Ivo Fencl: Svatba a Ostrov pokladů
Rubrika: Exkluzivně – Aktuality
V květnu 2012 mi (s ilustracemi Marka Škubala) vyšla už desátá publikace, tedy alespoň v tomhle životě pozemském a pokud bych hrdě započítal i oba mnou sepsané svazečky edice Tvary.
Mé letošní dílo, ať už je kolikáté chce, se jmenuje DVĚ TVÁŘE DOKTORA JEKYLLA a doslov k němu napsal a s Janou Horákovou a Vladimírem Gardavským je redakčně připravil docent Vladimír Novotný, známý to literární kritik a badatel. První verze „Jekylla“ však vycházela už celý loňský rok na pokračování v pražském literárním časopise Tvar, a to redakcí Michala Škrabala. Výsledná knížka má 13 kapitol a já zde předkládám valnou část kapitoly třetí.
Robert Louis Stevenson ale i dál zůstával extrémně živý.
Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty. Stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost, měl ostatně jednou napsat v románu Sv. Ives - a šestadvacetiletý Alexandr Grin (1880–1932) měl tatáž slova udělal mottem slavné Jessie a Morgiany (1929).
Už hodně dávno předtím (1876) však potkal „Lou“ (jak mu říkali) ve Francii o jedenáct let starší malířku Fanny Matildu Van de Grift Osbournovou z Indiany (kde se narodila) a Nevady, kde s manželem hledali stříbro a měli dům. Ta energická žena byla holandského původu, poprvé se vdala již v šestnácti, ale přestali s mužem vycházet. Měla ovšem syna (nar. 1868) i dospívající dceru Isobel, u nichž se jen kratičce zastavme.
Dcera „Belle“ (1858–1953) se pak roku 1879 v Americe vdá za herce Josepha Stronga a narodí se jim syn Austin (1881–1952), dramatik. Roku 1892 se však Isobel rozvede.
A Fannin syn Hervey? Roku 1875 zemřel na tuberkulózu, takže za pobytu ve Francii ještě truchlila. Znovu se potkala se Stevensonem roku 1877, ale v srpnu 1878 se vrátila do Ameriky. Co bylo dál?
To, co se traduje. Ale i pravda. Navzdory nepochopení přátel, otce i příbuzných, kteří ho odsoudili, sestoupil Stevenson po jen krátkém zaváhání do nepohodlného podpalubí (1879) a plul za milou přes Atlantik, aby pak z New Yorku do San Franciska pokračoval vlakem. Produktem odysey se staly knihy Amatérský emigrant (1895) a Přes pláně (1892).
S dominantní a mužnou (střílela!) Fanny se nakonec našli a vzali v květnu 1889, přičemž svatební cestou se jim stal pobyt na severu údolí Napa v dnešním Státním parku Roberta Stevensona, kde si pronajali srub.
Už to bylo dobrodružství, nicméně kvůli financím (a než se ozval Stevensonův otec) žili po dva měsíce i ve zchátralé noclehárně v opuštěné hornické osadě na boku hory Svaté Heleny. Tyto zážitky Lou pro změnu zachytily Usedlíci ze Silverada (1883).
V tamním Muzeu R. L. Stevensona si lze počínaje rokem 1969 prohlédnout truhličku, na které se Lou učil truhlařit, zatímco jeho šachy jsou atrakcí jiného muzea v přímořském Monterey, kde čekal v jednom penzionu (dnešní French Hotel), až se Fanny rozvede.
Literárně podstatnější než rodinně později zveličovaná romance je však tamní místopis a jistě, Kubánci řeknou, že jest Ostrovem pokladů ten jejich Ostrov mládeže (Isla del Tesoro) alias Ostrov papoušků, ale co nebývá nakonec jinak? A už J. S. Stewart odhalil ve své disertaci (1921), že Stevenson literárně zužitkoval mys Point Lobos (právě u Monterey) a že se mu celá dnešní rezervace stala rezervoárem nápadů, přičemž vůbec nejde o žádnou dodatečně svévolnou konstrukci senzacechtivých Američanů. A Ptačí skála?
Odpovídá Ostrovu Kostlivců. A cypřiši porostlý kopec Velká báň? Dalekohledu.
Ale vraťme se, prosím, nazpět do života.
Roku 1880, kdy vyšla Stevensonovi i geniální próza Pavilón na písčinách anebo práce o názorech Henry Davida Thoreaua (1817–1862), se v srpnu se ženou i s nevlastním synem přeplavil nazpět do rodného Edinburghu. A zda byl vítán?
Je pravdou, že loňský útěk mnohé pobouřil, ale Fanny si nyní dokázala získat jeho rodiče a smířila otce a syna. Lou měl zpola vyhráno – a manželku a syna vykreslil později ve své variaci na přikázání „nepokradeš“ Franchardský poklad (1887).
Přestože ho lékař od psaní snad opravdu zrazoval, Stevenson psal dál a v letech 1881-82 vydal hned tři knihy. Co je však podstatnější? To, že v druhé polovině roku 1881 nakreslil za dešťů v Braemeru a pod vlivem dvanáctiletého Lloyda i mapu a... A román Námořní kuchař z ostrova s pokladem (The Sea Cook of Treasure Island) dokuchtil pak až ve švýcarském Davosu, aby mohl začít vycházet na pokračování v chlapeckém časopise Young Folks (1881-82), kam jej prodal pod vymyšleným jménem kpt. George Northa.
A jak že ta kniha začíná? Hle! Panu S. L. O., americkému gentlemanu, podle jehož klasického vkusu bylo vytvořeno následující vyprávění, které je mu nyní, na oplátku za nesčetné hodiny radosti a s nejvroucnějšími pozdravy věnováno jeho milujícím přítelem, autorem.
Stěží si dnes uvědomíme, jak moc se toto dílo vymklo všemu předtím. Napětí se geniálně stupňuje, jako se stupňoval i život tvůrce, a Jimův vztah k morálně rozpolcenému kuchaři činí efekt poutavějším. Autor instinktivně a permanentně řešil etická dilemata a lze jej nejen z toho důvodu v mnohém srovnat s Josephem Conradem (1957-1924), jenž se ostatně jeho prózami z „jižních moří“ inspiroval.
Teprve knižní vydání Ostrova Stevensona proslavilo. Těžko už chápeme, nakolik neměl ten úspěch obdoby. Co mu také napomohlo? Počátky imperialistického přílivu, které lze položit do roku porážky na hoře Majuba (1882), míní Kellner, se projevovaly i v krásné literatuře. Vzdělané čtenářstvo počalo shledávat realistický domácí román krotkým, líčení společnosti do omrzení nudným a události na faře a v zámku bezvýznamnými. Pociťována byla rozmrzelost z jednotvárnosti úzce ohraničeného anglického klidu a touha po rozšíření obzoru, dobrodružstvích, nebezpečí a světě činů. První vlna tiše stoupajícího přílivu povznesla Stevensona, sedmá a nejsilnější učinila zástupcem svého desetiletí Kiplinga.
Když vyšel Ostrov pokladů knižně poprvé (1883), kritika psala o skvělé představivosti a Lou byl ve zbytku života provázen obdivem, nicméně Swinnertonova adorace v Edinburgh Review v roce, kdy umřela Fanny (1914), zůstala nadlouho poslední a po většinu století pak vnímali „knihu o kuchaři“ spíše co dětinskost až podivínství a dutou staromódnost. Nu, a kvůli modernistce Virginii Wolfové (1882–1941) zůstal dokonce Lou na dlouho vykázán ze školních osnov, ačkoli dnes bývá jeho vnímáno až jako částečně postmoderní.
Náladově, ale geniálně taky RLS vrátil literaturu přirozenosti a fantazii, a pokud fantazii rozum clonící, tak to nevadilo. Kdepak! A Ostrov pokladů je skutečně bravurním kouskem, avšak i mistrnou kompilací staršího a taky završením a definitivním uzavřením řetězu dobrodružných knih o pirátech.
Robert Louis Stevenson totiž přímo bohorovně navázal na nejefektnější prvky toho nejlepšího. A co má koneckonců být? I i Poe a Shakespeare si půjčovali.
V eseji Má první kniha, který se stal i úvodem Ostrova, otevřeně vykládá i karty a přiznává své vzory a prameny.
Tak tedy: Z Robinsona si vypůjčil papouška skřehotajícího „Samé dukáty!“
Z Washingtona Irvinga Billy Bonese.
Ze Zlatého brouka nápad s kostlivcem nastrčeným místo směrovky, i když je fakt, že Poe píše jen o lebce přibité hřebíkem na platan.
Z Kormidelníka Vlnovského (1841) uzmul pak snílek zase srub - zbudovaný na opuštěném ostrově – a z Kingsleyho knížky Konečně: Vánoce v Západní Indii (1871) vylovil nebožtíkovu truhlu, i když... O ní si ještě povíme.
Na Tobiase Smolletta (1721–1771) odkázal pak příjmením kapitána Hispanioly, ale zdrojem mu byl i pozapomenutý Marryatův napodobitel William Henry Giles Kingston (1814-1880). A jistěže i Ballantynův (1825–1894) Korálový ostrov (1857), který měl jednou být – a to ještě spolu s Hughesovou Vichřicí na Jamajce (1929) – i kadlubem Goldingova Pána much.
Nobelovu cenu jako Golding ovšem Stevenson ještě dostat nemohl.
Nu, a jak tak psal svůj Ostrov pokladů, večer co večer pak vždycky předčítal u krbu kapitolu.
V Lloydovi ty kousky budily nadšení, ale Lou uhranul i vlastního otce, který dokonce vyhotovil seznam věcí z Bonesovy truhly a navrhl pro Flintovu loď jméno Mrož.
A kniha byla hotová. Máme ji dodnes – a připomíná precizně vybroušený démant.
Každá krása má mít ovšem asi opravdu kaz, jak připomínal už Poe, i vznesu výhradu k Jimovu Dobrodružství na moři, kde se během několika stran ocitáme v určité „vycpávce“.
Došlo k tomu už v důsledku Stevensonovy tvůrčí metody. Předem tvořil seznam kapitol, ty pak pod názvy dopisoval. Ale i pasáž z „vaty“ nakonec souzní minimálně s dušemi námořníků a plachtařů, uznávám, a vata je do lodní škvíry cpána umně.
Problémem se ovšem staly chvíle, kdy jím oblíbená ich forma přešla z úst Jima Hawkinse do úst jeho patrona, dr. Liveseye. Jak Lou přiznal, před tím místem se zadrhl. Řešení ho ale napadlo, zhostil se ho se ctí a dočasná změna perspektivy knize prospěla: skrz lékaře totiž poklad chvilenku vnímáme víc mamonářsky.
Ich-forma ovšem svádí i k nadinterpretacím a lze si tedy představit Jima i jako krajně nedůvěryhodného, ba prolhaného vypravěče. Je to jistě salónní a strukturalismem pěstěná úvaha, vede ale k myšlence, zda se hoch nedělá lepším. A zda nebylo v „originální imaginární realitě“ vše jinak. Nepaktoval se kluk nakonec vlezle s Izraelem Handsem a piráty ve srubu? Líší vše pravdivě? Sedí to? A vůbec už nelze obejít lodního kuchaře Dlouhého Honzu a nevšimnout si jeho rozpolcení a „děsivě milé“ ambivalence, která je postupně umocňována právě skrze jeho styky s hochem. Je přece o zákeřného vraha! Jekyll a Hyde vězí už uvnitř lodního kuchaře „Stříbrného“, ale taky v autorově alter egu, a „démon od plotny“ ve finále uniká spravedlnosti s pytlem dukátů. „Prosekal nepozorovaně pažení," čteme překvapeni jeho tichostí a zpívá se zde a jistým zůstane, že z Pokladu na ostrově, jak titul přeložila Hana Šnajdrová (1954), snad každému utkví následující šlágr:
Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí,
jo – ho – ho, ať teče rum.
I vy jste píseň dosud vnímali jen co metaforu na pirátské zaměstnání? Inu, Černá Rakev je reálně podlouhlý, dvouakrový ostrůvku u Kuby, kam byl za vzpouru vysazen skutečný Billy Bones. Taky jeho kumpány vylodili a každý obdržel láhev rumu a šavli. Že to zní lidsky? Nešlo o akt milosrdenství. Rum umocňuje žízeň a šavlemi se měli šílení porubat, vždyť žádný jiný zdroj pití a obživy na Rakvi (z černého kamení) nebyl. Hadi ano. Je tudíž podivuhodné, že muži přežili. Měsíc prý srkali rosu i dešťovou vodu a jedli právě hady, ale i kraby a želvy, načež se kolem vracela s nekrofilní zvědavostí jejich vlastní loď - a zbožný kapitán se ustrnul.
Stevenson tedy, jak vidíme, nečerpal jen z beletrie, což nelze tvrdit o jeho rutinním napodobiteli Arthuru D. Howden Smithovi. Roku 1924 realizoval sen mnoha čtenářů a rekonstruoval příběh, díky kterému se Flintovo zlato ocitá na ostrově. Smith byl pečlivý a vyšel ze všech Stevensonových zmínek. Zlato z Porto Bella vyšlo česky (2001) s titulem Zlato kapitána Flinta (slovensky už 1987), častěji se ovšem šila přímá pokračování. Strukturu původní knihy snaživě napodobila Silverova pomsta (1978, česky 1987 s názvem Pomsta Honzy Silvera) Roberta Arthura Leesona s dospělým už Jimem, který na chvíli opět „předá slovo" Liveseymu a opět zažije i dobrodružství na moři, i dobrodružství na ostrově. Literárně kvalitnější pokračování vytvořil ale Harold A. Calahan pod názvem Návrat na Ostrov pokladů (1935, česky 2001) a parafrázoval tu i mnohé tituly původních kapitol, v jedné z nichž dokonce dojde k Návratu Černého psa.
Ano, ano, a právě ten mi jako klukovi chyběl...
(Zbytek textu si lze mj. objednat v Městské knihovně Plzeň a v nakladatelství Pro libris.)
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 05. 2012.
Ivo Fencl
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
PhDr. Jiří Grygar | |
Ivo Šmoldas | |
Milan Lasica | |
Blanka Kubešová | |
Jitka Molavcová | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Jan Krůta | |
Jan Vodňanský |