Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (26)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (26) |
| Asi za rok potom jsme letěli do Ameriky. přesněji do New Yorku, odkud měli Viktor s Lubošem po třech dnech pokračovat za obchodem do Kostariky. My se Simonou jsme si měly zbývajících pár dní do zpátečního letu zatím prohlédnout město a zejména udělat nezbytné nákupy. Setkat jsme se všichni zase až doma, chlapi měli zabukovanou zpáteční letenku do Prahy přes Frankfurt. Před odletem nám nastaly jisté potíže s hlídáním dětí. Zatímco Simonini kluci jásali, že se o ně bude starat babička Jana, čímž mysleli Lubošovu matku, a děda Grosman, naši vejlupkové prohlašovali, že s babičkou Turečkovou, tedy s mou mámou, nevydrží společně ani hodinu, natož osm dní a nocí, a že buď budou doma sami (můžeš se na nás, mámo, spolehnout), nebo u svých spolužáků. I když jsem sama věděla, že to Patrik s Denisou nebudou mít lehké, protože se babička jistě bude snažit dohnat ve výchově všechno, co my s Lubošem jsme po dvanáct roků jen a jen kazili, podařilo se mi je nakonec přesvědčit, že někdo dospělý musí v domě být. slíbila jsem, že jim za to z Ameriky přivezu krásné dárky: pro Denisu něco hezkého na sebe a pro našeho počítačového maniaka účinný lék proti aftům, ty ho přímo neskutečně trápily, zvukovou kartu a jakési CD ROM. V pondělí odpoledne jsme v Ruzyni usedli do obrovského boeingu. Čekal nás jedenáctihodinový let, než přistaneme na Kennedyho letišti v New Yorku. Těšila jsem se, že budu sedět vedle Luboše, chlapi se však uvelebili na sedadle za námi, potřebovali si prý ještě spolu o něčem promluvit. Zbyla tedy na mne Simona, která toho nikdy moc nenapovídala. Měla jsem sedadlo do uličky, takže jsem z letu moc neměla. Lhala bych! Výborně jsem si pochutnala na kremroli se sýrovým krémem a kuřeti s bambusovými výhonky, později letušky přinesly piškotovou roládu s broskví, uherský salám, maršálské řezy a plněná vejce. Pila jsem pivo, kolu, naši muži koňak. Simona neředěnou whisku. Necestovala jsem letadlem poprvé. Před lety dostal táta jako vzorný pracovník Multiplexu dvakrát rodinnou rekreaci u moře. Tam nám skoro celá dovolená propršela! Ale zase nám moře štědře nabízelo plné hrsti mušliček a škeblí. Odvážely jsme je se Simonou domů kamarádkám… Teď to bylo jiné. Byly jsme dospělé a měly navíc velice podnikavé, a tedy i majetné manžele. Proto jsme si mohli tak nákladný výlet dovolit! Mnohahodinová cesta mne však unavovala. Protože nás za letu slunce jen mírně předbíhalo, očekávaný soumrak se stále nedostavoval. Krátili jsme si cestu sledováním videa. Konečně pilot oznámil, že budeme přistávat. Letušky procházely mezi uličkami a kontrolovaly, zcela zbytečně, zda jsme připoutáni. A najednou se ten kolos drkotavě rozvlnil, za okénky ubíhala světla ranveje, pod sebou jsme ucítili slastný dotyk země… a byli jsme v Americe!!! Terra! Země...!!! zvolal námořník v hlídkovém koši na stožáru… Tak nějak to bylo v knížce o Kolumbovi, která mi na půdě zbyla po tátovi. Jako malá holka jsem ji několikrát přečetla. Teď jsem měla stejně opojný pocit, i když únava z jedenáctihodinové cesty byla nesrovnatelná s útrapami objevitelů Nového světa. Zvolna jsme postupovali k východu z letadla. Luboš se zbytečně důvěrně loučil s letuškami, které o nás celou cestu pečovaly. Asi dost upil! Hotel v centru města nám zajistila jistá pražská cestovka. Podle jejich pokynů jsme se tam měli nechat odvézt mikrobusem. Zatímco naši hlídali před budovou letiště zavazadla, snažila jsem se jeden pro nás stopnout. – Aberdeen Hotel…? Volala jsem tázavě na řidiče. Dva zakývali záporně hlavou, třetí ochotně najel k okraji chodníku, kam jsem mu ukazovala. Naložili jsme kufry a brašny, nasedli a vydali se udaným směrem. Na město padal soumrak, v dálce před námi svítily vysoko k obzoru mrakodrapy. Cítila jsem, že prožívám něco, co už se v mém životě nebude opakovat. Zážitek prvního dne! To naplnění úžasného slova poprvé! Když jsme vjížděli na první velký most přes jakousi vodu, zahlédla jsem na prvním oblouku jeho spoře osvětlenou jmenovku. Jmenoval se Brooklyn Bridge. Byl dlouhý a slavný a vedl nás blíž a blíž k té galaxii světel. Napadlo mě, jestli Simona, která tentokrát na rozdíl ode mne neseděla u okna, tu tabulku také zahlédla. Obrátila jsem se na ni, abych ji na to nejen upozornila, ale zeptala se navíc, zda ty dvě vysoké štíhlé budovy před námi nejsou světové centrum obchodu, tedy World Trade Centre, jak mu říkají Američané… Už první zlomek vteřiny, který jsem své sestře věnovala, mne šokoval. Simona byla skloněna nad jednu ze svých kabelek a soustředěně v ní štrachala. – Co děláš? zeptala jsem se mrzutě. - Tu fialovou rtěnku! odpověděla mi a dál prohrabávala vnitřnosti tašky. – Přece jsem si ji s sebou vzala! Skoro jsem běsnila: - Musíš ji hledat zrovna teď? Pohlédla na mne a převalila přes rty: - A proč ne?! - Podívej se…! ukázala jsem rukou na tu krásu za oknem. - A co má bejt?! Přece se nezblázním z blbejch baráků! A dál rukama šmejdila na dně kabely. Vzdala jsem to. Simona byla prostě jiná. Proto pojem krásna měl pro ni docela jiný zvuk. Sedm dní, které jsem s ní měla v New Yorku prožít, mě už dopředu začínalo děsit. Cestou mikrobus dvakrát zastavil, pokaždé u nějakého hotelu. Postupně vystoupili čtyři lidé, kteří s naším boeningem nepřiletěli. Za necelou hodinu jízdy jsme byli také u cíle. The Aberdeen Hotel stál na 32. západní ulici. Nebyl nijak přepychový, ale v pokoji ve čtvrtém patře byla sprchy a WC. Přibližně stejný měli i vedle nás Viktor se Simonou. – Jsi šťastná?! zeptal se mě Luboš, když vyšel po mně nahý zpod sprchy a vklouzl v posteli pod lesklou deku. - Jo, moc! přiznala jsem. Objal mě rukou a snažil se mi dívat do očí. Poznala jsem, že se chce po dlouhé době se mnou milovat. - Dneska ne, Luboši…! zaprosila jsem schválně. – Jsem šíleně unavená! - Ne… právě dnes musíme! Nechápala jsem . – Proč musíme? - Protože v Americe jsme se spolu ještě nikdy nemilovali! řekl rychle a pak ze mne strhl přikrývku. Když jsme skončili, hned si v posteli zapálil cigaretu. V poslední době se z něho stával silný kuřák. Sotvaže však nedopalek palcem zamáčkl do popelníku z laciného skla, odvrátil se ode mne na bok a ve chvíli usnul. Netoužila jsem tolik po spánku. Cítila jsem se příjemně. Dnes se mi i milování s vlastním mužem zdálo jiné, možná dravější a plné bezohledné vášně. Že by na nás tak působil jiný kontinent?! V tom případě chci strávit příští dovolenou u protinožců! A za dva roky pro změnu v Japonsku! pochechtávala jsem se v duchu. V kovové posteli jsem se slastně natáhla, až se mé ruce za hlavou dotkly jakéhosi závěsu. Ze zvědavosti jsem jej odhrnula. Stínil další okno. Obrátila jsem se tedy na břicho a v této značně nepohodlné poloze tou škvírou sledovala noční ulici pod námi. Dvě jeho okna vedla do boční ulice, ale to moje dosud zacloněné a snad fingující zeď, mi najednou odhalilo Broadway. Tu Broadway, po níž teď, v noci, chodili většinou ti s černou kůží a možná že také nemohli najít práci, jak líčila stará píseň… Nechtělo se mi věřit, že mi stačí poodhrnout za hlavou kus hadru a mám ji před očima, že na mne čekala, až přijedu, že mi nabídne už zítra ráno to nejlepší, co město tají…! Napadaly mě úvahy třináctileté holky! Jenže já byla ráda, že jsem se dostala až za oceán. A vůbec mi nevadilo, že to bylo především díky pracovitosti mého muže, který na tak drahou cestu vydělal! Luboš už totiž dávno pustil z hlavy, že chtěl být strojním inženýrem, vedoucím jakéhosi konstrukčního oddělení velké továrny, a možná i vynálezcem. Viktor jej strhl k rozsáhlému podnikání. Ještě před minulými Vánocemi se spolu dohodli, že vytvoří podnikatelskou firmu. Dosavadní anonymita, opřená pouze o směnárnu a dva tři stánky s občerstvením, nevzbuzovala u obchodních partnerů příliš velkou důvěru. Z možných podnikatelských variant si vybrali formu sdružení podnikatelů, a tak také svou novou firmu nechali u příslušných úřadů zaregistrovat. Dřív však se museli zviditelnit i názvem. Při jedné naší návštěvě u Viktora jsme o tom vedli dlouhé úvahy. Padaly názvy jako G + T, Grost,dokonce i Grand Titanic! Nic z toho se nám nelíbilo. Pak naše Simona, odcházejíc s podnosem prázdných šálků od kávy do kuchyně, pípla nesměle: - A co Tigr?! - No jasně! vykřikla jsem radostně. – To je, ségro, přesné! Tichý – Grosman. TIGR…! Skoro jsem Simoně záviděla, že to byla ona, kdo tak atraktivní a dravý název firmy vymyslela. Také Viktorovi se líbil! V tom případě byl ovšem s TIGREM spokojen i můj muž! Také to dal patřičně najevo. – Tak toho TIGRA zapijeme, ne?! navrhl a všichni jsme zvedli číše k přípitku. Když se moje sklenka dotkla okraje Viktorovy, ozvalo se hlasité cinknutí. Viktor se na mne podíval a mile se usmál. Pokusila jsem se mu oplatit stejně, i když mi to dalo dost námahy. Viktor byl zvláštní člověk. Sebevědomý, dravý, někdy asi bezohledný, ale současně i velice společenský a k některým lidem dokonce přátelský. Nechápala jsem, jak se třeba na mne mohl nenaštvat, když jsem mu před časem poslala nezpracovanou zprávu o devizovém hospodaření jeho směnárny a navíc dala i výpověď z práce. Když mne Luboš, po jeho návratu z nemocnice, moji vzpouru připomněl, odbyl jeho narážku s prohlášením, že by nebylo správné, abych pracovala tam, kde nejsem spokojena. Po týdnu mi pak poslal po mém manželovi k podpisu nezbytné doklady o rozvázání pracovního poměru. Na jaře už přijel do směnárny novou sílu – chemickou blondýnku Sašu Kristovou. Trochu jsem jí to krásné místo v podhradí záviděla. To už jsme měli s Lubošem za sebou zatím největší hádku našeho manželství, a následně pak i dva týdny totální nevšímavosti, Jednou večer se totiž Luboš vrátil z práce, tedy ze stánku před školami, kde jsme s Viktorem a Šelbou stále provozovali prodej našich oblíbených párků v rohlíku, a oči mu radostně zářily. Já v kuchyni právě žehlila hory suchého prádla. – Ty jsi pil?! stočila jsem po něm dozadu pátravý pohled. - Ne, proč?! odpověděl, aniž se urazil. – Ale přišli jsme… teda Viktor přišel na fantastický nápad, jak zbohatnem! - Zase…?! uchichtla jsem se. Možná neprávem. - Počkej…! zarazil mě můj muž a zasněně zopakoval to, co mu asi celé odpoledne vtloukal Viktor do hlavy. – Teď je opravdu ta nejpříhodnější doba, jak snadno získat miliony…! Vytáhla jsem šňůru žehličky ze zásuvky a pobídla ho: - Povídej, víš přece, že mě tyhle věci děsně zajímají! Luboš přehlédl jemnou ironii, kterou jsem si ve své poznámce neodpustila, přisunul si židli co nejblíž ke mně a nadšeně pokračoval: - Teď se prodává v dražbách spousta nemovitostí. Obchody, sklady, různé provozovny…! - A pro co jste se rozhodli vy dva?! - Pro penzion v Jizerských horách! Měla jsem dojem, že špatně slyším. – Cože…? Zkřivila jsem tvář, jak jsem se přitom po něm ohlédla. - Jo, slyšíš dobře! Koupíme penzion v Jizerkách!!! Luboš vzápětí vstal a zamířil do spíže, kde promlouval k otevřené ledničce: - Dokonce už víme který! Jmenuje se Vločka a je asi dvacet kilometrů od Jablonce! To Šelba přišel s tím, že Vločka půjde do dražby! Byl tam totiž někde s dětmi lyžovat. Barák je nový a má kapacitu padesát lůžek, což je přibližně jeden autobus lyžařů! Když ho získáme v dražbě a pak pronajmeme, budeme mít zisk minimálně dvě stě tisíc ročně. Polovina bude pro nás, Martino, chápeš?! A přitom nehnem ani prstem! - A kolik dostane Šelba?! Zajímalo mě. - Šelba nic. Ten tam totiž bude dělat se svou ženou za plat kuchaře, správce a pokojské, dobrý, ne?! - Jo, dobrý! souhlasila jsem zdánlivě. – Takže říkáš, ročně sto tisíc čistá ruka! A kde jsou teda ty miliony?! Luboš se zazubil: - Ty přece dostaneme, až boudu za rok za dva prodáme. A to nejmíň za dvojnásobek! Cena nemovitostí totiž půjde rychle nahoru! Když jsem se k jeho prognóze nevyjadřovala, pokračoval: - A to není ještě všechno, Martino! například tady v Hradišti koupíme ještě bývalý svazarmovský hangár! - A budeme párky dodávat hladovějícím národům letecky! hádala jsem s vážnou tváří. – To je záslužné poslání! Loktem konečně přibouchl lednici a s náručí plnou různých balíčků se usadil ke stolu. Vzápětí začal hltavě polykat plátky sýra, k němuž přikusoval šunku. Velice zdravé! pomyslela jsem si. – Hangár opravíme a budeme ho používat jako překladiště zboží. Začneme taky podnikat ve velkoobchodu, víš?! Složila jsem poslední kus vyžehleného prádla a příjemně vonící hraničku odnášela do ložnice. – Je to sice krásné, co říkáš, mluvila jsem hodně nahlas, aby mě Luboš slyšel, - jenom mi není jasné, kde na to všechno vezmete peníze?! - Půjčíme si! ozvalo se vzápětí z kuchyně. - Mluvil jsi o třech milionech, co zaplatíte jenom za tu horskou boudu…! připomněla jsem částku, kterou před chvílí uvedl. - Budeme potřebovat dokonce víc…! - Kdo vám tolik půjčí?! - Banka! Už jsme to zjišťovali…! Vrátila jsem se k němu zpátky. – Pokud je mi známo, banka nebo spořitelna vám půjčí pouze v tom případě, budete-li mít příslušnou zástavu! Můj muž se na mne roztomile usmál. – Tu přece máme! - Ale…?! prohodila jsem a zmocnilo se mě tušení čehosi divného. – A mohu vědět jakou?! - Jistě, potvrdil ochotně Luboš a naprosto bez vzrušení prozradil: - Přece náš barák! Nedokázala jsem hned zareagovat. Přivřela jsem oči a v duchu uvažovala o kolosální blbosti hraničící až s rodinnou tragédií, do které se chce můj muž s klidnou myslí pustit. Zavrtěla jsem posléze hlavou a řekla šeptem: - To je trapnej vtip, co?! - Vůbec ne! Nic neriskujeme! Jenom úspěch. No, možná že nějaké prachy! Ale barák v žádném případě! - A taky to, že nás může banka klidně vystěhovat, když zkrachujete! To ti, ty blázne, nedošlo?!!! Luboš nade mnou dlouze povzdechl. – Prosím tě, Martino, uvažuj logicky! I když náš barák nabídneme bance jako zástavu a k něčemu by došlo, o čemž pochybuji, pořád by nám zůstal ten penzion v Jizerkách, takže se nemusíš…! Ostře jsem ho přerušila: - Zajímalo by mne, jakou zástavu nabízí do tohohle pochybného podniku Viktor! Má přece barák…! - Ten není jeho. Patří sterému Grosmanovi! Ušklíbla jsem se. – Jo, tak teď je mi to úplně jasné! Viktorek neriskuje nic! Ale našel si vola, který to za něho udělá! Víš, že ty, šílenče, můžeš připravit své děti o střechu nad hlavou?! Luboš si už nervózně zapaloval. – Nesmysl! To jsou takové ty ženské řečičky! Jo, a když mluvíš o dětech, tak si laskavě uvědom, že jsem to především já, kdo se snaží, aby jednou byly bohaté, aby i teď žily slušně a mohly si koupit to, nač třeba my jsme neměli! Barák nám patří napůl. A jestli ty nepodepíšeš tu zástavu pro banku, je mezi námi, Martino, konec! Klidně se s tebou rozvedu. Nebudu žít se ženskou, která nepochopila dobu a navíc mě omezuje v rozletu. Takže si to laskavě rozmysli! doporučil mi už na spěšném odchodu. Nevím, kde zůstal přes noc, možná u Viktora. Čtrnáct dní jsem s ním nemluvila, dokonce jsme spala na gauči v obýváku. Dětem jsem namluvila, že v noci kašlu a nechci tatínka budit. Předstíraly, že tomu věří. Když pak ale přede mne Luboš položil žádost o půjčku tří a půl milionu, podepsala jsem ji. Za tu dlouhou dobu tvrdohlavého mlčení jsem si mohla mnohé věci aspoň promyslet, když už se mi nenabízela možnost s někým se poradit. Mámu a Simonu jsem z možných rádců okamžitě vyloučila, Zdena, která by mi určitě pomohla, byla daleko. A po telefonu se podobné věci projednávají špatně! Ano, rozhodla jsem se tak, jak mi radilo vlastní svědomí a rozum. Ty mi totiž ve dne v noci našeptávaly, že právě teď se rozhoduje o mém manželství! O tom, zda i nadále zůstaneme spolu, v normální rodině, kde děti mají mámu i tátu a všichni jsou šťastni. Tohle mělo pro mne větší cenu než náš barák, který jsme s krvavýma rukama postavili, víc než moje hrdost… prostě jsem o nejcennější věci v životě nedokázala hrát tak vysokou a dost hazardní hru! Luboš mě za můj podpis odměnil polibkem zezadu na krk a povzbuzujícím sloganem: - Já věděl, že mám rozumnou ženu. Trpce jsem se nad jeho slovy usmála. Nevšiml si toho, horečně přehraboval papíry, které museli s Viktorem předložit bance.  Penzion Vločka odklepli při dražbě skutečně jim dvěma. Šelba se v ní s rodinou ujal správcování. Přibližně ve stejné době koupila hradišťská firma TIGR od městského úřadu v Hradišti starý hangár a pár baráků, jež chátraly v areálu bývalého letiště, a začala vše nákladně opravovat. Kromě jiných místností si Viktor s Lubošem nechal pro sebe zařídit exkluzivně vybavené kanceláře. Po půl roce už opravdu prodali Vločku za dvojnásobnou cenu. Firma TIGR začala úspěšně podnikat ve velkoobchodu a v prodeji nemovitostí. To už Viktor s Lubošem dávno neprodávali ve stánku párky v rohlíku, ani o kus dál tuzemský rum a upomínkové kýče. Najali si už na to čtyři důchodce. Od staré paní Taťounové koupili celý její dům v Hradní ulici a přestěhovali ji i s balíkem peněz do pečovatelského domu na druhém konci Hradiště. Za velice přísného dozoru památkového úřadu nechali dům opravit. V nezajímavé, špinavé uličce směřující nahoru k hradu se najednou skvěl v nové kráse. Jeho cena tím okamžitě prudce stoupla. A tak si naši dva šílenci na něj vzali další půjčku od banky. Než jsme odletěli na svou záoceánskou cestu, už ho prodali velice výhodně jakési zahraniční firmě… Proto zde teď můžeme být, proto mi stačí, abych za hlavou poodhrnula záclonku a neuvidím foliovník, který si nechala máma postavit přes naše protesty u nás na zahradě, a pár zanedbaných keřů, ale tu nejslavnější ulici na světě…! Prostě Broadway! Pokračování... |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 05. 2009.
