Elena Paclová: Co na to říkáte, pane Hitchcocku?

Rubrika: Literatura – Inspirace

Na Boží hod vánoční si většina lidí užívá rodinné pohody v teple domova. Oni však neodolali, krásné zimní počasí je vyhnalo ven. Byť trochu pozdě, vyšli si ještě na procházku do golfového lesoparku, který je častým místem jejich návštěv. Ještě je světlo, ale brzy už se začne stmívat. V zimě od golfistů žádné nebezpečí nehrozí, jsou zde sami. Tuto samotu oceňují a s potěšením zanechávají v nízkém sněhu své stopy, které jejich dva pejskové radostně zdobí krajkovím svých kmitajících tlapek.

V dálce problikávají světélka svátečně vyzdobených domů nedaleké vesnice.

 

Všichni tři, rodiče s dospělou dcerou, jdou pomalu po rozlehlé louce. Kráčejí mlčky, vnímají a vychutnávají si poklid dřímající přírody, když v dálce zahlédnou mnohohlavé ptačí hejno. To krouží po šednoucí obloze a šveholí. Přidávají se k němu další a další jedinci, a pomalu se přibližují. Už je slyšet i jejich hlasité, postupně až ohlušující skřehotání. Ptáků jsou stovky, snad tisíce, málem zakryjí celou oblohu. Křičí, povykují, znovu a znovu proměňují svou formaci. Najednou se všichni spustí dolů a usednou na všechny okolní koruny stromů. Nepřestávajíce křičet, znovu vzlétnou a pak střemhlav slétnou až na zem a zmlknou.

Ptáci však nesedli na zem v jednom hejnu. Vybrali si náhodné příchozí za svůj pomyslný střed a široširá bělostná plocha rázem ztmavla třemi obrovskými skupinami ptačích těl.

 

Skupinka lidí se zastavila. Psi zkameněli, přední nohu zvednutou, uši vztyčené, tělo napjaté, stojí bez hnutí, jako sochy. I dospělí zmlkli a se sevřeným srdcem pozorují, co se bude dít.

V tu chvíli se zastavil čas, skutečnost je zpochybněna, nepravděpodobnost zážitku znásobena matným svitem měsíce. Snáší se soumrak, temné stíny ptáků se slévají do černých skvrn, jenom čerstvý sníh trochu probělává stříbrnou tmu. Je neskutečné vesmírné ticho.

 

Najednou se opeřenci dávají na pochod. Kývavou chůzí jdou pomalu vpřed. Směřují do středu - tam, kde stojí ochromená skupinka lidí se psy.

 

Kachny se tiše kolébají, jdou a jdou, nezadržitelně se přibližují, už utvořily obrovský živý kruh. Zastavily se a zůstaly nehybně stát.

 

V té chvíli vrcholného napětí, která už nebyla daleka panickému strachu, v okamžiku, který už začínal být nesnesitelný, to celé obrovské hejno naráz - jako na povel - zapleskalo a zašustilo křídly, zvedlo se, vzlétlo, a zcela bez hlesu pomalu zmizelo v dálce.

 

Pane Hitchcocku, vám se kdysi něco podobného muselo stát! 

 

Copyright © Elena Paclová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 12. 2008.