Jan Jurek: Domov

Rubrika: Literatura – Povídky

Leží na zádech. Nohy i ruce má mírně roztažené. Nehýbe se. Kdyby ho někdo viděl, myslel by si nejspíš, že je blázen.
Do obou dlaní sebere jednoduchým pohybem prstů vrstvu sněhu. Slyší zakřupnutí svrchní strusky. Obě dlaně si pak přiloží na tváře a sníh si rozetře po celém obličeji. Je to jako očistná koupel, něco svrchovaně krásného a příjemného.
Když po chvíli rozklíží oči, spatří svého strýce. Sklání se nad ním asi jako lékař nad svým pacientem.   
- Co tady děláš?, zeptá se ho. Vstane a přemýšlí, co odpovědět.
- Rozhlížím se tu. Jestli je všechno v pořádku… a tak. Má na mysli chatu s pár akry půdy. Dědictví po dědovi, o nějž se v rámci svých možností stará. Nejen kvůli sobě. I kvůli němu.  
Všimne si, jak strýc nahlíží do sněhu za ním, kde zůstal otisk jeho těla. Působí jako stopa, kterou zanechal zločinec na místě činu.  
- Si v pořádku?, zeptá se strýc. 
- Až na tu zimu naprosto, odpoví. Zachumlá se do kabátu, šálu si přitáhne více ke krku a ruce schová do kapes.
- Pojď se mnou. Uvařím ti aspoň čaj, než vyrazíš zpátky domů. 
Za daných okolností nic nenamítá.
 
Strýc vlastně není jeho strýc. Ale odmala mu tak říká, protože mu tak říkali všichni jeho bratránci a sestřenky. Jako kluk s ním chodil do sklářské dílny a pomáhal mu se zasklíváním rozbitých oken. On byl jediný sklenář široko daleko, takže o práci neměl nikdy nouzi. Už tenkrát obdivoval jeho zručnost a trpělivost. Nepamatuje se, že by někdy viděl strýce doopravdy rozčíleného. Maximálně si sám pro sebe potichu zaklel. A i to činil s mírností, která mu byla vlastní.     
 
Dostane čaj a něco sladkého k zakousnutí. Obojí mu přijde k duhu. Ještě tak teplá vana kdyby byla, bleskne mu hlavou. Ale něco takového žádat si nedovolí. 
Rozhlíží se po bytě. V rohu stojí vánoční stromek, na stole je vánoční ubrus a v jeho středu skleněná broušená váza s chvojím. Slyší, jak praská v kamnech v kuchyni. Slyší i běh času ze starožitných hodin visících na zdi. Tohle je domov, pomyslí si. 
- Proč si přijel? Ale vážně! uhodí na něj strýc.
- Stýskalo se mi, odpoví. Žádná jiná rozumnější odpověď ho nenapadla.  
Vtom uslyší hlasy z předsíně. Ten jeden pozná bezpečně. Nevlastní sestřenka. Tak jako strýc nebyl doopravdy jeho strýc, tak ani ona nebyla doopravdy jeho sestřenka. Jako děti si docela rozuměli. A rozuměli si i potom, kdy už každý měl docela jiné starosti a dětství bylo fuč. Svého času byl do sestřenky i tajně zamilovaný. Ne moc, ale trochu ano. Jenže ona si ho v tomhle směru vůbec nevšímala. Byl kamarád, tečka, vymalováno. Přes to zkrátka nejel vlak.  
Za okamžik stojí sestřenka a její matka v pokoji jako uvítací výbor. Sestřence to sluší. Je jí třicet a pořád vypadá jako dívka ze základky. K jeho překvapení drží v náručí mrně zabalené v zavinovačce. 
- Sou k nám hosti, špitne potichu sestřenka, aby malou nevzbudila.
- Tebe bych tu vážně nečekala, dodá vzápětí.
- Jmenuje se Terezka. Co jí říkáš? Ukáže mu maličkou tvář zpola skrytou za krajkovou čepičkou./
- Hezká, utrousí.
- Aby ne. Je celá po mně!
- Se pozná? Žádnou podobu mezi mrnětem a sestřenkou zkrátka nevidí.
- Chlapi! Všichni stejný. Jeden jako druhej. A to sem si myslela, že si jinej.
 - Ale já sem jinej, utrousí mírně. A samozřejmě. Ani se nemusí snažit být přesvědčivý. Že je jinej, ví o něm prakticky všichni. I sestřenka s bledou pletí, s krátkými blond vlasy a s drobnou fyziognomií po matce. Z ničeho nic se mrně v sestřenčině náručí rozpláče. Její vysoko posazený křik mu rve uši. 
- Ráda sem tě viděla, ale teď mě omluv. Musím kojit. Sestřenka v momentě odejde do vedlejšího pokoje. On stojí spolu s tetou a strýcem uprostřed velké obývací haly. Je kapánek nesvůj. Má zato, že v dané chvíli trochu zaclání. Že je tak říkajíc ten někdo navíc, s nímž se nepočítalo./
- Nemáš hlad?, zeptá se teta s dikcí učitelky, kterou kdysi byla. Stejně jako jeho matka.
- Dal jsem mu vánočku, poznamená strýc. 
- Není žádný jídlo. Něco ti ohřeju. Si hubenej až hrůza. Ta věta mu připomene babičku. Slyšel ji od ní nejméně milionkrát. Dal by cokoliv za to, smět ji slyšet od ní po milionté prvé.
- Si hodná, teto, ale jsem právě na odchodu. Nejvyšší čas, abych vyrazil. A bez dalšího otálení si to razí ke dveřím.    
Strýc ho vyprovodí až k brance před domem. Chvíli proti sobě mlčky stojí.
- Trochu si mě vyděsil, Miky. Jaks tam ležel v tom sněhu. Tos něco zkoušel?
- Jo, vrátit se do dětství, utrousí se špatně sehranou ironií.
- Aha. A co, povedlo se?
- Ne. Ale za pokus to stálo. Sou přece Vánoce.
 
Rázem čelí neproniknutelné tmě zimní noci. Naslouchá odbíjení kostelních zvonů, praskání sněhu pod tíhou chůze, svištění větru mezi vzrostlými stromy při asfaltové silnici… to vše ho v tu chvíli dojímá a děsí zároveň. Ještě se podívá do rozsvícených oken strýcova domu. Zdobí je rozsvícená vánoční světýlka. Představí si, co se tam asi odehrává. Všichni se sklání nad holčičkou a přejí si, aby neplakala, nebo sedí všichni u stolu a dojídají zbytky od štědrovečerních hodů, nebo mají puštěnou televizi a přemítají o tom, co zítra a pozítří. Idylka rodinného krbu, pomyslí si a přitom všem trochu závidí, svému strýci, své tetě, své sestřence, s nimiž má ve skutečnosti společné jen to, že je zná od chvíle, kdy začal vnímat svět. V té chvíli Vánoc se mu to nezdá být ani tak dávno.

   

Ilustrace © Galerie IN, báseň Milan Dubský

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 12. 2009.