Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (8)

Rubrika: Literatura – Na pokračování






Přestože je to módní, nikdy mě nenapadlo psát autobiografii či memoáry, neboť oproti jiným kolegům se můj život nestal nikterak mimořádným a nebyl ověnčený ani popularitou, jak tomu bývá u mnoha filmových a televizních herců či řady významných osobností umění, sportu a leckdy i vědy.
Jinak je tomu ovšem s událostmi.
Myslím si, že patrně každý člověk zažil alespoň jedinkrát cosi výjimečného, co stojí za sdělení druhým lidem, byť jde o pouhou výseč vyměřeného času.
K dnešnímu vzpomínání mě přiměla věta, již pronesl dědeček na samotném konci války. Uvízla ve mně jako jistý odkaz či svébytné myšlenkové dědictví. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem zcela pochopil a vstřebal její širší významotvornost, což si jako svědectví o té době dovoluji v pár epizodách svěřit výhradně laskavé pozornosti čtenářů Pozitivních novin.


8.   Doteky jara

Konečně začínalo být v Radňově tepleji.
Dědeček říkával, že jaro si s příchodem na Vysočinu dává pokaždé načas, ale mě na tom hlavně zajímalo, že si konečně můžu natáhnout kraťasy bez punčocháčů. Přitom se už vůkol všechno zelenalo, rozvinuly se kalichy květin, ze spánku se probudily hejna much a otravných ovádů a já se těšil na slavnost »májky«, poněvadž to byla jediná sláva, kterou tu Němci a úřady povolili. Ti mladší chodili každý den do vsi a nacvičovali Českou besedu, což byl takový společný tanec. Ženy si chystaly národní kroje, vyšívaly i košile pro mužské a babička tloukla v předvečer májky máslo.

Máselnice se obvykle ukazuje v muzeích jako dřevěný válec, do něhož se strká jakýsi kůl, jímž se tluče do smetany uvnitř, ale u Hessů byl sice máselnice také dřevěná, jenže vypadala jako soudek, z něhož vyčuhovala klika, jíž se točilo. Uvnitř na ose byly takové děravé lopatky, na nichž se při otáčení ve smetaně usazovalo máslo. Babička pak setřela máslo z lopatek na mističky, dala nám ji na stůl a sbírala další. Uplácala z másla hroudu a lžičkou ji na povrchu ji vyzdobila ďubkami se vzorečkem. Hroudy másla pak odnesla do chladu haltýře, což byla vlastně dřevěná boudička nad potůčkem s protékající krahovou vodou od studánky, odkud nám nosil každý den Bohouš vodu na pití.
„Zdeňku, půjdeš se mnou zítra na kuželky?“ zeptal se mě dědeček u stolu.
„Zítra je přece na vsi májka,“ opáčil jsem.
„Stihneme obojí, neboj se,“ mávl dědeček svým památečním nožem, nabral si máslo a namazal krajíc.
I strejka Chrástovský mazal chleb. „Půjdu taky na kuželky, ale až po májce.“
„Josefe, proč to povídáš?“ oslovil ho dědeček vyčítavě. „Půjdeš do hospody na pivo, řekni to rovnou, tys přece nikdy kuželky nehrál!“
„Povídám to proto, aby Libuška pustila s námi Zdeňka, že na něho dáme pozor.“
„Jen aby nakonec nemusel Zdeněk dávat pozor na tebe,“ zabručel dědeček.
„Děkuju, strejčku, ale dám na něho pozor sama,“ pravila maminka, „protože já do vsi na májku půjdu taky.“
Myslím, že jsem druhý den nebyl na návsi jediný, kdo měl vyšívaný límec u košile kytičkami, lipovými lístečky a různými ornamenty, ale určitě jsem byl jediný, koho držela za ruku maminka. Strašně jsem se styděl a záviděl Mileně Šetkové volnost: po návsi pobíhala v kroji a jakmile nás spatřila, přiběhla se chlubit, že bude tančit Českou besedu s dospělou mládeží. „Škoda, že musíš být s maminkou,“ dodala nakonec a zase odkvačila.
„Mami, pusť mě, prosím tě,“ cukal jsem rukou.



Jenže maminka, jako by mě neslyšela, ruku ještě pevněji sevřela.
Všimla si toho její sestra, tetička Šetková. „Nediv se mamince, Zdeňku,“ řekla mi, „od toho bombardování v Praze má o tebe strach, aby ses jí neztratil… Hele, už začínají!“
Vztyčování májky, ba dokonce ani očekávanou a předtím již na pile nacvičovanou Českou besedu si nepamatuji, užíral jsem se. Sevřená ruka v dlani mé maminky uhranula celou mou mysl. Ona se o mně opravdu strachovala a pokaždé, když mě koupala, se přesvědčovala, jestli mám pořád nad pravým loktem hnědý flíček, jemuž říkala mateřské znaménko, podle něhož by mě prý poznala, kdyby mě odvlekli a musela by mě hledat. Nikdy mi však neprozradila, kdo a proč odvlékal děti. Když maminka potřebovala na konci slavnostního vystoupení zatleskat, musela mou ruku pustit. Ulevilo se mi moc.
„Mami,“ oznámil jsem jí rozhodně a poodstoupil z dosahu, „já jdu do hospody!“
Lidé, co stáli poblíž a zaslechli mě, se začali smát.
„Nikam sám nechoď!“ zakřičela maminka, zrudla jako pivoňka a nedala se. „Já půjdu s tebou, nemysli si!“
V hospodě bylo nebývale rušno, přestože většina lidí zůstala u májky. Hostinský se jmenoval Sálus, byl strýcem nebo bratrem strýčka Lojzíka, tatínka Jitušky z vily, a zdálo se mi, že tu mají všichni Sálusové slet, či co, poněvadž jich tu bylo jako o pouti. Sálusky hned maminku ohubičkovaly, popadly ji pod paží a zatáhly ji do kuchyně, aby jim zase vyprávěla o tom bombardování v Praze, a já šel v klidu vyhledat dědečka.
Kuželník byl kupodivu opuštěný a mně tím pádem odpadla práce spočívající v tom, že jsem za žlutou limonádu vracel odehrané koule zpátky k hráčům dřevěným korýtkem. Dědeček seděl uvnitř výčepu u stolu a hrál se strýčkem Lojzíkem, strejkou Chrástovským a s jedním dalším příbuzným Ženíškem karty. Hráli mariáš, bouchali pěstmi do desky stolu, vykřikovali různé slabiky a kupili před sebou hromádky drobných mincí.
„Šenkýři, dej nám ještě tři piva,“ zvolal dědeček, „Zdeňkovi podej žlutou sodovku, naší Líbě nalej vermut a nám přines čtyři panáčky kořaličky!“
„Panečku, to si dám líbit!“ liboval si strejka Chrástovský.



Jenomže hostinský bědoval: „Kde bych vzal kořalku, božemuj!“
„Nedělej se, šenkýři!“ zamračil se od karet strýček Lojzík na hostinského. „Sám jsem ti dodal čtyři flašky, co nám nechávali utečenci za sádlo se škvarkama. Ještě rád si s námi přiťukneš!“
„Podívám se po něčem,“ mrmlal hostinský, „ale půjdete se napít do sklepa, aby to nikdo neviděl. Kdyby se to rozkřiklo, šoupli by mě za katr a to bych nepřežil.“
Moc mě to v hospodě nebavilo, nedělo se nic, co by mě tu mohlo zajímat.
Pak se ale dostavil strýček Jina a najednou bylo všechno jinak.
Vsadil se před celou hospodou s Blažkem z Hartlíkova, že přeplave návesní rybníček a nesmočí přitom košili, kravatu, ba ani sako.
„To je tak jasný fígl,“ smál se Blažek, „poněvadž poplaveš ouškem jen jednou rukou a druhou budeš držet svršky nad hlavou!“
„Nebudu nic svlékat a stejně se nesmočím,“ trval na svém tvrzení Jina.
„A přeplaveš celý rybníček napříč?“ přimhouřil oči nedůvěřivě i pan Bulant.
„Napříč a prostředkem,“ prohlásil Jina, „a můžeme tento můj statečný výkon nahlásit v Kuratoriu jako ukázku mládežnického vrcholného cvičení branné schopnosti pro Říši a führera!“
Po těch slovech celá hospoda ztichla.
„Jino!“ zvolal dědeček pohněvaně. „Pro mne a za mne se vsázej o svoje vylomeniny, ale führera z toho prosím vynech! Mohl by ses namočit a zůstat dočista nasuchu!“
Dědečkovo napomenutí všechny rozesmálo.
„Já myslím, pane Hess, že už není čeho se bát,“ ozval se od jiného stolu mlynář pan Norek, „celý to jejich protektorátní Kuratorium už má taky na kahánku jako všecko: jinak bychom si tu dneska mohli stěží zatancovat Českou besedu!“
„Abyste se ještě nedivili!“ prohlásil dědeček, dloubl do strejky. „Sejmi, Josefe, nespi!“
Strejka Chrástovský zvedl svěšenou hlavu a otevřel oči. „Já nespím, já přemejšlím.“
„O čem?“ zasmál se dědeček. „O nesmrtelnosti chrousta?“
„To ani ne,“ bručel strejka Chrástovský, „spíš o tom, že musím naklepat kosy!“
„Dneska už nic klepat nebudeš, ještě by ses pořezal, já dávám, pánové!“ prohlásil, přičemž zamlaskaly karty. „A proč vlastně přemýšlíš na klepání kosy, Josefe?“
„Poněvadž jsem si při sámování prken zadřel třísku do palce a mně tam vadí.“
„Chceš ji vyndat?“ zeptal se dědeček, položil karty, vytáhl z kapsy svůj památeční nůž a otevřel jej. „Podej mi ruku, Josefe! Můj nůž má ostrou špičku jako jehla a zbaví tě třísky dřív, než řekneš… Víš, co řekneš, viď?“
„Švec?“ zeptal se strejka.
„Švec ne, ale než řekneš »Díky, Jindřichu, už mám třísku venku«.“
„Cože mám říct?“
„Už nic, máš třísku venku, Josefe,“ chechtal se dědeček, „vycucni si tu kapku krve!“
Přidal jsem se radši k houfu zvědavců, jenž se vydal na náves k rybníčku. Při cestě mě doběhl Vlaďka. „Mám na tebe dávat pozor, tak se u mne drž!“ řekl mi.
„Víš, co je to Kuratorium?“ zeptal jsem se bratrance. „Já to nevím.“
„Kuratorium je organizace pro výchovu mládeže Protektorátu Čechy a Morava, kterou tu zavedli Němci.“
„A co se dělá v tom Kuratoriu?“
„Hlavně se cvičí.“
„Co se cvičí?“
„Co? Takové obranné cviky a tak…“
„Ty jsi tam taky?“
„Všichni tam jsme.“
„Já ne.“
„Buď rád, že na to nemáš léta!“
„Proč?
„Protože ten, kdo tam není, je považován za nepřítele Říše.“
„Ale já nejsem nepřítel Říše,“ namítl jsem.
Vlaďka se v chůzi zastavil a zahleděl se na mě. „Víš co, Zdendo? Mlč!“
Bratránkovo napomenutí se mě dotklo, takže bych stejně nic neříkal, i kdybych chtěl mluvit, vůbec mi ale nebylo jasné, proč mě tak ošklivě okřikl.
Na břehu rybníčku se shromáždilo hodně lidí a dohadování pokračovalo.
„O co se tedy vsadíme?“ zeptal se strýček Jina hartlíkovského Blažka.
„Řekni si sám, co budeš chtít, když vyhraješ!“ dostal odpověď.
„Opakuji: vnořím se do vody, středem rybníka se dostanu na protilehlý břeh, aniž si smočím sako, kravatu a košili. Nechám si oblečení na sobě přesně tak, jak na mně vidíš,“ prohlásil Jina.
„To už víme. A když se ti to nepovede?“
„Pak ti políbím zadnici.“
„Cože?“
„Slyšels,“ odpověděl strýček, „a když se mi to povede, dáš pusu na zadnici ty mně.“
„Na holou?“
„Fuj!“
„Cukáš, sralbotko?“
„Ne, ne, ne, já to beru,“ napřáhl pravici Blažek k Jinovi, „plácneme si na to?“
Plácli si a strýček Jina se vyzul z bot a stáhl si ponožky. „Bot se naše sázka netýká a nerad bych si je zničil,“ vysvětlil lidem vůkol, „kalhoty možná zmáčím, ale ty se po uschnutí dají vyžehlit.“ Poodešel na břehu těsně k vodě. „Jdu na to!“
To pravil a vkročil do vody.



A stalo se něco, co nikdo nečekal. Strýček Jina se nevnořil do hladiny, aby začal plavat, ale odkráčel od břehu dál a dál, prostě a jednoduše kráčel vodou. Kdesi uprostřed rybníka si jen mírně nadzvedl cípy saka, aby si je nesmočil, poněvadž tam bylo dno o několik centimetrů hlubší, a pak už mu stačilo učinit pár kroků a ocitl se na opačném břehu. Rybníček byl prostě tak mělký. Jina vylezl z vody, nad pasem nezmáčený ani kapičkou.
Lidé na břehu pod májkou se roztleskali.
„Tak co, Blažku?“ zvolal strýček Jina a začal si rozepínat kalhoty. „Kdepak jsi?“
„Zdendo!“ ozvala se za mnou pohoršeně maminka. „Na tohle se koukat nebudeš. Už toho bylo pro dnešek víc než dost. Jde se domů!“
Večer se u stolu mlaskalo nad cmundou a nemluvilo se o ničem jiném. Strýček Jina se dostavil k večeři s mírným zpožděním a culil se od ucha k uchu, ale babička u plotny nikoliv. Utřela si umaštěné ruce do utěrky, přešla ke dveřím své světnice, otevřela je a kývla na Jinu.
„Jdi tam!“ rozkázala svému nejmladšímu synovi.
Jinovi strnul úsměv na tváři, vešel, babička vešla za ním a dveře za sebou zavřela.
Nevím, co si tam povídali, ale když se dveře otevřely, vyšel strýček ven, kuchyní jen proběhl, nevzal si ani jednu cmundu, které měl jinak nade všechno rád, a kamsi zmizel.
Babička vyšla ze světnice a pohlédla na nás. „Co tak koukáte? Nemáte snad hlad? Jestli sníte všechny ty cmundy, usmažím další, nebojte se!“
Dědeček se začal chechtat, a aby to skryl před ostatními, otevřel okno a zahleděl se kamsi na louku. „Řekl bych, že zítra pršet nebude,“ pravil po chvilce.
„To by bylo dobře,“ dodal strýček Jara, „protože chci za Lískem… Co je to? Buďte ticho!“ okřikl nás a nedopověděl, co by chtěl za tím Lískem. Zaposlouchal se. „A jéje!“
Z cesty, co sem vedla kolem Lísku od vsi, se ozval bujarý, leč chraptivý zpěv.

Čtyři páry bílých koní,
podkověnky pěkně zvoní,
ty mě povezou,
jednou za tebou…


Z hospody se vracel strejka Chrástovský, převeselý jako vždy.
„A jakpak se těšíš na zítřek ty?“ zeptala se mě potutelně tetička Máňa.
„Na narozeniny se těším moc,“ odpověděl jsem, „a proto půjdu radši spát.“
Ráno stál na stole dort, který byl dílem tetičky Šetkové, neboť nikdo jiný tu neuměl ozdobit dort tak krásně a barevně jako ona. A na něm plálo už osm svíčiček.

Foto© Olga Hessová a archiv autora

(pokračování za 14 dní...)
Další díly

MALÉ ALBUM ZE VZPOMÍNEK NA ROK 1945

 


Poslední dva romány Zdeňka Pošívala se odehrávají v popisovaném místě Vysočiny v 17. století.
Kniha SATANOVO JARO obdržela v roce 2006 Cenu Jiřího Marka za nejlepší historický román s detektivní zápletkou.
V knihkupectvích jsou knihy rozebrány, lze si je sice vypůjčit v knihovnách, ale SATANOVO JARO je možné ještě zakoupit v nakladatelství EPOCHA, Kaprova 12, 110 00 Praha 1), či objednat na telefonu 224 810 959 nebo na www.epocha.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2009.