Karel Šíp: Prázdninové rady amatérského cestovatele

Rubrika: Publicistika – Postřehy


Milí čtenáři,

je mi obzvláště milou "povinností" představit vám dalšího známého autora Pozitivních novin, kterým není nikdo jiný než známý moderátor, bavič, textař a člověk mnohých uměleckých dovedností, který nám už dlouhá léta rozdává zábavu, smích a potěšení. Proto je také nad jiné vítán právě v našem ilustrovaném magazínu - tentokrát ve své další roli - publicisty.
Přeji panu Karlu Šípovi, aby se mezi námi cítil stejně dobře, jako se cítíme my, kdykoli se objeví na televizní obrazovce, na pódiu, za mikrofonem a kdekoli jinde.

Pavel Loužecký


Karel Šíp

Prázdninové rady amatérského cestovatele

Poslední roky cestuji poměrně často a nasbíral jsem řadu cenných zkušeností, které by možná mohly být užitečné i čtenářům těchto řádků.

Příprava

Nejdůležitější fáze celé cesty. Rozhodnout se, co si vzít sebou a co nikoliv. Vzpomínám si, že mezi muzikantama kdysi kolovala historka, kterak se dva jazzmani, Laco Déczi a Laco Tropp vsadili před cestou na turné do NDR, kdo si vezme menší zavazadlo. L.Tropp přišel s dětským kufříkem, v něm kartáček, pastu, pyžamo. Déczi přišel s trubkou, zabalenou v košili. Vyhrál. O to jde totiž především: zvolit správný počet zavazadel a jejich velikost.
V Japonsku jsem si kdysi koupil tašku, která je vícepatrová. Rozepínáním dalších zipů tašku zvyšujete do výšky, máte maximálně až pět velkých tašek nad sebou s jedněma ušima, praktická věc.
Když jsem rok poté japonskou tašku na kolečkách použil při cestě k protinožcům, viděli všichni, kterak do letištní haly napřed vjel velkej černej komín, za kterým jsem ani nebyl vidět. Ten zavazadlový mrakodrap byl ovšem z větší části zaplněn jen zbytečnostmi. Velké zavazadlo totiž svádí k tomu, brát si sebou i úplné blbosti.
Stojíte před skříní, už jste vzali kdeco, ale v zavazadle je pořád dost místa, tak berete další a další věci, jen aby to bylo plný.
Pokaždé si sebou například beru 15 – 20 triček. A vždycky v cílové zemi vidím, že takové tričko tam stojí zhruba jako žvejkačky. Já se s tím táhnu přes půl světa, přičemž rozumné je odjet bez triček a tam si je kupovat jako žvejkačky a pak to vyžvejkané tričko jednoduše zahodit do koše.
Pozor, nejsem marnotratný boháč, jsem naopak spořivý chuďas, ale tohle je praktická rada, kterou mohu všem doporučit, i když jsem se jí sám ještě nikdy neřídil.
Dále pak do tropických oblastí pravidelně vozím několik svetrů, kdyby se tam náhodou ochladilo, přestože se tam posledních sto let neochladilo. Ale tohle je typická začátečnická chyba cestovatele: teplé oblečení. Vždycky na mě ze skříně svetry koukaj a já po nich vždycky sáhnu. Pozor, nebrat!
Například placatice slivovice ohřeje mnohem lépe a zabere mnohem méně místa.
Jednou jsem odjel do Řecka bez jediného svetru. Celej tejden tam propršelo při teplotách kolem deseti. Ale domorodci mě ujistili, že takovou zimu tam ještě nezažili a že je to ukrutná náhoda. Takže i angína, kterou jsem tam dostal, pro ně byla exotickou záležitostí.

Doprava

Většinou do vzdálených míst cestujeme letadlem. Byly doby, kdy jsem víc věřil cestě po zemi a i do vzdálených míst jsem volil raději cestu autem. Kdysi jediné dostupné moře pro našince leží u Bulharska a Rumunska a já tam jel párkrát autem. Nedoporučuji.
Nikdy nezapomenu na beznadějnou trasu napříč Rumunskem, kde hlavní mezinárodní komunikace nevede přes města, ale přes venkovskou pustinu. Jen občas míjíte koňský povoz, který veze namol zpitého vozku naučenou cestou domů z hospody. Člověk musel věřit, že rumunskej kůň zná dopravní značky.
Při zpáteční cestě z Bulharska jsme dorazili k benzinové pumpě, kde jsme se dověděli, že před pár hodinami Ceaucescu vyhlásil, že benzin se bude cizincům prodávat pouze za tvrdou měnu.
Já měl těch jejich lei plné kapsy, ale jako cizinec, byť ze spřátelené komunistické země, jsem tím nesměl platit. U pumpy nebyly žádné směnárny a tak nebylo jasné, jak vlastně ten benzin můžu zaplatit. Uchýlil jsem se ke lsti, a když pumpařka zalezla do boudy, začal jsem tankovat jak šílenec.
Rumuni za mnou vyskákali ze svých Dacií a málem mě zmlátili za tu drzost, že chci zaplatit jejich měnou. Uzmul jsem takto asi 6 litrů, ale s tím bych do Maďarska nedojel. Zamířil jsem tedy k místnímu hotelu, kde jsem viděl pár zaparkovaných automobilů s poznávacími značkami států s tvrdou měnou.
Po šesti hodinách vyšel jakýsi Rakušan a dal mi na benzin. Nechtěl za to ani lei, ani koruny, ani forinty. Ani mojí adresu. Dodnes mu dlužím plnou nádrž.
Od té doby mě nikdo v Rumunsku ani Bulharsku nespatřil, přestože mám hlášky, že už se tam k nám chovají jako k valutovým cizincům. Ale doporučuji – ani tam necestovat autem! Nikdy nevíte, co tam přes noc vyhlásej.



Dokumentace

Bez foťáku prakticky nikdo nikam nejedeme. Je však třeba pečlivě zvážit, pro koho a co vlastně chceme fotografovat. Určitě se shodneme v jednom: v cizině fotíme prakticky kdejakou hovadinu. Kdejakej baráček, o kterém nám tam řeknou, že je historickej.
Jakmile se prvně dostaneme k moři, vyfotíme ho. Vlnu tříštící se o útes. Šup a máme jí zvěčněnou.
Moje fotky z cest, to je z devadesáti procent festival zbytečně zmáčknutých spouští. Problém je v tom, že fotíme historický památky, který už před námi vyfotili jiní a mnohem líp než my. Takže stačí si tam koupit pár pohlednic.
Hlavní problém je však v tom, že ten, koho bychom měli rádi na obrázku, fotí. Nevím jak vy, ale já strašně nerad někomu říkám, aby mě před něčím vyfotil. Připadám si jako nějakej narcis, kterej se pak chce doma na sebe koukat, jak mu to na té pláži sluší.
Výsledkem je, že například z cest s Amforou mám pak doma vyfocenýho prakticky každýho, včetně náhradníků, kromě sebe. Často se necháváme vyfotit s někým z místních, v exotických končinách s exotickým domorodcem. Taková fotka však nevypovídá nic ani o něm, ani o vašem vztahu k němu, protože ten vztah je většinou založen na prosbě, aby vedle vás chvíli postál. K výměně názorů na ekonomické a kulturní vazby našich národů pak už většinou nedojde. Škoda. Pak by totiž taková fotografie měla hluboký smysl.
Novým prvkem v dokumentaci cest jsou videokamery. Platí však o nich totéž co o fotoaparátu. Když se tam pak sami nevidíme, tak k čemu to je? Kdo si to pak bude pouštět? Vy? Rodina? Příbuzní? Kolegové? Ujišťuju vás, že se vám na to každej vykašle.

Nákupy

Je pozoruhodné, jak v sobě nedokážeme zapudit ten pocit, že jedině v cizině můžeme nakoupit to, co doma ne. V Rusku vodku, v Řecku Metaxu, na Jamajce rum. Opak je pravdou. Co vidíte tam, koupíte doma taky. Všechny jmenované láhve už jsem jednou viděl v supermarketu vedle sebe v jednom regále.
Nákupy v cizině mají svá úskalí. V Djakartě jsem si koupil košili velikosti XL a doma jsem jí nedopnul. Majitelé největších velikostí v Indonésii jsou totiž jenom takoví rozložitější trpaslíci. Takže bych se v cizině omezil jenom na suvenýry.
Předtím je však třeba ujasnit si, jestli máme ve svém okolí někoho, komu udělá radost smějící se Buddha či vycpanej plyšovej klokan. V opačném případě se vám pak bude ve skříni smát Buddha na vycpaného klokana. Upomínkové předměty mají totiž význam jen pro vás, protože vám připomínají místa, která jste navštívil. Tomu, kdo tam nikdy nebyl to nic nepřipomíná. Málokdo touží mít na polici věc, která mu nic nepřipomíná. Upomínkové předměty si kupujte hlavně pro sebe. Nikdo vám nevynadá, že jste místo blbostí mohli koupit boty nebo elektrické natáčky.

Vidím, že užitečných rad pro cestování by se mi nakupilo víc, ale snad vám budou užitečné i ty, které se na tyto stránky vešly. Takže třeba někdy příště – a šťastnou cestu.

Ondřej Suchý ve VŠECHNOPÁRTY Karla Šípa

Pokud jste 16.6.2009 propásli vyprávění Ondřeje Suchého ve VŠECHNOPÁRTY Karla Šípa, tak teď máte díky archivu České televize jedinečnou možnost to napravit a podívat se do divadla Semafor, co se tam tehdy všechno dělo. Opravdu to stojí zato.

VŠECHNOPÁRTY - Ondřej Suchý

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Foto-repro © Jiří Vlasák

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 06. 2009.