Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.
Zpráva mi byla doručena a já nelenil a hned paní Zuzaně odepsal. Pamatoval jsem si ji velmi dobře jak z Paravanu, tak i z televize, navíc jsem znal, jako divák, i jejího tatínka, populárního komika i zpěváka Rudu Prince. Jeho jméno mám zařazené v oné řadě komiků, zpěváků a režisérů, kteří byli známí především ze světa operety (jako například Franta Paul či Fanda Mrázek). Paní Zuzana mi tenkrát promptně odpověděla a tak začala naše dnes již několikaletá korespondence a dovolím si tvrdit, že i přátelství na dálku. Z nahrávek jejích písniček, kterých v šedesátých letech znělo z rozhlasových i televizních přijímačů mnohem víc než ta nejznámější o bratrovi, se mi po létech podařilo získat už jen jednu jedinou. Vyšla rovněž kdysi na gramofonových deskách, jmenuje se Hlavička chytrá, avšak tupírovaná a pro Zuzanu ji napsali pánové Petr Hapka a Petr Rada.
Snažím se vybavit si, kdy jsem Zuzanu Princovou viděl na vlastní oči poprvé… Bylo to v době, kdy divadlo Paravan sídlilo ještě v sálku Reduta na Národní třídě. Občas jsem se tam zastavil za kamarádem Zdeňkem, který zde krátce pracoval ve funkci náboráře a míval tu někdy navíc též „službu“ v pokladně. Sedával jsem tam s ním, abychom spolu spřádali mladické plány. Jaké, to už si nepamatuji, neb byly nejspíš opravdu velmi mladické, bylo jich mnoho a jeden v rychlém sledu střídal druhý. Pravděpodobně jsme zakládali nějaká malá divadélka, neboť touto módní posedlostí žila v té době snad většina mladých lidí, vysokoškoláky počínaje a učni konče. (Vzpomíná si ještě někdo z vás na divadélko Inklemo, plné budoucích zámečníků, klempířů a instalatérů? Vedl ho zkušený Václav Bárta a bylo tak dobré, že jste si mohli na jeho představení Jak se chodí za holkama zajít i do samotného Divadla Na zábradlí!)
Tak jaké představení se Zuzanou Princovou jsem v Paravanu viděl? Beru si na pomoc knížku shrnující historii tohoto divadélka a zkoumám názvy her a pásem, jejichž hlavním autorem byl povětšinou principál J.R.Pick, a pak probírám jména účinkujících. Zuzana Princová se objevuje téměř všude: Komedia dell´karte, Písničky za 7, Trafikant Jan, Danuše z Podještědí, Těpick Shakespeare, Z Košíř až do Orinoko aneb Všichni moji otcové atd. Ne, opravdu už nevím, ve kterém z těch představení jsem ji viděl. Možná, že to nakonec bylo při některém z text-appealů, které se v Paravanu těšily velké oblibě a na nichž vystupoval např. i spisovatelé Josef Škvorecký, dr.Ivan Vyskočil, Pavel Bošek. Nevím. Zapamatoval jsem si akorát tu temperamentní holčinu, zpívající hláskem adekvátním jejímu mládí. Byla půvabná a toho jejího „Bratra“ si broukám dodnes.
Za poměrně časně nastartovanou uměleckou dráhou Zuzanky Princové stáli její rodiče, především tatínek. Zatímco mnohá dítka z hereckých rodin musela za možnost realizace svých snů doma tvrdě bojovat, Zuzana měla tatínkovu absolutní podporu. Ostatně – s láskou na něj vzpomíná dodnes, stejně tak, jako na své první krůčky po prknech, která znamenají svět. Začínala v dětských rolích na poslední tatínkově domovské scéně, v nuselském divadle Na Fidlovačce. S úsměvem i nostalgií popisuje zážitky z té doby:
Jakmile jsem se naučila chodit, začala jsem svoji divadelní „kariéru“ na Fidlovačce, kde pro mě táta nacházel roličky. Pamatuji si na operety Tak žil a hrál nám Kmoch anebo Cirkus Orion. V Kmochovi mi dali piáno a já hrála živě na jevišti (Kmoch učitel, já žačka). Jenomže zapomněli tu roli žačce přizpůsobit. Každý očekával koncertní zážitek, obzvlášť můj táta měl ucho na plentě, ale ono to moc nešlo. Dopadlo to nakonec tak, že mě museli po několika reprízách dát atrapu piána a koncert pouštět z pásku. Při představě, že táta poslouchá, jsem měla takovou trému, že jsem sice koncert dohrála, ale zapomněla jsem repliky. Vypadala jsem vykuleně a do smrti nezapomenu na ten pocit: Tma za mnou, tma přede mnou, táta za plentou! Jednou jsem jela s tátou tramvají na odpolední představení. Vždycky jsme stáli na plošině za zády řidiče. A táta mě patrně z něčeho zkoušel, třeba třetí jednání, kdy nějaká paní přiběhne a co já mám jako odpovědět. Moje reakce byla tehdy nejspíš velmi irritující, protože mě tatínek pojednou uchopil, zavlekl mě dovnitř tramvaje plné ospalých lidí, tam se uprostřed postavil jako voják a zahřměl: Vážení pánové a dámy – zde stojí moje dcera a tahle moje dcera je blbáááááá! Myslím, že to odpoledne mě nemuseli ani líčit, ještě tři dny jsem byla červená jako rak. Ale po těch třech dnech jsem se tomu musela začít smát a dodnes, vždycky když je den bez smíchu, tak si vzpomenu na tramvaj a hned je mi líp!
Ruda Princ, populární postava našich předních operetních scén, byl v českých filmech, zvláště po válce, využíván bohužel většinou jen pro malé epizodní role – a tak největší úspěchy slavil jen na divadelních, kabaretních a estrádních jevištích. Upozornil na sebe poprvé ve třicátých letech ve Velké operetě v mladokomických rolích. Noviny o něm psaly, že je „rtutí v teploměru divadelní nálady“, že „jeho grimasa a maska vždycky sedí a jeho postavy mají osobitý charakter“ a že „není princ jako princ, ale Princ z Velké operety je ze všech princů nejprincovatější“. Začal se objevoval se na filmovém plátně, nahrával gramofonové desky, na začátku čtyřicátých let nastoupil do Moderního divadla odkud přešel do Tylova divadla, pak na čas do paláce Kotva k Ferenci Futuristovi. Po válce spolupracoval též s Voskovcem a Werichem, slavil úspěchy i po boku Járy Kohouta, stal se pravidelným účinkujícím v oblíbených kabaretech v Lucerně, až se nakonec v padesátých letech vrátil zpátky do Nuslí, aby tomuto divadlu zůstal věrný do konce svého života. Onu smutnou chvíli má jeho Zuzana v živé paměti dodnes:
Bylo 30. ledna roku 1964. Ten večer sněžilo a já šla z Reduty po představení zasněženou Národní třídou a někoho jsem potkala a ten někdo mi řekl, že v rádiu bylo o tátově smrti. Zastihla ho v ten večer asi o půl osmé. Svět se mi zhroutil, přestože táta dlouho trpěl - byl sice doma, ale měl bolesti. Poslední dny už pak ležel v nemocnici a každý věděl, že se to musí stát… Dodnes mám u sebe tátův kufřík na šminky, který ho provázel po celý život. Na vnitřní straně jsou nalepené různé fotky z různých představení. V kufříku je jedna z paruk, stále vonící líčidlem… V divadélku Paravan začínala Zuzana v roce 1960, zároveň s nástupem na taneční konzervatoř. (Na konzervatoři mě učil Oldřich Nový – asi po roce na tanečním oddělení tu začal Oldřich Nový vyučovat operetu a to táta hned zblejsknul a šup – už jsem tam zpívala Nitouche.) Také do Paravanu přivedl Ruda Princ svou dceru, poněvadž podle něj „prkna se musejí učit i v praxi, nejenom ve škole“.
Tady pro ni začalo jedno z nejkrásnějších životních období:
Moje začátky v Redutě: Jam Session – já byla Rytmus, moje kamarádka z konzervatoře Melodie. Čistě jen balet a jazz. Pak představení Postaveno na hlavě – stínohra s Ladislavem Mrkvičkou, také tam byl Krampol. Písničky pod parapletem – autoři Reichl a Pick mi napsali píseň Čtrnáctiletá. Písničky za 7 – Já mám doma bratra, od Macourka a Picka. Trafikant Jan – opět Macourek a Pick, píseň Klap, klap, klap… A každý týden text-appealy.
A také další a další písničky, které nahrávala v rozhlase i v televizi a které už nebyly pouze „paravanské“: Je jaro, Písnička o hračkách, Duhová kulička, Je nebe jako šmolka, písničky autorů Jaroslava Jakoubka, Jaromíra Vomáčky, Luboše Fišera… V roce 1965 ji čekala nakonec i první filmová role v povídkovém filmu vznikajícím podle námětu Josefa Škvoreckého. Tři detektivní povídky, které spojovala postava poručíka Borůvky, natočili v roce 1965 tři režiséři – Ivo Novák, Ladislav Rychman a Jiří Menzel. Zuzana Princová hrála ve třetí povídce po níž byl celý film nazván – Zločin v dívčí škole. Šlo o příběh, který s ironickou nadsázkou vyprávěl o klanu žaček nejvyšší třídy /Kill Kitten Klanu/ pronásledujícím nenáviděného matematika. Povídku režíroval tehdy zrovna začínající Jiří Menzel a Zuzana dostala roli žačky jménem Herodesová. Josef Škvorecký vzpomínal na tento film ještě po létech:
Zločin v dívčí škole se líbil divákům, kritice i Jiřímu Menzelovi, a protože, jak praví Ivan Passer, člověk má dělat takové filmy, na jaké by sám rád šel do biografu, počali jsme vymýšlet pokračování. Jmenovalo se to Zločin v knihovně rukopisů, a byl to komický horor. /…/ Vyskytl se však malér: Původní obsazení Kill Kitten Klanu bylo většinou nepoužitelné. Slečna Herodesová se provdala do Dánska a byla v jiném stavu. Slečna Babinská sice zůstala v Praze, ale rovněž čekala dítě. Slečna Jidášová podlehla tragické české vášni jedlictví a příliš přibrala. Slečna Koniášová se mezitím ve filmu příliš proslavila a odmítla být jenom jednou z kolektivu. Museli jsme tedy projekt odložit a mezitím začal Menzel natáčet Rozmarné léto. /…/ Zločin v knihovně rukopisů, pod titulem – proti němuž jsem marně protestoval – Šest černých dívek, natočil nakonec Ladislav Rychman v roce 1969, a protože původní Kill Kitten Klan v té době už zcela zdecimovala další těhotenství, přibrání na váze a odchody za hranice, obsadil jej zbrusu novými tvářemi...
Co dodat? Snad, že závěrečné slovo v této kapitolce předám už jen samotné hlavní aktérce a jejímu osobitému vypravěčskému rukopisu:
O mně chcete něco vědět? To je dle pravítka: V Dánsku jsem od roku 1966, dcery se jmenují Christine (chtěla jsem Kristinu, po mé mladší sestře, ale kněz to nepochopil) a mladší Pernille. Díky Christine už mám další dvě holky, Cecilii a Marii, a jednoho kluka, Alexandera, díky Pernille mám věrného přítele, dánsko-švédského „pejdu do statku“, kterému říkám Fru Hansen. Mám prostě čtyři vnoučata. Karieru „prkna, co znamenají svět“ jsem po příjezdu do Dánska okamžitě vzdala. Jelikož jsem uměla hrát na klavír, nejrychlejší cesta k práci vedla přes psací stroj. Během několika dnů jsem se naučila psát všema deseti, i s dánskejma písmenama, a pak mi začaly roky práce přes den a obchodní škola po večerech. Začala jsem tady v Kodani, v tehdejším nakladatelství Vilhelm Hansen musik forlag, kde jsem díky dokonalosti v psaní na stroji psala faktury not. Důležitý se pro mě stal rok 1987, kdy jsem nastoupila do nynější pracovního svazku. Co se týče učení, to pokračovalo, ale poprvé v životě už bez večerní školy. Dnes už jsem ředitelkou ekonomického a personálního oddělení. A jaký je dnes pro mě nejkrásnější zážitek? Poležet si s knížkou na sofa v zasklené verandě, kde kamna příjemně hřejí, a vedle sebe mít do klubíčka stočenou Fru Hansen, slabě chrápající…
|