Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Rubrika: Literatura – Pohlazení
Ta lavička tam byla zcela opuštěná. A přesto z ní byl ten nejkrásnější výhled do kraje. Často jsem tam spočíval a jen tak pozoroval daleký i blízký obzor. V létě jsem viděl zářící slunce nad zelenými kopci, v zimě bílou oblohu a pod ní kopec plný života, na kterém vždy sáňkovaly tucty dětí. To místo jsem miloval.  Častokrát jsem tam sedával, když jsem šel do vesnice. Lavička byla mezi ní a domkem, ve kterém jsem žil, a tak jsem na ní v půlce cesty vždy odpočíval, aniž bych to nějak potřeboval, a pak pokračoval dále. Tenkrát, když jsem tam zase seděl a rozjímal, viděl jsem jít někoho kolem. Byl to děda, jehož tvář jsem znal z vesničky. Ale nikdy jsem neviděl, že by se vydal mimo ni. A měl kolo! Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený. Lekl jsem se. Kolem lavičky bylo několik keřů, a tak jsem je začal dychtivě prohledávat. Všude jsem se rozhlížel, volal jsem. Ale nikde nikdo. V tu chvíli napadlo mě, že děda možná do vesnice šel a na kolo zapomněl. Jenže od lavičky vedly tři cesty, kterými se dalo k vísce dojít. Inu, popadl jsem kolo a svištěl jsem na něm po jedné z nich. A přitom, jak mi vítr šlehal do obličeje, jsem se rozpomněl, že mi maminka kdysi říkala o dědovi, který bydlí dva domy od nich. A protože po celé ty roky stále nosil stejnou čepičku, řekl jsem si, že to musí být určitě on. Toho, že dělám dobrý skutek, jsem se ujal opravdu náležitě. Jako na poplach jsem zvonil u dědova domu, abych mu vrátil kolo. Ven vyšla stará babička. „Proboha, kde je Josífek!“ vyděsila se postarší žena, když viděla, že jsem za ní přišel s osamoceným kolem a bez manžela. „On… on není doma?“ byl jsem ve stejném šoku jako ona. „Od rána se nevrátil!“ babička byla v silných rozpacích. Znovu jsem zavřel branku, do které jsem chtěl vstoupit. Vyhoupl jsem se na kolo, opřel se do pedálů a vyrazil jsem dědu hledat. Bez přemýšlení, kterou ze tří cest mám k lavičce jet, vydal jsem se tou, která vedla přímo přede mnou. V okamžiku, kdy jsem přijel k lavičce, jsem našel dědu, který poběhával kolem ní i okolních keřů a kolo hledal. Zacinkal jsem na něj zvonkem, který dobře znal. Otočil se ke mně a zhluboka si vydechl. V tu chvíli možná zapomněl na všechny bolesti, pod kterými mu těžknou nohy, a běžel ke kolu. Představil jsem si, jak mu musí bít srdce. Byl jsem rád, že se vše vyřešilo. Za svoji chybu jsem se mu omluvil. On nad tím mávl rukou a zase ujel. Už tak jsem narušil jeho časový harmonogram. Když je člověk v důchodu, má času hodně i málo. A nejen proto používá kolo. On nad tím mávl rukou, ale mně to bylo líto. Věděl jsem, že beznaděj, že by zpět sám nedošel, je mnohem horší, než ztráta jakékoliv věci. Vydechl jsem a vydal se poklidnou chůzí směrem k domovu. Když počítám tam a sem za dva, od města k lavičce jsem šel a jel čtyřikrát. A to ani nepřihlížím k tomu, abych se k ní a od ní vůbec dostal. Byl jsem vyčerpaný. Ale všechno to běhání stálo za to. Z dnešního dne jsem si odnesl jedno zajímavé poučení. A přivedly mne k němu doslova “vlastní kroky“. Zjistil jsem, že ne každý dobrý skutek, i když se tak tváří, dobrým skutkem skutečně je. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Pilgrová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 10. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Stanislav Motl |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ivo Šmoldas |