ZPOVĚDNÍCI: Ohlasy na téma STŘEDNÍ VĚK
Rubrika: Exkluzivně
| Vážení čtenáři! | |
| OHLAS 16. | |
| OHLAS 15. poslala čtenářka Zuzana, 1.3.2010 Ahoj všichni Zpovědníci, dostala jsem e-mailem velice zajímavě psaný dialog mezi partnery. Řekla bych, že je přímo ze života partnerů středního věku. Co vy na to, Petře, Zito, Báro, Dagmar a ostatní? Zuzana Dialog mezi partnery –A: "Co si dáš k večeři?" –B: "Mně je to docela jedno, co uvaříš, to sním." –A: "S tím už přestaň, snad víš, na co máš chuť, ne?" –B: "Jo chuť... Tak to bych si dal třeba biftek na zeleným pepři a opečený brambory s fazolkama..." –A: "Hele, já tu nemám čas na blbosti, zatímco ty jsi přijel z práce až v sedm večer, já už stačila napsat s dětmi úkoly, uklidit nákup a vyprat prádlo. Tak řekni, co si dáš k večeři." –B: "No vždyť jsem ti to řekl, já mám chuť na biftek na zeleným pepři a ... –A: "Hele, já na to fakt nemám náladu, nemůžeš někdy říct něco normálního?" –B: "No dobře, pak bych tedy měl chuť na bramborák." –A: "V půl osmý večer? Ty ses asi zbláznil. A stejně nemáme brambory. Kdybys přišel domů dřív, mohl sis je koupit!" –B: "Já bych je klidně koupil i v těch sedm, vždyť v supermarketu mají do devíti, stačilo, abys mi to řekla." –A: "Proč bys je, prosím tě, kupoval ty, brambory vždycky kupuju já, odjakživa. Navíc jsme je měli včera, tak je přeci nebudeme žrát každej den." –B: "No já jen, že ses ptala, na co mám ..." –A: "Nech už toho, prosím tě, jseš s tím ...že jsi se ptala.. už trapnej. Naposledy se tě ptám, co si dáš k večeři." –B: "A z čeho si můžu vybrat?" –A: "No to jseš celej ty. Já se tě zeptám a ty mi odpovíš otázkou." –B: "No... tak tedy..., co třeba toasty..." –A: "Ty bys byl schopnej mi sežrat toustovej chleba, když víš, že je jedinej, po kterým nemám zácpu? K večeři ti udělám buď špagety nebo ohřeju nějakou omáčku a maso z mrazáku. Konečně se už rozhodni." –B: "Tak já bych si... asi... dal..., no třeba tu omáčku, tu jsem už dlouho neměl." –A: "Omáčku, jo? A proč si nedáš špagety?" –B: "Dobře, udělej mi špagety." –A: "No konečně, z tebe taky něco dostat. Chceš na ty špagety sýr?" –B: "Nechci, vždyť víš, že si ho na špagety už léta nedávám." –A: "No to je zvláštní, já se ženu dneska extra pro sýr na tvoje špagety a ty mi nakonec řekneš, že si ho už na špagety nedáváš. To by mě zajímalo, jak dlouho." –B: "Už deset let, miláčku, to jsem tě ještě neznal, když jsem si naposledy na špagety dal sýr." –A: "Takže já ti teď v osm večer udělám špagety. Já je teda nebudu, děti taky ne, takže je budeš jíst sám. A přitom sis klidně mohl dát tu omáčku z mrazáku." –B: "To mohl, klidně, proč ne - tak mi ji dej." –A: "No vidíš, kdybys to řekl hned, nemuseli jsme tady půl hodiny šaškovat a já z tebe nemusela tahat, co si dáš! ... " "Tak tady máš tu svoji omáčku a maso. To jsem jen zvědavá, co budu dělat s tím sýrem." Bára, 7.3.2010 | |
| OHLAS 14. čtenářka, která si přeje zůstat v anonymitě, 15.2.2010 Ani v seniorském věku sex není odepsaná záležitost. Rozhodují pouze zdravotní indispozice. V takovém případě pomáhá něžné pohlazení, milá slova, procházky a držení se za ruce. Snáze se potom vyrovnává i s nemocí. Vím, o čem mluvím, člověk potřebuje vědět, že je pro někoho ještě potřebný a že není odepsaný. Kdo v této situaci nebyl, tak to nemůže pochopit. Samota ve dvou je zlá. Partneři v takovém případě ztrácejí trpělivost, nedokáží se domluvit, následují výčitky jako nemyslíš na nic jiného a podobně. Chybí-li úcta, láska a důvěra, vše potom spěje k nenávratnému konci manželského vztahu. Muži mnohdy nedokáží pochopit, že něžné dotyky, pohlazení a laskavá slova mohou sex nahradit. Dvacet let spolužití bez něžností je krutá skutečnost. Je to jako trest za nemoc, s kterou se člověk nedokáže vyrovnat a otevřeně promluvit. Vážení a milí, při čtení vašich dopisů mě napadá mnoho věcí, které by mladý člověk měl vědět ještě dřív, než se zamiluje. Manželé jsou pro sebe cizí lidé, jenom děti jsou rodina. Nejdůležitější pro dobře fungující vztah jsou Úcta, Tolerance, Pochopení a Trpělivost. Láska je krásná, ale bez předchozích spojení brzy vyprchá a zůstanou výčitky a žárlivost. Takové věci se neříkají v rodině ani ve škole, kde se to mají potom naučit. Můj syn při takové příležitosti říkal: mami, já vím, že to myslíš dobře, ale já si to musím vyzkoušet na vlastní kůži. Škoda. Zamilovaný člověk je šťastný, laskavý, tolerantní, vstřícný, trpělivý, miluje život, lidi, zvířata, přírodu, kulturu a dokáže rozdávat radost všem Usmívejme se na lidi, které potkáváme, oni se pak budou usmívat na nás. Miluji svůj život a děkuji za něj. | |
| Poznámka k seriálu ZPOVĚDNÍCI | |
| OHLAS 13. Bedřiška Smetanová, 7.2.2010 Milá Zito, ach ti chlapi! Nevydrží víc než deset koleček. Sotva je člověk v nejlepším, jim dochází dech a slovo z nich páčit heverem. Že by se Petr lízal z ran, způsobených půvabným blonďatým mládím a nechtěl být už při tom viděn, hrdina? Anebo s ním natolik zacloumala Vaše návštěva v redakci, že teď, když už začíná jít pomalu do tuhého, stahuje kalhoty pár set metrů před brodem? Kdo ví?! Každopádně mně, věrné a vášnivé čtenářce vašich duelů už drahnou dobu oba chybí. Páni, anebo je to tak, že ve Vás, Zito on, Petr, zasel semínko žárlivosti, které nejenže zapustilo kořeny, ale rozkošatělo se natolik, že skrze korunu nevidíte na klávesnici? Či snad je to Vaše srdce, které se tím setkáním natolik rozechvělo, až ztratilo kuráž pokračovat ve slovním souboji? To je najednou otázek! A odpovědi, ty mám hledat kde, moji milí? Tak zase pěkně seberte sílu a hupky dupky do dalších krásných dopisů, ať má chudák důchodkyně po večerech odkud čerpat energii. Nejdříve mě namlsáte a pak necháte ladem? Tak to teda ne, milánkové!!! :))) Vaše Bedřiška Smetanová | |
| OHLAS 12. Antonie Sirotková, 13.10.2009 Nedávno jsem četla citát, nevzpomenu si od koho, ale je velmi zajímavý. "Až přijde den, kdy na kusy rozbije tvůj sen, buď silák a nebreč, zatni pěsti, vždyť střepy přinášejí štěstí." Vážený Petře a milá Zito. Ani se nechce věřit, že by to, o čem jsou vaše dopisy, nebyla pravda. Život takový opravdu je. Jsem příliš stará na to, abych mohla věřit, že láska hory přenáší, a nejen to, odpouští i křivdy. Jinak se snad nedá žít. Těším se na každé pokračování, jako bych dopisy čekala já. Každý je prý strůjcem svého štěstí. Já vám ho oběma přeji plnou náruč. Vaše věrná čtenářka Antonie Sirotková | |
| OHLAS 11. Milý Petře, | |
| OHLAS 10. | |
| OHLAS 9. Lenka Nováková, 30.6.2009 Milý Petře, Se zájmem jsem si přečetla tvé životní vyznání a jeho priority. Je to příjemné čtení psané krásným jazykem.. Zaujala mě především pasáž, kde popisuješ, jak je práce pro tebe důležitá a proč. Ačkoli je to tvé soukromé vyznání a také ničím jiným nemá být, přesto by v nepozorném čtenáři mohl vzniknout dojem, že tudy a jen tudy vede správná cesta. Vyzýváš nás, své čtenáře, abychom připojili I svůj příběh. Nabízím ti něco jiného. Jsou sebrané příběhy mnoha lidí to v suché řeči statistiky. Odpovídají na otázky, proč chodí rádi do práce a v mnohém se shodují. Domnívám se, že by tato tabulka mohla být zajímavá I pro ostatní čtenáře. V empirickém šetření Kvalita pracovního života z 2005 CVVM se mimo jiné zjišťovalo, s jakými skutečnostmi se práce spojuje a jaký smysl pro člověka má. V následujícím přehledu jsou jednotlivé aspekty práce seřazeny podle frekvence souhlasu s nimi a respondent se mohl souhlasně vyjádřit ke každému aspektu zvlášť. Práce umožňuje kontakt s lidmi 89% (souhlasných odpovědí) Práce udržuje člověka v činnosti a životní aktivit 85% Práce dává pocit užitečnosti a potřebnosti 82% Práce baví a uspokojuje 71% Práce umožňuje něco dokázat a předvést schopnosti 71% Práce zajišťuje potřebný příjem 66% Práce dává zapomenout na soukromé starosti 47% Práce poskytuje postavení a prestiž 43% Práce zajišťuje velmi dobrý příjem 37% Práce neuspokojuje a je jen nezbytným zdrojem obživy 38% Ze závěru práce A. Surynka Hodnota práce a kvalita života, která je postavena na empirických datech z dotazníkových šetření, vyplývá, že hodnota práce je v české společnosti postavena v žebříčku hodnot vysoko. Podle nalezených zjištění je nejdůležitější význam zařazení člověka do společnosti a potřeba být užitečný. Překvapivě teprve za ním je finanční odměna za vykonanou práci. Zajímavé je, že naopak při výběru povolání se stále prosazují ekonomické aspekty práce. Práce, spojená s rozvojem člověka a postupem v pracovní kariéře je upřednostňována nejmenším počtem lidí, autor si proto dovolil vyslovit myšlenku o kultuře pasivních pracovních postojů v české společnosti. A protože se člověk nenarodil, aby jen pracoval, ale především, aby miloval, připojuji i dopis od spisovatele G.G. Márqueze. Má rakovinu lymfatického systému a jeho stav se stále zhoršuje. Svým přátelům napsal na rozloučenou tento dopis. To je zase jeho příběh. “Kdyby Bůh na chviličku pozapomněl, že jsem hadrová loutka a daroval by mi kus života, snažil bych se ten čas využít co nejlépe” Možná bych neřekl všechno, co si myslím, ale dozajista bych si rozmyslel, co říct. Spal bych málo a více bych snil. Mám zato, že když zavřeme oči, každou minutou ztrácíme šedesát vteřin světla. Pokračoval bych v chůzi, když se ostatní zastaví. Probouzel bych se, když ostatní budou spát. Dokázal bych lidem, jak se mýlí, když se domnívají, že ve stáří nemohou milovat. Nevědí totiž, že zestárli, protože milovat přestali. Dítěti bych dal křídla, avšak nechal bych je, aby se samo naučilo létat. Tolika věcem jsem se od vás, lidičky, naučil…. Každý chce žít na vrcholku hory a nechápe, že skutečné štěstí spočívá v tom, JAK ji zdolává, když stoupá. Naučil jsem se, že když novorozeně poprvé sevře do pěstičky prst svého táty, lapí ho tak navždy. Je tolik věcí, kterým jsem se od vás naučil, avšak mnoho mi již neposlouží, neboť až mne uloží do té bedny, budu bohužel umírat. Říkej vždy, co cítíš, a konej tak, jak myslíš. Vědět tak, že mi zbývá pár minut, řekl bych ti do očí „mám tě rád” a bláhově bych nepředpokládal, že to víš. Vždy přijde nové ráno a život nám dá další šanci. Pokud se mýlím a zbývá jen ten dnešní den, rád bych ti řekl, jak moc tě mám rád a že na tebe nikdy nezapomenu. Zítřek nemá jistý nikdo, ať mladý či starý. Dnes jsi možná naposledy s těmi, které miluješ. Nečekej na nic, protože nebude-li žádné zítra, litoval/a bys, že sis neudělal/a čas na úsměv, objetí, políbení. A žes jim nestihl/a splnit poslední přání. Buď nablízku těm, které miluješ. Opakuj jim, jak moc je potřebuješ. Měj je rád/a a chovej se k nim hezky. Udělej si čas na to, abys řekl/a „mrzí mě to”, „odpusť”, „prosím tě”, „děkuji“ a všechna slova lásky, která znáš. Nikdo na tebe nebude vzpomínat pro to, co sis myslel/a vskrytu. Žádej Pána, ať ti dá sílu a moudrost, abys své myšlenky sdělil/a. Prokazuj přátelům a svým nejdražším, jak moc ti na nich záleží. POŠLI TO VŠEM, KTERÉ MÁŠ RÁD/A KTERÝM CHCEŠ TÍM NĚCO ŘÍCT Neuděláš-li to dnes, bude zítřek stejný jako včerejšek. JE TO TVOJE VOLBA A neuděláš-li to nikdy, také se nic nestane. Tobě, upřímně a s láskou Doufám, že se ti to bude líbit. Moc bych si to přál. Gabriel Gárcia Márquez Všechny čtenáře zdravím a těším se na jejich ohlasy. Lenka Nováková | |
| OHLAS 9.
Kde Gaskonští kadeti jsou... | |
| OHLAS 8. Lenka Nováková, 22.6.2009 Milý Petře, Jsem příjemně překvapena Vaším Trojským koněm a chce se mi zvolat, ať žijou žebříčkáři. Udělal jste pro sebe i pro nás veliký kus práce. Jasně, že každý má pořadí jiné, ale jeho sestavení a jeho zveřejnění je velice intimní záležitost a tím, že jste se odhodlal nám jej vydat napospas, jste nás třeba i mimoděk donutil přemýšlet o našem vlastním životě. Již dříve jsem nabízela, co jsem o štěstí a o ---sátnících vygooglila knížku. Pro Vás i pro všechny ostatní čtenáře Pozitivních Novin, co přemýšlí o Krizi středního věku, vybírám trefnou kapitolu. K vašemu žebříčku mám jinou – co říkají statistiky, ale tu si schovám na jindy :-) Lenka Nováková  Hormonální revoluce v sametu Skutečného mládí dosahujeme ve zralém věku. GOETHE Ničím nestárne člověk rychleji, než neustálou myšlenkou na to, že stárne. LICHTENBERG Krize středního věku Automaticky jsme předpokládali, že životní období mezi 35+ a 50+ bude vrcholem naší životní aktivity. Máme za sebou vzdělání, profesní výcvik a zkušenosti, které nám otevřely obzory k vrcholu profesionální kariéry i osobního života. Pokud nás najednou přepadají pocity prázdnoty, nejistoty a pochybností o správnosti naší cesty, máme tendenci je bagatelizovat. Nechápeme, proč nás dosažení toho, po čem jsme toužili, najednou přestává uspokojovat. Začíná nás otravovat rutina a požadavky na další zvyšování naší výkonnosti. Můžeme se potýkat s úzkostmi, depresí či vztahovými problémy, které najednou kde se vzaly, tu se vzaly. Za nimi se záludně schovává krize středních let. Ano, tato krize patří do našeho života stejně jako puberta a je třeba ji chápat jako přirozenou. Jako nepřeskočitelnou! Jako další životní mezník. U někoho z nás se dostaví dřív, u někoho později. Jestliže úkolem mladé dospělosti bylo profesní a rodinné zakotvení, co je úkolem období následujícího? Pojďme se podívat, jak se k tomu staví odborníci. Psycholog C. G. Jung si pro vysvětlení půjčil metaforu sluneční dráhy: “ Slunce ráno vychází a osvětluje svět tím více, čím výš stoupá na obloze. Dosáhne polední výše, kulminačního bodu – a v tu chvíli začíná západ. A západ je obrácení všech hodnot a ideálů rána. Slunce a tepla ubývá až ke konečnému vyhasnutí" (Jung 1994). Střední věk tedy můžeme chápat jako jakési poledne – v životě, jež byl doposud růstem, najednou pomalu ale nezadržitelně nastává sestup, který vyžaduje změnu postojů a cílů a vynucuje si proměnu naší psychiky. Objevuje se před námi úkol vydat se na odpolední dráhu a začínáme si uvědomovat naši smrtelnost. Za sebe bych chtěla připomenout, že na rozdíl od hektického rána bývají odpoledne klidnější, jasnější. Právě podle jejich průběhu hodnotíme úspěšnost či neúspěšnost celého dne. O úspěšnosti a smyslu našeho života se nerozhoduje právě teď, ale možná za deset, možná za dvacet a možná za padesát let. Máme před sebou ještě hodně velký kus práce. Moudrost si za prachy nekoupíš Cesta k moudrosti není jednoduchá. V naší kultuře, která chápe stáří převážně jako nedostatek mládí, je snadné dojít k pocitům méněcennosti. Všudypřítomné reklamní kampaně stále vyzdvihují kult mladosti, výkonnosti a krásy. Je dobré si uvědomit, proč to vlastně dělají. Skrývá se v něm totiž velký potenciál výdělku peněz. Pokud máte peníze, můžete si dovolit: laserem vybělené zuby, umělé nehty, zajímavou barvu očí, dokonalé silikonové tvary, čokoládové opálení, uměle vytvarované svaly, liposukcí vymodelovanou postavu, vypluté a vyhlazené vrásky, prodloužené nebo nastřelené vlasy. Zkuste si sami sebe představit v zrcadle! Najednou jako by z vás byl jiný člověk. Příkladně katalogový! Cítíte uspokojení? Uvědomujete si, že jste podlehli iluzi zrcadlového obrazu? Nedíváte se na sebe, ale jen na svůj obal! Když vám tohle všechno udělají a vy to zaplatíte, co myslíte, stanete se lepším? Budete zdravější nebo šťastnější?A koho ta umělá skořápka ukrývá uvnitř? Cítíte se klukem nebo holkou, jste seriózní osobnost a nebo vám život ohýbá záda? A když si naopak necháte obarvit vlasy na zeleno, tetuáž na celé tělo a stříbrné kroužky po celém obličeji, co myslíte, změní se vaše vzpomínky, vaše plány a vaše prožitky? Bude z vás horší člověk? Masivní masáží sdělovacích prostředků přibývá lidí, kteří si penězi, které museli nějak získat (a třeba i velmi tvrdou prací nebo půjčkou), kupuje inzerovanou iluzi mladé tělesné schránky, iluzi toho, jak chtějí být viděni. Třeba jednou i oni přijdou na to, obal není to nejdůležitější a že je třeba pečovat především o svoji niterní osobnost. O SVOJI DUŠI. K čemu to všechno je? Je pravda, že v druhé polovině života nám ubývají fyzické síly. Klesá podíl svalové hmoty, výkonnost plic, srdce a dalších základních orgánů. Taky je pravda, že už se dávno nehoníme za mamutem, v továrnách za nás u výrobní linky pracují roboti a na nákup se vozíme autem. Sice ztrácíme svou fyzickou výkonnost, ale zase díky našim zkušenostem dochází v našem myšlení ke skokové kvalitativní proměně a tu bychom rozhodně měli přijímat pozitivně. Tato změna nás možná začíná mást v našich dosavadních prioritách. Možná zpochybňuje význam námi dosažených výsledků nebo dokonce zpochybňuje smysl našeho dosavadního jednání. Přesto je třeba ji přijmout. Jsme lidská bytost a víc než touha po výkonu je naší součástí touha po radosti, po štěstí a po rozvíjení celé naší osobnosti. V mládí a rané dospělosti stojí podle Junga mnoho úsilí vybojovat si své místo v životě. Potřebujeme židli, na které budeme sedět, kabát, který budeme nosit, byt nebo dům, ve kterém budeme bydlet a auto, ve kterém se budeme vozit. Tento boj vyžaduje pevnou osobnost a tak ve své osobnosti potlačujeme všechno, co se nám nehodí. Ve středním věku jistě už máme nějakou židli, nějaký byt, nějaký kabát a nějaké auto. A najednou přicházíme na to, že v jednom okamžiku můžeme sedět jen na jedné židli v jednom kabátě, v jednom bytě nebo v jednom autě. Jako protest proti rutině a jednotvárnosti se můžeme přistihnout při otázce: „K čemu to všechno honění je, když už jsme základní potřeby zabezpečili?“ V této chvíli pravdy se skrývá naše velká příležitost – buď se v ní nalezneme a nebo propadneme panice a v marné honbě za čímsi fiktivním sami sebe uštveme. Možná, že je na otázky nejvyšší čas! Jung považuje druhou polovinu života za dobu, ve které převažuje introverze, obrácení dovnitř. Střední věk podle něj vyžaduje, abychom přijali i naši skrytou, potlačovanou nebo dokonce „odvrácenou“ stránku osobnosti a nějak se s ní vypořádali. Nová studie, profesora Andrea Oswalda z Warwické university, ve které se porovnávaly lékařské údaje zhruba dvou milionů lidí z 80 zemí, ukázala, že ženy i muži jsou nejnáchylnější k depresivním poruchám, když dosáhnou věku přibližně 44 let. Psychický stav, který je nejhorší po čtyřicítce, se opět zlepší u padesátníků. Poslední výzkum se podle něj liší od řady starších studií, podle nichž hrozily deprese lidem různého věku zhruba ve stejné míře. Co se v nás vlastně skrývá? Zralost osobnosti předpokládá využívání našeho intelektu (IQ) a našich nabytých znalostí nejen chytře v náš měřitelný prospěch, ale také moudře pro rozvoj našeho vnitřního světa a uplatnění toho, čemu se říká emoční inteligence (EQ). IQ představuje naše duševní schopnosti myslet, vyjadřovat se, pamatovat si, řešit problémy a podávat výkony. Říká se, že už jsme se s ní narodili a učením se nedá dále zvyšovat. Využívá pojmy Pravda, Fakta, Smlouvy, Právo, poskytuje Rady a Expertízy a využívá slovesa ŘÍKAT a TLAČIT. Často se o IQ mluví jako o přirozené inteligenci. EQ potřebujeme pro pochopení sebe sama a pro vzájemné soužití s ostatními. Celý život může dále rozvíjet a kultivovat a tvoří pět základních schopností: Sebeovládání – schopnost vyznat se sám v sobě a v ostatních, dokázat se vnitřně motivovat a zvládat emoce vlastní i emoce ostatních. Sebeuvědomění – umět směřovat vlastní emoce a využít je jako motoru (nikoli brzdy) vlastního chování. Dokázat se vzpamatovat z emočního stresu. Motivace a umění se nadchnout – v duchu vlastní preference směřovat ke zvolenému cíli. Zvyšovat odolnost vůči nezdarům a nároky na sebe sama. Sociální dovednosti – odhadovat společenské vztahy, využívat komunikační dovednost k přesvědčování a vedení lidí, ve vyjednávání a taktice v zájmu týmové spolupráce. Empatie – vžít se do pocitů druhých, podívat se na problémy jejich očima a pěstovat přátelské vztahy. Charakterizují ji pojmy Důvěra, Pocity, Kontakty, Spravedlnost, Respekt k ostatním, Porozumění ostatním, Názory ostatních a pracuje např. se slovesy PTÁT SE a TÁHNOUT. Pokud bychom vysvětlení, co je to vlastně EQ, chtěli zjednodušit, můžeme ji zahrnout pod široko objímající pojem životní moudrost. Soužití s lidmi jsou plná emocí a pocitů. Na kvalitě našeho života se promítá, jak je dokážeme zvládnout. Pokud jsme plni obav a potýkáme se s nízkým sebevědomím, nepomůže nám ke štěstí ani diplom z Harvardu. Naše IQ nám sice pomůže k rychlejšímu učení, získávání a pochopení nezbytných znalostí, to ale podle Davida Golemanna pro spokojený život nestačí. Na úspěchu v našem životě se IQ podílí pouze z 33% a 66% tvoří EQ. U vedoucích pracovníků, kteří pracují s lidmi, se poměr v neprospěch IQ posouvá dokonce na 15% IQ a 85% EQ. Žijeme a pracujeme s lidmi a mezi lidmi. Naše emoce se potkávají s jejich emocemi. Pokud vzájemné potkávání dokážeme směřovat v naše společné obohacení a ve „hře“ jsou všichni vítězové a žádný poražený, pak můžeme hovořit o úspěšné cestě životem. A nejen to. Každý v nás si v sobě nese i opačné vlastnosti svého biologického pohlaví. Ženy se blíží k menopauze (pokles reprodukčních schopností), muži k andropauze (pokles testosteronu). Uvnitř našeho těla se odehrává již druhá hormonální revoluce, ale na rozdíl od radikální puberty mnohem sametovější. Podle Říčana se hormonální rozdíly mezi mužem a ženou snižují už před padesátkou. Muži i ženy se začínají sobě víc podobat. Muž se stává méně výbojným, bývá mírnější, laskavější (a často mu bujní poprsí). Naopak u ženy se mohou projevovat i mužské rysy, může se stát průbojnější, tvrdší a často přebírá v manželském páru dominantní roli. Stopka před důležitou křižovatkou Jak se tedy vyrovnat s životním přelomem, v němž se muži i ženy zaleknou ztráty mládí a projevů stárnutí? Čeká nás přijetí naší smrtelnosti. Je třeba, abychom prolomili začarovaný kruh, našli jiný směr a jiné hodnoty, než je krása, pružnost, zdatnost a výkonnost. Krize středního věku nás zastavuje. Nutí nás se ohlédnout a pak se podívat dopředu. Může nám pomoci výrazně rozšířit náš duchovní potenciál. Věřící se v těchto okamžicích ještě víc přibližují bohu. My ostatní to možná máme těžší. A nebo lehčí? Jen potřebujeme zaplnit pár bílých míst. Lidé s bohatým duchovním životem se i v pozdním věku dále vyvíjejí, rostou ne expanzivně navenek, ale jakoby dovnitř své bytosti a na své cestě vstříc nevyhnutelnému západu slunce mají příležitost objevovat mnoho nového a radovat se z každého dne své pouti. Pro zajímavost se můžeme ještě jednou podívat na mé šesté a sedmé sedmiletí a tentokrát jej využít jako příklad k rozboru, co se stalo v mé vlastní krizi středního věku (1992 – 2005)? Připadám si jako kartářka, která právě otáčí karty. První z nich patřily ideálům, pravdě a lásce, které vždycky zvítězí! Ideální potrava pro naplňování hladovějícího duchovního života. Mé potřeby a okolní svět se potkaly. Dále jsem objevila velké změny v profesním životě. Hledání práce, která by nejen přinášela peníze a společenskou prestiž, ale která by mě zároveň uspokojovala. Z nevědomí vyplula na povrh potřeba práce s lidmi, nebojím se ji nazvat službou, potřeba svobody v čase i v pohybu a větší uplatnění mých dovedností. Její úspěšné nalezení způsobilo radikální změny v mém denním pořádku a vynutilo si intenzivní proměnu mého niterního světa. Nebylo to lehké období. Doba kolem mě se turbulentně měnila a s ní i uznávané hodnoty. Všeobjímající ideály nahradilo tunelování a politická špína. Abych se ubránila podbízející celospolečenské skepsi, snažím se svoji energii věnovat jen tomu, co můžu změnit. Ke své radosti nalézám, že je toho hodně. Je již po poledni, ale pevně věřím, že slunce má stále ještě sílu a do večera je daleko Nikdo nepochybuje o tom, že je „Lepší být zdravý než nemocný!“ a „Lepší být bohatý než chudý!“ ale „Je lepší být mladý než starý?“ Ano, myslím mladý s mladým rozumem a starý se zkušenostmi, které jste získali za celý svůj dosavadní život. Vzpomeňte si na své názory ve 20+, ve 30+ …Zeptejte se na to svých známých zralých …sátníků! Odpověď vás může překvapit. Že jste ve vyšším věku spokojenější, než když jste byli mladí? Podle profesorů psychologie Catherine Ross a Johna Mirowského na tom není nic divného. Stáří podle nich přináší do života rozvahu, pokoj a klid. Své zjištění opírají o podrobné zkoumání 1450 dotazníků. (Moje psychologie Červen 08) Zdá se, že to nejlepší nás teprve čeká. Těšte se. Podle článku uveřejněného v odborném časopise Social Science and Medicine je náš život jako na houpačce. Zatímco ve dvaceti je většina lidí šťastná a vidí svou budoucnost pozitivně, po čtyřicítce se vše mění. V padesáti se z krize dostáváme a teprve po sedmdesátce se nám vrací bezstarostnost a štěstí -náctiletých. Tajemství smíchu se skrývá uvnitř Pro naši psychickou a fyzickou kondici není význam smíchu žádným tajemstvím, jen jako bychom na něj v dospělosti trochu zapomněli. Nebo se to k našemu věku nehodí? Jeho pozitivní vliv popsali již starověcí léčitelé a jeho přínos nikterak nesnižuje ani moderní medicína. Smích jako lék uznávají nejen psychoterapeutická pracoviště, ale dokonce i onkologové. Smích mírní bolest, posiluje imunitu, usnadňuje komunikaci a podněcuje tvořivost. „Pro tělo je čímsi jako odvoláním poplachu“, říká MUDr. Karel Nešpor. Nejen lidem kolem sebe, ale hlavně našemu JÁ říkáme, že teď se nebude bojovat, ale odpočívat. Smích uvolňuje naše napětí a snižuje hladinu stresových hormonů. Jeho hojivé účinky jsou okamžitě patrné, když se dokážeme zasmát tomu, z čeho máme největší strach. Našemu rozcitlivělému JÁ prokážeme nesmírnou službu, když se dokážeme zasmát sami sobě a našim vlastním chybám. A jste-li zvlášť upjatí a snažíte-li si zachovat důstojnost (třeba si myslíte, že jí máte poslední špetku), třeba vás předchozí odstavec přinutí se alespoň zamyslet, jestli ostatní vaši důstojnost skutečně ohodnotí podle kožené tváře. Důstojně jsem peskovala svého manžela. Něco zapomněl, rozbil nebo provedl, sama už nevím. Co si ale pamatuji, je, že místo aby veřejně přiznal svoji chybu a posypal si hlavu popelem, roztočil se dokola a se směšnými grimasami na mě za asistence našich dospělých dětí volal: „ Já jsem tvůj kašpárek“. Smáli jsme se všichni, ale on ještě navíc místo pokorného káraného dítěte opanoval situaci. Smějete se? Pokračování někdy.... | |
| OHLAS 7. MAGGIE 20.6.2009 (žena, jež neřeší svůj věk a která si přála zůstat v anonymitě) Ahoj Petře, onen příběh Blanky není tolik o tom, kdo koho a zda vůbec pustí v MHD sednout, jako o tom, jak tělesná schránka co do chátrání stačí předběhnout duši, a ta zkrátka nestíhá stárnout stejnou rychlostí. Duše je stále mladá, plná elánu, optimismu, radosti, a je uvězněná ve skořápce, která odráží genetické dispozice, prožitý životní osud a jeho rány, způsob životního stylu apod. Co s dilematem tělo-rozum-duše? Duši je kolem dvaceti a chce stále létat a snít. Rozum osciluje mezi naivními 5, provokativními 15, nadšenými 25, váhajícími 35, pragmatickými 45 a moudrými 75 lety - záleží, zda jde o pochopení nejnovějších vymožeností elektrotechniky, orientaci v mapě, přeříkání vyjmenovaných slov a malé násobilky nebo o názor na gaye či globální oteplování. A občanský průkaz tvrdošíjně hlásí, že tento Homo sapiens (Blanka a její vrstevníci) patří do škatule s názvem: „střední věk“. Blanka v našem příběhu sportuje, čte, má další koníčky. Pokud se zrovna nepozoruje v zrcadle, je od věku mentálně (momentálně) oproštěna. Při setkání s realitou je však tím přibývajícím věkem tak trochu zmatena a zaskočena. PS: Jméno Maggie nevypadlo z Červené knihovny ani z Večerů pod lampou. Maggie je jméno jak ženské, tak psí. A ženy občas bývají utahané jako psi, byly by vděčné za každé pohlazení a pochvalu, někdy by se chtěly jen tak stulit do klubíčka nebo naopak vyběhnout do přírody a „utrhnout se ze řetězu“, večer přijít k plné misce, nechat se drbat… Jasně, někdy si vyskakují, jsou kousavé, štěkají na své partnery či zalezou do kouta a trucují. Ještě Ti jméno „Maggie“ připadá romantické? PS: Zítra je třetí červnová neděle a všichni otcové mají svátek. Přeji všem dobrým otcům, kterých je naprostá většina, všechno nejlepší – a ať mají trpělivost s námi, ženami. Vždyť i my ji musíme mít :o) Uklízím pracovní stůl a dávám prostor Tobě, Zitě a ostatním. Maggie | |
| OHLAS 7. MAGGIE 19.6.2009 (žena, jež neřeší svůj věk a která si přála zůstat v anonymitě) Milá Zito, milý Petře, přeji Vám oběma krásný den. Mezi Vaše růžové a modré dopisy si dnes dovoluji vložit své bílé psaní. Je v něm zachycen obyčejný příběh ze života. Hlavní postavou je normalizovaná žena běžného typu, žijící v současnosti. Co Vy na to? Hádala se duše s tělem V pondělí odpoledne jela Blanka metrem. Na tom by nebylo ani tak moc zvláštního, protože metrem jezdí téměř denně. Do práce, z práce, za kulturou… Prvním překvapením bylo, že bylo VOLNÉ MÍSTO K SEZENÍ. To naposled zažila snad před třemi lety… A v okolí nikdo, kdo by vypadal, že by si chtěl nebo potřeboval sednout. Blanku bolel celý člověk, protože v sobotu si s manželem vyjeli na kole a podle tachometru našlapali skoro padesát kilometrů. Včera to navíc trošku přehnala v posilovně, a tak cítila snad každý sval v těle. Ještě jednou se rozhlédla, pak se posadila na koženkovou sedačku a otevřela rozečtený román…. Na druhé stanici přistoupila žena v béžovém kostýmku, něco kolem čtyřicítky. S Blankou to trhlo. Užuž chtěla vstát s milým úsměvem a větou, tak jak byla vždy zvyklá: „Paní, posaďte se, prosím.“ Ale pak jí to došlo - vždyť já jsem o dost starší! Proč vlastně chci té ženě uvolnit svoje místo? Těhotná není, nevypadá schváceně či nemocně. Nemá berle, nohu v sádře, těžké zavazadlo, ani nedoprovází malé dítě. Tak co to dělám? Blanka zůstala sedět, ale mírně znervózněla a zastyděla se, jako by provedla něco zakázaného. Na čtení se už nemohla soustředit, a tak raději knížku schovala do kabelky. Dotkla se své tváře. Byla horká. Určitě jsem v obličeji celá červená… Na další stanici se situace opakovala. Mírně prošedivělý muž se postavil před místo, kde Blanka seděla, a shora ji přejel pohledem. S Blankou už to zase cloumalo – měla bych toho pána pustit sednout. Možná si to myslí i on. Ale ne, vždyť bude asi tak stejně starý jako já, nebo spíš mladší. Vzpomněla si na název písničky „Hádala se duše s tělem“. V jejím případě bojovala duše, která zapomněla nebo ještě nestačila zestárnout, s tělem, kterému na jaře bylo třiapadesát. Duše a svědomí našeptávaly: „Vstaň a pusť někoho sednout. Nejsi stará ani nemocná. Šup šup, pohyb, vstávej. “ Tělo a rozum varovaly: „Budeš vypadat jak blázen, a ještě někoho urazíš.“ Vnitřní Já se nedalo zastrašit: „Hele, támhleta paní vypadá unaveně. Určitě se ráda posadí na tvé místo.“ Rozum kázal: „Je daleko mladší než ty, buď ráda, že sis mohla sednout, bolí tě celé tělo. Máš na to nárok. Seď!“ Těch osm stanic vsedě Blanka doslova přetrpěla. Myslela na to, zda se taková rozpolcenost bude objevovat i nadále. Až jí bude šedesát nebo ještě víc. S těmito neveselými představami se vracela domů…. Následující den ráno. Přijíždí metro. Je tak našlapané, že Blanka bude mít co dělat, aby se do vagonu vůbec dostala… Pocítila příval obrovské radosti. No to je báječné, hurá! MAGGIE | |
| OHLAS 6. Slovník cizích slov říká: „Vývojové stadium mezi 45 až 60 lety života člověka“.
| |
| OHLAS 5. B. Smetanová, Kladno, 19.6.2009 Vážená a milá paní SVĚDKYNĚ! Vy jste "můj člověk"! Poté, co jsem dovršila půlstoletého jubilea, pojala jsem tento mezník jako dveře, které otevírám do druhé poloviny svého života, se všemi plány, sny a vizemi, jež se dříve z nejrůznějších příčin nemohly stát skutečností. Máte pravdu, snít a plánovat se musí, jinak by to bylo, jako by člověk chtěl přestat žít. A to snad nikdo z nás ještě nechce. Má však pravdu i Petr, když tvrdí, že žije dneškem a neptá se na zítřek. On, stejně jako my, má také svoje "jasno", ví, kudy se má jeho život ubírat, co od něho očekává, a co mu pro naplnění všeho je schopen dát. A v takovém duševním rozpoložení je už snadné - ne-li přímo žádoucí - nemyslet na zítřek, jen se usilovně věnovat každodenní práci, která k vytýčenému cíli vede. Alespoň tak mi to prozradily řádky "mezi". Ve stálé úctě B. Smetanová, Kladno | |
| OHLAS 4. | |
| OHLAS 3. SVĚDEK, 11.6.2009 (svědkem je žena středního věku, která si přála zůstat v anonymitě) Každý z nás, kdo žije ve společnosti ostatních lidí, se může stát - ať chce nebo nechce - svědkem jejich příběhů. Záleží jen na něm, jestli se rozhodne, že si jich CHCE všimnout. Já jsem se rozhodla, že si chci všimnout křehkého příběhu, který před očima čtenářů Pozitivních novin vzniká mezi Petrem a Zitou. Nevím, jestli tím neporušuji vydavatelovo přikázání: „Nebudeš hodnotit!“ Nechci hodnotit. Každý z nás má právo na svůj vlastní osobitý příběh a jen on sám ví, proč se pro něj rozhodl. Co si ale jako správný zvědavý svědek neodpustím, je příběh komentovat. Odměnou za moje svědectví, za moji pozornost a za můj čas je plnění očekávání, které do svého pozorování vkládám, uspokojení mé zvědavosti. A abych se dočkala své odměny, budu vyslovovat svá očekávání nahlas. Co myslíte, projde mi to? Všimněme si Petra. Vybral si svou přítelkyni z virtuálního světa zahalenou tajemstvím. Žen reálného světa se údajně bojí. V duši má ještě čerstvou ránu z nedávného rozvodu. Potřebuje si povídat bez hraní mocenských her v redakci. Petr je totiž šéfredaktor a v práci se setkává s tím, že neustále hodnotí cizí lidské osudy. Proto mu na ten jeho jaksi nezbývá prostor. Zajímavé na Petrovi je, že si svou přítelkyni dopředu vysnil. Pojmenoval, že by si přál dámu s velkým D a očekává od ní velké duševní pohlazení. Trápí ho krize středního věku a zdá se mu, že mu štěstí uniká. Jako svědek už jsem viděla mnoho podobných osudů. Podobných v tom, že MUŹ pojmenovává velmi přesně, co chce, ale jen velmi mlhavě cosi nabízí. Vyžaduje čtení mezi řádky, a to jak od Zity, tak i od nás, svědků a čtenářů. Velmi přesně vyjadřuje, že by si v Zitě přál najít to, co marně hledá, ale o Zitu se vlastně jakoby nezajímá. Že by mu v otázkách bránila jeho ostýchavost? Hledala jsem otazníky. Našla jsem jich pět a ani jeden nebyl určen pro Zitu. Virtuální Zita má s Petrem starosti. Má upřímnou obavu, zda dokáže splnit Petrovo očekávání, o kterém si myslí, že není malé. Přemýšlí o skutečném Petrovi nahlas. Zvažuje, zda dokáže naplnit jeho očekávání a být jeho partnerkou. A taky mu vypráví. Konejšivě. Vybírá příběh ze svého života, který by Petrovi mohl pomoci, nabízí pozitivní příklad své síly a odhodlání se s věkem střední generace poprat. A chválí. Chválí Petra pečlivě vybranými slovy. Tak to je zatím všechno! A co bude dál? Pomůže Petrovi její chvála? Pozná v příběhu hlavní poselství, které je mu určeno? Dokáže ocenit, že žena, kterou oslovil, mu vychází vstříc a jen nemnoho toho žádá? Ještě něco bych chtěla zmínit. Pan vydavatel by si přál, aby jeho Zpovědníci odhalovali celou řadu problémů lidí středního věku na pozadí svých vlastních osudů. Potřebujeme naše problémy opravdu odhalovat? V bulvárech jich je dost. Detaily problémů cizích příběhů mě jen hlouběji uvrtávají do mých vlastních. Jediné pozitivní na tom je, že poznávám, že je to NORMÁLNÍ. Raději bych byla svědkem, jak se protagonisté s takovými problémy pozitivně vypořádají. Jsou to literární postavy, měly by vědět, jak na to, a když to nebudou vědět oni sami, snad to alespoň budou vědět čtenáři. SKUPINA VÍ VŠE! Taková jsou má očekávání od romantického Petra. Od Zity taky něco čekám. Píše, že se na zítřek netěší, že žije dneškem. To mě zajímá. Proč se na zítřek netěší? Copak nemá své sny a skrytá přání? Víme o ní, že maluje obrazy, že je maluje ráda a taky že je ráda rozdává. Má ve svém malování ještě nějaké další ambice? Chtěla by někdy své obrazy vystavovat? A co literární aktivita? Vždyť Petr si ji vybral především kvůli jejím povídkám. Kvůli její dovednosti a jedinečnosti a totiž proto, že dokáže svými povídkami ke svým čtenářům promlouvat, a to je velmi vzácné. Jsem jen svědek! Nechci a ani nemůžu se do jejich příběhů plést. Své myšlenky jen vyslovuji nahlas před vámi, ostatními svědky. Tak to v životě chodí. Ani není důležité, jestli se Petr a Zita o mém svědectví dozví. Důležité je, jestli je zajímavé pro vás. Tak zase někdy na pavlači… SVĚDEK
| |
| OHLAS 2. Lenka Nováková, 10.6.2009 Už to není, jako to bývalo? Milí čtenáři Pozitivních ovin. Mám pro vás jednu dobrou – pozitivní zprávu. V ruce držím knížečku s provokativním nadpisem „Cítíte, že už to není ono? (aneb 50/60/70sátka na krku)“ s lakonickým podtitulkem: „Kdyby to mohlo být jinak, jak si představujete váš ideální život?“. Je věnována především lidem, kteří se hodně zabývají svou krizí středního věku a možná hledají i odpověď, jak dál. Ne, nikde ji neshánějte. Neseženete ji. Neprodává se. Onu zmiňovanou útlou knížku jsem si napsala sama, protože jsem ve své vlastní krizi středního věku potřebovala něco takového číst. Vlastně jsem ji ani sama nenapsala, jen jsem do Google položila správné otázky a zapsala odpovědi. Vlastně jsem si ji VYGOOGLILA. O čem to je jednou větou (rozvitou)? Knížka je o štěstí a o cestě k němu s naší půlstoletou výbavou, s hlavou plnou knih, které jsme stihli přečíst, příběhů, které jsme stihli odžít a nápadů, které se nám skrývají v hlavě a čekají, až si na ně uděláme čas. Je určena čtenářům, kteří vědí co je to … sátka. Těm, co se jí bojí, i těm, co si v ní hoví. Nějaké výtisky mám v šuplíku. Jsou určeny VÁM, čtenářům Pozitivních novin. Jste ochotni se pozitivně podělit o své zkušenosti a návody, v čem pozitivně vidíte bohatství a výhody …sátky, naší druhé poloviny života? Jak jste se vypořádali s nástrahami veřejného mínění, které …sátileté posílá do starého železa? Nejlepší odpovědi vyberu a s radostí odměním touto knihou! Když jsme byli děti, na otázku, čím budeš, jsme měli naprosto jasno a naše fantasie kouzlila bez hranic.V takzvaném produktivním věku nejvíce bodů ve veřejné soutěži nasbíral ten, kdo se stal ŘEDITELEM. Každé ředitelování jednou skončí. A co bude potom? Bojíme se toho? Třeba je to naše poslední příležitost, jak můžeme být sami sebou! Třeba už konečně pochopíme, že ÚKOLEM LIDSTVA JE PEĆOVAT O DUŚI! Piště a vybírejte, pokud věříte na štěstí. Právě se na vás dívá :-) Lenka Nováková své odpovědi posílejte na e-mail: redakce@pozitivni-noviny.cz | |
| OHLAS 1.
| |
| Své ohlasy zasílejte na e-mail: vydavatel@pozitivni-noviny.cz |
O věk tady skutečně nejde! Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 03. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ivo Šmoldas |