Marta Urbanová: New York

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Sedím v hale hotelu Pensylvania na rohu 7th Avenue a 33 Street na Manhattanu v srdci New Yorku. Hotel má 22 poschodí a 1700 pokojů. Když tak počítám: tři a půl tisíce postelí. Jedno naše malé město. V hale je mraveniště. Vchodové dveře se netrhnou. Dvě řady výtahů se nezastaví. Permanentně jsou všechny v provozu.
Kufry všech barev a velikostí stojí na podlaze a čekají. Hloučky sedí v pohovkách, další stojí a hovoří. Jako v Babylonské věži šumí kolem změť jazyků. Všude kolem mne mladí lidé.
Mimoděk si vzpomenu na sebe v jejich letech. Svět byl pro nás maličký, jak nám prostor seskřípli na Jaltské konferenci. Že někdy budu pár vteřin stát před Dakotou, přesně na tom místě, kde zastřelili Johna Lenonna, to by někdo musel nechat křápnout slunce na zem, abych mu tenkrát uvěřila, pomyslela jsem si.
Taky jsem si vzpomněla na ten malý prostor, kde stála dvojčata. Na tu stařičkou dvojici manželů z Brna, kteří z důchodu tolik šetřili, aby se na 4 dny podívali do města svých snů. A teď vidí tohle. Prázdné místo, které způsobili dva sebevrazi. S jakou láskou je vychovávala matka? To už s tím úmyslem jim otec platil prestižní školy? Jedna nesmyslná otázka za druhou mi procházela hlavou, aniž by přišla odněkud odpověď. Vím, že nepřijde.

Obrátila jsem na pozitivní stránku - k Soše svobody, k níž jsme včera připlouvali. Bylo silně větrno a mraky zatáhly oponu nad městem. A já ji v tom větru vyhlížela, symbol Ameriky alsaského sochaře Bartholdiho, ale ona stále nikde. Až najednou jako by vystoupila z vln. Stála přede mnou vysoká v deštivých mracích s gestem bohyně. Skutečná a majestátní. Dar Francie k 100. výročí vyhlášení americké nezávislosti, který Američané přijali s rozpaky.

Čekám na spolubydlící. Někde na ulici si vypaluje zobáček.
A k cigaretě potřebuje kávu. Velký kelímek kávy s brčkem z kiosku odnaproti. Čekám na ni, neboť vyrazíme na Empire State Bilding a poté na Times Square.
Z mého rozjímání mě vytrhl bílý klobouk. Kormidloval jak lodička v davu od výtahu. Ten klobouk bych poznala mezi tisíci. Letní klobouk lemovaný zelenou stužkou. Přešel kolem mne do zadní části haly a tam ho zastavil hlouček turistů. Okamžitě jsem vstala a váhavě se k němu přibližovala. Pozná mě? Jak mě spatřil, objevil se v jeho tváři úžas s úsměvem a vyrazil ke mně.
„Martičko, kde se tady berete?“
Málem jsme si padli do náručí, ale nepadli.
Sotva jsme si vyměnili tři věty, někdo z jeho skupiny k němu přišel s dotazem.
Počkala jsem, až to vyřídí a on se ke mně hned obrátil s radostí v hlase: „Vracíte se domů, nebo máte namířeno na Floridu?“
„Ne jedu ještě jednou na západ.“
„Promiňte...“ přerušil nás další z jeho cestujících.
Omluvila jsem se a chtěla odejít.
„Ne, ne, ještě počkejte.“
Ustoupila jsem pár kroků a čekala jsem. Ale po chvíli jsem poznala, že není pro důvěrný rozhovor žádný prostor. Čekali na něj další z jeho skupiny. Rozloučili jsme se s tím, že se zítra ještě uvidíme.
Byl to Ivánek, náš loňský průvodce po západě. A zítra jsme se skutečně setkali. Seděli jsme v hotelu na pohovce a najednou to byl jiný Ivánek. Najednou kouzlo loňského prožitku bylo pryč. Rozloučili jsme se srdečně, ale políbení na obě tváře se tentokrát nekonalo. Zůstal ve mně smutek, ne z toho, že jsme se rozešli, ale proto, že jasné barvy loňského obrázku jako by někdo setřel nebo na ně padl prach. To se stává, když se lidé vracejí na místo, kde jim bylo dobře.

Na Empire State Building, který má 102 poschodí a víc než 40 let byl nejvyšší budovou světa, jsme vyjeli v podvečer. Jeli jsme jedním ze 62 výtahů a cesta do 86 patra trvá minutu. Bylo větrno. Pod námi Manhattan, ostrov široký 3,5 km a dlouhý 22 km. Pohybovali jsme se po ochozu a cvakali fotoaparáty, jako bychom se nemohli té krásy dole nabažit.
Spleť mrakodrapů, ulic a mezi tím tok řeky a v dohledu zelený obdélník Central parku.
Tu vedle mne stál muž, který ke mně začal mluvit, jako bychom se bůhvíjak znali. Pohlédla jsem mu do obličeje. Krásná, příjemná tvář a obracela se přímo na mě.
Chtěla jsem uvést na správnou míru, že se nemůžeme znát, že jsem z Evropy. Ale on nejevil překvapení a hovořil dál. Rozuměla jsem každému desátému slovu a přitakávala jsem. Stále se mně díval do očí a do mne se přelévala jeho upřímnost, jakoby radost ze shledání. Zůstala jsem na místě, i když kolem přecházel zástup lidí a bylo mi v jeho přítomnosti dobře. Když jsme tak proti sobě stáli a on hovořil, nevím jak dlouho, tu k němu přistoupil mladík a řekl mu, aby už šel. Muž slyšel, ale nereagoval. Hovořil dál. Jen ke mně. Mladík ho vzal za paži a vracel do reality. Otočila jsem ke k němu. On vezl na invalidním vozíku ženu. Asi svou matku. Pochopila jsem výjimečnou chvíli jeho otce a rozloučili jsme se. Dolů už jsme si nesli každý sám vůni své květiny, kterou potkáváme jednou za několik let.

Když jsme se vrátili na 7th Avenue, vydali jsme se k Times Square. Na křižovatku mezi Broadwayí, Sedmou Avenue a na ni kolmou 42 Str.
Na přelomu roku 1904-1905 zde započala tradice silvestrovských oslav. Times Square je místo, kam se na Silvestra sjíždí okolo milionu lidí z celého světa. Ti lidé si zde od odpoledních hodin kupují fancy čepice, brýle, konfety a neuvěřitelně se radují. Minutu před půlnocí je spuštěna Koule času, poté je po celém náměstí rozhozena tuna konfet a vypuštěno přes 10 tisíc balónků.
Kolem nás hýřilo stovky barevných reklam, neonů a obrazovek. Po zdech všech mrakodrapů tryskala světla až do nebe, měnila se, blikala. Živé třpytky reklam nás chytaly na udičky. Nemohla jsem se vynadívat. Cítila jsem se jako ve snu, v učiněném ráji. Po sporých mlčících lampách našeho městečka doma jsem naplno vstřebávala tuhle živou atmosféru, krásu a teplo. Davy šťastných a rozesmátých lidí v ulicích. Když jsme procházeli, téměř jsme se dotýkali. Každý kráčel co noha nohu mine, nesl si úsměv v tváři a rozdával. Musela jsem se zastavit na kraji chodníku a vychutnat si to v klidu. Stála jsem u stěny budovy, u obrazu Times Square, na Manhattanu v New Yorku pozdě večer. Tolik reklam, tolik lidí v ulicích, tolik šťastných tváří podbarvených smíchem a rozličným tokem řeči.
Město, které nikdy nespí. Takhle si představuji život. To není čekání na smrt někde v pustině, pomyslela jsem si, když vtom jsem zahlédla koutkem oka, že dívčina odvedle ke mně natahuje ruku. Pocítila jsem na okamžik vděčnost za tak vstřícné gesto. Když se mne ruka dotkla, podívala jsem se a zděšeně jsem vykřikla. Nebyla to dívčí ruka, ale hlava velkého žlutého hada, kterého měla dívčina kolem krku a měla co dělat, aby to těžké tělo udržela na svých rukou. Když jsem vykřikla, předala ho se smíchem svému příteli. Ustoupila jsem krok stranou a jak jinak, úsměv jsem jí oplatila.

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 08. 2009.