| Smuteční rozloučení s Lubošem se konalo o deset dní později v místním krematoriu. Seděla jsem se svými dětmi uprostřed první řady, přímo proti vystavené rakvi s tělesnými pozůstatky svého manžela a jejich otce. Nikdo z nás tří neplakal. Pouze po mé levé straně nepřetržitě vzlykala Lubošova matka. Chápala jsem její bolest. Ztratila jediného syna, kterého přímo neskutečně milovala. Pan Grosman jí mlčky tiskl ruku. Snad ji tak chtěl nejen uklidnit, ale současně jí dát najevo, že nebude ani v budoucnosti tak docela sama!
Když jsme vcházeli, všimla jsem si, že smuteční síň je přímo nabitá těmi, co se přišli s Lubošem naposledy rozloučit.
V tom letmém záběru jsem si uvědomila známé tváře jeho spolupracovníků z firmy, našich sousedů a známých, s nimiž jsme se stýkali.
Do první řady se usadila i moje máma a Simona s Danem a dětmi. Snad jediný, kdo mezi smutečními hosty scházel, byl Viktor, stále se ještě nevrátil z Ameriky.
Hudba začala tiše hrát, pak mluvil řečník, jemuž jsem už několik dní před kremací předala pár údajů z Lubošova nedlouhého života, znovu dlouhá hudební skladba, pak píseň z filmu Osobní strážce, kterou měl zesnulý rád, v provedení jen o něco horším, než by ji zazpívala Whitney Houstonová.
Pokyn obřadníka, abychom všichni povstali... a rakev zvolna mizela v propadlišti. Měla jsem plakat stejně, ba mnohem víc než ti kolem mne, a já to nedokázala. Zůstávala jsem chladná, necitelná, plná hořkých otazníků.
Pak nám přicházeli přítomní kandolovat. Jiným pozůstalým by jistě kondolovali. Nám však i domů listonoška přinášela pouze kandolence, jak se o písemných projevech soustrasti vyjádřila moje máma. - Kondolence, babi, opravila ji káravě už i Denisa, když já k tomu neměla sílu. Snažila jsem se všem, kteří mi potřásali rukou a soucitně hleděli do očí, co nejvděčněji poděkovat. 
- Tys moc nebrečela, vytkla mi ostře máma, když jsme jako poslední odcházely z obřadní síně. Byl to snad tvůj manžel, ne?!.
- Jo, jistě, mami, byl! odbyla jsem ji a předstírala, že teď nemám čas poslouchat její výchovné poznámky, protože se musím rozloučit s příbuznými a některé pozvat na malé občerstvení.
Měla pravdu, neplakala jsem tolik, jak by se na mladou vdovu slušelo! Vlastně skoro vůbec ne.
Změnu v mém chování zavinila návštěva na policejní stanici, kam mě asi třetí den pozvali k výslechu.Vezla mě tam Simona, která u mne vlastně až do Lubošova pohřbu zůstávala, starala se o mé děti a zařizovala spoustu dalších nezbytných věcí. Byla to také ona, kdo hned druhý den zašla za naší mámou a seznámila ji s tou smutnou zprávou. Sama bych to nedokázala, nesnesla bych mámin hysterický pláč, pády do mdlob a přemrštěnou starost o to, co bude s chudinkami dětmi. Úplně mi stačila o něco mírnější dávka soucitu, kterou mi pak každodenně plačtivě poskytovala.
Ujal se mě stejný policista, který mi tehdy večer doručil smutnou zprávu o havárii Lubošova auta. Tentokrát mě pozval do své kanceláře, skoro dvorně ukázal na židli u stolu, a když jsem se posadila, prozradil: - Paní Tichá, jak jistě už od své sestry víte, tělo vašeho zemřelého manžela bylo odvezeno na soudní pitvu. Havarované auto dopravila odtahová služba z Tábora na jejich parkoviště. Bude tam do té doby, než skončí soudní vyšetřování případu. Pak si je převezmete. Dnes vám předáme věci, které jsme u vašeho muže a v jeho autě našli. Ano? řekl s úsměvem a povzbudivě.
Neměla jsem námitek.
Otevřel tedy skříň a vytáhl z ní větší papírovou krabici, kterou pak přenesl na stůl. Vzal ze stolu několik hustě popsaných papírů, přibližně polovinu z nich oddělil a zbytek mi podal. Když jsem o ně zavadila pohledem, pochopila jsem, že je to seznam těch věcí zatím uložených v krabici.
Policista je postupně začal vytahovat a rovnat přede mne na stůl. Všechny jsem poznávala. Tři cédéčka, která si při jízdě obvykle Luboš přehrával, šroubovák s průhledným držadlem, soubor map, pracovní rukavice, ruličku načatých bonbónů značky Mentos, žvýkačky, sadu náhradních žárovek, dvě krabičky cigaret. V jedné, dosud nenačaté, byly pallmalky, v poslední době si je Luboš oblíbil, z druhé už někdo pár cigaret vykouřil. Byly to dlouhé cigarety s mentolovou příchutí. Mentolku by si ale Luboš nikdy nezapálil! napadlo mě. Policista však kladl rychle na stůl další předměty. Pouzdro s dvěma barevnými propiskami, fixy, složku se zásobou čistých papírů, razítko firmy TIGR, brýle s jedním prasklým sklem, pánský deodorant, lepidlo...
Vrátila jsem se očima trochu zpátky doleva.
Ty brýle mi byly povědomé. Nepatřily Lubošovi ani jinému z naší rodiny. A přece jsem je znala. Nosila je ta holka z fotky na pláži!!!
Měřič tlaku, lžička, už jistě zkyslý jogurt...
Zvedla jsem k policistovi oči. - Mohu se vás na něco zeptat?!
- Jistě! souhlasil mladý muž s knírkem, ale přesto ještě z krabice vylovil svazek klíčů od našeho domu a Lubošovy kanceláře, dva sáčky porcovaného cukru a nožík.
- Při nehodě byl v autě manžel sám?
- Ne...! Odvětil zcela klidně policista. - V autě byla ještě spolujezdkyně. Ta však utrpěla jenom lehká zranění, takže po ošetření byla propuštěna domů!
- Mohu vědět, kdo to byl?! zeptala jsem se s posledními zbytky sil.
Ochotný mladík v uniformě nahlédl do svých lejster a přečetl: - Jela s ním ... paní Aneta Prošková...! Pohlédl na mne. - Byla to vaše příbuzná nebo známá?
- Ne...! zavrtěla jsem hlavou. - Neznám ji!
Policistovi to stačilo. Odvrátil se od papíru a jen podotkl, že se s ní určitě setkám, pokud ta paní, jak tu děvku nazýval, bude uplatňovat nárok na pojistné.
Protože jsem se k šanci poznat milenku svého zemřelého muže nevyjadřovala, ba dokonce jsem ani nešílela radostí, vyložil na stůl zbytek věcí z krabice. Další propisku, krabičku s mýdlem, dětské ořezávátko na tužky, pár mincí...
Nevěnovala jsem jim téměř pozornost. Můj pohled byl přitahován jinými dvěma artefakty. Když policista obrátil krabici dnem vzhůru, aby mi názorně naznačil, že další překvapení nechystá, řekla jsem štítivě:
- Ty brýle a mentolky mému muži nepatřily!
- Fajn! řekl, jako by chtěl pochválit mou přímo neskutečnou poctivost, a odsunul je stranou. Pak mě vyzval, abych protokol podepsala. Než jsem tak učinila, narovnal dědictví po mém muži znovu zpátky do krabice a nabídl se dokonce, že mi ji odnese na chodbu, kde čekala Simona.
- Co je ti!? ptala se mě sestra, když jsme se loučily s policistou.
- Pojď, řekla jsem jenom a podala mladíčkovi na rozloučenou ruku.
V autě jsem se jí se vším svěřila.
Pár vteřin užasle přemýšlela, potom vyhrkla: - Ale tys mi tvrdila, že už se s ní předtím rozešel, že odjížděl v pohodě... a pokud si vzpomínám, tu noc předtím jste spolu dokonce něco měli...!
- Jo, měli! potvrdila jsem její námitku. Jenže místo aby jel Lubošek do Polska, vyrazil za tou svou kočičkou! A já blbá pro něj brečela...!
Třeba si s ní potřeboval ještě promluvit!
Ušklíbla jsem se: - V jedenáct hodin večer? Co mi to chceš namluvit?! Prostě chtěl mít ode mne doma klid, proto předstíral, že s Anetkou skončil! Víš, Simčo, co mě na tom všem ale nejvíc štve?!
Znovu se na mne od volantu otočila a čekala, co jí ještě prozradím.
- Ne to, že jsem mu uvěřila, na mém místě by možná takhle jednala každá ženská, která by chtěla zachránit manželství. Ale že hrál před dětmi vzorného a milujícího tatínka! Podváděl je stejně jako mě, hnusák!!!
- Je mrtvej, Martino, připomněla mi káravě.
Rozhodla jsem se tenkrát ten rozhovor raději skončit.
- Jeď! pobídla jsem sestru. Mlčky mě uposlechla.
Tři další dny, které zbývaly do kremace, se mi zdály nekonečně dlouhé, a noci ještě delší, i když hned za stěnou na gauči v obýváku spala Simona. Užírala jsem se nekonečnými úvahami o tom, jak mě mohl Luboš tak podle zrazovat, jaký důvod měl vůbec k tomu, že mě podváděl!!!
- Jistě, byla jsem skoro o deset let starší než ta jeho plážová Anetka, možná ne tak hezká, ale dala jsem mu dvě chytré děti, kterými se mohl pyšnit, protože se o ně starám, učím se s nimi a handrkuji, když on na ně neměl v poslední době čas!
Co od té děvky dostával vlastně navíc? Mlaďoučkou tvářičku, před kterou se může předvádět?! Příjemnou změnu?
Ten policajt mimo jiné tvrdil, že se s ní možná setkám u trestního soudu!
Nechci!!! Nenávidím ji, štítím se jí i takhle na dálku! Netoužím být s ní v jedné místnosti, slyšet, jak se vyjadřuje o mém muži... bude mu i přede mnou říkat: Luboš?! Nebo jen pan Tichý?!
Když to spolu v posteli dělali, nedokázala jsem použít slova milovali se!, slyšel Lubošek jistě mnohem příjemnější jména a slova...!
Jak mi mohl dát čestné slovo, že s tou děvkou skončil?!!!
Kde se v něm vzalo tolik cyničnosti, že odjel údajně na služební cestu do Polska a přitom trávil hodiny milostného laškování s tou kurvou?!!!
Mohla jsem pak u jeho rakve plakat, lomit rukama, ronit slzy?
Ne, tolik přetvářky v sobě nenosím!
Před budovou krematoria jsem si ještě stiskla ruku s několika známými. Pokusila jsem se vyjádřit svůj vděk, že se s mým mužem přišli rozloučit.
Usedla jsem pak i s dětmi do našeho auta, které řídila Simona. Máma chtěla jet také s námi, ale neměla jsem sílu poslouchat její nové postřehy ze smutečního obřadu. Třebaže byla otočena čelem k rakvi, dokázala by mi přesně vyjmenovat všechny ty, kteří se tísnili v obřadní síni za jejími zády.
A tak jsem ji požádala, aby si sedla s paní Tichou do vozu řízeného Viktorovým otcem. Občerstvení v restauraci Slávie, kde jinde?!, se zúčastnilo asi dvacet lidí, většinou Lubošových příbuzných.
Asi po hodině jsem se rozloučila se všemi známými a požádala Simonu o klíče k mému autu. Udiveně na mě pohlédla. - Odvezu tě, nabídla se.
- Zvládnu to sama! ujistila jsem ji a nemyslela jsem v té chvíli pouze jízdu z restaurace domů. - Postarej se o mámu!
- Jasně! slíbila a pokračovala dál v rozhovoru s jedním z Lubošových bratranců, který seděl vedle ní.
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
