Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (22) Jiří Sovák
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Seriál KOMICI U PSACÍHO STROJE |
| V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. |
KOMICI U PSACÍHO STROJE (22): JIŘÍ SOVÁK  V roce 1986 jsem k následující ukázce z komikovy tvorby napsal: „Rozesmává nás - ve filmu i na televizních obrazovkách - svým věcným humorem. A ten se objevuje i v jeho fejetonech a povídkách, v nichž vystupuje jako vypravěč a glosátor událostí, kterých - pokud v nich sám nehraje hlavní roli - byl svědkem. Vydá-li jednou Jiří Sovák knihu svých vzpomínek, bude to nádherné čtení!“ Nemýlil jsem se. Společně se spisovatelkou a nakladatelkou Slávkou Kopeckou vydal dokonce čtyři knihy svých vzpomínek! Co kniha, to bestseller. JIŘÍ SOVÁK (1920-2000) dovedl být sarkastický (a jak!), ale i jemný; díval se na věci s nadhledem, ale nebyl k nim lhostejný. Mnohé z toho jsme mohli nalézt už na dlouhohrající gramofonové desce „Za volantem Jiří Sovák“, která vyšla v roce 1980 v diskotéce Mladého světa, v Supraphonu. Mnohé z toho jsme měli možnost v minulosti postřehnout také při čtení jeho úvah a vzpomínkových povídek v Květech, Mladé frontě aj. Ostatně - i v Kvítku Svobodného slova se objevilo jméno Jiřího Sováka nejednou. Tady je hned jeden důkaz… |
| Jiří Sovák ZASNOUBENÍ Jedině farář a žena vědí, jak užitečná je lež.. To jsem nevymyslel já, to napsal Anatol France a já jsem se o tom jenom přesvědčil. Při jednom ze svých návratů do Prahy jsem spatřil v letní noci na předměstí osobní auto v těsném objetí s pouliční lampou. U tohoto výstředního spojení stál chlapec s dívkou a zuřivě na mě máváli. Podle toho jsem usoudil, že se asi nikomu nic nestalo, a velice se mi ulevilo. Při bližším ohledání se zjistilo, že havárie není zdaleka tak tragická, jak se na první pohled zdálo, byl to spíše pomuchlaný plech, který bránil dalšímu pokračování v jízdě. Horší bylo vyznat se ve spletitém vysvětlování a údajích, kterými jsem byl z obou stran zaplavován. Přesto však se mi podařilo postřehnout, že se jedná o ještě neoficiální snoubence, z nichž on si bez dovolení vypůjčil otcovo auto a rovněž bez dovolení odjel se svou milovanou do rodičovské chaty. Naproti tomu ona měla být doma ještě před zavřením domu. (Konečně jedna zkrátka držená dívka — zaradoval jsem se.) Vysvětlovala to, obličej zalitý slzami, a neustále přitom bušila pěstičkami svého milého do prsou. Byl galantní, často mlčel, jednak proto, aby mu nepřeskakoval hlas, a hlavně, aby psychicky nezhoršoval situaci. Uvědomil jsem si, jak šťastní jsou ti, kteří musí v mládí překonávat překážky spojené s láskou, protože v nich je pravá romantika. Byl jsem dojat a tím zároveň odsouzen, že půjdu spát až ve 4 hodiny ráno. Ale to jsem v této chvíli ještě netušil. Známý, kterého prý volala z telefonní budky na pomoc, stále nepřijížděl, a tak jsme se rozhodli řešit situaci sami. Po vyřízení nutných formalit na stanici VB jsme ihned jeli k dívčinu domovu. Měla už stejně značné zpoždění a stále zdůrazňovala, v občasných záchvatech pláče, že se asi už domů nedostane, že tam bydlí samí slušní a tiší lidé, jim že občas nefunguje zvonek a zvonit na správcovou? Vyloučeno! Byl jsem opět dojat, a abych zmírnil celou situaci, vyprávěl jsem některé ze svých komických návratů z mládí. Upřímně jsem se zasmál jenom já, ti dva se na mě dívali jako z jiného světa. Stárnu, řekl jsem si a od další švandy jsem upustil. Konečně jsme byli na místě. Dům to byl skutečně tichý - na předměstí, na druhém konci Prahy. Samozřejmě jsme se nedozvonili, jak opravdu dívka předpokládala. Správcová byla tabu. Jediná možnost - dostat se na dvůr přes kamennou zeď a pokusit se ztéci pevnost odtud. On byl bezradný, ona poplakávající, situace vrcholila. Ujal jsem se velení. „Musíme přelézt zeď.“ Hned jsem se opravil: „Musíte přelézt zeď!“ Vzal jsem ho na ramena, přelezl, ale opět vyšla špatná karta. Dům byl pečlivě zavřený i odtud. Vrátil se za pomoci popelnice a dospěl k mužnému rozhodnutí: „No tak co! Pojedeš k nám, jednou se to stejně dozvědět musí!“ Dívka, zřejmě ubitá událostmi, téměř neodporovala. Mně věcně oznámili, kam se pojede teď. Byl to opačný konec Prahy. Přistihl jsem se, že beru případ tak docela za svůj, že jsem bez odmluvy vyrazil do noci. Cestou jsem uvažoval dokonce vážně o tom, zda bych neměl s těmito roztomilými dětmi jít a několika švandovními příhodami z mládí otupit ostří rodičovské reakce. Ale představa, že syn je v reakcích po otci, mě natolik ochladila, že jsem to vzdal. Byli jsme u cíle. Následovala malá válečná porada, v níž si neodolatelným způsobem připravovali omluvy a výmluvy. Hlavním bodem se stal spor o to, zda přiznat také tu chatu. Zajímavé bylo, že dívka kategoricky trvala na úplném doznání a zdůvodňovala to tím, že jeho otec není padlý na hlavu, že ho to napadne, a ona že nechce vypadat v očích jeho rodičů jako lhářka. A tady jsem zbystřil pozornost a jako houba se ve mně začalo rozrůstat fantastické podezření. Rozloučili jsme se a já, abych si ověřil své domněnky, jsem za nimi zavolal: „A kdo vlastně řídil?“ Dívka se otočila, na tváři šťastný a téměř vítězný úsměv, a řekla: „To jste neuhodl? Přece já!“ V tu chvíli jsem si vzpomněl na její tichý dům, na na mně stojícího snoubence (teď už asi oficiálního), srdečně jsem se zasmál a vzpomněl jsem si na výrok Anatola France, kterým jsem začal toto vypravování. Jiří Sovák jako jedna z hlavních postav „pamětnického“ televizního seriálu DVA PÍSAŘI Kresba O. Suchý (Příště: Jan Werich) Kresba: Ondřej Suchý Další díly najdete zde |
Kresba © Ondřej Suchý
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 07. 2009.
