Pět písmen a dvě číslice – a kolik vzpomínek se vybaví nám dříve narozeným! Při psaní těchto řádků mám dokonce velké dilema – je dobré stále vzpomínat na vlastně JAKÁKOLIV osudová data naší historie? O opravdu neuvěřitelném propletenci našich dějinných křižovatek a numerologie osudových osmiček toho bylo napsáno už příliš mnoho. V některých datech nalezneme osmičku jednu, v jiném hned dvě. Tedy 28.10. 1918, noc z 29. na 30. 9.1938, 25. 2.1948 a konečně i noc z 20. na 21. 8.1968! 17. listopad 1989 se ročníkově opozdil, ale jednu tu najdeme také. Ale zpět k nadpisu a k dilematu, zda je dobré si to datum připomínat. Na rozdíl od těch, kteří zavrhují zpětná zrcátka, si myslím, že je nejen dobré, ale i naprosto nezbytné tyto osudové události připomínat sobě a zejména našim potomkům! A po tomto možná příliš rozvláčném úvodu mohu konečně přejít k osobním vzpomínkám na ten skutečně neskutečný srpen roku 1968.

Při svém vzpomínání se musím vrátit o půl roku zpět, kdy „to všechno“ vlastně na podzimním sjezdu československých spisovatelů začalo. V lednu pak přišly výměny na nejvyšších stranických i státních místech, následoval nástup „Pražského jara“, zrušení cenzury a objevilo se Vaculíkových 2000 slov. To vše je ale jistě všeobecně známo. Co pochopitelně známo není, jsou velké události v naší rodině, které jsou vlastně také zajímavě spojeny s politickým jarním táním.

Už v listopadu 1967 se projevilo jisté uvolnění, když se našemu meteorologickému ústavu podařilo navázat družbu s vídeňským ústavem! Je-li někde na místě vykřičník, tak je to určitě zde! Rakouští kolegové přijeli asi na tři dny k nám do Prahy a mimo jiné akce jsme s nimi sehráli i přátelské fotbalové utkání, které jsme prohráli. Díky našim „známostem“ v televizi se nám dokonce podařilo dostat krátký šot z tohoto utkání do celostátního vysílání. Na jaro se pak domlouvala naše reciproční návštěva ve Vídni.

V dubnu jsme očekávali přírůstek do rodiny a blížil se i termín našeho zájezdu do Rakouska. Kupodivu se podařilo během dvou měsíců vyřídit potřebné formality, ale nad mým „startem“ visel otazník. Opustit manželku v takové situaci bylo nemyslitelné. Syn se ale narodil 25. dubna, a protože vše bylo v naprostém pořádku, manželka mi velkoryse dovolila, abych na další tři dny, kdy stejně bude v porodnici, odjel do Vídně. Nevím, zda to bylo dostatečné, ale protože se vdávala před šesti lety v růžovém kostýmu, přivezl jsem ji růžové šaty od Heřmanského z Mariahilferstrasse a dětem velkého nafukovacího myšáka Mickeye. Vídeňské utkání jsme prohráli 0:5, ale lítost jsme zapili v Grünzingu, kde jsme za náhodné účasti Armády spásy provolávali heslo – Ať žije obrodný proces! Jak víme, jásání bylo předčasné.
Ještě bych měl dodat, že ani v tom docela krásném jaru jsem nenaletěl vábení některých svých kolegů, abych vstoupil do „rodné strany“ a zúčastnil se její „obrody“. A nyní už opravdu o srpnu 68.

Politická situace už byla napjatá, manévry „spřátelených“ armád se u nás protahovaly a v novinách se objevil nádherný Haďákův kreslený vtip – „Zprava dobrý - zleva tanky“! Ten srpen se moc nepovedl ani matičce přírodě, protože byl u nás teplotně slabě podprůměrný a co se týče dešťových srážek naopak nadprůměrný. Přesto jsem slíbil, že se svou pětiletou dcerou navštívím své staré rodiče ve Vrchlabí.

Měli jsem tehdy své první autíčko – ojetého Fiata 600 – přesněji jeho německou verzi Jagsta s plátěnou stahovací střechou a v poledne 20. srpna jsem ho přivezl z menší opravy. Do Vrchlabí jsme vyrazili navečer a brzy šli na kutě. Doma se mi vždy spalo velmi dobře, a tak druhý den ráno jsem se probudil až po osmé hodině a malá Jana už byla venku před domem na pískovišti. Právě jsem snídal, když přišla s pláčem, že ji sousedé vyhazují a posílají domů, protože prý začala válka! Tak jsem se o té strašné události dozvěděl od nevinného dítěte. Příznačné, že? Nevěřili jsme jí, ale pak jsem pohlédl z okna a zjistil, že na ulici je klidněji, než bývá touto dobou. Televizi rodiče tehdy neměli, a tak jsme zapnuli rádio a zjistili, co se stalo! „Spřátelená vojska“ naštěstí do Vrchlabí nedorazila, pohybovala se na trase Trutnov - Nová Paka – Jičín – Mladá Boleslav – Praha.

Telefon jsme v Praze neměli, ale volal jsem od vrchlabských sousedů k sousedům pražským, ti mi pak přivedli manželku k telefonu a dohodli jsme se, že přijedu, až se situace trochu uklidní. A tak jsem jel domů malým Fiátkem asi za pět dní. Cestou jsem se dvakrát proplétal vojenskými kolonami, po cestě mi někdo dal naši vlajku s černým pruhem, kterou jsem nalepil na čelní sklo. A to se samozřejmě nelíbilo ruskému vojákovi se samopalem na prsou těsně před Prahou, kde byla šňůra osobních aut, kterou vojáci dirigovali. Malá Jana se v autě bála a opět plakala. Samozřejmě jsem tu vlajku sundal a dlouho pak uschovával. Jak ta kritická noc probíhala v Praze a co se dělo v dalších dnech, to jsem se dozvěděl od kolegy meteorologa, který měl právě službu na letišti v Ruzyni, a samozřejmě od manželky a dalších kolegů z Komořan.



Centrum Prahy, olepené neskutečně invenčními plakáty, z části už strhanými, jsem si prošel jen jednou a návrat naší unesené reprezentace z Moskvy jsem už zažil mezi přáteli v Praze. Dojemný byl Dubčekův projev, po kterém jsme si uvědomili, že opět sklapla klec! S ohledem na malé děti i na staré rodiče jsme o emigraci vůbec neuvažovali, ale odešlo mnoho našich kamarádů. Svá nejlepší Kristova léta a dalších dvacet let jsme pak prožili v normalizaci a rezignaci, uzavřeni do svých ulit, tak jako miliony mlčících a nevěřících, že by se to vůbec mohlo změnit!

Doufám, že jsem tímto svým vzpomínáním jasně prokázal, že dilema nadhozené v úvodu je nepatřičné, že je stále nutné ta zpětná zrcátka oprašovat a otírat a vzpomínat a připomínat a vzpomínat a připomínat a ...