Miroslav Sígl: Kniha dvou Václavů - Mahagon, měsíček a špenát

Rubrika: Literatura – Doporučení

Jeden Václav má příjmení Větvička (*1938 - kdo by je neznal?!) a druhý se jmenuje Václav, ale křestním jménem Erich (*1930), jinak Václav II. Tedy oba tito Václavové, i když každý trochu jinak – jsou vědeckými a pedagogickými pracovníky, popularizují vědu už mnoho let (v Českém rozhlasu i v České televizi), oba jsou přírodopisnými detektivy, mají v malíčku například „lesnický místopis“, jdou po unikátech. To je jim vlastní. Dali dohromady knížku s názvem Mahagon, měsíček a špenát – a nebýt podtitulu „Exotické rostliny v našem životě“ – koumali bychom, co v té knize najdeme?

Kolikrát jsme si položili podobné otázky jako autoři této překrásné knihy (vydavatelství Akcent, 2009, 256 stran, a 72 stran vynikajících barevných příloh uvnitř textu!), jako například:

● Z jaké asi exotické rostliny či její suroviny pocházejí některé věci, které nás obklopují?
● Pijeme lahodnou kávu, čaj – co o nich víme?
● Odkdy je zná člověk a kdy se dozvěděl o jejich účincích?
● Jak to, že se některé exotické rostliny u nás tak snadno zabydlely?
● Existují také naše české (či evropské) rostliny, které jsme vyvezli do exotických krajin?
● Tropičtí experti – co o nich víme?
● Ví se o našem vyspělém zahradnictví ve světě?

Už chápete, jak široký záběr ta kniha představuje? Začíná něčím k snědku (obiloviny, boby, zelenina, olejniny, ovoce, další farmakologicky významné rostliny), potom o něčem na sebe a pro jiné použití (textilní rostliny a další zdroje surovin, dřevo v domě, bytě i zahradě, dřevo, které hraje, rostliny pro pohodlí, krásu a odpočinek, před domem, za domem, za zápražím). Za nimi kapitola o českých lesnících v zahraničí, o krátkodobých známostech s letničkami a dvouletkami, podle světadílů, nemohou chybět pokojové rostliny bezkvěté i s nádhernými květy. A zase kapitola – jakoby vsunutá mezi ty rostliny Tradice českého zahradnictví, Růžaři a jejich odrůdy, v tom něco o Průhonicích, ale také kapitola Sběratelé a cestovatelé, a konečně zavlečené a invazivní rostliny.

Co všechno se o těch exotických rostlinách nedozvíme?! Ani chvíli jsem nezapochyboval, mám-li si knihu koupit či ne? Chyběla by mi, vždyť mám Moje květinová dobrá jitra, Moje vzpomínková dobrá jitra, Moje růžová dobrá jitra, Něco pro zahřátí duše, Herbář pod polštář – od Václava II. pak Ve stínu Kilimandžára, Bengálské ohně, V zeleném království pěti kontinentů nebo USA na dlani. Páni profesoři přes přírodu sypou ta svá životní moudra z rukávu , ale nic neslevují ze své vynikající úrovně, jejich znalosti a zkušenosti jim to ani nedovolí.

Čtu si v té knížce na přeskáčku, když jsem ji předtím přelouskal celou, protože s těmi rostlinami jsou spojené zážitky a příhody, to je vyprávění, to není školometská nauka, ne, ne, ne! Studuji jmenný a věcný rejstřík na 30 stranách dvousloupečně sázený, několik set jmen včetně jejich latinských ekvivalentů se mi stává blízkými, když si o nich něco více přečtu. Pak už vím, proč je nábytkářsky ctěný mahagon, středomořský měsíček i přistěhovalec špenát, proč to jsou exotické rostliny, které u nás zdomácněly, co všechno jsem do této chvíle nevěděl, o čemž jsem neměl ani tušení a co jsem si potřeboval doplnit. Vždyť každou chvilku mne vnoučata či pravnučky mohou překvapit otázkou – mají těch „kytek“ kolem sebe stále plno, a nic o nich nevědí. Přece se nedám zahanbit.

Donekonečna by mohli oba Václavové pokračovat, najednou zjistíte, že jste se přiučili i v dějepisu a zeměpisu, že mnoho těch rostlin je spojeno se jmény vědců, vynálezců, cestovatelů, spisovatelů, hudebníků, vládců i legendárních postav. Tomu říkám databáze, jakou ti autoři musí doma mít! A což teprve, když s nimi můžete hovořit, zjistíte jejich úžasnou paměť, přitom to nejsou žádní mladíci, takže – klobouk dolů!

Nenašla by se na té jejich knížce přece jen nějaká závada? Vždyť pochvalu si zaslouží i její soukromý vydavatel Drahomír Rybníček, skrytý pod názvem Akcent se sídlem v Třebíči, který má za sebou více než 600 knížek – jednu hezčí druhé. Jó – přece jedna připomínka: do její hmotnosti jednoho kilogramu jí chybějí nějaké dekagramy, ale i tak v posteli před spaním se čte stěží… To vytkla mé knížce nedávno také moje televizní kolegyně Olinka Čuříková, když ji padla na hruď a probrala ji znovu do stavu bdění.

Ano, k některým knihám usedám zásadně jako ke svátečnému obědu: rozložím si je na prázdný stůl, kde jsou ve váze jen květiny, při ruce číše něčeho dobrého, v ruce nezbytná tužka a sešit na poznámky. Čtu a čtu, nevnímám okolí - díky Vám, mí milovaní autoři!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 10. 2009.