Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Rubrika: Literatura – Pohlazení
Ta lavička tam byla zcela opuštěná. A přesto z ní byl ten nejkrásnější výhled do kraje. Často jsem tam spočíval a jen tak pozoroval daleký i blízký obzor. V létě jsem viděl zářící slunce nad zelenými kopci, v zimě bílou oblohu a pod ní kopec plný života, na kterém vždy sáňkovaly tucty dětí. To místo jsem miloval. ![]() Častokrát jsem tam sedával, když jsem šel do vesnice. Lavička byla mezi ní a domkem, ve kterém jsem žil, a tak jsem na ní v půlce cesty vždy odpočíval, aniž bych to nějak potřeboval, a pak pokračoval dále. Tenkrát, když jsem tam zase seděl a rozjímal, viděl jsem jít někoho kolem. Byl to děda, jehož tvář jsem znal z vesničky. Ale nikdy jsem neviděl, že by se vydal mimo ni. A měl kolo! Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený. Lekl jsem se. Kolem lavičky bylo několik keřů, a tak jsem je začal dychtivě prohledávat. Všude jsem se rozhlížel, volal jsem. Ale nikde nikdo. V tu chvíli napadlo mě, že děda možná do vesnice šel a na kolo zapomněl. Jenže od lavičky vedly tři cesty, kterými se dalo k vísce dojít. Inu, popadl jsem kolo a svištěl jsem na něm po jedné z nich. ![]() Toho, že dělám dobrý skutek, jsem se ujal opravdu náležitě. Jako na poplach jsem zvonil u dědova domu, abych mu vrátil kolo. Ven vyšla stará babička. „Proboha, kde je Josífek!“ vyděsila se postarší žena, když viděla, že jsem za ní přišel s osamoceným kolem a bez manžela. „On… on není doma?“ byl jsem ve stejném šoku jako ona. „Od rána se nevrátil!“ babička byla v silných rozpacích. Znovu jsem zavřel branku, do které jsem chtěl vstoupit. Vyhoupl jsem se na kolo, opřel se do pedálů a vyrazil jsem dědu hledat. Bez přemýšlení, kterou ze tří cest mám k lavičce jet, vydal jsem se tou, která vedla přímo přede mnou. V okamžiku, kdy jsem přijel k lavičce, jsem našel dědu, který poběhával kolem ní i okolních keřů a kolo hledal. Zacinkal jsem na něj zvonkem, který dobře znal. Otočil se ke mně a zhluboka si vydechl. V tu chvíli možná zapomněl na všechny bolesti, pod kterými mu těžknou nohy, a běžel ke kolu. Představil jsem si, jak mu musí bít srdce. Byl jsem rád, že se vše vyřešilo. ![]() Vydechl jsem a vydal se poklidnou chůzí směrem k domovu. Když počítám tam a sem za dva, od města k lavičce jsem šel a jel čtyřikrát. A to ani nepřihlížím k tomu, abych se k ní a od ní vůbec dostal. Byl jsem vyčerpaný. Ale všechno to běhání stálo za to. Z dnešního dne jsem si odnesl jedno zajímavé poučení. A přivedly mne k němu doslova “vlastní kroky“. Zjistil jsem, že ne každý dobrý skutek, i když se tak tváří, dobrým skutkem skutečně je. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Pilgrová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 10. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
Ivan Rössler |
![]() |
Rudolf Křesťan |
![]() |
JUDr. Ivo Jahelka |
![]() |
Milan Lasica |
![]() |
Ladislav Gerendáš |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Helena Štáchová |