Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (32) Miroslav Horníček

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (32): MIROSLAV HORNÍČEK

Jestliže si dokážeme bez zaváhání okamžitě vybavit některého komika s psacím strojem, pak je to zaručeně MIROSLAV HORNÍČEK (1918-2003). Už jenom knížek, které vydal během svého života několik desítek: povídkové etudy, prózy, cestopisy, divadelní hry a scénické pořady.
Jako herec začínal na jevišti plzeňského Městského divadla v roce 1941. Po válce působil už v Praze - nejprve v divadle Větrník, pak v Divadle satiry, v letech 1949-55 v Národním divadle, odkud přešel na šest let k Janu Werichovi, do Divadla ABC. V šedesátých letech se objevoval na scénách Divadla Semafor a Hudebního divadla v Karlíně a v Nuslích.
Miroslava Horníčka známe také z filmů, z nichž nejznámější jsou „Kam čert nemůže", „Každá koruna dobrá", „Táto, sežeň štěně“. V roce 1967 se stal hlavním hercem a konferenciérem Československého Kinoautamatu na světové výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu.
Miroslav Horníček byl také zručný fotograf, výtvarník-kolážista, špatný zpěvák (což je jeho vlastní hodnocení), ovšem výborný textař písní, i když se o této poslední jmenované činnosti téměř nikdy a nikdo nezmiňoval. Písně s jeho texty nazpívali: Ljuba Hermanová, Milan Chladil, Miloš Kopecký, Karel Štědrý, Josef Zíma, Jaroslava Adamová a další zpěváci a herci. Jedna desítka písniček vzešla ze spolupráce M. Horníčka s Jiřím Šlitrem (nejznámější byla koncem padesátých let „Jelene, oči máš zelené"). V našem seriálku si Miroslava Horníčka jako literáta představíme úryvkem z knížky „Dobře utajené housle", jíž v roce1966 knižně debutoval.

Z Dobře utajených houslí

V mém otci byl a trval onen nádherný dar, který je dán jen některým mužům, dar nepodléhající věku, dar daný jednou provždy - dar klukovství.
Když je muž malý, má trojí možnost: být chlapcem, hochem nebo klukem.
To není jen trojí zvuk téhož významu, mezi těmi třemi slovy leží hluboké rozdíly kvalitativní a to trojí označení značí tři zcela rozdílné úděly a osudy.
Vzpomínám-li na svá dětská léta, musím ke své lítosti přiznat, že jsem nikdy klukem nebyl. Byl jsem, řekněme, chlapcem. Ano, byl jsem chlapcem, kromě nedělí, kdy mne matka oblékla za hocha a vedla na promenádu.
Tato se konala každou neděli dopoledne v městských sadech před budovou Měšťanské besedy a spočívala v pomalém obcházení záhonů, mezi nimiž stála vojenská hudba a hrála takové ty citové věci. Chodilo se pomalu, lidí přibývalo, zástup byl sevřený a hustý, nad květinami šuměly vodotrysky a nad hlavami se vznášela vášeň Lehárova jako růžový mrak plný voňavky. Tato trýzeň byla částečně vyvážena návštěvou cukrárny Vicovského, kde jsem dostal zmrzlinu. Pak se chodilo dál. Býval jsem oblékán v námořnický obleček s dlouhými kalhotami a s čepicí zvící dýně, ušitou panem Endrštem, a stupiditu mého vzezření silně zvedala ofina, kterou jsem rovněž byl nucen nositi, neb to moje matka shledávala slušivým. Vzpomenu-li ještě, že mi říkávala - zvláště v přítomnosti jiných dam - Mirčo, nemohu pochopit, že jsem těmi lety prošel bez těžkého ublížení na těle a vlastně živ.
Otec na promenádu nechodil.
Svůj vztah k této události vyjádřil jednou s přesností, jaká je dána jen humoru. Těsně před naším odchodem, když moje matka již dokončovala poslední detaily svého svátečního zevnějšku, našel na dvoře neuvěřitelně špinavý hadr a přivázal k němu motouz. Pak mne zavolal, vložil mi motouz do ruky a řekl: Vidíš? To je myš.
Chodit jsem po dvoře tahaje myš za sebou. Pozoroval mne se zájmem a pak mi poradil, abych si myš vzal s sebou i na promenádu. Ten nápad se mi zalíbil a tím bylo vše rozhodnuto. Býval jsem dítě velmi vzteklé a nedal jsem si své vrtochy jen tak rozmluvit. Vyvolav tedy ve mně tento vrtoch, poodešel otec stranou, aby vyčkal reakce matčiny, tak jako chemik, který v úkrytu vyčkává nachystané exploze.
Moje matka si zakládala na těch nedělních vycházkách, a když mne spatřila s uvázaným hadrem, ustrnula. To však ještě neznala mé úmysly a domnívala se, že jsem se touto hrůzou zabavil jen po dobu svého čekání. Vybídla mne proto, abych toho okamžitě nechal a šel. Šel jsem.
Byla si tak jista rozumností svého příkazu i nerozumností mého počínání, že vykročila, aniž se ohlédla. Došel jsem k ní a pokračoval po jejím boku.
Myš za námi.
Po několika krocích to konečně zjistila.
Nebyli jsme ještě daleko od domu a otec za námi hleděl.
Byl asi spokojen. A smál se. Určitě se smál.
Toho dne jsem na promenádě výslovně vadil: lidé mi šlapali na myš, já řval, matka se omlouvala, lidé se omlouvali, provázek se přetrhl, matka jej musela navazovat, protože jsem znovu řval, pak jsem vzal myš do cukrárny, kde několika lidem zvedla žaludek, a na celém nedělním dopoledni ležel stín podobný šedému a nečistému hadru.
Jsem už daleko, strašně daleko od té události, ale někdy mám pocit, že otec ještě za mnou hledí.
Kéž by se smál.

Příště: Karel Matějček
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 09. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.