Jan Jurek: Víkend

Rubrika: Literatura – Povídky

Měl ji tak blízko jako nikoho předtím. Ani netušil, jaké to je.

Když přijel, dal jí pusu na přivítanou a nechal se odvést na pokoj.
- Jeden pro nás oba, nevadí ti to?, zeptala se. Bez váhání a náznaku rozpaků odpověděl, že nevadí. Byla ráda. Neznala ho ještě tak dobře, aby si mohla být jistá, že to chce. Být s ní v jednom pokoji celé dva dny na starobylé usedlosti uprostřed zámeckého parku. Odložil si své věci a řekl, že by se rád na chvíli prošel. Jana souhlasila a jen co opustili pokoj, chytil ji poprvé za ruku. Krásný pocit, se kterým si téměř nevěděl rady. Vůbec netušil, kam až s tak snadno vzbuzenou touhou může zajít.

Pátek večer. On a ona seděli na zahradě obehnané starou vysokou kamennou zdí. Všude byl naprostý klid a ticho. Tak sami spolu ještě nikdy dříve nebyli. Mluvili o všem, už ten první večer jí řekl o sobě víc než komukoliv jinému mimo okruh své nejbližší rodiny.

Krátce po půlnoci přišli na pokoj. Jana po malém váhání položila otázku, jejíž odpovědi z úst Mikyho se bála.
- Můžeš spát tady sám /ukázala na samostatnou válendu pod oknem/ nebo tady se mnou /ukázala na dvojlůžkovou postel v rohu místnosti/.
Věděl hned, co chce, a beze slova pomohl Janě s roztažením prostěradla.
Když si lehli, přivinul si Janu k sobě a s nečekanou bezprostředností zacházeli stále dál.
- Bojím se, řekl Miky.
- Já taky, usmála se a políbila Mikyho jemně na tvář.
- Ještě sem to nedělal. Jsi první. /Možná mu neuvěří. Něco takového přece není v jeho čtyřiatřiceti letech normální, pomyslel si./
- Nemusíš, jestli nechceš. Mně to takhle stačí.
Hladil ji dlaní po vlasech, políbil ji na rameno, pak na tvář, až se pomalu přiblížil k jejím rtům. Zdálo se, že není cesty zpátky, leda že by utekl a už se nevrátil. Ale něco takového v úmyslu neměl. A tak se to stalo, protože to chtěl, protože nedokázal odolat.

Celou noc nemohl usnout. Ani Jana nespala. Leželi vedle sebe a přemýšleli o tom, co bude dál. Všechno se seběhlo tak rychle, celý jejich vztah měl nečekaně rychlý spád.

Druhý den ráno seděli v zámecké zahradě, drželi se za ruku a mlčky se dívali jeden druhému do očí. V těch pohledech bylo něco naléhavého. Byla v nich sdělení, která nešla vyslovit. Slova ztrácela smysl. V tichu nalézali jeden druhého.
Vstali a šli se projít. Za celou dobu se nepustili, snad že se oba báli, aby ten druhý neutekl, aby ani jednu malou chvíli nebyl ten druhý sám. V tom smutku z lásky, který je pohltil a jemuž se nebylo možné bránit. Oba už měli leccos za sebou, měli strach z toho, co přijde.
- Nebude to jednoduché, řekl jí Miky.
- Já vím, odpověděla a ve stoje Mikyho objala.
- Miluju tě, řekla a tvář si přitiskla na jeho hruď, aby tím zadržela pláč, který se dral na povrch.

Hladil jí prsty u rukou, otáčel jejím zlatým prstýnkem, přejížděl její drobné nehty svými silnými zdánlivě nateklými prsty, za něž se vždycky trochu styděl. Povídali si a smáli se, byla v tom všem nečekaná spontánnost, radost, klid a pohoda. Nenechal ji odpočinout a nenechal odpočinout ani sebe, od toho přívalu emocí, jimž každý po svém podléhal, utíkal od nich a zase se k nim vracel, protože už bez nich nedokázal být. Bylo to jako droga, kterou si nešlo odepřít.

Druhá noc. Milovali se a pak spali až do rána. Byl vzhůru dříve než ona. Díval se na ni. Viděl únavu a starosti, zatajené utrpení, které skrývá před světem a snad i před ním … dusil ho ten pocit bezmoci a strachu. Když konečně otevřela oči, beze slova se na něj usmála a přivinula se k němu. Chtělo se mu tolik věcí a přitom jen nečinně ležel a díval se do stropu. Srdce mu bušilo na poplach a Jana to poslouchala jako hudbu z nebes, jako skladbu, které je ona múzou a která ji dojímala tak, že myslela, že se tím pocitem zadusí.

Ráno u kafe nebylo ani jednomu do řeči. Seděli proti sobě, občas se na sebe podívali, aby zase sklopili zrak, neschopní se odpoutat od všedních starostí, které měly za chvíli přijít. Miky je nezvládal, vyhýbal se jim, byl snílek, naivní trouba, běžný život byl pro něj víc než co jiného utrpením, které mu mnohdy přerostlo přes hlavu. Ona neměla na vybranou. Stále malá dcera ji potřebovala. Bez ní by byla ztracená.
- Bude se mi stýskat, řekla.
- Mně taky, řekl, a políbil ji. A pak Janu chytil za její ruce a v tom dotyku bylo všechno, celá jeho láska, utrpení a smutek a radost, kterou cítil, že je s ní na konci jednoho pro něj nezapomenutelného léta. 
 

Galerie IN Pozitivních novin

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 09. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.