Martina McLenehan: Vzácně prosté vánoce Ludvíka Vaculíka

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Čtenáři Ludvíka Vaculíka vědí hodně o něm i o jeho dnech všedních i svátečních. Těžko se o něm dozvědět něco převratně nového. Možná se tím ale ukazuje něco vzácnějšího: stálost, neměnnost a přetrvávání toho, co platí, čemu Ludvík Vaculík věří, za čím si stojí a co má smysl. Stejně jako Vánoce. 
•  Pro Vás jsou Vánoce hodně důležitý svátek, že?

Ano, je to významný svátek.

•  Jak na Vás celé tohle období působí?

To vánoční? Já ho beru tak, jak se bere v naší rodině: jako rodinnou a soukromou záležitost. To, co se děje venku a okolo, nevnímáme. Nevnímáme, ignorujeme, a kde je to na místě, bojkotujeme.

•  A kde je to na místě?

Obchody, reklama, všelijaké takové ty šaškárny, kde se prodávají Vánoce. Bojkotujeme. Nechodíme. Já jsem se rozhodl od té doby, co začali v listopadu v obchodním domě Kotva hrát koledy, nejít tam. Prostě tam nejdu.

•  Jak pořizujete dárky, když nechodíte do takových obchodů?

Nejdu do obchodního domu, který mě urazil tím, že v něm začaly hrát koledy málem v říjnu. A jaké dárky? Ty se člověku dostanou do ruky zpravidla během doby. Víte, něco se vám líbí, a už na někoho myslíte, komu to dáte.

•  Takže nechodíte cíleně vybírat dárky k Vánocům?

Ne, to ne. Teď tak půjdu kupovat dárky! Už je mám. Jsou to většinou knížky, jeden kapesní nůž, ale luxusní, že sám je skoro dílnou, a pak hodinky, které jsem kdysi dostal jako cenu ve Švýcarsku a nikdy jsem je neotevřel. Já jsem ani nevěděl, že je mám. A byly v takové krabičce. Ale jaké hodinky! A když jsem do nich koupil baterku, tak jdou. Dostane je jeden z našich kluků.

 

•  Co považujete za blbý dárek?

Vázu.

•  To je blbý dárek pro Vás?

Ne, vůbec. Cpát někomu vázu... Víte, co je blbý dárek? Když někomu dám, čeho se sám chci doma zbavit.
A takové věci jsou. My jsme měli jedny přátele, Madla na ně vzpomíná vždycky s jistou jízlivostí a pošklebkem, když vezme ten samovar od Vlasty.

•  Kdyby bylo na Vás globální nadělování dárků, čím byste lidi obdarovával?

Aby měl každý co jíst a co na sebe. V tom bych se nemohl splést. A s ostatním - každý je v jiné situaci, potřebuje něco jiného. Kdežto jídlo a oblečení je zásadní věcí pro každého.

•  Vánoce vždy souvisely a budou souviset s dárky a dobrým jídlem. Co se jí a pije na Vánoce u vás doma?

Vždycky je hrachová polévka, kapr a pak nějaká buchta, štrůdl nebo zákusky, ale to se jenom tak mlsá. A co pijeme? Hlavně víno, bílé nebo červené, jaké kdo chce, a nebo vodu. To není nijak určeno.

•  Řeknete mi, jaké dodržujete vánoční tradice?

No jako naše rodina. Myslíme na dárky... Paní Vaculíková už od července, ty její dárky se většinou skládají z košil, a vždycky má s nimi úspěch. Pak, jako teď, už několik dní peče. Peče ráda, peče tradičně to, co vždycky, ale je nadšená, když se objeví nový projekt. Představte si: Antonín Bajaja, kamarád ze Zlína, nám poslal svou poslední knížku. A Madla ji začala číst. Odehrává se to za první republiky, a je tam scéna, kdy nějaká paní peče hvězdičky paní ministrové Benešové manželce ministra Beneše. A je tam recept. A paní Vaculíková už to upekla.
No a pak máme vždycky stromek, který od té doby, co hospodaříme v Dobřichovicích na zahradě, většinou máme z té zahrady, protože tam vyrůstají divoce jako plevele. Takže letošní stromek už víme, který to bude. Půjdu, uřežu ho a je to. A náš Janek také.

•  Jak dlouho před Štědrým dnem ho máte?

Den, dva. Jdeme, uřežeme ho, já ho potom posadím do kříže a spolu ho strojíme. A vždycky tam dáváme mnohem míň ozdob, než kolik jich máme. My jsme totiž mívali stromek mnohem větší a ozdob se nám nahromadilo. Ale hlavně vždycky zpíváme koledy. To by nám kluci neodpustili. Koledy musejí být, koledy se vždycky zpívaly.

•  A co tradice, jako je třeba lití olova?

Ne, to ne, tohle jsme nedělali. Víte, ono nás bývalo moc. Doteďka k nám buďto Ondráš nebo Janek, jeden ze synů, chodil se svou rodinou. Balíčků pak bylo tolik, že byla otrava, než se to celé rozbalilo, a pak těch papírů a špagátů na zemi, to Madla neměla ráda. Tak se prostě povečeřelo, kluci umyli nádobí, rozžal se stromek, zpívaly se koledy, no a končilo se tak, aby mohli jet včas domů.

•  Vaše manželka je věřící, zatímco Vy ne. Různily se někdy Vaše představy, jak budete Vánoce slavit?

Vůbec ne, protože víra je nad technickými podrobnostmi.

•  To je pravda, ale dovedu si představit, že v takovém manželství jeden partner chce jít třeba do kostela a druhý to tak necítí.

My bychom šli rádi, ale jak říkám: dokud byla děcka doma, bylo to celé tak únavné, že jít na půlnoční bylo pozdě. A já jsem teď říkal: mohli bychom jít na půlnoční. Poprvé v životě totiž budeme o Vánocích o Štědrém dnu sami, protože kluci už mají tak rozvětvené rodiny, že žádnou z nich nemůžeme s tou naší už sloučit. A bereme to: jééé, máme Vánoce, mohli bychom jít na půlnoční. A Madla řekla: To je pozdě. Ale půjdeme na jinou mši vánoční.

•  Co vlastně Vánocemi oslavujete, když nejste v tradičním slova smyslu věřící?

To vůbec nevadí! Oslavujeme narození Ježíška. To je určitý ritus. To je výchova, to je tradice, to je kulturní podání, to je evropský životní směr, hotovo. Přišel jsem dávno na to, že otázka, jestli existuje Bůh, je otázka z fyziky: existuje krychle? V Boha se věří, nebo ne. A já jsem zjistil, že mi to nevadí. Vím, co mám dělat, a jestli se mi to podaří, Bůh se mnou bude spokojen. Představu Boha vůbec neřeším, to není důležité. Stačí prostě to vědomí, zařazení člověka mezi lidmi, na zemi a ve vesmíru.

•  Kdybychom vánoční příběh pojali čistě jako literární útvar, jak by na Vás působila Marie coby literární postava?

Taková hloupoučká holka. Neslyšel jsem od ní řeč o ničem jiném. Nic jiného ji nikdy nezajímalo, nic nečetla, nikde nebyla, na nic nemá žádný názor.

•  A co muž Josef?

No, jestliže se říká, že to byl tesař, tak ten na stavbě přišel k všelijakým věcem, šplechtům a výrazům a příhodám. A hrával karty.

•  Jak se tady ti dva mohli dát dohromady?

Tady by mohlo začínat téma pro někoho. Bylo by zajímavé, jak by to napsala ona a jak by to napsal on. Ale já bych to psát nechtěl. Ale ano, jak ti dva k sobě přišli. Ať by si náš autor vymyslel cokoliv, kudy chodili, kde ona byla, kde ji viděl prvně, kde ji chtěl ještě jednou uvidět a tam ji potkal, muselo by to končit: pánbůh je měl v plánu, pánbůh si je vybral k tomu všemu. I k tomu početí, a jeho aby, vůl, mlčel.

•  Hodně se zajímáte o vesmír. Zajímal jste se také o úkazy na obloze v době údajného Ježíšova narození?

Samozřejmě. A někdy jsem nesouhlasil. Bylo to jináč. Mě to prostě velice zajímalo a vědecká vysvětlení mě někdy neuspokojovala, citově nebo fantazijně, tak jsem si to dopracovával dál. Ale na prožívání Vánoc to nemělo žádný vliv, s tím jsem neměl žádnou potíž.

•  Myslíte si, že nebeská tělesa, hvězdy a jejich postavení souvisí s osudem člověka?

Ne. To je tak daleko, že se to nemůže promítnout. Jak by mohlo? Jedině magneticky a přitažlivostí, ale vždyť to nepůsobí ani na Slunce, tak je to daleko.

•  Víte, jaké byly konstelace ve chvíli Vašeho narození?

Nevím. Já ani nevím, v kolik hodin jsem se narodil. Ani nevím, jestli ve dne nebo v noci. To se na vesnici nevedlo. Prostě se někomu narodilo děcko. Nevím a nedávám tomu žádný význam, já hvězdopravectví nevěřím. Ani letopočet na mě neúčinkuje. Silvestra neuznávám. Necítím žádný konec roku ani jeho začátek. No nic. Jde to dál. Zítra prostě bude zase úterý prvního. Je to fuk.

•  Čím se tedy zabýváte poslední den v roce?

Je to obyčejný, normální den. Díváme se na zprávy, potom čteme a počkáme do půlnoci, to ano. Po půlnoci se něčeho napijeme a dáme si pusu, abychom vůbec zaznamenali ten moment. Ale žádné osudy v tom nečtu.

•  Co si myslíte o novoročních předsevzetích?

Považuji je za nesmysl, protože nový rok není žádný mezník. Když něco chceš, tak můžeš teď.

•  Vy jste si nikdy žádné předsevzetí nedal, ani mimo Nový rok?

Ale ano. Týkalo se to buďto práce, zaměstnání, nebo určitých projevů v chování ve vztahu k lidem, ale nebudu ta předsevzetí jmenovat.

•  A jak dopadla?

Vždycky to dopadlo dobře. Buďto jsem to splnil nebo jsem na to bezbolestně zapomněl. 

Foto © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 12. 2009.