toť halt otázka!“ poznamenal Nathan Hiršl, „Vono, najít harnádli v kupě sena bude pro žendarmérii setsakramentská práce, žejo. A vo to horší, že nemaj ani ánunk, kde začít. Ja, ja, so ist es.“ „Ale, ale, pánové, copak to maj v rukou četníci?“ neudržel se pan otec Hora, „Povídal pan starosta Krulich, když byl u nás pro pytel žitný vejražky, že to dostala befélem plzeňská policie direktně vod zemskýho policejního prezidenta. Takže žádný strachy! Když dovede najít všechny vlastizrádce co usilujou vo svržení našeho nejmilostivějšího císaře, poradí si plzeňskej pan komisař Übermann i s takovejma lumpama." „Voni jsou, pane Horo, samá legrace,“ dopadla Hiršlova pěst na desku dubového stolu, „ale povídám, že to ani pro policii nebude žádnej underholt, ale moc svízelná práce, a jestli vona tu pakáž najde, tak dám tady do placu štěně plzeňskýho, jako že se Nathan menuju!“ „Ó, to vás bereme za slovo, pane Hirschl,“ ozvali se ostatní stolovníci, „to je od vás ušlechtilej čin a příspěvek ku zdaru pátrání. Tady velebný pán je toho svědkem a, i když jste tý vaší víry, jistě ho uznáte za dostatečně hodnověrnýho!“ Tak se společnost bavila ještě drahnou dobu, padaly rozličné rady a názory, co a jak by pan komisař Übermann měl udělat a jaké tresty by měl okresní soud udělit, když nastala opět jedenáctá a krčmář zamkl hospodu. * Následující sobota byla netypická. Týden předtím lilo jako z konve, bouřka stíhala bouřku a řeka stoupla tak, že mlýnská chasa na Horním, a hamerník pod ním, měli plné ruce práce a starostí, takže na hospodu a karty nebylo ani pomyšlení. „U ječného klasu“ bylo poloprázdno a v naší společnosti nechyběl jen mlynář, ale i fořt Wimmer, protože na Kozích Hřbetech došlo k sesuvu půdy a padlo tam přes šedesát smrků. Sešli se tedy tentokrát u svého stolu jen dva z těch štamgastů. Po třetím pivě se páter Martínek naklonil k sousedovi: „Pane Hirschl, musím se vám s něčím svěřit. Ona je to taková vošajstlich věc, víte, já bych o tom vlastně neměl nic tento, ale přece jen tady jde o zlý skutek, žeáno!“ „Na gut, pane páter, tak mi nic neříkaj, když nesměj!" „Jenže mně to svědomí nedá. Furt se mi pere moje kněžská povinnost s tou občanskou, a tak se s vámi chci poradit! Přišla mi v tejdnu ke zpovědi jedna, no, řekněme ovečka, plakala, co má dělat. Syn jí přišel domů po tom pošťáckém mordu celý schvácený a špinavý, v cizích botách a s bolavou nohou, co mu na ni prý stoupnul v lese kůň při stahování klád a roztrhal mu i botu. Nejí, jen chlastá u Žida Šterna rum, kde na něj bere, to že prý ví Bůh, a už třetí den nebyl v lese v práci. I hajný už se na něj ptal, ale on prý nikam nechce, že ho bolí noha. A že mi na Hod Boží svatodušní přinese půl kopy vajec, když jí dobře poradím, jak má toho svého pacholka přimět ke zpovědi. A tak mi napadlo, jestli to nějak nesouvisí s tím mordem. Co myslíte, pane Hirschl, mám to oznámit, nebo ne? Já bych zachoval zpovědní tajemství a neprozradil bych ani jméno, ani ves, odkud ta ovečka je, ale nevím, jak to zarychtovat, abych neporušil církevní reguli a přitom pomohl spravedlnosti.“ „Jak to já, jako Žid, mám vědět? Ať uděláte tak nebo tak, vždycky to bude proti nějakejm foršriftům. Člověk je nádoba hříšná a vobčas je halt poruší. Příkladně já bych se vo šábesu neměl ničeho ani dotknout, vo pivě a kartách ani nemluvě, a viděj! Jehova mi přesto přeje, kšefty jdou a zdravej jsem taky. Nechci jim radit, ale já bych to udělal jinak. Dostal jsem totiž takovej nápad, ale to vám povím za tejden, až tu bude zase celá naše kartenparta, poněvadž s ním musej souhlasit všichni.“ Hirschl domluvil, a protože oběma těm osamělým hráčům přestalo pivo chutnat, zaplatili a odešli. * Když se týden s týdnem sešel, byla tu zase sobota. Řeka opadla, z polomu odvezeno už přes třicet kmenů, a tak o dubovou desku stolu zase vesele pleskaly i mlynářovy a fořtovy karty, když po třetím kole skatu promluvil do hry obchodník. „Pánové, minulej tejden se mnou měl tady pan páter takovej diškurs vo porušení zpovědního tajemství a nedošel k žádnýmu rozhodnutí. Co kdyby se dnes svěřil i vám, abysme mu mohli společně poradit?“ Protože to byla docela vítaná změna po více než tříhodinové karetní štrapáci, došel ten návrh plného souhlasu a páter to své dilema zopakoval. Popravdě bylo těch rad víc, ale přece jen úcta k té zásadní církevní reguli zvítězila, a farářovo oznámení policii bylo zavrženo. „Pánové, já bych měl řešení, jak ten mord pomoct vyřešit a pana faráře zbavit hrozby smrtelnýho hříchu!“, překvapil své spolustolovníky Nathan Hirschl a celý plán jim podrobně vylíčil. „My přece víme, že na Hod Boží svatodušní, to je vo zejtřejší mši, má nějaká ženská přinést na faru jako dárek košík vajec. To nám stačí, abysme se dověděli, v který vsi bydlí a kdo ten její, jak říká pacholek, je. Jde jen vo to, kdo se toho oukolu ujme. Já to bejt nemůžu, byl bych u toho kostela nápadnej jak vepřová hlava na rabínovom talíři.“ „Myslím, že ani nikdo z nás“, promluvil pan otec Hora, „ ale Venda, náš prášek, je pro to jak dělanej a za pár šestáků udělá všechno, abysme byli spokojený. To vám můžu garantýrovat.“ Návrh byl schválen a učedník Venda se mohl těšit na svou odměnu, až o tom poslání uslyší. „No, a až tohle všechno vypetrachtujem, uvidíme, co se dá dělat dál,“ zakončil rozpravu obchodník. Do toho odbila dvanáctá, hosté zaplatili, co vypili, a po chvíli se těžké dveře hospody zavřely i za posledním z nich. V pondělí dopoledne se nadlesní Wimmer potkal u Horního mlýna s panem otcem, který se vracel od splavu, kde „hlídal“. vodu. „Pozdrav Pámbu, pane otče, jdu právě do Vranova do kanceláře, a tak jsem si řek, že to vezmu kolem mlejna. Víte už něco vo tej ženskej? Povězte mi, co ten váš kuliferda vyčuchal. Hořím nedočkavostí!“ „Ale pane lesní, to by přece ode mně nebylo správný, abych to řekl vám dřív než ostatním. Vyčkejte času do soboty. Stejnak si musím ještě něco ověřit. A pojďte zatím do kuchyně. Uhasíme tu vaši nedočkavost a dáme si malou svačinku. Máme vod poslední zabijačky v komíně ještě notnej kus uzenýho!“ Pojedli, popili a za hodinku se rozešli, každý za svou prací. Mlynář za chasou do mlejnice a lesník za panem důchodním do Vranova. * Ten týden po Svatém Duchu, kdy se zase sešli, dověděli se výsledek Vendova nedělního poslání. Když prášek po mši zmerčil babku s košíčkem vycházet zadními dveřmi ze sakristie, šel kradmo za ní a náhoda mu přála. Na návsi ji potkal malý chlapec a pozdravil: “Pozdrav Pámbu, panímámo!“ a když se mu dostalo odpovědi „I dejžto Pámbu Lojzíčku!“ Venda nechal sledování a chytil kluka za ruku: „Tumáš, Lojzíku, na cukrovej špalek, a pověz mi, kdo je ta paní.“ „Jo, to je panímáma Haloušková ze Stvolna, maj tam za kapličkou chalupu. Děkuju!“ vyhrkl kluk, popadl tři krejcary a rozběhl se ke kramáři s tureckým medem a těmi barevnými sladkými špalky, zatímco Venda jako s keserem do mlejna, předat panu otci raport ještě za tepla. To ovšem byla informace jak náleží, a tak se ti čtyři amatérští Pinkertoni dohodli na Hirschlově plánu a rozdělili si úkoly. Mlynář i velebníček už své díly splnili, a tak Hiršl zjistí přes svého švagra Mosese Šterna ve Stvolnech všechno o mladém Halouškovi a nadlesní Wimmer se poptá, zda a kde ten chasník v lese pracuje. Celý následující týden zase hořel nedočkavostí mlynář Hora a v sobotu se dočkal. Stvolenský kořalečník potvrdil, že k němu opravdu mladý Vojta Haloušek chodí denně na čtvrtku žitné i to, že kulhá a nosí zánovní vysoké boty. Fořt Wimmer se zase dozvěděl od hajného Řeháka, že „toho lajdáka vyhodil, protože se v lese už čtrnáct dní neukázal a chlastá, a že mu kůň při stahování stoupl na nohu je lež jako věž, pane lesní, dyť s konima ani netahal, to u mně dělaj Josef Krausů a Franta Janečků.“ To byly sice dobré zprávy, ale jako důkaz zatím bezcenné. Zdálo se, že pátrání je v koncích, ale po několika dnech došlo v Mozesově kořalně ve Stvolnech k výtržnosti, která, jako ten příslovečný kamínek, spustila lavinu událostí. Haloušek se tam pohádal s nějakým cizím člověkem, který si přišel s demižonem pro tři litry rumu. Zpočátku to vypadalo na nevinnou při mezi dvěma opilci, ale když Haloušek začal vykřikovat, že chce dalších tisíc zlatejch, na který má právo, vytáhl druhý chlap nůž, bodl ho třikrát do břicha a utekl. Ukázalo se, že přijel na bicyklu, což bylo tehdy na venkově ještě málo obvyklé, a tak se mu podařilo rychle zmizet. Jen dva výrostci, kteří ten „stroj“ před krámem obdivovali, chlapa popsali a řekli, kudy odjel. Zraněného odnesli domů a poslali do Manětína pro doktora, který sice přijel bryčkou trapem, ale už ho nezachránil. A tak tu byla druhá vražda. Policii se nepodařilo nalézt na místě žádnou stopu, protože třílitrový demižon se zaplaceným rumem Štern pohotově zatajil. A bylo dobře, že se ho nezbavil, protože jeho švagr Nathan a nadlesní Wimmer, kteří se k němu druhý den vypravili, nalezli na dně nádoby nálepku s jménem žihelského drogisty Hamánka.A tak když tu zprávu v sobotu pověděli ostatním, radili se, jak dál. „To je dobrá stopa“, poznamenal fořt, „jedu v outerý do Přehořova na pilu, tak se v Žihli u toho materiálisty poptám. Snad si bude pamatovat, komu ten demižon prodal“. To bylo jednomyslně schváleno, Wimmer slíbil, že si při tom povede zcela nenápadně, a společnost pro ten večer zapomněla na všechny vraždy a věnovala se už jen své oblíbené vášni. * V úterý odpoledne vyrazila z vrat novodvorské lesovny bryčka s fořtem na kozlíku a zatočila doleva na silnici k Žihli. To je dnes dost velká, přes dva kilometry dlouhá obec s více než dvanácti sty obyvatel, ale před sto lety tomu tak zdaleka nebylo. Proto to k zámku, pod nímž měl v jedné uličce drogista svůj krám, nebylo daleko, a tak u něho zastavil lesník už po několika minutách. Zvedl z košatinky za sebou tu osudnou nádobu a vešel dovnitř. Za pultem stál majitel a po straně jakýsi mladík rovnal bedničky s mýdlem. „Pozdrav Bůh! Mám k vám takovou prosbu, pane Hamánku,“ oslovil šéfa fořt, “nedávno u nás hauzíroval nějakej chasník s malinovou šťávou. Žena si od něho tři litry koupila a on si u nás v senci zapomněl tuten demižon, co v něm tu šťávu přinesl, a taky čepici. Poněváč je na tej flašce vaše jméno, tak si moje žena myslí, že byste moh vědět, komu jste ho prodal, abych mu ho moh i s tou jeho pajdou vrátit.“ „Milerád, pane, ale to opravdu nevím. Je to demižon od estragonovýho octa, který jsme asi prodali i s tou nádobou, ale komu, to vám opravdu nepovím. Račte, prosím, vědět, že naše firma dodává některé zboží ve větším množství jen na zámek, ale v poslední době si ho zde pan správce ani nikdo jiný nekoupil.“ „Dovolte, vašnosti“, oslovil lesníka příručí, „myslím, že vím, komu jsem ho prodal. Je to asi týden, co ho koupil ten kočí z panskýho dvora v Podbořánkách, kterej od nás kupuje kolomaz, nějakej Kunc. Prodal jsem mu ho, prázdný, za pět krejcarů, za víc nestál, protože měl kus hrdla odštípnutýho a všechen ocet z něho jsme rozlili do jinejch lahví. Já si to pamatuju taky proto, že ten Kunc sem přijel na novým bicyklu vod Laurina a Klementa a kluci mu ho před krámem obdivovali.. Byl jste tehdá, pane šéf, v Plzni objednat zboží, a tak o tom nevíte, ale milostpaní dala ty krejcary do kasy.“ „Děkuju vám, pánové, to jsem rád, že mu jeho věci můžu vrátit. Moc jste mi pomohli. A teď mi ještě zabalte tucet svíček do lucerny.“, skončil radostně Wimmer, vzal balíček svic a demižonek, zaplatil a naskočil do vozu. „Hyjá, Fuchsa,“ práskl bičem, vyjel na silnici a zatočil na cestu k přehořovské pile. Tam svou záležitost rychle vyřídil a vzal to přes Žihli k myslivně svého kolegy u Chvojkovského mlýna, nadlesního Korčáka. „No to je dost Huberte, že sem taky někdy zavítáš!" přivítal ho kamarád. „Čemu vděčím za tu návštěvu?“ „Ále, náhodě, Franci, náhodě. Jedu z Přehořova, a tak jsem si řek, podíváš se na kamaráda, jak žije a jestli má ještě trochu tý svý dobrý jalovcový!“ „No toť, abych pro tebe neměl, jen pojď dál, moje tě taky ráda uvidí!“ hlaholil Korčák a vedl hosta ke stolu v kuchyni, který se, jako ten pohádkový, vzápětí prostřel laskominami paní domu. Povídat si toho měli dost, neviděli se pár týdnů, a tak jak šla řeč, tekla jalovcová a vonělo uzené, jelení paštika a malinový koláč, zmínil se Wimmer opatrně o kočím Kuncovi a jeho zapomenutém rumu u Žida ve Stvolnech. „Jo Ferda Kunc, ten kočí ze dvora v Podbořánkách,“ chytil se hostitel, „ten je teď bohatej, kamaráde. Povídali v hospodě, že prej zdědil po tetě z Moravy vosum tisíc zlatejch a chalupu někde u Brna. Však si taky koupil bicykla, z kterýho prej mockrát spad, než se na tom naučil jezdit, a teďkom s tím rejdí po okolí a ve dvoře dal výpověď. Prej se vodstěhuje do tej moravskej chalupy. Bejval to docela dobrej chasník, ale co se dal dohromady s nějakým Šimsou, takovým ožralou z Libyně, stal se z něj lajdák. A ten Šimsa nemlich tak. Ten prej zase vyhrál v lotynce terno, koupil si rajtferda, chlastá a rajtuje po vokolí jako ten Ferda. Jo, tak to v životě chodí. Štěstí maj takoví, co si to nezasloužej a dobrej člověk vostrouhá.“ „Jo, jo, to máš recht, kamaráde, ale já už budu muset jet. Za chvilku se smrkne a já musím ještě nakrmit kobylu a tu svou vostatní menažerii a spočítat tejdenní těžbu. Důchodní ve Vranově už na to čeká. Děkuju za pohoštění a buďte tu s Bohem!“ loučil se Wimmer. „S Pánembohem, Huberte, a nebuď takovej vzácnej. Přijeď i s paní Aničkou, Božka si s ní ráda popovídá!“ podává mu ruku kamarád, „A šťastnou cestu!“ * Byl to už sedmý týden od první vraždy, když nadlesní vyložil přátelům všechno, co zjistil, a čtveřice samozvaných detektivů usoudila, že je čas srovnat sebrané poznatky a vytvořit o obou zločinech pravděpodobnou teorii. „Takže, pánové“, začal pan otec, jako nejstarší, „víme, že Vojta Haloušek ze Stvolna přišel druhej den po tom mordu domů v juchtovejch botách, vo kterejch nevěděla ani jeho máma, přestal chodit do práce, kulhal na pravou nohu a lhal, že mu na ni stoupl kůň při práci, že měl najednou peníze na tolik chlastu a že v kořalně chtěl po cizím chlapovi tisíc zlatejch, než ten mu třikrát propích břicho. A kdopak byl ten grázl a jezdec na bicyklu, jediným v celým vokolí, kterej nakonec nechal v kořalně ten demižon? Koho označil materiálistův komí jako kupce tý nádoby? No přece ten panskej kočí Kunc, co měl zdědit po tetičce majlant! Teď už chybí do tý mordýřský trojice jen ten libyňskej Šimsa, co se na něj tak najedenou vobrátilo štěstí v lotynce, a vyhrál hned terno. Kamarádi, já vám povídám, že ty mordýře máme na řemínku jako korotve. Teď se jen musíme domluvit, jak a komu to povíme.“ „Co takhle dopis rovnou komisaři Übermannoj. Anonýmní, samozřejmě, abysme se do toho nezamíchali a nakonec nemuseli, prokristapána, k soudu,“ navrhl fořt. „Ne, ne, myslím, že by bylo lepší říct to všechno starostovi. On, jako úřední osoba to může poslat paketem do Plzně líp než my, žeáno,“ namítl páter Martínek, „a bude to taky čestnější!“ „Richtig, to je vono, velebnosti“, potvrdil ten návrh Hirschl, „třeba dostaneme od eráru nějakou odměnu, to se přece stává, a propijem ji tady na památku toho ubohýho postiliona.“ „Souhlasím, pane Hirschl, ale myslím, že odměnu pošleme jeho vdově. Zůstaly jí na krku čtyři děti.“, protestoval velebníček. „Tak je dohodnuto,“ uzavřel konferenci mlynář, „já zajdu zejtra na radnici za Krulichem a všechno mu vyklopím. Jenom mi musíte slíbit, že mi ten raport potvrdíte, kdyby mi jako starosta nevěřil!“ Pánové si na to podali navzájem ruce, dopili, zaplatili a rozešli se, šťastni, domů. Následující středu dostal plzeňský policejní komisař tlusté rekomando, které jakoby píchlo do vosího hnízda, a den nato byly provedeny domovní prohlídky u všech třech podezřelých. Výsledkem bylo nalezení pošťákových holínek, které Haloušek ukradl, protože mu jeden z koní, když se je snažil zastavit, šlápl na nohu a zničil mu jeho baganče (které se dodatečně našlo na místě činu), nález balíku s třinácti tisíci zlatých ve slamníku kočího Kunce a plechovky s deseti tisíci, ukryté spolu s revolverem oběti za trámem na půdě Šimsova domku v Libyni. Oba pachatelé se nakonec k činu přiznali, byli odsouzeni k trestu smrti a po čtvrt roce Na Borech pověšeni. Je třeba ještě říct, že ti čtyři hrdinové sice žádnou odměnu nedostali, ale Natha Hirschl dodržel slovo a zaplatil to slíbené štěně plzeňského, které s radostí nad svým úspěchem společně vypili. A tak tedy skončil kriminální případ plzeňské c. a k. policie, na jehož vyřešení měla lví podíl malá karetní společnost v nejmenším městě monarchie. Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Milan Lasica |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jan Krůta |
 |
Karel Šíp |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |