Ivo Fencl: Rozhovor s paní Vlastou Tafelovou

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Vlasta Tafelová, roz. Svobodová se narodila 18. 10. 1920 v České Kubici jako dcera lesníka (zemřel roku 1953) a odešla z tohoto světa 1. 1. 2006 v Praze. Byla absolventkou reálného gymnázia v Domažlicích a jako redaktorka i překladatelka pracovala v nakladatelství Svět sovětů (1951-64). Když jí bylo už ke čtyřiceti (1960), tak se podruhé vdala za redakčního kolegu, kterým byl jen o čtyři měsíce starší překladatel a spisovatel Jaroslav Tafel (1929-73). Ten bohužel už po třinácti letech podlehl zhoubné nemoci.
Do odchodu do důchodu byla paní Tafelová také redaktorkou nakladatelství Olympia (1969-79) a zůstává rozhodně významnou překladatelkou z ruštiny i němčiny i držitelkou několika cen. Navzdory tomu se mi bohužel nepodařilo rozhovor s ní včas uplatnit (původně byl určen pro Tvar), takže v Pozitivních novinách vychází poprvé.
A že ani vám jméno Vlasty Tafelové nic neříká? Nevadí – a odpovídám tady aspoň výčtem několika jejích překladů: Grossman: Za Volhou není země, Bitov: Lidský čas, Rybakov: Těžký písek, Rybakov: Děti Arbatu (1990 s datem 1989), Rybakov: Třicátý pátý a další roky (1991), Solženicyn: V kruhu prvním (přeloženo s Annou Novákovou), Radzinskij: Poslední car, Radzinskij: kritická monografie Stalin (také s Annou Novákovou). Za druhé je pak třeba zdůraznit, že se náš rozhovor točil především okolo už zmíněného druhého manžela paní Vlasty, který mě zaujal ještě za svého života na počátku sedmdesátých let, s nímž jsem však jako kluk (jsem ročník 1964) žádný rozhovor realizovat nezvládl... A připomínám jenom, že Jaroslav Tafel byl i skvělým autorem právě pro děti!
•  Veselou knížku vašeho manžela Prázdniny se Sherlockem Holmesem (1966) jsem jako kluk přímo zbožňoval a byl svědkem, že ji s urputným zájmem hltají dospělí, tak např. šofér u nás v práci, pan Danihelka, který mi jeden výtisk dokonce zcizil. Co jste ale vy říkala na rozhlasové adaptace povídek vybrané z této knížky?
Zažila jsem menší zklamání, když jsem poslouchala toto vysílání pro mládež, a pan Nárožný to sice četl moc hezky, ale ublížilo tomu krácení. Muselo se jim to totiž vejít do desetiminutovek. A hlavně jsem si uvědomila, že ty povídky už asi k dnešní mládeži nepromlouvají.
•  Inu, to bych já zase neřekl. Proč si myslíte, že ne?
Dnešní slovník mladých je už docela jiný, než byl v letech šedesátých, a děti jistě ani netuší, kdo byli timurovci, natož pak kdo byl baťko Machno.
•  To druhé, popravdě, nevím ani já, ale vrátila byste se, prosím, teď do mládí, a to jak svého, tak i vašeho manžela?
Vy jste mi nepřímo naznačil, že vás zajímal můj manžel, a tak budu povídat o něm. Narodil se v Bavorově, ale pravým jeho domovem byl Tábor, kam se rodina velmi brzy odstěhovala. Tafelův otec tam totiž měl textilní továrničku. I proto se Jarda nedostal na vysokou školu a místo ní po maturitě nastoupil tříletou vojenskou službu u PTP. Po návratu z vojny pak dlouho marně hledal místo.
•  Čím chtěl vlastně tehdy být?
Chtěl pracovat v kultuře, a to nejradši u novin, a řekla bych, že byl skoro rád, když otci tu továrnu znárodnili - a že v ní už nebude muset pracovat! (smích). On byl totiž veliký levičák, jako ostatně tenkrát my všichni, kteří jsme milovali Vančuru, Šrámka, Halase, Nezvala anebo i Seiferta. V Táboře měl Jarda blízkého přítele Adolfa Kroupu. Byl mezi nimi dost velký věkový rozdíl, ale to nevadilo, a ten pan Kroupa dělal ředitele v Domě pánů z Kunštátu, ale předtím byl právě redaktorem v časopise Svět sovětů a já si vzpomínám, jak jsme jednou v průvodu na 1. máje provolávali: „Kroupa, starý dekadent, nese rudý transparent!“ (smích)
No, a právě on, tento Adolf Kroupa přivedl Jaroslava roku 1954 do nakladatelství Svět sovětů a k šéfredaktoru Stanovskému, kde jsem už tehdy pracovala taky já.
•  Dnes to vlastně zní až žinantně, že jste oba pracovali v podniku s takovým jménem a navíc ještě řízeným Svazem československo-sovětského přátelství...
Žinantně možná, vždy ale záleží na charakteru lidí a padesátá léta byla pro nás poznamenána opozicí vůči SČSP, polemikami i vydobýváním drobných vítězství, jakým bylo třeba vydání Isaaka Babela, Tyňanova či Kuzněcova. Ale i ve vnitřní kádrové politice to vřelo. Po celé roky a až do svého vyhození udržel třeba Stanovský v redakci i přes důtky s výstrahou ukrajinistku Hanku Křelinovou, dceru vězněného spisovatele Františka Křeliny (1903-1976). S Kroupovým doporučením prosadil obdobně i přijetí fabrikantského synka.
•  ... který se ocitl ve slušné společnosti?
Ano. V naší redakci byla báječná parta chytrých, vzdělaných a tvůrčích lidí, kteří si důvěřovali, a nedělal se rozdíl mezi straníky a nestraníky. Vládla naprosto demokratická atmosféra a Jarda ji později charakterizoval, že "tam dožívala stará bohéma".
•  Byl váš budoucí manžel pro svou práci vybaven?
Ano. Uměl dobře anglicky i německy. Zato z ruštiny mu zbyly jen trosky povinné školní výuky. Ale při talentu a citu pro jazyk i denní práci nad redigovanými překlady ten handicap rychle překonal a dokonce první jeho knižně vydaný překlad byl z ruštiny a jsou to Dostojevského Bílé noci. Vyšly od té doby beze změny už nejméně šestkrát.
•  Ale překládal i z němčiny a angličtiny...
Ale ne. Z angličtiny přeložil jedinou knížku! Kiplingova Stopku a spol.
•  A do kdy zůstal v tom Světě sovětů?
Po čase ho přemluvili, aby šel posílit časopis Praha–Moskva, a vydržel tam několik měsíců. Nelíbilo se mu to. Tam panovaly docela jiné poměry než u nás, a právě nesmyslnost a bezvýchodnost práce v onom měsíčníku ho tak otrávily, že dal výpověď a od roku 1957 žil až do smrti na volné noze.
•  Mohl si to však zodpovědně dovolit?
No, ano. Měl už tehdy, v sedmadvaceti, značné renomé.
•  A co na volné noze psal?
Pro děti. V dětských časopisech otiskl spoustu povídek, pohádek i delších vyprávění na pokračování a knižně vyšlo ve Světě sovětů jeho převyprávění kavkazských pohádek pod názvem Zlatý jelínek.
•  Nu, a jak vznikly slavné Prázdniny se Sherlockem Holmesem?
Jednou na začátku léta přišel za ním tehdejší šéfredaktor Světa sovětů Jan Bureš a stěžoval si, že jim přes prázdniny vždycky klesá náklad, a prosil, aby mu manžel něco vymyslel do přílohy pro děti. Tak se do toho Jarda dal a to jsem už byla na volné noze i já, i trávili jsme léto u mé matky na Šumavě, kde se nám velmi dobře a v klidu pracovalo - na verandě. Jarda měl rád procházky v lese, ale v přírodě nikdy dlouho nevydřel a táhlo ho to zase domů, k rozdělané práci. Každý týden odesílal do Prahy povídku o určeném počtu řádek a když mu pak na podzim SNDK, dnešní Albatros, nabídlo knižní vydání, ještě to z gruntu přepracoval a obohatil nápady, takže vznikla docela pěkná knížka.
•  Určitě pěkná! A navíc se skvělými obrázky!
Od Dobry Foll, ano. Byl tenkrát vedoucím výtvarného oddělení ve Světě sovětů – a náš dobrý kamarád.
•  Došlo u Holmese i na nějaká zahraniční vydání?
Už v roce 1969 to přeložili Poláci, v polovině osmdesátých let Slovinci a v polovině let devadesátých Němci, ale tohle vydání byl šok.
•  Jak to?
Nikdy předtím jsem neviděla takový šlendrián. Zřejmě si knihu mezi sebe rozhodilo několik překladatelů, ale nikdo to pořádně nezredigoval, takže třeba jméno postavy Přízrak, což je často se vyskytující přezdívka Tomášova učitele, je přeloženo hned třemi různými způsoby, až tak vznikl dojem, že jde o tři různé osoby, pročež situace nedávají smysl.
•  Měl váš manžel nějakou zvláštní zálibu v detektivkách anebo přímo v holmesovkách?
Ne, to bych ani neřekla. Sherlockovskou tematiku zvolil manžel spíš proto, že se tam pracuje logikou a ne technikou, a že zde jediný člověk ztělesňuje vítězný boj spravedlnosti proti bezpráví.
•  Takže si nemyslíte, že by váš muž dnes s radostí přijal členství v České společnosti Sherlocka Holmese (založené právě před deseti lety)?
Ne. Do žádného spolku by určitě nevstupoval.
•  Vím dále o panu Tafelovi, že hodně spolupracoval s rozhlasem...
To je však opravdu rozsáhlá kapitola. Všechny jeho hry režíroval Josef Henke. Hospodu na konci cesty, za niž Jarda získal druhou cenu v soutěži, Podzim v Sabinských horách, Ibsenianu, Černé husary... i komedii Don Jean aneb Strašlivý hodování, kterou napsal jazykem osmnáctého století. Skoro všechny tyto hry se vysílaly také v západním Německu a poslední manželovou prací pro rozhlas byly osmidílné Skvělé vyhlídky podle Dickense vydané také na gramodeskách. Při natáčení se vždycky účastnil všech zkoušek a mohl tak do toho mluvit a herci se s ním radili.
•  A co jeho práce pro divadlo?
Když ho roku 1971 oslovilo plzeňské Divadlo J. K. Tyla, které chtělo uvést Strašlivý hodování, přidal do hry další komické postavy tří „holofousků“. Premiéra hry byla roku 1972 velkou slávou a do Plzně se sjelo mnoho ředitelů oblastních divadel a všichni si zajišťovali text.
•  Měla hra i dobré recenze?
Ano, vesměs kladné, takže se divadlo chystalo nastudovat i Jardovu další hru Vrány odehrávající se za třicetileté války, ale ta už zůstala pouze v rukopise. Jako i jiné jeho, většinou nedokončené prozaické a básnické texty.
•  Pan Tafel se dále zabýval teorií literatury a překladu...
Ano, intenzivně. Kapitoly chystaných prací vycházely nejprve časopisecky. Třeba ve Zlatém máji to byly Cesty k trivialitě, což byl pokus o analýzu pokleslé literatury. Publikoval i v Plameni, Sešitech, Kulturní politice, Literárkách a Dialogu.
•  A přeložil, jak vím, ještě i něco z ruštiny...
Toho je. Erenburg, Zamjatin, Kazakevič, Kaverin, Lavreněv, Kuzněcov, Gladilin... a několik dalších knih jsme přeložili společně.
•  Čeho si nejvíc ceníte?
Neobyčejných dobrodružství Julia Jurenita (1966) od Erenburga a Zamjatinovy sci-fi My (1969). První vydání šlo však z valné části do stoupy a pod tímtéž číslem 409 vydal Odeon v edici Světová četba komedii Alexandra N. Ostrovského Talenty a ctitelé, takže druhé a třetí vydání má dnes číslo 562 (1989, 1990)... Ale můj muž čím dál víc přenechával překládání mně a sám experimentoval, takže často vyšel pod jeho anebo naším společným jménem i překlad čistě můj.
•  A jak třeba experimentoval a jaký vůbec byl?
Rozhodně ne sportovně založen a na plovku se mnou tedy nikdy nešel. Také dlouhodobé plánování u něj neexistovalo, on se poddával okamžitým nápadům, a proto tolik věcí zůstalo nedokončeno nebo v náčrtech. Dlouho jsme přijímali i neatraktivní nabídky, ale od roku 1969 jsem pracovala v té Olympii, takže byl znovu zajištěn aspoň malý pravidelný příjem. To největší vydání jsme měli s neustálým dokupováním všech možných slovníků a encyklopedií, což je už pro dnešní kulturní pracovníky nepochopitelné.
•  Co jste měli společného?
Všechny zájmy i záliby i smysl pro humor.
•  A pro jaký humor?
Hlavně pro ten černý, ale to se projevovalo spíš v soukromí.
•  A jak, paní Tafelová?
Manžel psal třeba různé parodie. Např. parodii na starojaponská pětiverší Verše psané na vodu (1970), ale je to nepublikovatelné. A jen jednou jsem ty parodie poslala blízkým známým, na novoročence.
•  Vysokou školu nepostrádal?
Přestože ji neměl, byl mnohem vzdělanější a sečtělejší než kdokoli, koho jsem poznala, a to s přehledem ve všech oborech.
•  Měl i oblíbené filozofy, spisovatele a jiné umělce?
Nejednoho, to ale už bych těžko vypočítávala.
•  Je to vypočítejte!
Hm. Znáte písničku Jiřího Suchého o dobrých kamarádech?
•  Ano.
I my jsme žili „v takový krásný společnosti“.
•  A co třeba vlivy filmu? A televize?
Televizi jsme vůbec neměli.
•  Ušetřili jste.
Ne, o to nešlo. Můj muž ji nechtěl. Večery byly přece dobou nejintenzívnější práce. Ale televize jednou natočila tři pohádky ze Zlatého jelínka, a to aniž s Jaroslavem předem jednala, a pak mu rovnou oznámili, kdy se to bude vysílat. Viděli jsme to u známých, ale Jarda se strašně naštval.
•  Proč?
Bylo to zkreslené, zjednodušené, bez pochopení prostředí a taky výprava byla odbytá. Asi zkrátka zrovna museli uvést něco sovětského, ale šetřili na tom. Právě tím manžel na televizi ještě víc zanevřel a já si tu první koupila až roku 1977, kdy jsem se jako vdova stěhovala do družstevního bytu na bohnickém sídlišti.
•  Večer se tedy u vás intelektuálně pracovalo, ale... Někdy jste přece někam zašli, ne?
Do divadla! Na Zábradlí. A tam se Jarda znal s Ivanem Vyskočilem, i ten by mohl vyprávět. Mnohem líp se ale Jarda znal už s Ivanovým tatínkem, který nám vázal všechny rozdrbané knížky a hlavně ty slovníky sehnané po antikvariátech. Anebo jsme chodili do Realistického divadla, protože to jsme měli za rohem.
•  Co vaši přátelé? Taky chodili?
Měli jsme společné přátele a především v původní redakci Světa sovětů. Přáteli byli všichni kolegové v čele s legendárním Vladislavem „Beťárem“ Stanovským, o kterém už jsem mluvila. Zjara 2005 bohužel zemřel. Ale byl tu také Ivo Vaculín, orientalista V. A. Černý a Ondřej Sekora mladší. Pak i redaktoři dalších nakladatelství. Tak třeba Lída Dušková z Odeonu a hlavně její tehdejší manžel, malíř Radim Malát. Dále profesoři z katedry rusistiky Jiří Franěk, Jiří Honzík a Miroslav Drozda, překladatelé Táňa Hašková, Anna Nováková, Jaroslav Hulák, Hana Vrbová, Olga Mašková, Terezka Silbernáglová, Ruda Havránková, Josef Sedlák, pan Hřivna, už si nevybavuji křestní jméno, a vůbec nejdůvěrnější kamarád, který k nám chodil málem denně, tedy než se oženil, Jan Zábrana. S nímž jsme se sblížili, když jsem mu redigovala Babela.
Bytové poměry byly ovšem neutěšené, a tak muž jezdil často pracovat na Dobříš a já tam za ním dojížděla na víkend. I tady vznikala přátelství. Zpočátku si Jarda dost rozuměl s Arnoštem Lustigem. Navzájem si ukazovali výplody a byli oba začínající, ale roky běžely a události dostaly spád. Roku 1969 se na Dobříši konaly velké přestavby, zámek se pro spisovatele uzavřel a zůstal jen menší objekt na Ždáni, kam z Dobříše natrvalo přesídlili Jan Drda a Josef Kainar. Třetím dlouhodobým obyvatelem Ždáně byl můj muž. A tak si říkali Tři medvědi.
Drda byl ale ve svízelné finanční situaci. Už před několika lety se trhl od rodiny a v zámku dlužil nájemné. Psal na objednávku pohádky, ale stěžoval si, že mu to už nejde od ruky. K tomu byl ještě v nemilosti za článek na téma „ani kůrku chleba, ani kapku vody sovětským okupantům“. Tehdy se sblížili s mým mužem. Jednou mu vykládal, jak jeho prvotina vyšla v příbramském studentském časopise, který tam založil jeden šikovný student báňské a hutní fakulty. Nějaký Bufka. A to bych rád věděl, dodal Drda, co s ním dneska je?
A můj muž mu řekl: „To byl strýc mojí ženy a dneska sedí na ministerstvu!“
Ale potom... Jednou v sobotu si Drda od nás půjčil stovku a rozjel se na Dobříš do kina.
•  Na co?
Na Planetu opic. A ten večer - po rozdání večeře - nám správce Ždáně pan Vavruška oznámil, co mu právě telefonovali z Dobříše.
•  A co?
Drda dojel před kino, zaparkoval, položil si hlavu na volant – a byl mrtev. Stalo se to 28. listopadu 1970 a na Ždáni zbyli jenom dva medvědi.
Toho předposledního, Kainara, udělali po srpnu 68 předsedou Svazu spisovatelů, ale byl z toho nešťastný. Ocitl se ve dvojím ohni. Musel často dojíždět do Prahy, ale měl slabé srdce, tak radši pobýval v klidu na Ždáni, rybařil a broukal ty svoje songy a jednou povídá mému muži: „Jardo! Ty musíš jít ke mně do vedení Svazu! Já jsem tam obklíčen samými gangstery, ty mi musíš pomoct.“
Jenže Jarda udělal dlouhej nos, a když potom 16. listopadu 1971 umřel i Kainar, řekl: "A jsem na řadě já.“ Bohužel se nemýlil, jenže já tomu tehdy nevěřila. Ale šlo to od desíti k pěti a neměli jsme zakázanou už jen Dobříš, ale i Ždáň.
•  Jak manžel reagoval na srpen 68?
Ten měsíc hned s Olgou Maškovou zorganizovali kampaň, která měla vymanit Svět sovětů z područí SČSP. Chtěli změnu názvu! Chtěli se stát nezávislým nakladatelstvím. Přesný text jejich výzvy se bohužel nedochoval, ale rezoluci otištěnou v novinách podepsalo okolo padesáti překladatelů a literátů. Až mnohem později jsem se však dověděla, že drtivá většina podpisy zase odvolala a vyhnuli se tak mnoha problémům.
A jinak? Tehdejší šéfredaktor Jiří Plachetka přejmenoval Svět sovětů na Lidové nakladatelství, ale jinak zůstalo všecko při starém.
•  Úplně při starém?
No, Mateřídouška odmítla mému muži otisknout veršovanou baladu Tři muzikanti z Čech, protože v ní, nevím už proč, uviděli nežádoucí narážky. Oni měli ostatně roku 1969 i dost velký průšvih kvůli veršům Jiřího Pištory, který pak navíc spáchal sebevraždu (26. září 1970).
•  A co bylo dál?
Dál? Albatros najednou rozvázal s Jardou smlouvu na převyprávění Eposu o Gilgamešovi pro děti. Odůvodnili to tím, že „dochází ke změnám plánu“. Tomu jsme ještě věřili a nepojali podezření, tím spíš ne, že přišla už zmíněná nabídka z Divadla J. K. Tyla v Plzni a následovala ta úspěšná inscenace. Ale bylo nám trochu divné, že hned po první repríze nastala dlouhá odmlka. Proč? Divadlo to vysvětlovalo onemocněním herců, ba dokonce jedním úmrtím. Hru „budou muset nastudovat s novým obsazením,“ řekli.
•  A tak to i bylo?
Ne. Ale teprve po manželově smrti jsem se dověděla od jednoho kamaráda z ministerstva kultury, že byl hned na první reprízu vyslán pan Trapl, taky pracovník ministerstva a autor několika normalizačních rozhlasových her, a to on nařídil Strašlivý hodování stáhnout. Můj šéfredaktor v Olympii mi potom prozradil, že na pravidelné poradě šéfredaktorů na ministerstvu kultury zazněla i následující slova doktora Kristka: „Je ostuda, že se v naší kultuře ještě objevují jména Vohryzek, Mašková, Tafel a Tafelová.“
•  Dávalo tehdy ministerstvo redakcím seznamy zakázaných autorů?
Ne. Ale zakročilo, jakmile na ty autory narazilo při schvalování vydavatelských plánů. Redakce se pak uchylovaly k trapným vytáčkám, ale žádný písemný příkaz v ruce nikdy neměly a postupovaly případ od případu.
•  Měl tehdy váš manžel zdravotní problémy?
Po úraze v dětství měl deformovanou spodní část páteře. To mu časem – a při jeho výšce a váze - dělalo potíže. Značné. Psal většinou v kleče, do bloku položeného na židli nebo válendě. Po roce 1970 se bolesti stupňovaly a strávil přes půl roku v nemocnici, ale metastáze zachvacovaly další a další orgány, až to skončilo embolií plic. Obvodní lékařka mi pak ale řekla, že nebýt nerváků, mohla rakovina ještě dvacet a možná i třicet let čekat.
•  Politických nerváků...!
Ano. Pro manžela však bylo nervákem, i když mu během čtvrt roku zemřeli oba rodiče. Největší trauma ovšem byl, pravda, 21. srpen a následné komplikace s publikační činností. Ale do poslední chvíle si manžel nepřipouštěl vážnost choroby a doufal v uzdravení. 29. ledna 1973, tři dny před smrtí, si třeba do tohohle notýsku zapsal: „Mám spoustu pracovních plánů, z nichž se samozřejmě ledacos bude realizovat až bůhvíkdy, ale práce je to jediné, co mi SNAD dá přežít... Práce je cosi, co leží za fyzickou existencí i za nemocí a mimo podělanou dušičku. Nemocnice mě zato hubí tím, že tam nemohu psát.
•  Ani vy jste nemohla publikovat?
Ne. Ale Olympia byla tak slušná, že mě nevyhodila a doklepala jsem to tam do penze. Krom toho jsem překládala, ale pod jmény "pokrývačů". Situace se pro mne uvolnila až roku 1979, kdy mi vyšel v Albatrosu první překlad i pod mým jménem. Po něm i další, v jiných nakladatelstvích.
•  Co po převratu?
Přišla, jak víte, vlna rehabilitací a nejslušněji se zachoval rozhlas. Ihned uvedl Tafelovy hry, všechny, jednu po druhé. Skvělé vyhlídky dokonce několikrát, vždycky o Vánocích. Nakladatelství zase reeditovala manželovy překlady a Albatros vydal znovu Prázdniny se Sherlockem Holmesem (1994), i když s novými ilustracemi.
•  Co divadla?
Očekávala jsem, že se ozve právě plzeňské. Tylovo. Neozvalo se. Napsala jsem tedy sama. Neodpověděli. Ale dověděla jsem se, že se tam právě mění vedení a panují zmatky. I co. Počkala jsem pár měsíců a napsala znovu. Tentokrát odpověď přišla, ale odmítavá. Nemají prý zájem. Zaměřují se na hry „jiné provenience“. A celkový tón té odpovědi vyzníval až urážlivě, ačkoli pod ní byla podepsaná stejná režisérka, s níž si manžel dobře rozuměl, a která se na pohřeb dostavila s náručemi květin. Jako památka na Strašlivý hodování mi nakonec zůstal jen obrázek dona Jeana od profesora Švába, jeho dárek mému muži. Jeho dcera Monika Švábová totiž tenkrát hrála hlavní ženskou roli.
•  A vyšla ta hra tiskem?
DILIA ji sice vytiskla a měla by ji propagovat, ale jak jsem slyšela, dělají jen pět výtisků a dávají je do své prodejny na Starém Městě, kam asi ředitelé divadel pro inspiraci moc nedocházejí. Nevím. Cítím jako svůj velký dluh k Tafelově odkazu, že jsem nedokázala tuhle jeho výbornou věc nikde prosadit – a už nedokážu. Pokud jsem se obracela na divadla, nedostala jsem nikdy ani na doporučený dopis žádnou odpověď, a dnes navíc podle smlouvy s DILIÍ ani už nemám právo s rukopisem sama podnikat.
•  Je pravda, paní Tafelová, že váš manžel spolunapsal i jednu z knížek Jana Wericha?
Ano. Jan Werich přišel za šéfredaktorem Olympie doktorem Rybárem, to bylo někdy před začátkem posrpnových represí, a vyložil Rybárovi, jakou mám spoustu různorodého materiálu z Ameriky i jiných etap života, ale že se v tom už sám nevyzná a neví, komu by to dal zpracovat, protože každý si na něm chce především sám udělat jméno. Jako příklad uváděl Škutinu (jeho kniha Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! ale vyšla poprvé až roku 1981 ve Švýcarsku. Pozn. IF). Tomu to nechtěl dát a ptal se, jestli by Rybár nevěděl o někom, kdo by byl ochoten ujmout se práce anonymně, i když samozřejmě za honorář, ale neměl s Werichem vůbec přijít do styku. No, a můj muž zrovna předtím udělal pro Olympii takovou legrační novoročenku, která se šéfovi moc a moc líbila, a tak se mě ten pan Rybár zeptal, jestli by se Jarda na toho Wericha nechtěl podívat.
Já o tom pochybovala! Nevěřila jsem, jak jsem ho znala, že by tím chtěl ztrácet čas. Víte, zabýval se zrovna přípravami na hru o Jidášovi, kterou... Ano, už ji pak nenapsal. Měl tedy co dělat, ale když jsem mu to sdělila o tom Werichovi, nadlouho se zamyslel. A řekl: „Já to pro toho Wericha udělám!“ A tak vznikla knížka Lincoln 1933 (1990). Za manželova života a ani dlouho potom ovšem vyjít nemohla...
•  Vznikala lehce?
Ne, to vůbec ne. Práce to byla příšerná! Původně šlo o obrovskou Werichovu krabici plnou neuspořádaných textů. Jednak už publikovaných, jednak ne. Dokončených, ale i nedokončených. Povídky, črty, úvahy, humoresky, nápady, ale i spousta nepoužitelného balastu. Jarda to zvládl! A při své důkladnosti chodil dokonce i na Karlův most ověřovat Werichem jen po paměti citované nápisy. A než tu práci odevzdal, dopisoval manžel taky oslí můstky mezi jednotlivými pasážemi.
•  A co Werich. Spokojen?
Velmi. Řekl šéfredaktorovi, že by se „s tím chlapíkem“ rád seznámil, a Rybár mu prozradil, o koho jde. Tak Werich Jardu pozval a muž pak k němu chodil často. Werich mu dokonce navrhoval, že spolu napíší další knížky, ale Jarda to odmítl a rovnou mu řekl, že si „chce psát svoje knížky a sám“ a dokonce ani pozvání na Štědrý den nevyužil. No, ale to bylo spíš proto, že jsme jezdili za babičkou na Šumavu a nemohli ji nechat o Vánocích samotnou.
•  Co zbývající nepublikovaná díla vašeho manžela?
Krátce po sametovce se v novinách objevil inzerát Nadace Miloše Havla na Kříženeckém náměstí. Nabízela autorům propagaci i péči o vydání dosud nevydaných děl za jednorázovou úhradu pěti set korun "za kus". DILIA tehdy ještě nebyla stabilizovaná, tak jsem jim poslala hned tři věci. Hru Strašlivý hodování, Cesty k trivialitědetektivku, kterou můj muž kdysi rozepsal a já ji po jeho odchodu a v jeho intencích dokončila. Nabízela jsem ovšem tu detektivku i Mladé frontě, ale neměli zájem, že prý z ní příliš čpí šedesátá léta. A bodejť by ne!
•  Fronta tedy odmítla. A Nadace?
Nepřišla vůbec žádná odezva, ani potvrzení, že rukopisy dostali a myslím, že už neexistují, ale podobných zkušeností jsme v posledních letech my překladatelé nadělali víc než dost. A stejně jsou nám k ničemu.
Děkuji za rozhovor!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 06. 2009.