Ivan Kraus: Konec zen budhizmu
Rubrika: Literatura – Povídky
| Jsou okamžiky, které mohou změnit náš celý dosavadní život. Prožil jsem takové pocity, když se mi dostaly do rukou knihy o reinkarnaci, meditací a józe. Když jsem se dočetl, že náš duch je vlastně věčný, že se stále vracíme na zem v nových podobách, užasl jsem. S něčím takovým jsem prostě nepočítal. Informace o tom, že jsem i já složen z těch nejdrobnějších buněk, atomů, protonů a neutronů a že každý organismu, dokonce i rostlina má svou paměť a že to vše můžeme dokonce znovu přivolat zpět a prožít, mne zcela ohromila. Fascinovaly mne zprávy o budhistických mniších, kteří tak dokonale ovládají techniku jógy a dovedou se tak soustředit, že rozkmitají svá magnetická pole a vyvinou energii, až se z nich kouří. Obdivoval jsem jogína Lahksmanasandra Strikanta Rao, nenápadného muže, který po letech cvičení byl schopen chodit polonahý v mraze, polykat hřebíky nebo žvýkat sklo bez nejmenší újmy na zdraví. Jeho kniha mne zaujala o to víc, že jsem ji četl oblečen v teplém prádle a svetru, protože jsem zrovna byl silně nachlazen. Jakmile jsem se v dalších knihách dočetl o novém pohledu na svět, v němž je možno žít v naprostém souladu se sebou i s přírodou, jestliže se zbavím svých vášní, které jsou důvodem všeho utrpení, rozhodl jsem se, že omezím své ego a vydám se pravou cestou. Že nepůjdu proti proudu, ale splynu s ním a stanu se miniaturní součástí této planety. Nejprve jsem si opatřil příručku o relaxaci. Lehl jsem si v pokoji na zem, zavřel oči a naslouchal hlasu, který hovořil z magnetofonové kazety. Ženský hlas mi něžně radil, jak mám postupně uvolnit své tělo. Chvílemi hlas mizel ve zpěvu ptactva a šumění potoka. Hlas mi doporučoval, abych si představil les, rozkvetlou louku na jaře nebo rybník plný leknínů. Zpočátku mi to dělalo jisté potíže. Leže na koberci, zahlédl jsem sice louku, ale nebyly na ní květiny, ale můj zápisník a tužky. U potoka byl na kameni telefon. Obsazený. Později jsem si sice dokázal představit vzrostlý javor, ale místo podzimního listí byly na větvích nezaplacené účty. Zahlédl jsem sice kosa, jak mne ženský hlas vybízel, jenže neletěl do hnízdečka, ale do banky. Později jsem se rozhodl, že se budu raději věnovat indickým meditačním cvičením. Seděl jsem v pokoji v pozici lotosu a cvičil pohroužení do sebe. Pocit s absolutní prázdnoty jsem moc dlouho nacvičovat nemusel, protože jsem ho měl už delší čas. Těžší bylo pohroužit se do sebe a pocítit posléze lásku ke všem bytostem. Má cvičení byla ztěžována neklidem mé ženy, která mi připravovala vegetariánskou potravu, kterou jsem podle návodu zvolna žvýkal. Po čase jsem však dosáhl vnitřního klidu a zahlédl svět z nové perspektivy. Můj nový pocit, který se dostavil v pozici savásana, se projevil úsměvem. Usmíval jsem se na ženu, kterou jsem tím překvapil, ale i na sousedy, lidi na ulici, v obchodech, všude. Žena se sice zpočátku obávala, zda jsem zcela v pořádku, ale když ji (opět s úsměvem) ujistil, že cítím lásku vůči všem bytostem bez rozdílu, uklidnila se. Jsa zcela vyrovnaný a klidný jako nikdy předtím, navrhl jsem, aby také zkusila meditovat a cvičit. Zkusila to, ale bez úspěchu. Po několika krátkých pokusech přerušila totiž cvičení siddhásana a odběhla do města na nákup. Jindy pocítila náhlou potřebu uklízet. Chtěl jsem jí pomoci a předvedl jsem jí důležitý cvik urdhua prasarita padásana. Upozornil jsem ji, že musí být hodně trpělivá, protože jogíni v Himaláji se cvikům věnují stále a už od mládí. Řekla mi, že si něco takového nemůže dovolit, protože někdo v rodině se musí starat o potravu a dva jogíni by už nebyli únosní. Nic jsem nenamítal. Nepřel jsem se s ní.  Usmál jsem se na ni (můj úsměv byl teď výraznější, dík obličejovým cvičením) a vysvětlil jsem jí, že jsme složeni z drobných částic. Přivedlo í to však jen na myšlenku dát urychleně do opravy lux, který už nesál drobné smetí. Věnoval jsem se raději cviku paschimottanásana, který dělal velmi dobře mým zádům. Prožil jsem v té době dík meditaci krásné, nezapomenutelné chvíle. Jednoho dne, když jsme šli požádat banku o další kredit, protože jsem přirozeně kvůli cvičením nebyl schopen pracovat a vydělávat peníze, jsme se stavili v kavárně. Žena objednala pro sebe kávu a pro mne čistou vodu, abych mohl zapít několik zrn, která jsem pečlivě žvýkal už od rána. Usmíval jsem se na číšnici, i když přinesla omylem dvě piva a žena ji upozorňovala na původní přání. Když se dívka s tácem změnila v čarodějnici a začala křičet, že nevíme co chceme, přestal jsem se po měsících usmívat. Pocítil jsem v tu chvíli náhle prázdnotu, ale zcela jiného druhu než tu, kterou předepisují jogínské příručky. Mé trénované obličejové svaly se opět stáhly. Pak jsem vyletěl prudce ze židle, zřejmě dík energii nashromážděné za dobu cvičení, a začal jsem náhle křičet. První výkřiky byly spíše pokusy, trochu mi selhaly hlasivky oslabené nedostatečným tréninkem. Ale brzy jsem nalezl svou starou formu a řval jsem tak, až se třásly sklenice na pultě. Má žena tvrdí, že když se konečně objevil vedoucí a řekl nám hrubě, že pokud se nám nelíbí obsluha, můžeme odejít, vznesl jsem se prý na okamžik, jak to dokážou jen mistři jógy, hluboce jsem se nadechl (sama ortii pranayama) a uchopil jsem ho za krk. Má cvičení musela zřejmě zapůsobit na mou koncentraci, protože jsem se tak soustředil na tuto činnost, že jsem si později vůbec neuvědomil, jak jsem s tím člověkem smýkal sem a tam. Vím jen, že když výstup skončil a když jsem se dosyta vykřičel, cítil jsem náhle veliké uvolnění energie a dokonce i tepla, jako nikdy předtím, když jsem se věnoval meditaci. Bylo mi tak krásně a lehce jako nikdy. Nashromážděné energie jsem hed využil. V autobuse jsem vynadal muži, který mi šlápl na nohu a neomluvil se, a v obchodním domě člověku, který mne drze předběhl u pokladny. Nikdy jsem necítil tolik energie, jako v tutu chvíli. Žena tvrdí, že jsem zároveň získal v obličeji opět zdravou barvu. Nevím. Čím jsem si však rozhodně jist, je přesvědčení, že ať už se v kterémkoli svém budoucím životě vrátím opět na zem, jako kámen, strom, pták nebo třeba květina, rozhodně si od nikoho nenechám nic líbit! |
|
|
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek
http://hermanek.info/reference/ http://hermanek.info/
http://navolnenoze.cz/prezentace/miloslav-hermanek/
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 01. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Milan Markovič |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Stanislav Motl |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jan Krůta |