Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (6)
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
O nezapomenutelném soužití paniček a páníčků se svými domácími mazlíčky by se toho dalo vyprávět mnoho. Jistě přináší oběma stranám četné chvíle velké radosti a tak je jasné, že velmi smutný bývá konec takového soužití. My, tvorové druhu homo sapeins, většinou svého zvířecího přítele přežijeme, a je-li tomu ve výjimečných případech naopak, pak pozůstalý tvor to snáší možná tíže než my. I člověk však při odchodu domácího mazlíčka truchlí různě a dají se vystopovat v podstatě dva přístupy. V některých rodinách si co nejdříve pořizují mazlíčka nového, v jiných se naopak rozhodnou nepokoušet osud a žádného tvora už nechtějí. Obě varianty jsou pochopitelné, a v případě prvním jsou opět dvě možnosti. Rodina si pořídí buď opět mazlíčka stejného druhu či dokonce stejné rasy, anebo se poohlídne po jiných tvorech. V rodinách našich dětí zvolili většinou druhou možnost. Po definitivním odchodu třeboňského kokra Bettyny všichni vnučku udržovali v naději, že je pejsek v nemocnici, ale dlouho to nešlo. Aby se s tím vyrovnala, dostala nejprve malého králíčka a pak i morče. I s hlodavci byly v minulé rodině mé ženy jisté zkušenosti. Společně s andulákem Pepinem měli totiž i morče Ferdu. Ten žil ve velkém umělohmotném květináči – současné moderní klícky tehdy u nás ještě nebyly – a pištěním se hlásil ihned, jakmile se někdo vrátil domů, nebo když uslyšel otevírající se dvířka lednice. Věděl, že se tam pro něj udržuje v chladu nějaká zelenina. Ferda měl tuhý kořínek a přežil neuvěřitelné věci. V té době se přestavoval byt a řemeslníci jednou z neznámých důvodů odložili těžký papiňák do Ferdova příbytku. Ten v něm byl v té chvíli někde zahrabaný, měl v něm totiž fůru hoblin a roztrhaných novin. Nalezen byl až odpoledne a byl prý téměř placatý! Pak se do upraveného bytu „přistěhovala“ Bettyna. S Ferdíkem se sice skamarádila, ale jako velký nenažranec mu bezostyšně kradla z květináče tvrdé krajíčky chleba. Tedy – pokud na něj dostala. S hlodavci se sice mnoho legrace neužije a navíc se musejí převážet v klecích, ale svůj význam ve výchově dětí určitě také mají. A tak jen všichni vzpomínáme, jaký cestovatel byla Bettyna. Při odjezdu byla v autě první a na předním sedadle přes volant důležitě sledovala nakládaní zavazadel. Pak „bez řečí“ přelezla dozadu a po odjezdu brzy usnula. Někde v sobě ale zřejmě měla nějaký budík a kompas či co, protože těsně před příjezdem na chalupu se probudila. Na dvoře z auta vylétla opět jako první, několikrát ho rychle oběhla a pak čekala na otevření, aby mohla zkontrolovat interiér. No – teď se vnučky – přibyla totiž další – radují z toho, jak pod velkým sítem si králíček s morčetem pochutnávají na čerstvé travičce. Když odešel v rodině mého syna retrívr Endy, také smutnili tak, že žádného pejska už nechtějí. Jejich dcerka si tak vymohla kocourka Elyarda, ze ![]() Pokud jsou tito naši mladí doma v panelovém bytě, kocourek je prý otravuje ráno více, než kdysi Endík, ale zato na blízké zahradě, kde jsou v malé chatě prakticky celé léto, je od něj pokoj. Má pro jistotu rolničku, snaží se strašit ptáčky a bohužel se mu to někdy i daří. Jediným „postrachem“ je pro něj čtyřletý vlčák Don. Toho si pořídila jako hlídače k rodinnému domku dcera, když do psího nebíčka odešel první hlídač Brit. Zatímco ten byl černohnědý, Don je šedohnědý, ale povahu má téměř stejnou. Když k nim přijdeme, musejí ho držet, protože při uvítání by nás snad porazil, a protože vždy máme plné ruce, těžko se téměř čtyřicetikilové střele ubráníme, o šmouhách na šatech ani nemluvím. Doník hlídá se střídavými úspěchy. Sice pořádně štěká na ty za plotem, zejména jdou-li se svými psíky, tradičním a klasickým nepřítelem je pak listonoška. Ovšem ukradení kusu měděného okapu bohužel kupodivu nezabránil! Má ale i dalšího mnohem menšího nepřítele. Do domácnosti mu přibyl malý černobílý kocourek, který se pochopitelně může pohybovat uvnitř domu jak se mu zlíbí, což se naopak samozřejmě nemůže líbit Donovi, který smí dovnitř jen výjimečně. A protože ho malý dobráček často zeza okna ze své kočičí prolézačky i provokuje, není divu, že zanevřel na všechny šelmy kočkovité. A protože syn a dcera jsou téměř sousedy, navštěvují se i s Donem snad více, než je v kraji obvyklé, pak má na „své“ zahradě kocour Elýk „zaracha“! To mu ale pranic nebrání v tom, aby sedě za oknem chaty rozdováděného Dona také neprovokoval. Tím jsem vyčerpal příběhy rodin našich dětí a ještě se mohu krátce zmínit o dalších „živočišných soužitích“ našich přátel. Ti patří k těm, kteří si „pustili“ do rodiny už několik pejsků. Inspirací pro první „puštění“ byla vlastně naše Bettyna. Zalíbila se jim tak, že si pořídili hnědou kokršapnělku Lízu. Ty si ale s Bettynkou moc do oka nepadly, takže spolu vůbec nevycházely. ![]() Ale zpět k Lízám. Naší známí se pečlivě postarali o to, aby všechna štěňátka přišla do dobrých rukou, a že to dalo práci! Ani Líza II. samozřejmě nebyla nesmrtelná a tak tito naši přátelé se po pár letech trochu „přeorientovali“ a teď zdárně vychovávají malou Rozárku, rozkošného Kavalír King Charles Španěla. Co jí říkáte? Jak vidíte – „chtíc nechtíc“ se obloukem vracíme ke klasickým pejskařům! |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Blanka Kubešová |
![]() |
JUDr. Ivo Jahelka |
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
Milan Lasica |
![]() |
RNDr. Vladimír Vondráček |
![]() |
Ladislav Gerendáš |
![]() |
Miloslav Švandrlík |