Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (10)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (10)


(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)



Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát



V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Začal jsem pracovat na kabaretu. Dvaatřicet let po premiéře jsem si na celou záležitost zavzpomínal v Divadelních novinách:

JAK VZNIKAL JONÁŠ A TINGLTANGL
Zatímco ve škole kamarádi fandili hokejistům a závodníkům, já byl úplně jiného založení. Fascinovali mě komici. Začalo to vlastně už v Klatovech, když jsem ve svých čtyřech či pěti letech se chodil dívat do biografu na Laurela a Hardyho. Ti dva, a jejich hlouposti, mě rozesmávali, neboli přiváděli mě do stavu, v němž jsem se vždycky cítil nejlíp. Nejspíš jsem nechápal tu skvělou architekturu jejich gagů, ale stačilo mi, když občas některý z nich upadl nebo něco porazil. Myslím, že mně muselo imponovat, že nemehlo může být případně i dospělý člověk.
Protektorát Čechy a Morava. V biografu jsem objevil Vlastu Buriana, na deskách Ference Futuristu, v rádiu Járu Kohouta a cítil jsem se v jejich společnosti skvěle.

Po válce se vrátil Voskovec s Werichem a na plátnech českých kin se objevil George Formby -ano, ten britský music hallový komik, který dostal po válce Leninův řád za to, že jeho protihitlerovské grotesky pomáhaly velmi významným způsobem držet nad vodou morálku sovětských občanů - to jen tak pro zajímavost.
Můj obdiv k lidem, kteří dokázali rozesmát tisíce či milióny bližních, byl tak veliký, že jsem toužil po něčem podobném. Kdybyste mě tehdy znali, pochopili byste, jak ty moje touhy byly neopodstatněné. Ale neměl jsem z toho tenkrát pojem a cpal jsem se všude, kde jsem si myslel, že bych mohl být pochopen. Výrobce humoru jsem miloval bez ohledu na úroveň jejich komiky. Teprve později, když jsem se tak trochu uchytil v komické branži, podlehl jsem soudům kavárenských intelektuálů a začal jsem se dívat na ty lidovější komiky trochu spatra - až mě jednou zahanbil Jan Werich, který nacházel porozumění i pro klauny bulvárních scén. Od té doby chovám opět obdiv k umění lidových komiků, k umění získat si toho nejprostšího diváka, nad kterým mnozí estéti ohrnují své vytříbené frňáky.
A tak se mi jednou utvořil v příslušné oblasti mozku obraz fiktivního, lehce pokleslého komika, který obrážel nejrůznější světová varieté, kabarety a šantány, a který vzpomíná na své zážitky. Chtěl jsem si napsat či vybásnit na svou míru takovouto postavu a poděkovat tak svým způsobem všem těm, kteří mě od útlého mládí zásobili pocitem štěstí.

Když jsem to říkal Jiřímu Šlitrovi, byl pro. A ptal se mě, jak se ta postava bude jmenovat. Měl jsem to už promyšleno, ale jen částečně. Moje představa byla italská: Fratellini, Zigotto nebo něco na ten způsob. Jiří Šlitr navrhl jméno Jonáš. Souhlasil jsem s tím, ani nevím proč. Nejspíš proto, že jsem tím měl proces vymýšlení jména z krku.

Místo dosavadních písniček začal jsem psát texty kupletů. Kuplet jsem si jednou provždy od písně odlišil tím, že zatímco píseň obvykle líčila pocity, zpívala o tom, že je Praha krásná, že jsem blázen do jisté slečny, že růže voní a tak podobně, kuplet líčí příběh o tom, jak jsem se v té Praze setkal se slečnou, do které jsem blázen, dal jsem jí růži a ona mi nakonec řekla něco, co posluchače kupletu rozesměje, neboli pointu. V kupletu jsem našel zalíbení, protože byl o něčem a byl obvykle k smíchu. Ukládám si do krabice nejpitomější věci a jednou tam uložím sám sebe. Moje milá si dala na vlasy přeliv a já teď nevím, která to je. Škrhola chce zabít vosu na králově nose a učiní tak sukovicí. To byly obsahy některých těch kupletu, které jsem vymýšlel pro budoucího kabaretiéra Jonáše.
Jiří Šlitr psal hudbu a jednou, zničehonic, mi povídá: Napiš mi do toho Tingltanglu taky roli.

Byl to blesk z čistého nebe. Jiří Šlitr se totiž jevišti vyhýbal jako čert chrámu. Dostat ho na jeviště při premiéře, aby šel jako autor hudby poděkovat divákům za potlesk, vyžadovalo nadlidského úsilí. Nicméně pustil jsem se do psaní dialogů. Jak už jsem tu naznačil, toužil jsem po práci ve dvou a navíc jsem vždycky velmi ochotně riskoval, vědom si toho, že všechno vždycky dopadne tak, jak to má dopadnout.
Psát dialogy mě neobyčejně bavilo. Zřejmě to bylo díky vlivu V & W, případně později Horníčka + Wericha a jejich dokonalých předscén. Měl jsem v životě to štěstí, že jsem mohl pracovat na dialogu i s Janem Werichem - zamýšleli jsme rozhlasový seriál klaunských řečí - a já tak mohl nakouknout jaksi přímo do kuchyně Osvobozených. Jan Werich zřejmě zachovával pracovní postup stále stejný, a tak jsem se ocitl v neuvěřitelné roli Voskovce.
Začalo to tím, že Jan Werich mě požádal, abych zapisoval. Že prý mám hezčí rukopis. Pochybuju o tom, že by znal můj rukopis, ale nepochybuju o tom, že se role zapisovatele zbavil rád. Když jsem vyložil na stůl svůj penál na zip a z džínoviny (z jeanoviny?), a on v něm uviděl řadu tužek, srovnaných pedantský dle velikosti, řekl: Já bych vás kop! Myslím však, že později, když za mnou přišel do mé pracovny, udělal jsem mu přece jen radost, protože udržet pedantský pořádek ve velkém nedokážu, stačím tak akorát na ten penál.
Povídali jsme si nejprve, o čem ten dialog bude, a všechny nápady, které se během hovoru vyskytly, jsem pečlivě zapisoval. Werich - to byl gejzír nápadů, které mě velice inspirovaly, takže jsem se brzy dokázal chytit a vedle práce zapisovatele jsem fungoval i jako gejzír numr cvaj. Byla to krásná práce.
Když jsme s ní byli u konce, došlo k něčemu, co mě dojalo. Jan Werich mi vzal z ruky popsané listy, pročetl si je a pak řekl: Poslouchejte, vy jste všechny lepší fóry připsal mně. Byla to pravda. Měl jsem přece jen tolik soudnosti, že jsem se dobrovolně pasoval na toho, kterému se v klaunské dvojici říká odborně stooge (neboli a comedian´s assistent who is made the object of all his jokes). Zkrátka na přihrávače. Jan Werich mi pak vzal tužku z ruky a na několika místech radikálně škrtl W a napsal S.

Byl jsem zvyklý z minulosti, že jsem musel hrát mnohdy metodou »co si kdo urve«, nechtěl-li jsem být spoluhráčem převálcován. (To se netýká partnerství s J. Šlitrem ani s J. Molavcovou - oba uměli respektovat toho druhého.) Jan Werich se však se mnou rozdělil. To bylo od něho velké gesto. Náš dialog jsme pak nahráli pro rozhlas, ale nikdy se nevysílal. Ještě ho mají schovaný.
Ale nezdá se vám, že jsem trochu odbočil? Vraťme se k Jonášovi. Začali jsme zkoušet. Nikdy jsem netajil, že mé herecké začátky byly těžké - byl jsem velmi nenadaným hercem, i dva ochotnické spolky, v nichž jsem působil, mě ze svého středu hnaly. Ale vedle Jiřího Šlitra jsem byl něco jako Sir Laurence Olivier. Šlitr dokázal pouze vstát od piána, ruce držet lehce od těla, pohled měl zaostřený do neurčita a podivným hlasem odříkával své věty.

Režisérem byl Karel Mareš a ten krátce před premiérou prohlásil, že Jiřího Šlitra na scénu nepustí. Ale nepusťte na scénu spoluzakladatele a spolutvůrce divadla, který si usmyslel, že bude hrát!
Zkrátka po dlouhých úvahách to vyhrál můj návrh, neboť jiného nebylo: K premiéře dojde. Šlitr není hloupý a až uvidí ten debakl, tak ne my jeho, ale on nás bude přemlouvat, abychom ho přeobsadili.
S tímto vědomím se šlo do premiéry. Nebylo to moc povzbuzující, ale stále jsem si opakoval, že je špatným hercem, kdo nevydrží dvě hodiny ostudy a byl jsem připraven hrát jako lev, abych od Jiřího odpoutal pozornost.
Předpremiéra se konala 18. 6. 1962 v Gottwaldově Zlíně. (Podle vzoru Golčův Jeníkov, Hrochův Týnec, Jindřichův Hradec.) Publikum nám bylo nakloněno, jako autoři jsme už byli dobře zapsáni, a všichni byli zvědaví, jak si spolu budeme počínat na scéně. Hrál jsem naplno a představení plynulo bezvadně. Pak přišel okamžik, kdy Jiří Šlitr vstal od piána a pronesl svou první větu. Smích. Další věta. Potlesk. Další věta. Aplaus, že málem uletěla střecha! V tu chvíli jsem pochopil, že budu muset velmi přidat, abych Šlitrovi stačil! Publikum si zřejmě jeho jevištní nemohoucnost vysvětlilo, jako že to tak skvěle hraje. Nikoho nenapadlo, že by tento muž s akademickým titulem mohl takhle hrát doopravdy. Takže druhý den nejen že se nesplnila má prognóza o tom, že Jiří Šlitr bude ten, kdo se bude dožadovat přeobsazení, naopak, už ráno mi telefonoval: Tak co, večer to zase rozbalíme!

Tak se narodil nový klaun, jehož komika byla naivní jako Rousseauovy obrazy a účinná víc než moje. Ano, jako komik jsem měl vždycky smůlu, že jsem své řemeslo mohl uplatňovat jedině pomocí pracně vymyšlených point, zatímco Josefu Dvořákovi, kterému jsem jeden čas taky hrál po boku, stačilo, aby v Polednici řekl: Dej sem dítě! a publikum měl na své straně. Stejně tak, když Melicharová zvedne své upřímné oči k nebi a prohlásí: To je kalamita! A podobně to bylo i s Jiřím Šlitrem. Já jsem budil smích vždycky jen tím, co jsem řekl a nikdy ne tím, jak, ani ne svým zevnějškem. Ano, chyběl mi zubatý úsměv Fernandela, Ference Futuristy nebo George Formbyho, neměl jsem nos Vlasty Buriana ani Jimmyho Duranta, neuměl jsem se tvářit směšně, jako to dovedl Jára Kohout - neměl jsem ani jeho pozoruhodnou mrštnost ba ani nějakou charakteristickou chůzi jsem si nedovedl vymyslet, jako třeba Chaplin nebo Tati, dodnes vidím jak Woodymu Allenovi, který vládne skvělými pointami, navíc pomáhá jeho vykulený výraz... Jako komik jsem nebyl od přírody vyzbrojen ničím a navíc jsem byl herecky nepříliš schopný, ale zase ne tak, jako Jiří Šlitr, který své neumění dokázal proměnit ve svou největší hřivnu, s níž pak nakládal obdivuhodným způsobem. A tak to, že se mi dodnes daří rozesmávat publikum, považuju vlastně za zázrak dosti značného kalibru a večer co večer se tomu divím.

Veřejnost přijala Jonáše nadšeně. Stejně tak z větší části i kritika. Titulek Obrany lidu: Tleskáme novému Semaforu. Mladá fronta: Semafor tentokráte výborný. V podobném duchu byly neseny všechny kritiky. Jonáš a tingltangl a pak po letech Kytice, byla za čtyřicet let Semaforu dvě jediná naše představení přijatá odbornou kritikou kladně. A tak si někdy říkám, stálo vlastně vůbec za to kvůli dvěma představením zakládat divadlo?

Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
S Jiřím Šlitrem v našem nejúspěšnějším kuse Jonáš a tingltangl.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 11. 2010.