ZPOVĚDNÍCI (1) Petr: Kéž bych mohl být i já pro Vás zpovědníkem...
Rubrika: Exkluzivně
| Úvodní kapitola Už delší dobu přemýšlím o tom, co mi v Pozitivních novinách chybí. Něco zvláštního, něco interaktivního, něco originálního ..., něco takového, co bude přitahovat nepřetržitě pozornost čtenářů, protože je to zároveň  aktuální i nadčasové, protože se jim to bude dobře číst a možná v tom budou někteří i tak trochu poznávat či objevovat sami sebe. Ale co? Chyběla mi stále správná forma a hlavně nosný nápad...! Ten jsem dostal až po setkání se svými spolužáky z Resslovky po třiceti letech od maturity. Při rozhovorech s tou spoustou známých milých lidí jsem zjistil, co mi dnes – před branou padesátky - nejvíce chybí: kontinuita dějů, jejich souvislostí, příčin a následků. Jestliže člověk někoho nevidí pět, deset a více let, a náhle se s ním setká, má tendenci toho o sobě hodně říci: co dělá, jak se má, čím se živí, jakou má rodinu... Pak oba společně nostalgicky zavzpomínají na mládí, ale to, co říci ani jeden z nich nedokáže, je opravdová cesta, kterou sami ušli za těch třicet let od okamžiku, kdy opustili lavice střední školy. Cesta od naivity ke zkušenosti, od teorie k praxi, od snů k realitě, od mladické nerozvážnosti k poznání tajemství životní moudrosti. Nápad je prostý: Potřebuji si s někým nepřetržitě povídat formou zpovědí. Já napíšu text, on mi odpoví, já nahodím téma, on se přidá a rozvine ho. Nikdo z nás nebude vědět, o čem bude psát příště. Prostě to přinese čas, náhoda, život, a nejspíš i události, které nás ten den, ten okamžik právě potkají a my je budeme muset řešit. A v čem by měl být tento on-line příběh na pokračování zvláštní? Především v upřímnosti zpovědí obou protagonistů, v jejich otevřenosti, v touze dobrat se odpovědí na dosud nezodpovězené otázky, dilemata, problémy i tajemství jejich životů. Rozhodl jsem se, že mým zpovědníkem bude žena, neboť tím se stane pro čtenáře tato internetová kronika okamžitě mnohem přitažlivější. Zahrne v sobě totiž jak mužské, tak i ženské problémy a pohledy na svět, bude pestřejší, zajímavější, dramatičtější, vícesmyslná, a díky tomu by to v ní také mělo více "jiskřit“. Mojí zpovědnicí bude Zita, která žije kdesi na druhém konci republiky. Je stejně stará jako já, a i když jsme se nikdy neviděli, vyrůstali jsme ve stejné době. Dnes se nacházíme ve středním věku, který je ideálním nosným tématem hovorů na jakékoli téma. Já i Zita budeme mít možnost ve svých zpovědích libovolně fabulovat své příběhy či osudy, neboť budeme žít v podstatě cizí životy. Proto se stanou našimi životními partnery úplně jiné osoby, než tomu je ve skutečnosti, budeme mít jiné děti, rodiče, sourozence, přátele, známé i spolupracovníky. Možná budeme mít i docela jiné názory a představy na život, než jaké máme ve svém reálném životě. Ale určitě se v našich zpovědích objeví hodně z nás samých. Nejspíš pouze naši nejbližší přátelé a rodinní příslušníci budou v našich zpovědích možná občas poznávat, že píšeme o sobě, nebo si to budou třeba jen myslet. V tom právě bude ono kouzlo našich zpovědí: ta neviditelná hranice mezi realitou a fikcí, mezi skutečností a našimi představami. My budeme žít prostřednictvím našich literárních postav své nové životy a budeme fabulovat svůj nový životní příběh tak, jak bychom si ho v ideálním případě představovali. No řekněte sami: Není krásné dostat možnost žít veřejně cizí život? A tak mi dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Petr, jsem novinář, je mi 49 let a bydlím v Praze. Jsem rozvedený, mám dvě dospělé děti a pracuji jako šéfredaktor úspěšného společenského časopisu. A Zita? Tu zatím vlastně vůbec neznám. Poslala mi nedávno do redakce e-mailem svoje povídky, a když jsem si je přečetl, tak mě okamžitě čímsi zaujala. Svým psaním, svými názory, tím, že byla úplně jiná než moje bývalá žena. Proto jsem jí také napsal a odeslal svůj první dopis. Tím se začala naplňovat naše kronika zpovědí, kterou vám tímto se Zitou rukou společnou předkládáme. Pavel Loužecký |
|
|
ZPOVĚDNÍCI (1) Petr: Kéž bych mohl být i já pro Vás zpovědníkem... středa 3.června 2009 Milá Zito, Vaše povídky se mi opravdu velmi líbí. Už když jsem si je poprvé otevřel ve svém redakčním mailu a začetl se do Vašich příběhů, cosi mnou projelo. Cosi těžko definovatelného, možná něco jako kouzelné mrazení spřízněnosti duší, snad pocit, že ke mně mluví neznámá přítelkyně, kterou jsem už dlouho marně hledal. Ne, nebojte se, opravdu Vám nebudu dělat žádné nemravné návrhy na dálku. Na to se mám příliš rád; a navíc jsem teprve rok po rozvodu, takže se ženám snažím spíše vyhýbat, nežli je cíleně vyhledávat. Určitě pište dál, protože bych Vaše povídky rád otiskoval na pokračování v našem časopise. Čtenářky po nich budou jistě jako divé; už vidím, jak se rozplývají dojetím a berou trafiky útokem, jakmile bude vycházet nové číslo :-) To je sen každého šéfredaktora, který se však mně osobně mění v noční můru, pravidelně asi tak hodinu před probuzením, takže se už léta budívám o páté a pak nemohu usnout, ať jdu spát sebepozději nebo vůbec. Možná se divíte, že si tu s Vámi takhle důvěrně, přátelsky povídám, ačkoli se vlastně vůbec neznáme. Máte pravdu. Neznáme se. Ale to jen proto, že jsme si nebyli představeni, a proto jsme si dosud nemohli pohlédnout z očí do očí. To mi však vůbec nepřekáží v tom, abych si s Vámi „nepovídal“ přes klávesnici svého počítače. Je totiž právě půl šesté ráno, a mě po ránu napadají vždycky samé něžné myšlenky a romantická slovíčka, i když v noci to není lepší, takže se dá vlastně říci, že ráno je pro mě jakousi prodlouženou rukou tajemné noci :-). Však jsem si také Váš e-mail nechal právě na dnešní časné ráno, abych měl čistou hlavu a mohl tak v sobě uvolnit napětí, které mě provází v práci od vstupního projetí čipovou kartou v recepci až po stejný úkon při večerním odchodu z redakce domů. Napadlo mě totiž, že bych si s Vámi takhle moc rád na dálku povídal a zpříjemňoval si tak pravidelně svoji staromládeneckou samotu, kterou jinak vyplňuji pouze prací a pak už jen jízdou na kole. Mimo psaní a šéfování deseti redaktorů, grafiků a pomocného personálu redakce totiž nemám jinak co na práci. Pravdu říci – stejně by mi asi na nic jiného nezbýval čas. Což je také jeden z hlavních důvodů, proč jsem sám, respektive proč se se mnou moje bývalá žena po dvaceti letech soužití úspěšně rozvedla. Ale tím Vás nebudu unavovat... Chtěl bych poznat ženu.... Víte, já mám už dlouho takový sen, představu, vizi ..., nevím, jak to správně nazvat. Chtěl bych poznat ženu, která by pro mě zůstávala trvale zahalena tajemstvím, ženu, kterou bych neměl doma (protože pak by bylo rázem po tajemství, že?), s níž bych se dokonce ani nikdy osobně nepotkal, ale která by mi zato dávala možnost vyjádřit před ní to, co bych jinak nikdy žádné, fyzicky přítomné ženě nesdělil. Moje zkušenosti jsou totiž zásadně proti tomu, abych se jakékoli osobě ženského pohlaví svěřoval se svými tajemstvími, protože si na vlastní kůži vyzkoušely (ty zkušenosti), že se tato činnost krutě nevyplácí (svěřovat se ženám). Ale na druhou stranu jistě uznáte, že povídat si s chlapem se sice dá o spoustě věcí, ale určitě ne o tom, o čem bych si chtěl povídat já. Teď mě ale napadá, že Vy vlastně ještě netušíte, o čem bych si chtěl s Vámi povídat, že? Začnu zeširoka. V mojí povaze je, že musím stále něco řešit: v redakci, v tiskárně, mezilidské vztahy, nápady šéfů, výmysly čtenářů a tak... Všichni po mně chtějí nějaké rozhodnutí; nejraději teď hned, nejpozději do hodiny. Proto musím stále něco číst, analyzovat, hodnotit, nepřetržitě se mě někdo ptá na můj názor na cizí myšlenky a problémy, ale vůbec nikdo se přitom nezajímá o mě samotného. O moje myšlenky, o moje problémy! A já bych si přitom chtěl jen tak s někým povídat bez obavy, že se ztrapním, že musím hrát před kýmkoli hodného nebo zlého šéfa (podle toho, o koho a o co zrovna jde). Já totiž pořád musím „hrát nějaké hry“, neboť práce šéfredaktora je opravdu tvrdá řehole. Tudíž mi nesmírně chybí možnost přirozené reakce, uvolnění, nebo třeba jen luxus docela prostého „vypadnutí z role“. Miluji staré filmy pro pamětníky z třicátých let minulého století. Miluji tu noblesu, ušlechtilé chování a dobré mravy, které z nich přímo kapají jako vosk z rozpálené svíčky. Miluji tu rafinovanou jednoduchost příběhů, v nichž není problém se na první pohled vyznat, miluji dobrou náladu, kterou mi tyto filmy dávají a kterou ve mně neustále vzbuzují a podporují. Teď Vám řeknu jedno velké tajemství. Chtěl bych získat přítelkyni „z dob dávno minulých“, dámu s velkým D, ke které bych mohl přistupovat s nadějí a vírou, že mě první větou duchaplně „neutře“ a nepošle „někam“. Dámu, která by pro mě byla stále platonicky nedostižná, které bych si ani ve snu nedovolil tykat, protože to se prostě v dobré společnosti nejen nesluší, ale hlavně také nenosí. Dámu, která nebude trapně užvaněná, která mě nebude unavovat řečmi o nákupech, o dětech a o manželovi, jehož určitě má, protože ho jednoduše mít musí. Dámu, jejíž rozhled, společenský šarm, takt a ohleduplnost jí nedovolí býti povýšenou, ale naopak jí umožní vést se mnou debatu intelektuálně sofistikovanou, neotřelou, mondénní a veskrze milou, příjemnou, dalo by se říci až nesnesitelně přitažlivou. Jestli právě teď padáte z mých řečí do mdlob, pak vězte, že Vás na dálku jemně chytám do náručí, ovívám Vaše něžné kapky smrtelného potu krystalizovaného zděšení a vemlouvám se Vám do Vaší laskavé přízně. :-) Ale teď zas chvíli vážně.... Víte, Zito, docela by mě bavilo povídat si o nás, o našem věku a o problémech zralých padesátníků, neboť Vaše padesátka - se vší neomalenou úctou - klepe stejně neodbytně na dveře, jako ta má. Zrovna před pár dny jsem vedl rozpravu se svými bývalými spolužáky ze střední školy, a po několika rozhovorech jsem si připadal jako rozvrzaný kolovrátek: Co děláš? Jak se máš? A co děti? ... A já si jen tak pro sebe mrmlal, že mi teď právě docela chybí moje práce, a že bych strašně rád uvítal nějakého svého redaktora, nesoucího mi úplnou náhodou článek, co má zítra vyjít, a který já musím opravdu, ale opravdu nutně, ale hlavně okamžitě přečíst. Asi jsem cvok, že cítím potřebu neustále pracovat. Že se nedokážu odreagovat a skutečně relaxovat. Nacházím se nejspíš v tom nejblbějším věku, který člověka přepadne, když začne dobrovolně přemýšlet o neviditelné hranici mezi mládím a stářím. Řekl bych dokonce, že tím vstoupí přímo na nebezpečné ostří životní břitvy. A teď jen čekám, jestli mě ta moje břitva jen tak trochu řízne, nebo rozřízne napůl, či zda mě totálně odřízne od všeho zlého. Já bych nejspíš ze všeho nejvíc potřeboval asi to odříznutí. Odříznutí od provazu minulosti, na kterém visím v čase a prostoru, neschopen se pohnout, rozhýbat se, prostě udělat cokoli, co mě posune dál. Říká se tomu vznešeně „krize středního věku“. Ano, to hnusné slovo - „krize“ - přesně vystihuje můj současný stav. Ve svém věku neúprosně se blížící padesátky bych měl mít přeci už ve svém životě jasno; největší životní úspěchy by měly být již ne-li za mnou, pak bych k nim měl mít alespoň pořádně našlápnuto. Tak proč se, proboha, stále necítím jako King (spíš ještě tak Kong...), a mimo to, že jsem se stal šéfredaktorem známého časopisu, jsem vlastně zatím nedokázal zhola nic, nemám statisíce v bance, bourák před domem, luxusní milenku, nemám vlastně nic, čím bych se mohl svým dávným spolužákům pochlubit a přesvědčit je, že jsem úplně jiný, než jakého mě znali a jakého mě stále mají uloženého ve svých pamětích. Je mi skoro padesát a mám jen svůj svět, své názory a svůj tunel, do kterého pravidelně volám v naději, že se z něho vyřítí supermoderní rychlík, který mě nejenže nepřejede, ale na který se mi dokonce podaří v letu mrštně naskočit a upalovat s ním přes hory doly k vysněnému štěstí. Otázka však zní: Co je to štěstí? Kde se schovává ta mrcha proradná? A proč zrovna přede mnou a hlavně proč tak proklatě dovedně...? Milá Zito! Jak vidíte, nebudete to mít se mnou snadné, pokud si mě ovšem „připustíte k duši“. Jsem složitý stroj na slova a potřebuji - víc než co jiného - něžné duševní pohlazení. Moc bych si přál, abych ve Vás našel to, co marně hledám. Zpovědníka – či spíše zpovědnici za okénkem se zataženou záclonkou, před kterou se nemusím ostýchat, neboť ona je přeci vázána přísahou zpovědního tajemství. Kéž bych mohl být i já pro Vás zpovědníkem... Ó, to by se nám to spolu krásně zpovídalo! :-))) Těším se netrpělivě na Vaši odpověď. Petr |
| Příště: ZPOVĚDNÍCI (2) Zita: .... Další díly ZPOVĚDNÍKŮ |
| ZPOVĚDNÍCI: OHLASY na téma STŘEDNÍ VĚKExkluzivní internetová kronika těchto dnů ZPOVĚDNÍCI je určena i pro vás, čtenáře Pozitivních novin. Chceme, aby tento seriál opravdu žil a dýchal lidskými příběhy ze skutečnosti, aby ho lidé vnímali nejen jako určitou literárně-mediální hru, ale hlavně jako inspiraci pro své vlastní životy. Aby zde nacházeli různorodost pohledů na věc, moudrost, filozofii, úsměvy, poučení i zábavu. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jiří Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Blanka Kubešová |