Jarmila P. (Pavla Šavla Pospíšilová)
Psáno pro Ivana a Šárku, Marii a Josefa (Vezmou se nebo nevezmou?)

Chci ti popsat své putování k Ježíši Kristu.

Naposledy jsi podobný výkřik možná utržil při střetu se Strážnou věží někde na rohu ulice. Pokud ses nelekl a čteš dál, třeba se ukáže, že se naše cesty v některém bodě protínají.

Moji milí rodiče odešli z chudého jihomoravského katolictví za lepším životem. Svou baťovskou pracovitostí vychovali mě v přesvědčení, že zdravý rozum, píle a pokrok nakonec přece jen zvítězí. (To je jak s tou Pravdou a láskou.) Dobyla jsem chabých met socialistické vzdělanosti a s vášní se věnovala své rodině a své práci.

V okupačním dusnu hledali jsme možnost svobodné seberealizace, něco, kam režim nemůže. Objevilo se vegetariánství, pak makrobiotika. Čistá strava dělá čistá těla. Přibyla jóga a filosofie Východu. Bylinky, kameny, léčitelství, síla podvědomí, pozitivní energie, dynamické meditace a minulé životy, ovšem. Nové paradigma všezahrnující lásky, tolerance, jednoty s přírodou. K čemu stará zprofanovaná náboženství, která svět jen rozdělují? Moderní svět nepotřebuje staré pověry. (Náboženství je opium lidstva - kdopak to řek´?) Staré pořádky zaniknou, přijde Nový věk. Můj materialismus ležel v troskách, něco mezi nebem a zemí JE. Byla jsem on the road. (Tak pitomá, abych se vydala horoskopům, jsem ale nebyla nikdy.)

Do té doby bezpečný kruh mé rodiny zasáhlo nečekané neštěstí. Blízký člověk dlouze a těžce umíral. Někdy v té době se mi v těle usídlila bolest, která se nedala ničím potlačit. (Různí odborníci by stanovili různé diagnózy. Nabízím například depresívní syndrom s psychosomatickými obtížemi u osobnosti s hysterickými rysy.) Vesmír ani Země nepomohly, pro prášky jsem si nešla.

1. 1. 1994 jsem s mým mužem šla do kostela na novoroční mši.

HLUCHÝ NA KONCERTĚ

Byla by to pěkná etuda, ale představ si to sám.
Přestože se mi tam nic nelíbilo a ničemu jsem nerozuměla, NIC MĚ TAM NEBOLELO.
(Aneb zase jedna chudinka, která neunesla krizi.)

Uprostřed cesta. Vlevo náš kostel s náměstíčkem, vpravo náš dům. Já letím vysokým obloukem přes cestu, ruce nohy dopředu, brejle na nose, výraz nejspíš vyděšeně potěšený. Vlasy mi vlají. Za mnou velká okovaná Boží bota, která mě nakopává až před oltář.

POSLÍČCI

Pár let před převratem jsem se šťastnou náhodou - nic není náhoda - ocitla na pololegální akci, kde se promítaly trezorové a zahraniční filmy. Jeden z nich byl autorskou variací na Ježíšův život a vzbudil v auditoriu velkou diskusi. Sociometrickými hvězdami té společnosti (každý by s nimi chtěl sedět v lavici) byli dva polští novináři, mladí krásní chytří kluci, kteří sami sebe označili za věřící a nepraktikující. Při řečech o víře ONI SE NESMÁLI!

Čas listopadové revoluce jsme prožívali v centru dění. Jestli někdo tvrdí, že to nebyl zápas, nebojoval. My ano. Po nocích jsme psali projevy, kopírovali dokumenty (to byl v té době problém technický i ideologický), malovali a vylepovali plakáty a připravovali program na následující den. Ráno do práce, odpoledne na demonstraci, v noci psát projevy, kopírovat dokumenty... atd. atd. Ve tři ráno před rozhodujícím okamžikem - všeobecnou stávkou (použili jsme jejich zbraně) - jsme pár auty rozváželi plakáty po městě a okolí. Poslední burcující výzvu jsme špendlili na vrata kostela, když jedna kamarádka ohlásila ztrátu sklíčka od hodinek. Trvala na tom, že ho musíme najít. Síly mě opouštěly, byla mi zima a chtěla jsem své dvě hodiny spánku. Ve stavu naprosté zoufalosti jsem zvolala: Pane Bože, jestli jsi, ať najdu to zatracené sklíčko! A šla jsem, hrábla do sněhu a s naprostou jistotou ho vytáhla.

Hlad po informacích a touha po společenství mě hnaly tam, kde to nabízeli. Malé křesťanské církve pořádaly skvělé, opravdu vynikající biblické hodiny. Mezi dveřmi vás vždy vítali rukoudáním, měli o vás vřelý, osobní zájem. Navíc některé vyznávaly vegetariánství stejně jako tehdy já a mě okouzlilo, že je pro to opora dokonce i v Bibli. Nebyla. Před potopou rostliny, po potopě zvířata. V Novém zákoně - vyber si, co chceš a nikoho nenuť k tomu svému. Taky někteří, ti praví bibličtí křesťané, zásadně nepili alkohol. Na svatbě v Káně by asi řekli - koukej nám to víno přeměnit zpátky na vodu. Víš, Pane Ježíši, my nepijem. A když se mě jednou velice srdečně zeptali: A kdepak jste byla minulou sobotu? - cvak! Past sklapla na prázdno.

POZNÁMKA NA OKRAJ

Mladý student se v katechismu tázal našeho pana děkana, jaké doporučení dává církev svatá svým ovečkám ohledně stravování. Ten dobrý muž se zamyslel a pravil: „Já myslím, aby to nebylo zkažené.“

KOSTEL (barokní)
Všechny ty zlacené parády mě přesvědčovaly o mrtvolnosti celé věci. Sádra, prach...
Po celém světě chrámy nejrůznějších slohů vypovídají o své době, svých stavitelích a generacích lidí stejné víry jako mám já. Ty všechny jsou i mým domovem.
Mše pod širým nebem uprostřed přírody je taky krásná, ale není to praktické. Prší vám na hlavu.

VĚŘÍCÍ
To jsou ti pokrytci, kteří tlučou v kostele hlavou o zem a jen vyjdou ven, pomluví jeden druhého. Nebo ti pověreční sběratelé svatých obrázků a jiné zbožné veteše. Slaboši, svatoušci, ošklivky. Prosťáčci bez vzdělání a bez vlastního názoru, abych nezapomněla. Jo, takoví jsme taky. Už v prvotní církvi jsme se hádali. Ostatně my jsme světu dali prototyp Jidáše. Přesto před kostelem nestojí žádná komise, která by prověřovala, kdo smí nebo nesmí vstoupit. Vejdi nebo nechoď.

MRAVNOST NADE VŠE
Církev není pouhopouhá učitelka morálky. Na to máš maminku a tatínka. Čím je jejich výchova a tvoje svědomí blíž desateru, tím líp pro tebe.

KOSTELNÍ ZPĚVY
Trucovala jsem. Nebudu. Když v tom - farnice. Donutila mě kostnatým prstem zabodnutým do svého kancionálu. Nu což, přidala jsem se. Od té doby zpívám. Našla jsem s p o l e č e n s t v í. Zpěv duše. Souznění s předky. A když vidím na displeji 712, brečím, ještě než začnou hrát. Adoro te devote.
(A něco stejně nezpívám.)

KOSTEL II
Nezávislý intelektuál, opravdu velmi, velmi tolerantní, rád posedí v kostele, nasaje atmosféru, pomedituje, s něčím nad námi porozpráví. „Víte, církev já nemusím, ta instituce mě nebere. Já ke svému kontaktu s Bohem žádné prostředníky nepotřebuji.“ Naskýtají se tedy dvě otázky: kdo je kněz a co je církev. Nuže:

KNĚZ
je pastýř, ale také služebník Božího lidu. Boží lid jsem prosím já. Nebo sousedka. Kněz není prostředníkem KONTAKTU s Bohem (to fakt není potřeba), nýbrž prostředníkem pro udělování svátostí. Sám se nepokřtíš, nepohřbíš, nevyzpovídáš. Kamarád tě vyslechne, psycholog poradí, manžel podpoří, ale holt ti tvé hříchy neodpářou. Nemají tu nadpozemskou moc, kterou knězi dává jeho svěcení, nesmazatelné znamení na duši, od apoštolů po dnešek rukama z těla na tělo, z kněze na kněze předávané.
Náš hřbitov je na Dušičky velmi oduševnělé místo. Na jednom náhrobku svítí spousty svíček. Je tam pochován kněz - Otec. Kdyby byl otcem, kolik by jich tam mohlo svítit?

CÍRKEV
Nejdřív co není: není organizací, ve které pod papežem kardinál, pod kardinálem biskup, pod biskupem farář a pod farářem obyčejný člověk, kterému to celé stojí na hlavě. Hierarchická struktura se týká kněží, aby byl pořádek. Co církev je: Tělo Kristovo. Povrch pulzuje jako chladnoucí láva. Pod ním je oslnivá, nepopsatelná bělost. Vzala jsem své děti za patičku a ve křtu je do ní namočila. (Jinak se tam nedá dostat.)

OBRÁZEK
Na kopci leží na břiše pasáček, klinká nohama. Proti němu na nebi Boží oko. Kluk do něho šťouchá prstem. Oko mu to oplácí.

S.R.O.
Nepřátelé i přátelé rádi se spikleneckým pomrkáváním tvrdí, že církev je nejlepší firma na světě. Jak jinak. Je to společnost s ručením neomezeným.

TRADICE
Katolictví prý není ničím víc. Jako by rodina vznikla oslavou narozenin. Nejdřív musí být rodina, pak může mít nějaké tradice. Ač se výzdoba, jak jde život, proměňuje, oheň v krbu je stále týž. (Samozřejmě lze být křesťanem pouze z tradice. Stejně tak ateistou.)

PAPEŽ
je tou skálou, na které stojí církev a brány pekel ji nepřemohou. Stávalo se - možná i často - v dějinách, že si někdo papežský (nebo biskupský) úřad uzmul pro sebe kvůli výhodám, které v něm viděl. Zajímavé je, že se to ví, ta neoprávněnost se nakonec nějak, nevím jak, provalí. Dogma o papežské neomylnosti, které kupodivu nejvíc leží v žaludku nekatolíkům (proč by mi mělo vadit, že u sousedů pečou bůček?) a které - to jsou paradoxy - prošlo koncilním hlasováním, je znamenitým opatřením pro zajištění kontinuity a celistvosti církve. V oblasti věrouky je pro mě papež konečná - kdo stojí nejvýš, vidí nejdál - a v ostatních je stejně omylný jako já. Do mých kompetencí nijak nezasahuje. (A stejně ho miluju.)

AKTUÁLNÍ POZNÁMKA
Svatý stolec svým trváním na nepřijatelnosti kondomu údajně podporuje šíření AIDS v chudobné Africe. Jeho středověké tmářství zřejmě nepřeje promiskuitě hladovějících. Papež není šéfem světa. Říká, jak jsou věci správně. Za nesouhlas nikomu nehrozí žádné sankce, dokonce i výsměch inkasuje častěji druhá strana. Hrozí ti akorát AIDS.

POUČENÍ:
Můžeš krást v samoobsluze, ale nenechej se chytit.

DEMOKRACIE
Nepotřebuji volit svého faráře ani biskupa. Otce si taky nevolíte, prostě je vám přidělen. Jakého máte, takového máte milovat. Kdyby můj kněz dělal něco špatného, obrátím se na jeho nadřízené. Kdyby mi nevyhovoval jako kazatel nebo zpovědník, jdu prostě do jiného kostela.

ZPOVĚĎ
Nyní svátost smíření. Přiznám se, že tohle nové pojmenování se mi zdá zbytečně líbezné. Když jsem poprvé absolvovala tuto strašnou, trapnou záležitost (podobně zubař, gynekolog), dostavil se povznášející pocit velké radosti a lehkosti. Omilostnění. Velmi brzy - asi za dva dny - byl pryč. Běžela jsem zpátky do kostela. Můj zpovědník se mě překvapeně i soucitně zeptal, co potřebuji. Chtěla jsem ke zpovědi. On se optal: „A je to vážné“? „Já nevím“, pobrekávala jsem. Vyhodil mě se slovy: „Běžte domů a bojujte. Vraťte se za měsíc.“ Tak jsem pochopila, že tato svátost není zařízení pro můj psychický komfort a kněz není psychoterapeut. Hlavním patrem jeho činnosti nejsou emoce, ale vina a odpuštění. Hlavním nástrojem je jeho svěcení, ne jeho talent.
Kapitola sama pro sebe: svatá zpověď ve filmu. Přehlídka dětinských projekcí neinformovaných autorů. V lepším případě ji prezentují jako konzultaci v maléru. Nesamostatný idiot žádá pomoc od fanatického šílence.

CELIBÁT
Jsem sobecká, chci mít kněze v celibátu. Nedovedu - či spíše naopak dovedu si moc dobře představit, jak by farností cvičila nějaká ženská nebo jak by, chudák, strádala i s dětmi (pochopitelně mnoha) nedostatkem času a soustředění svého posvátným posláním poctivě zaneprázdněného manžela. Nebo tu štvanici, když nastoupí mladý, čerstvě vysvěcený charismatický koloušek. On totiž kněz není singl. Je Kristův. Jeho pomazaný, jeho svatý. Když svýma rukama jak holubími křídly zvedá naše srdce vzhůru, jak jsem vděčná za dokonalost jeho oběti Bohu a nám, hříšnému lidu. Velká škoda, že už se farářům nelíbají ruce. Měly by se, vždyť držívají JEHO. Konečně celibát není jenom omezení, je to i výsada a ochrana. Každý déle ženatý by se čas od času rád uchýlil do kláštera a sex po pár letech, milé dámy, taky není vždycky jenom to, co se smí, ale i to, co se musí.

ŽENY
Apoštolé a první jáhnové byli jenom muži. Mě to nepobuřuje. Nemám zapotřebí být feministka, jsem femina. Já, Máří, viděla jsem jako první vzkříšeného Pána. Víc nechci.

OBRÁZEK (fotografie)
Dvojice. Vysoká štíhlá žena s vlasy na ježka, kalhotový kostým, brýle, sportovně elegantní. Drží spisovku. Vedle muž, trochu menší, copánek, kraťasy, barevná košile. Drží mimino. Asi přítel.

KOSTEL III
Vždycky mi trochu zatrne, když se v kostele chce pořádat výstava, koncert nebo nějaká jiná kulturní akce pro kulturní „veřejnost“. „Veřejnost“ obvykle neví, že svítí-li vpředu na oltáři světýlko, je tam, v tabernákulu, jako děcko v těle matky uloženo živé Tělo Kristovo. Ke své škodě chovají se jako trdla, neboť nevědí, že stojí před Bohem.

BOŽSKÁ NUDA
Kdo nevnímá ty skryté děje a tajemné významy, vidí jednotvárnost, jednostejnost, formálnost. Ti vevnitř se naopak radují nad stále stejnou krásou, upokojeni předvídatelností, kolébáni známým rytmem, ujištěni o trvalosti zaslíbení. Co tam chceš přidat, změnit, vylepšit, človíčku?
Pašije přinesou zemětřesení.

EUCHARISTIE
Důvod, proč chodím do kostela na mši svatou. Pro ten okamžik, kdy kněz zvedá nad hlavu Tělo Páně. „Toto je moje tělo, to konejte na mou památku.“ A když nás pak jako ptáčky krmí ze své ruky. Chvalte, ústa, vznešeného...

NESMRTELNÁ DUŠE
Možná je pro tebe neuvěřitelná. Stejně jako pro venkovského člověka roku raz dva (někdo to ví přesněji) muselo být neuvěřitelné auto, vždyť koně nebyli vidět. I totalitní výchovně vzdělávací brainwashing nám vsugerovával, že jde o babskou pověru. Je jen hmota a její funkce a jak pravověrný komunista, tak postmoderní filosof stojí statečně tváří v tvář vlastní konečnosti na rozdíl od nás posránků, kteří se musíme opírat o berličku iluze posmrtného života, abychom se nezhroutili. (Jogín si tu nirvánu radši odžije předem.)
Chlapeček stojí před komorou. Ví, že v ní jsou bubáci, říkali to velcí kluci ve školce. Ale on má dřevěný meč a papírovou čepici. Nebojí se ničeho.

BIŘMOVÁNÍ
Jsem uprostřed kostela mezi asi tisícem lidí. Můj biskup, starý krásný muž, přivádí na mou hlavu dary Ducha svatého. Jako kouzlem ocitám se v tom momentě uzavřená spolu s ním v bublině, kam neproniká hluk z okolí. Když odchází, bublina praská. Kouzlo zůstává.

POSLEDNÍ POMAZÁNÍ
My víme, že se teď jmenuje “pomazání nemocných”, tj. že se dá přežít. Je to velmi krásný intimní obřad, po kterém člověk voní starodávnými vůněmi, a který ho vyzbrojí klidem nebeským pro ten boj. Někdo si takový stav musí vycvičit pracným ukázňováním mysli, já jsem ho dostala zadarmo. Vydrží akorát do skončení rehabilitace. Pak se zase snaž.
Křesťanství se často přičítá, že vykradlo stará náboženství a přisvojilo si jejich prvky podle svého. Je to opačně. Peníz pod jazykem pro Charóna byl předzvěstí, příslibem toho, co přijde. (Kde by byla fantasy bez křesťanské mystiky?)

KONEC ŽIVOTA POZEMSKÉHO
Všichni jsme nasmrtjdoucí. Než vypustíme duši (jak je ten lidový jazyk trefný!), je dobré rozloučit se se všemi, požádat o odpuštění vin (každý nějaké máme) a odpustit našim viníkům, abychom odešli s čistým štítem a nezatížili své potomstvo. Od nenadálé smrti ochraňuj nás, Pane. Pokud budeš (budeme) potřebovat ošetřování, přeji ti (nám) vlídnou osobu, která nebude spěchat domů, při přebalování se nebude ošklíbat, při krmení nebude myslet na liposukci a bez bázně podrží člověka za ruku v poslední chvíli. Kde se asi berou takoví lidé? Pohřeb sám, je-li civilní, je dobrý pro pozůstalé, je-li církevní, prospěje i duši zemřelého. A pak do hospody na hostinu, tak se patří. Však se zase sejdeme.

NEBE PEKLO RÁJ
Kam tě, duše, dám? Idylicky pohádkový obraz pekla jako místa, kde je konec konců teplíčko a sranda, má jistě kontrafobický účinek a patrně i účel. Nedávno jsem pro ně našla modernější (i pravdě podobnější) :

OBRÁZEK
Solárko forever! (reklamní leták)
(horko, žízeň, samota)

NÁBOŽENSTVÍ
Idea = myšlenka. Náboženství není ideologií, ačkoli nějaké myšlenky ho jistojistě doprovázejí. (Ideologie často jako náhražka náboženství sloužívají - od komunismu k ochraně přírody.) Náboženství, jak ostatně napovídá samo to slovo, je o VZTAHU k Bohu, o tvém vztahu k Bohu, ale jelikož vztah je mezi dvěma, taky o vztahu Boha k tobě. Všechna velká světová náboženství (to si nastuduj) ho nějak definují. To ale neznamená, že jsou stejná nebo volně zaměnitelná. Takové klišé svědčí o malé duševní námaze. Náboženství jsou tak rozdílná, jak odlišní jsou jejich zakladatelé a jak nesmírně různé byly jejich životy. Každé člověka formuje jinak, jak je dnes docela dobře vidět. Mě zajímá jen to, které má Krista. Jen to je pro mě dost dobré.

CÍRKVE
Když jsem opustila mimokřesťanské zdroje a začala se pídit po křesťanských, zjistila jsem zajímavé věci. Kupříkladu a namátkou: hlavním důvodem vzniku východních církví byl nesouhlas s papežstvím. Proto je jich víc a každá má svého národního patriarchu, svého Petříka na skalce. Malý, ale náš. Protestanti se od katolíků na protest proti zlořádům oddělili přibližně před půl tisíciletím a od té doby se nepřestali oddělovat. Každou chvíli si někdo kdokoli založí nějakou další „křesťanskou“ „církev“, ve které pak požívá takové neomylnosti jako u nás papež s tím rozdílem, že naši svatí otcové se přece jenom střídají, když čas od času některý umře. Tyto spolky nevěří ve zpřítomnění Krista v Eucharistii, ani to neumí. (Můj komentář k tomu: když říká, že to je jeho tělo, tak to JE jeho tělo. Jaképak kolem toho diskuse.) Jednu evropskou církev si pořídil sám pan král kvůli svým potížím s manželkami. V našem malém českém rybníčku existuje církev s názvem již neexistujícího státu, která při svém vzniku křtila - to byste nevěřili - „Ve jménu republiky“! (To zní skoro jako pomluva.) Nepochybuji, že v těchto církvích jsou i šlechetní lidé s čistou a nádhernou vírou a ryzím charakterem. Možná si nemuseli zodpovídat takové otázky jako já, nebo nechtějí zklamat své otce a pohoršit bratry.
K mému překvapení

KATOLICKÁ
znamená všeobecná. Toto pojmenování poprvé použil Ignác z Antiochie v prvním století našeho letopočtu.

EKUMENICKÁ
já nejsem. Taky mám právo na svůj názor.

SEKTY
Nemá smysl opisovat tady definici z naučného slovníku. Ony se samozřejmě Sekta nikdy nejmenují a nikdy se za ni nepovažují. Ty si dej pozor hlavně na snahu kontrolovat tvůj osobní život, volný čas a finance. Sektářská mentalita, fanatická, elitářská a netolerantní, se ovšem vyskytuje všude. Jen v některých partách nenajdeš nic jiného.

MANY MANY MANY
Peníze v kostele. Přímo prekérní otázka. Do zbožného vytržení vám ministrantík pod nosem zatřese pokladničkou. Mám pro tebe čtyři dobré zprávy: vybírá se jenom v přesně vymezeném čase, účel je vždy oznámen, dáváš, kolik chceš a nikdo tě nekontroluje (ani nepochválí). Duchovno a hmotno patří k sobě.

MODLITBA
(ORA ET LABORA)
Jako člověk aktivní až aktivistický jsem dlouho nechápala, proč se místo modlení nedělá něco užitečného. K čemu drmolení naučených, kýmsi předepsaných říkanek? (Labora bez ora.) (Někteří zas mají ora bez labora.) (Jiní pravda ani ora, ani labora.) Dnes vnímám modlitbu spíš jako obrácení zraku směrem. Mou nejlepší mantrou je Zdrávas (ostatní je důvěrné). Půst taky není marný a může mít mnohem zajímavější důvody, než je jarní očista těla, pár kil dolů nebo asketické odpoutání od tělesné přízemnosti.

OBRÁZEK
Proti sobě klečí dvě jeptišky. Mezi sebou drží růženec, v něm je celá zeměkoule.

PANNA MARIA
Skoro bez výjimky je tento „kult“ na katolictví kritizován. Přitom i Mistr Jan Hus byl jejím ctitelem. Neříkám, že to někteří lidé nepřehánějí. Na druhou stranu nikdo tě nenutí, abys navštěvoval mariánské poutě a zdobil sošky krajkami. Můžeš klidně sedět ve studovně a bádat v Tomáši Akvinském. Také se nám vyčítá, že osoba Panny Marie není dost biblická, že je jaksi přidaná, okolorovaná, zbožštěná. Jenže ona existovala, narodil-li se Ježíš jako člověk a Písmo svaté ji dostatečně, i když ne podrobně, výslovně zmiňuje. A k těm obrázkům, které z ní údajně dělají bohyni: když máš matku nebo ženu na fotce nebo na obraze, ten máš doma na poličce, znamená to snad, propána, že miluješ tu fotku? Leda bys byl fetišista, pitomečku.

OBRAZ
Před chudou, krásnou dívkou klečí ctný rytíř v plné zbroji. Sklání hlavu.

ANDĚLÉ
Na nich mě baví, že je máme, a že o tom vím. Taky´s možná jako malý hleděl při usínání u babičky na reprodukci ve zlatém rámu, na níž spanilý anděl převádí zbloudilé dětičky přes úzkou lávku nad propastí. Kýč ještě neznamená, že to není pravda.

OBRÁZEK
Východ slunce z kalendáře Krásy přírody

SVATÍ
Dej si někdy k ranní kávě pár stránek z Roku se svatými. Budeš rád, že někde nevisíš hlavou dolů, hrdý na ty, kteří to vydrželi a nadšený pro Boha. To je úkol svatých přes věky.

STARÝ ZÁKON
Znát Starý zákon, kořen křesťanství, je víc než užitečné. Uvidíš, jak se Hospodin, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, mořil se svým lidem, zjistíš, kolik přirovnání, Přísloví a ustálených slovních obratů používáš, aniž bys věděl, odkud pocházejí. Najdeš zde tragédii, poezii, thriller, road movie, love story, erotiku i účetní uzávěrku. Spoustu hollywoodských scénářů. Nauč se zpaměti desatero.

NOVÝ ZÁKON
Ten už je o Něm. Dobrá zpráva o Jeho příchodu. O tom, co to znamená být křesťanem, proč jím být a jaký nárok to na tebe klade. Rádo se říkává, že Bible obsahuje zdůvodnění pro cokoli. Není to pravda. Nový zákon nikde povolení k zabíjení nebo loupežení nedává. Miluj své nepřátele, jak prosté! Dodnes není potřeba opravit čárku. Já jsem perfekcionista, mně se to tak líbí. Nauč se Otče náš.

JAK ČÍST POPRVÉ PÍSMO SVATÉ (nepovinná didaktická poznámka)
Je dobré mít pravidelný čas a stejné místo. Já mám místa dvě, na jednom se lépe soustředím, na druhém se mi lépe sní. Líbil by se mi čtecí stoleček. Nejdřív přečti ze Starého zákona Genesis a Exodus, abys věděl, jak to začalo. Pak z Nového zákona Evangelia a Skutky apoštolů, kde je pokračování. Tak máš první snímek. Následně si pořiď tři hezké záložky. První dej na začátek Starého zákona, druhou přibližně tam, kde začínají jména (Proroci) a třetí na začátek Nového zákona. Čti pak na třech místech současně, zhruba stejným tempem. Můžeš použít různé druhy čtení: soustředěné studijní, rychlé informativní (obzvlášť tam, kde jsou výčty), rozjímavé, něco můžeš prozpěvovat. Nezapírám, jsem bývalá učitelka. Readingteacher. Nezapomeň si umýt ruce.

MANŽELSTVÍ PO KATOLICKU
Co si budem namlouvat, někdy je to válka. Žádné ano maminko, jak myslíš tatínku. Je ale nerozlučitelné, protože tak jsme slíbili, naivní a nezkušení, a jsou na to svědci včetně Nejvyššího. Kdo to vydrží, nerezignuje, nevzdá, neuteče, nezradí svoje mládí, obdrží odměnu (viz dále). Stáří bude dobré, ale musí se to vypracovat.

ODBOČKA: INSTITUCE
To slovo se považuje téměř za nadávku. Musím se ho e si tyto dvě kategorie navzájem nepřejí je častý předsudek dokonce i v kATOLICKÝCG yž se zanoříte pod povrch, zaplaví vás opojzastat. Instituce je forma nutná pro realizaci obsahu. To je ten domeček, ve kterém to bydlí.
Manželství je instituce. Tím mě převyšuje, je to víc než já nebo ty. To dítě si to zaslouží.
Rozhodně bych neprodýchala nějaké paralelní manželky. Tak malé sebevědomí nemám.

OBRÁZEK
Nad propastí je uvázané lano. Na něm visí ženich a nevěsta. Lano na druhé straně drží kámen s nápisem: DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ.
Jestli jsi moje děcko, tak následující odstavec nečti.

KATOLICKÝ SEX
Je pravda, že jsem moralistka. Čím jiným být na stará kolena. Nebe si těla váží a o nic tě nepřipraví. Nejdřív přijmi pravidla, pak přijde extáze. Snadno, bez viagry, bez diety a bez starosti. Nevěry se nebojím, to jinde není.
Tys to četl, já jsem to viděla!

MATKA PŘÍRODA
Dodává na tebe součástky. (Napadá tě, kde je vzala?) Jestli věříš, že ses náhodou vysrážel z koacervátních kapének v primární polévce prvohorního moře a pak mutoval, mutoval, až jsi domutoval do dneška a na závěr sis jako bonus vyluhoval svědomí, je tvoje víra absurdnější než moje. Co je proti takovému zázraku neposkvrněné početí!

OBRÁZEK (jak ze Stvoření světa)
Na rýsovacím prkně linkuje Hospodin Mendělejevovu periodickou tabulku prvků.

REINKARNACE
Řeknu ti tajemství: minulé životy nejsou. V některých situacích či za jistých okolností jsme, my lidé, schopni zažít fragmenty jiných osudů, zvláště dramatických, a cítit je jako autentické, zevnitř. Myslím, že takové fleše založily víru v jiné životy, a já takovou víru vidím jako omezující a pohodlnou současně. Pohodlnou v tom, že nemusíš udělat dnes, co odložíš na zítra nebo na nikdy. Omezující v pochopení té nádherné, nezaměnitelné jedinečnosti tvé osoby, tvé individuální duše, která je partnerem samotného Stvořitele, originální, nepřenosná, vzácná. Bůh má pro tebe jméno, to nejněžnější, jaké si dovedeš představit, to, při kterém se ti zatají dech. Nevymění tě za žábu.
Drž se svého svědomí, svobodně bádej a nikomu při tom neubližuj (ani sám sobě).

ČEMU SLOUŽÍŠ
Zdravý životní styl, štíhlá linie, prosperita firmy, vzdělání potomků, udržitelný rozvoj, alternativní něco, dopravní infrastruktura, pořádek v domě, klid v rodině... Co kladeš ve svém životě nejvýš, pro co pracuješ a na co myslíš, tomu dej velké písmeno. To je tvůj Bůh.

OBRÁZEK
Žena klečí nábožně před oltářem. Svíčky, květiny, vonné tyčinky. Uprostřed kniha „Dělená strava“.
Jsem římská katolička. Kostelní okno. Nechtěla jsem, všechno jenom to ne. Bůh si mě upytlačil. Nevznešené heslo mého zaslíbení je - „No tak teda jo!“. (Třeba by to latinsky vypadalo lépe.) Kým jsem začala, tím končím. Ten, kdo mě uchvátil, je Ježíš Kristus ukřižovaný.

Amen.