Marta Urbanová: Zdalipak tam budou gobelíny?

Rubrika: Literatura – Povídky

Toho léta byla Praha jako by jí pustil žilou. Pěší zóna zela prázdnotou, lavičky v parcích opuštěné, telefonní linky hluché. Nikdo si netoužil sjednat schůzku, zajít do kavárny či bloumat ulicemi nazdařbůh. Město se vylidnilo, nejezdily tramvaje. Parkoviště zela prázdnotou. Na Karlově mostě nebylo človíčka a ve vikýřích na Malé Straně ani micka. Okna měla stažené žaluzie, střechy žhnuly jak rozpálené měďáky. Kam se podíval, tekl asfalt, pukala dlažba a kašnám šlo o vodu. Domy ani věže nevrhaly stíny a městské plovárny dospěly k vysokému stupni těhotenství.
V jednom z domů na Malostranském náměstí, přímo pod střechou, je zastrčené pracoviště Národní galerie. Opravují se tam gobelíny.
Už dnes, pomyslela si, ale neřekla. Odtrhla pohled z malostranských střech, odvrátila oči od oken před sebou a vedla jehlu bludištěm osnov.
Za jehlou šla nit, temně modrá barva štepovala lísteček pomerančovníku, kopírovala jej, prošívala, aby výjev byl jasný, aby stromy neoblévalo světlo a ty nevrhaly matoucí stíny. Nepromluvila proto, že i děvčata kolem mlčela.
Mohlo být padesát ve stínu, mohl vysychat i hlas. Šestnácté století si potrpělo na gobelíny. Tuhle tapisérii nejvíc poničil čas. Inventurní číslo šest set šestnáct, „Verdura se lvem a kozlíkem“, harmonický souzvuk různých odstínů téže barvy. Pomerančovníky mají v tom žáru nádech svěžesti a stinného loubí. Jehla v dívčích prstech vytkává, vyprošívá v souladu s původním obrazem a tónem. Zaceluje trhlinky a rány, svazuje osnovu útkem, ale myšlenky nespoutá.

Na kluky jsem dosud měla smůlu jako moje teta na manžely. Má třetího a opět s ním spěje k rozvodu. On zavinil autohavárii a jí v nemocnici slezly vlasy. Našel si milenku. Když se teta po čase znovu opeřila, podala žádost o rozvod. Úplně ji chápu, protože jsem četla, že mozkový impuls lásky patří k nejslabším.
Je mi třiadvacet a ten impuls dobře znám. Jsem laděná stejně jako teta a musím tomu čelit. Kdyby teta měla řidičák, mohla sedět za volantem ona a ženská si kvůli pleši milence nehledá. Nebudu ji kopírovat za žádnou cenu. Už na sobě pracuji. A začíná se mi dařit.

Dnes jsem pozvaná do divadla. Jímá mě strach, kam mě to pozval. Chvěji se obavou, že to nezvládnu, že s ním odletím a už se nevrátím. Že zůstanu viset v prostoru. Chvěji se a zároveň se zalykám štěstím. Buší mi srdce, když na to pomyslím, buší a nedá se utišit. Je to od toho mladíka odvaha pozvat mě do divadla právě tam.

Tají se jí dech a oči se vrátí k prstům. Bojový postoj má navrch, což stvrzuje i tenhle gobelín. Kozlíkova přední kopyta roztrhnou vzduch! Stojí sám proti králi zvířat, tyčí se na zadních a v jeho postoji jsou úmysly jaguára. Výbojný kozlík. Rohatý protagonista! O lva, ležícího s vyplazeným jazykem pod palbou útočných kopýtek, jako by tu ani nešlo.
Tím, že je gobelín natočený na rámu, viděla jsem kozlíka před půl rokem, ale ne a ne mi sejít z mysli. Pták vedle s krkem jak paragraf taky žasne. Jak jinak by si tu záměnu srovnal v hlavě? Přihlížejícího, zřejmě pelikána, vytkává Klára. Musím se jí zeptat, co je to za ptáka. Ale ona je už pryč.

Podívala se na hodinky. Před chvílí padla. Děvčata už odešla. Přikryla gobelín a vyběhla za nimi, verandou na dřevěné schodiště a dolů do průjezdu. Vyšla z masivních zdí šestnáctého století rovnou do dvaadvacátého. Na chodníku ji sežehl žár, na Valdštejnském náměstí se už chovala jako suchý list. Málem se srolovala žárem, padla na dlažbu a zůstala ležet bez hnutí.
Vzchopila se, když pomyslela na toho rytíře, kterého nedávno potkala za záhadných okolností. On jí o sobě neřekl téměř nic, a ona se mu vyzpovídala do puntíku. Zřejmě pod silou jeho osobnosti.
Nevím, čím to je, že na mě tak působíte, řekl jí hned na první schůzce.
Asi to bude tím šestnáctým stoletím, zasmála se, těmi gobelíny.
Asi, přikývl a u toho zůstali.
Od rána na něho myslela, na toho podivína, který ji pozval do divadla. Když to pozvání vyslovil, málem ztratila půdu pod nohama. Musel ji zachytit. Dvakrát se zeptala, než pochopila, kam ji zve. Když pochopila, hladila si na rukou husí kůži, aby si toho nevšiml a jako v transu přikývla.
To budou holky koukat. Ještě žádná v tom divadle nebyla. Jen si o něm vyprávěly a fantazírovaly jako o bájném snu. Jako o něčem neskutečném, vzdáleném. Nedostižném.
Ona sama od někoho slyšela, že se tam lidi musí něčeho zachytit, aby neomdleli krásou. Mluvili o zlatu, o rudém sametu, o všem co dýchá přepychem. Zdalipak tam budou gobelíny? A zemská přitažlivost?
Teď honem domů, vykoupat se, hodit na sebe zbrusu novou róbu a čekat před domem.

Ať se roztavím, pomyslela si, když stála dobrou čtvrthodinu na tom žáru. Přišla dřív ze strachu, aby nemusel čekat on. Za takové pozvání by mu měla líbat ruce. Asi to se mnou myslí vážně, zatetelila se. Asi ano.
Přijel taxíkem. Posadila se k němu dozadu, do chládku. Byla napjatá očekáváním a svírala kabelku.
Taxíkář jel rozteklým asfaltem. Mířil za město, k odpalovací rampě.
Mladík mlčel a ona také mlčela. Nedívali se na sebe, jen dopředu. Taxíkář se věnoval řízení. Dva protikladné póly na zadních sedadlech vzdorovaly napětí. Ona se začala chvět. Cítila, že se jeho ruka přibližuje k její. Trnula vzrušením. Vyšla mu maličko vstříc tím, že ruku neodtáhla a nejen proto, že ještě nikdy nebyla na Měsíci.

Foto převzato ze stránek © www.lemuriatv.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 07. 2009.