Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Říká se, že kdo nemá rád zvířátka, nemá rád ani lidi. Mnozí z nás se o této prastaré pravdě jistě častokrát přesvědčili a dokonce možná máme i známé, kteří milují zvířata více, než tvory svého druhu. Mezi nejznámější z nich určitě patří například skvělá zpěvačka Marta Kubišová. Vůbec se tomu nedivím hned z několika důvodů. Téměř každý pejsek i kočička, každý po svém, dovede být věrnější svému spolubydlícímu páníčkovi či paničce, než leckterý lidský „přítel“.  A abych tyto své úvahy ještě trestuhodně dovršil, jistě každý z nás už poznal i „lidské“ tvory, kteří si uvozovky u toho přívlastku plným právem zasluhují! Ano – lidi jsou bohužel různí a někteří si o misantropický přístup přímo koledují. Já se ale v těchto několika sloupcích zaměřím většinou zcela pozitivně na tu velkou skupinu lidí, která „má ráda zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst“, jak se pělo v jedné hezké dětské písničce. A protože podle jiné už „dospělejší“ písně – „živočich je taky chroust – nech brouka žít“, neopomenu se zmínit i o těch božích tvorech, které doma většinou nechováme, možná právě proto, že mají povrch svých těl a tělíček bez srsti. Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek. Jednu letní sezónu za války jsem sice měl malou řeckou želvičku, které jsem nosil nějaký ten salátek, ta se ale brzy na podzim na zahrádce někam zahrabala a už jsme ji nenašli! Jako maloměstský kluk jsem se s opravdovými zvířaty – kromě zoologické zahrady a pivovarských a poštovních koní na ulicích – s nesmírně velikými obavami seznamoval na vesnici u tatínkových sourozenců, kam jsme jezdili na prázdniny. A musím se přiznat, že mé pocity byly smíšené, což je řečeno značně eufemisticky. Domácího hlídače jsem se trochu bál, zejména když vrčel, domácí kočka se zase asi bála mě, protože jsem ji příliš často tahal za ocas, což se prý nemá. Rohatých koz a kravek jsem se bál velice a navíc mi dosti smrděly, a pernatá drůbež si můj obdiv také nezískala. Husy na mě natahovaly své dlouhé krky, syčely a jednou mě i trochu štíply, i kohout na mě dorážel a nakonec ani ty slepičince na dvoře mi k srdci nepřirostly, spíše občas „přirostly“ k jiným částem těla! Ovšem všech kladů, které nám tito domácí živočichové poskytovali, jsem sobecky využíval od snídaně až do večeře včetně! Mléku jsem moc nedal, vlastně jsem jím pohrdal ledva jsem byl odstaven od mámina prsu, ale čerstvě utlučené máslo namazané na domácím chlebě, který se pekl ve vlastní peci, žluťoučká míchaná vajíčka s nadrobno nařezanou pažitkou, sladké omelety s lecčíms, sníh z bílků vylepšený voňavými červenými lesními jahodami – o tom všem se mi dodnes zdá a manželka se na mne zlobí, že jsem stále „na sladký a ať se na sebe podívám“! Jen nesměle oponuji, že ta míchaná vajíčka sladká nebyla, a nakonec že jsem nikdy nepohrdl ani husím sádlem s jatérky. Ale stejně to mám marné …. Pravé venkovské domácí zabijačky byly tehdy zakázané, za tak zvané černé zabijačky hrozil dokonce koncentrák anebo i něco horšího, a tak těchto labužnických zážitků jsem se dočkal až po drahných letech. I při nich ale nějaké sladkosti být musely! Líčení příhod z domácích zabijaček ale nepatří mezi nejveselejší události, ústřední hrdinové – pašíci – by o tom mohli vyprávět, tedy – kdyby uměli mluvit, a kdyby to přežili! A tak tato líčení mile rád přenechám jiným. S hrůzou zjišťuji, že jsem se právě předvedl ve svém vztahu k zvířátkům jako naprostý pragmatik a zejména skalní vegetariáni mě asi zatratí. Kam se ale hrabu na jednoho svého přítele, který dnes hrdě prohlašuje, že brambory má nejradši, když kvetou a pak, až když se proženou prasetem! Jinak se ovšem musím čtenářům omluvit a připomenout, že jsem nikomu nechtěl dělat těmi lesními jahodami a husími jatérky žádné laskominy. Toto vše se odehrávalo ve čtyřicátých letech minulého století, tedy za druhé světové války, byl jsem malý kluk a jistě není třeba vysvětlovat, že naše městská rodina měla tehdy vlastně velké štěstí. A ještě na něco jsem si vzpomněl. Za války jsme dokonce zcela sadisticky vykrmovali ve sklepě našeho městského činžáku husu! Byla uvězněna v těsné dřevěné posadě, žila ve tmě a dávali jsme ji šišky uválené ze šrotu a opékané na kamnech. Abych byl přesný, krmil ji pouze tatínek, který to uměl z dětství. Ono to totiž nebylo nic jednoduchého. Šiška se namočila ve vodě a pak se nejen musela strčit bránící huse do zobáku, ale pak se jí ještě muselo pomoci to velké sousto hlazením a mačkáním jejího dlouhého krku dostat do žaludku! Ostatní členové rodiny by ty šišky huse do zobáku nestrčili ani za zlaté prase! Divíte se? Vladimír Vondráček (Brouk, housenka, býci) |
Ilustrace © Vladimír Vondráček
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 09. 2009.
