|
ZP •• Místa vašich působení byla po výtce místy historicky významnými: kupříkladu v Libici nad Cidlinou sídlil vlivný rod Slavníkovců, jenž byl před tisíci lety z jistých politických pohnutek vyvražděn. Mě ta událost velmi vzrušivě zaujala a věnoval jsem jí výchozí epizodu v románu Té noci svítil úplněk. Jak vzpomínáte na léta v Libici?
 Libice nad Cidlinou nebyla prvním sborem, kde jsem působil. Po skončení studií mě vyslala synodní rada jako vikáře (což je v evangelické církvi pomocník faráře) do Kladna.
Kladenský sbor byl velmi rozlehlý. Zaujímal značnou část kladenského okresu a patřil k němu též filiální sbor v Rakovníku. Kázalo se na osmi místech.
V řadě škol se učilo náboženství a k tomu byla další shromáždění jak v mateřském, tak filiálním sboru.
Pod vedením faráře Hynka Zdíka Širokého jsem se měl starat zejména o rakovnickou část.
Za kladenského působení jsem se oženil s Jaroslavou Špinarovou, která studovala rovněž evangelickou theologii.
Na podzim roku 1953 mě povolali do Libice n. C., byl jsem zvolen a po letech se měl vrátit jako farář do Polabí, z něhož rodiče kvůli mému zdraví před léty odešli. Měl jsem sice nastoupit 1. listopadu 1953, ale nenastoupil. Ač jsem byl ročník, který podle rozkazu ministra národní obrany na vojnu už jít neměl, učinil důstojník Okresní vojenské správy na Kladně, jehož jméno jsem již zapomněl, jakýsi kanadský žertík, a poslal mě sloužit základní vojenskou službu.
Tak jsem osmadvacetiletý nastoupil 30. října 1953 k útvaru leteckého týlu v Chrasti u Chrudimi, který pak v »zájmu zajištění služeb« měl o dva měsíce prodloužený vojenský pobyt.
Díky veliteli chrastecké jednotky jsem vojnu odsloužil jako zdravotnický instruktor. Nedlouho před skončením mé vojenské služby a návratem do civilu, zjistili konečně vojenští páni v Praze, že jsem na vojně omylem a poslali velitelství oddílu dotazník, aby zjistili proč.
Dosloužil jsem vojnu až do posledního dne. Místo mě zatím Libici po celé více než dva roky spravovala má manželka, která dokončila fakultu. Nikdy jsem nelitoval, že jsem povolání na Libici přijal. Libici jsem si zamiloval a zůstal ji věrný až do odchodu do důchodu v r. 1989. Všechnu práci jsem tam konal rád.
Prožil jsem uprostřed libického sboru a se sborem krásné a někdy i těžší chvíle. Mnohé z toho se lze dočíst v zápisech sborové kroniky, kterou jsem částečně sepisoval za působení v Libici n. C. a zbytek dopsal, (podle zápisků, které jsem si činil), pak v důchodu. S některými členy sboru jsem dodnes ve styku písemném i osobním.
ZP •• Vaše příhoda s vojákováním mě vede k otázce, jež s ní bohužel bezprostředně souvisí. Můžete nám připomenout, jak se vlastně dařilo evangelickým kněžím za totality?
Doba totality byla zlá nejen pro kazatele, ale pro věřící lidi vůbec. V padesátých letech 20. století a začátkem let šedesátých měli komunističtí představitelé plán, že do konce šedesátých let úplně odvrátí od víry a církve mladé lidi, takže zde zbudou jen hloučky starců na dožití.
Cíle se snažili dosáhnout tvrdou ateistickou propagandou, šikanováním věřících a nepovolováním žádné nové sborové práce.
V polovině šedesátých let se začalo projevovat mírné uvolnění, které vyvrcholilo Pražským jarem 1968. Nástupem normalizace se však státní správa opět snažila věřící lidi omezovat a zatlačovat jakýkoli vliv církve. Vzhledem k přijetí helsinských dohod to však činila zákrytně a nejednou potutelně.
Evangeličtí kazatelé stáli tak jako kazatelé ostatních církvi a náboženských společností stále pod dozorem okresních a krajských církevních tajemníků. Řada tajemníků byli »sekyrníci«: šikanovali, slídili, neslušně strkali nos do církevního života.
Vyskytli se však i tajemníci s liberálnějším vztahem, ojedinělí i se vztahem vstřícným (nepočítám mezi ně ty, kteří se tvářili vstřícně, přitom vyzvídali a donášeli stranickým orgánům i STB).
Kazatelům se dařilo do jisté míry podle toho, jaký byl církevní tajemník v obvodu jejich sboru, někdy také záleželo na tom, jak s ním uměli jednat a pak také, jak podle svého theologického zaměření řešili svízelné situace. V krátkosti lze těžko vše vypsat. Rozhodně nelze žádnou dobu posuzovat černobíle.
ZP •• Vaše odpověď evokuje otázku k dalšímu historickému místu, jímž je sídlo husitského bojovníka Jana Roháče z Dubé. Co to byly vlastně srazy na Sionu, jejichž organizování jste se zúčastňoval a bývaly objektem pozornosti orgánů STB?
Výlety na Roháčův Sion u Malešova byly jen jednou ze seniorátních akcí pro mládež, které jsme konali.
Záhy po mém návratu z vojny mě seniorátní výbor Poděbradského seniorátu (do něhož libický sbor náležel) pověřil vedením seniorátního poradního odboru konfirmovaných – tedy mládeže, (ale toto označení se nemohlo používat, práce by byla hned zakázaná; s mládeží mohl pracovat jen státní Svaz mládeže).
K vzdělávání a posílení obecenství jsem s kolegou Jaromírem Sklenářem, který byl v té době farářem v Hořátvi, připravoval rozličné akce, které se pak s pomocí dalších kolegů i laiků konali (každoroční senné brigády v církevním hospodářství v Herlíkovicích, které zároveň sloužily jako vzdělávací kursy, celoroční vzdělávání mladých laických pracovníků, rozličné výlety a další).
První výlet na Sion jsme uskutečnili roku 1961 a tento výlet se stal každoročním. Zprvu jsme jej konali v srpnu, ale po několika letech jej přesunuli na třetí nebo čtvrtou neděli v září. Ohlašovali jsme jeho konání prostřednictvím důvěrníků, které jsme ve sborech měli.
Někdy začátkem osmdesátých let, když jsem byl ve funkci seniora Poděbradského seniorátu a práci s mládeží měli na starosti mladší kolegové, účastníci porušili ostražitost a diskrétnost sdělování a až příliš veřejně si o výletu psali.
Právě v ten rok, kdy vypukly nepokoje v Polsku, které byly spojovány s poutěmi na posvátná místa, připadla čtvrtá neděle v září, kdy se měl konat výlet na Sion, na sv. Václava.
Tehdy zachytila STB nějakou stopu, a když se účastníci sešli na malešovském nádraží, odkud jsme společně vycházívali, byly tam dva nebo tři příslušníci STB, kteří hned požádali vedoucího (byl jím farář Jiří Štorek), aby shromáždění rozpustil. Štorek to účastníkům sdělil a ti se rozešli.
Jeho a dva vybrané z ostatních účastníků pak odvezli do Kutné Hory k výslechu. Chtěli vědět, jaký význam ten sraz má, kdo je svolává a podobně.
Po několika hodinách je propustili. Jirka mě hned přijel do Libice informovat. Už další den jsem byl volán ke krajskému církevnímu tajemníkovi, kde byli přítomni ještě další dva či tři muži.
Na Státní úřad pro věci církevní byl předvolán synodní senior. Aniž jsme se domluvili, shodně jsme uvedli, že jde o pouhý výlet konfirmované mládeže, na kterém se domlouvají sami.
Mně mimo jiné vytýkali, že akce nebyla hlášena. Dotázal jsem se, zda zahrádkáři či jiné spolky také hlásí každý výlet, který konají, a řekl jsem, že kdybychom pořádali výlet organizovaně a ohlásili jej, nebyl by nám povolen. Tvrdili mi, že by byl povolen.
A tak jsem v příštím roce veřejně Sion oznámil v Seniorátním zpravodaji. Byl povolen, ale podmínkou bylo, že budu osobně přítomen, budu ručit za průběh a že na Sionu se nebude konat žádná bohoslužba, což se stejně nekonávala.
Řekl jsem přítomným něco o hradu a zazpívali jsme nanejvýš několik mládežnických církevních písní. Přijali můj návrh s tím, že mohu účastníkům říci něco o historii objektu.
Nezpívali jsme tedy, ale za to jsem s historickým výkladem spojil kázání (bez slova »Amen« na konci).
Když jsme přicházeli do vnitřku zříceniny, zaslechl jsem v křoví šustot.
A hned, jakmile jsem skončil výklad a účastníci jako obvykle se zabavili v kroužcích, vystoupili z křoví dva pánové, přistoupili ke mně, ukázali odznaky a tázali se, zda znám všechny přítomné osobně.
Výletu se účastnilo tak okolo padesáti lidí a někteří z nich byli dokonce i z jiných seniorátů. Na otázku jsem pochopitelně odpověděl, že znám (byť jsem je neznal). Pak se ptali, co budeme konat dál. Nabídl jsem jim, že mohou jít s námi. A tím to skončilo.
Zdali nás tajně na další cestě sledovali, nevím. Veřejně s námi nešli.
V dalších letech byl Sion ohlašován vždy v Seniorátním zpravodaji. I v příštím roce křoví šustilo, ale nikdo už nevylezl. V dalších letech jsem už křoví neslyšel šustit. Výlety mládeže na Sion se dál konaly každoročně - a konají se dosud.
ZP •• Co vás přivedlo do královského města Pelhřimova po tolika letech v Libici?
Jde-li farář do penze, je nutné, aby opustil faru pro nástupce. Pomýšlel jsem, že bychom s manželkou šli na důchod do domova pro faráře-důchodce z naší církve v Chrudimi. Leč mladým – dceři a zeťovi – se zalíbila Vysočina, a poněvadž věděli, že miluji Pelhřimovsko, přesvědčili nás, abychom se pokusili něco levného tam sehnat.
Po kratší době hledání jsme s odřeným hřbetem a dluhy zakoupili v roce 1985 zříceninu na předměstí Pelhřimova. (V mém mládí bydlela naše rodina v Pelhřimově v pronajatém domku).
Tam jsme svépomoci a s pomoci jednoho zedníka během čtyř let vybudovali 2 + 1 s příslušenstvím jako důchodovecký byt, takže jsme mohli s manželkou jít do důchodu.
Později, když manželka se svou sestrou dostaly v restituci zpět dům po rodičích, který prodaly, splatili jsme dluhy a opravili další část domu v Pelhřimově vestavbou podkrovního bytu pro mladé, kteří si v Pelhřimově našli práci a přistěhovali se.
ZP •• Jste stále mimořádně aktivní: dosud kážete a také působíte v »kultuře« města. Dokonce jste již dvakrát moderoval besedu s mou osobou v Městské knihovně. Jste činorodý v Klubu pro historický Pelhřimov aj. Co vás kromě silné křesťanské víry drží v kondici?
Když jsme začali v Pelhřimově budovat, netušil jsem, že z důchodu hned tak nic nebude. Pro těžké onemocnění místního (strměšského) faráře mi nezbylo, než se nedlouho po přistěhování do Pelhřimova nechat reaktivovat a převzít správu sboru.
Teprve po dalších čtyřech letech, když se nám podařilo zbudovat v Pelhřimově sborový dům s bytem pro faráře, (strměšská fara byla v desolátním stavu), mohl sbor povolat mladého faráře s rodinou. Pak už jsem občas vypomáhal podle potřeby.
Záhy po příchodu do Pelhřimova jsem se zapojil do práce Klubu pro historický Pelhřimov. Jako člen jeho výboru jsem moderoval besedy i s vámi. Psal jsem také historické stati do Vlastivědného sborníku Pelhřimovska a někdy i do Pelhřimovského deníku a úvahy do pelhřimovského Zpravodaje, který tehdy jednou za měsíc vycházel. Dnes už má aktivita hodně ubývá.
Co mě drželo v kondici? Víra a dar k činnosti od Pána Boha.
ZP •• Statistiky uvádějí, že Česká republiky je na čelném místě Evropy jako země nejvíce ateistická. Čemu to přisuzujete? Vždyť i jiné evropské země přece žily v područí bolševismu.
V čem jsou kořeny českého ateismu? Musíme je hledat v minulosti.
Násilné obracení na katolickou víru v tzv. »době temna« mělo na víru řady lidí negativní dopad. Způsobilo, že sice do kostela chodili a neděle světili, ale jinak nebyli ani ryba ani rak.
Jednání a život některých zejména katolických kněží, přílišný konservativismus, svěcení zbraní ve válce – to jistě též nebylo povzbuzením pro víru.
Že tu byli také výborní jak katoličtí kněží, tak evangeličtí faráři, to lidé s nahlodanou vírou často nebrali v potaz.
Žel, mnozí z těch výborných kazatelů nedovedli nahlodané oslovit. Zato »Volná myšlenka« v dobách první republiky nahlodávala dál a bolševismus to »dílo« dokonal.
Český ateismus, který ve velké většině není zcela bezvěrectvím, je spíše návratem k starým pohanským pověrám a zvykům, ale jen v modernější podobě.
ZP •• I dnes si lidé pěstují své modly (bohy v podobě hvězd, ať už filmového nebe, anebo interpretů hudebně populárního světa či špičkových sportovců a nezřídka i z oblasti politiky) a koří se jim.
Teprve teď, kdy jste zmínil pohanské zvyky, uvědomuji si dosah vaší myšlenky.
Jde vskutku o paradox, že lidé, byť v »moderních« verzích, se vracejí s důvěrou k pověrám a pohanským návykům.
Kupříkladu věří kartám, investují nemalé peníze do konzultací s kartářkami, aby se dozvěděli třeba něco o tom, kam zmizel jejich partner, nebo kdy zadlužený tazatel získá už konečně nějaké větší peníze. Takové konzultace neprobíhají v osobním kontaktu, dějí se po telefonu nebo internetu.
Znám případ, kdy jedna paní protelefonovala již něco kolem půl milionu korun, neboť se na víře v karty stala velmi závislou. Minuta takového hovoru stojí kolem 70,- Kč, tazatelé nedokážou odtrhnout ucho od sluchátka, kartářky zkušeně protahují hovor, minuty naskakují a provozovatelé si mnou ruce nad výdělky.
A to nemluvím o různých horoskopech vytvořených bůhvíjakým panem Vopičkou, jimiž zcela vážně krmí své posluchače nejedna rozhlasová stanice.
I to je dokladem selhání křesťanských církví u nás.
ZP •• Slyšel jsem, že se o vás mluví jako o »starozákoníkovi«: co to znamená? Vždyť protestanti respektují Písmo (Bibli) jak ve Starém zákoně, tak i v Novém zákoně, jež je převážným svědectvím o učení Ježíše Krista.
Jako kazatel se pochopitelně obírám celým Písmem, tedy Starým i Novým zákonem. Vykládám nejen starozákonní, ale i novozákonní texty.
Držím zásadu, že oba Zákony patří k sobě a je nutné brát je jako celek. Bez Starého zákona bychom správně nepochopili Nový a bez Nového bychom správně neporozuměli Starému.
Jako theolog se podrobněji zabývám Starým zákonem. Pracoval jsem v překladatelské komisi, která překládala starozákonní část českého ekumenického překladu; v ní dodnes zastávám funkci tajemníka. Zřetel k Novému zákonu nemůže křesťanskému theologovi ani při studiu Starého zákona chybět. Vykládám nejen starozákonní, ale i novozákonní texty
ZP •• Když jsme u Bible: nedávno vyšel zcela nový překlad, údajně přístupný současnému vnímání. Co tomu říkáte? (Který překlad je vám vlastně nejmilejší?)
Není na škodu mít více překladů. Je možné srovnávat, zamýšlet se, diskutovat.
Překladu nazývanému »Bible pro 21. století« bych však rozhodně nedával přednost a nemohu jej doporučit opravdovému milovníku Božího zákona.
V podbízivé snaze být přístupný současnému vnímání zastřel (ne-li vymazal) u některých výroků nebo oddílů jejich plný duchovní náboj.
ZP •• Jste příznivcem ekumenismu?
Jsem příznivcem ekumenismu. Je to práce potřebná, ovšem na delší nebo dlouhý běh. Bude potřebí mnoho diskusí, i vášnivých, ale ne nevraživých, jednat bratrsky bez povyšování se nad druhé, jako rovný s rovným, umět si vzájemně naslouchat, držet se základu prorockého a apoštolského – a modlit se.
ZP •• Jak se díváte na některé rozdíly v liturgii křesťanských církví? A co celibát? Proč jej evangeličtí kněží zavrhli?
Jako evangelický bohoslovec reformovaného či kalvínského typu jsem pro omezenou liturgii, ale připouštím možnost i bohatší, pokud neodporuje Písmu.
Co se celibátu týče, byl evangelíky zavržen proto, že pro povinný celibát nenalézali opodstatnění v Písmu a navíc tomu napomáhalo, že nebyl knězi dodržován a také i jeho špatné pochopení. Dobrovolný celibát má v některých situacích církve své jisté opodstatnění.
ZP •• Přiznávám se bez ostychu, že jsem velmi zaujatým čtenářem děl katolického kněze, profesora Tomáše Halíka. Máte podobně dobré pocity z jeho knih?
Těm, kdo ho horlivě poslouchají a čtou, bych doporučil upravené Ježíšovo slovo: »Co dobrého učí, zachovávejte«.
ZP •• Co soudíte o současném stavu na politické scéně a politicích?
Co chcete v národě, který se odklání od skutečných náboženských a etických hodnot a hlavními idoly mu jsou Švejk a Cimrman?
ZP •• Tady bych se rád na chvilinku zastavil kvůli upřesnění vlivu literárních figur na konzumenty. Haškova Švejka považuji za geniální postižení obrazu stavu české společnosti za cizí nadvlády a zdá se mi, že ten obraz trvá dál. Lidé se omylem ztotožňují nikoliv s vtipným autorem, ale s jeho mírně dementní figurou, kterou podobně jako ostatní figury v románu respektují vážně jako svéprávnou bytost.
Svěrákova a Smoljakova Járu da Cimrmana chápu jako humorně recesistickou mystifikaci, jež v době totality a socialistického schematismu dokázala kompenzovat divácký hlad po nenadiktovaných komediálních tématech. Šlo tu vlastně o šikovný druh satiry.
Malér, o němž mluvíte, spočívá v naprosto zjednodušeném až hloupém vnímání a výkladu literárních modelů jako autentické reality.
Kupříkladu otřepané rčení „To chce klid“, doprovázené často nejrůznějšími figurkami Ladova pojetí Švejka, činí bohužel z omezence jakýsi vzor moudrého chování.
Připomínám i nevýslovně pitomou touhu mnohých pacientů, kteří podlehli iluzi televizních inscenací natolik, že žádali, aby je operoval slovenský herec Ladislav Chudík, neboť uvěřili jeho interpretačnímu výkonu v postavě primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města jako skutečnosti.
Ve světě computerů a letů člověka do vesmíru je taková neschopnost pojímání souvislostí vskutku na pováženou.
Napadají vás i jiné příčiny jisté pokleslosti stavu společnosti?
Stavu české společnosti nahrává i Listina lidských práv, která neváže práva na odpovědnost, ale dává stejná práva nezodpovědným jako odpovědným lidem, ne-li těm neodpovědným v podstatě větší. S jistou dávkou ironie bych řekl, že národ má takovou politickou scénu, jakou si zaslouží.
ZP •• Přiznávám, že Listinu práv a svobod jsem dosud řádně neprostudoval a musím to záhy napravit. Ve vašem bonmotu, že »národ má takovou politickou scénu, jakou si zaslouží«, nespatřuji ironii, ale naprosto oprávněné tvrzení.
A co si myslíte o největší rozvodovosti v Evropě, jejíž primát drží Češi?
Opět tu platí, že se nelze divit, když se opouštějí náboženské a etické normy. A platí též, že křesťanské církve situaci nezvládají. I křesťanská, v kostele požehnaná manželství se rozpadají jako domečky z karet. Přitom manželství a rodina jsou základem širšího společenství v obcích, regionech, v národě a měly by být i zákonem dobře chráněné.
Neklapou-li dobře, je to znát i na širších úrovních.
K manželskému soužití by nemělo docházet jen na základě sexuálního vzplanutí, ale předně z hlubšího vzájemného porozumění. Mladí lidé by měli být vedeni k tomu, že manželství není chvilkovou záležitostí, ale svazek pro celý život. Vzniká vzájemným rozhodnutím a dohodou mezi mužem a ženou, že spolu chtějí vytvořit rodinu, ale pro naši lidskou vrtkavost a chytračení je přece jen třeba, aby bylo veřejně potvrzeno svatbou a registrováno.
Rozvod by měl být pouze jakousi výjimkou tam, kde opravdu není možné jiné řešení. Vyostřeně řečeno: Tam, kde se manželstvím opovrhuje, kde jsou snadné rozvody a umožňovány konkubináty a promiskuita, stává se z národa »králíkárna«.
ZP •• Vaší metaforické nadsázce s »králíkárnou« pochopitelně dobře rozumím, přesto považuji za nutné se oněch nebohých zvířátek zastat, neboť chudáčci králíčci neznají žádnou pilulku, jež učinila ze sexu nezávaznou zábavu, a rovněž nepovzbuzují svou zcela přirozenou činnost žádnými berličkami erotických pomůcek. To je pro určité odlehčení s dovolením také nadsázka.
A jak se díváte na rozšířené nechuti k sňatkům a žití »na hromádce«?
Neregistrované manželství čili žití na hromádce považuji za konkubinát, i když vím, že někdy taková »ilegální« rodina žije spořádaněji a panují v ní lepší vztahy než v leckterém řádně uzavřeném manželství.
ZP •• Dovolte pár ryze osobních dotazů.
Který spisovatel na vás zapůsobil nejvíc? Který hudební skladatel? Který malíř? Díváte-li se na televizi, který z programů (nikoliv stanic, ale žánrů) vyhledáváte?
Který ze spisovatelů - beletristů na mne nejvíc zapůsobil, dovedu těžko říci. Je řada spisovatelů a spisů, které na mne velmi zapůsobili. Sluší jmenovat Broučky Jana Karafiáta, trilogii Trygveho Gulbranssena Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jiné cesty, spisy E. M. Remarquea, Fr. Dürrenmatta, Vercorse, F. M. Dostojevského a nesmím zapomenout ani na Saturnina od Zdeňka Jirotky.
Z hudebních skladatelů bych na prvním místě jmenoval Antonína Dvořáka a po něm W. A. Mozarta.
Je velká řada malířů, kteří mě zaujali: mírně asi převládají z českých Julius Mařák, ze světových H. van Rijn Rembrandt.
Pokud se dívám na televizi, tak nejspíš na nějaký historický nebo zeměpisný dokument, vědomostní soutěž či zprávy, méně na inscenace nebo filmy.
ZP •• Můžete na závěr odcitovat některou myšlenku z Bible, již bychom mohli považovat i za Vaše poselství čtenářům Pozitivních novin?
Z knihy Kazatel (12,13): »Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí«.
A slovo apoštola Pavla z listu Galatským (5,13): »Nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým«.
Foto: osobní archiv
|
