Ondřej Suchý: Jiřina Šejbalová a moje promarněná příležitost
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Kolik příležitostí člověk v životě promarní... Vzpomínky na ně se pak s přibývajícím věkem proměňují ve stále častější výčitky. Já si dnes mimo jiné vyčítám, že jsem nikdy neoslovil paní Jiřinu Šejbalovou, ačkoliv jsem k tomu měl příležitostí bezpočet - bydlela se svým manželem dr. Pipkou přímo přes ulici, na rohu Pařížské třídy a Široké ulice; okna arkýře jejich bytu ve druhém patře secesního staroměstského domu měla barevná skla. Když ovdověla, značně pohubla a její tvář pak už nesla otisk trvalého smutku. Alespoň tak jsem ji v průběhu sedmdesátých let v naší ulici vídal. Když přemýšlím o tom, proč jsem tenkrát nenašel odvahu s ní promluvit, myslím, že to bylo tím, jak málo jsem věděl například o jejích uměleckých začátcích. Byla původně vystudovanou operní pěvkyní (v Brně zpívala pohostinsky například Musettu v Bohémě a Barču v Hubičce), ale její zpěv, který - jak jsem zjistil až po mnoha letech - nám zachovaly nejen některé předválečné filmy, ale i staré gramofonové desky, má ke zpěvu opernímu velmi daleko. Jiřina Šejbalová zpívala šlágry - s orchestry R. A. Dvorského, S. E. Nováčka, Jaroslava Ježka, se Settlery a Emanem Fialou! Některé trampské písně jí dedikoval kamarád, herec a známý textař Josef Gruss (jinak autor takových hitů jako Jen pro ten dnešní den anebo Slunečnice). Měla krásně sytý, podmanivý hlas, s nímž si mohla dovolit u firmy Esta nazpívat i píseň Opona padá z filmu Sobota (známou jinak z interpretace Jiřiny Salačové). Její pěvecký projev mi leckdy připomíná zpěv hvězdných vampů, Marléne Dietrichové či Zarah Leandrové. Se stejným zpožděním (a zahanbením) vychutnávám dnes kvality komediální polohy jejího herectví. Chápu, že ne náhodou se hned několikrát sešla při společné práci se svým přítelem a kolegou Janem Werichem. Nejsou to pouze slavné televizní Slzy, které svět nevidí, v nichž tak nepřekonatelně peskovala svého opilého muže, který si v noci domů přivlekl na kyselé okurčičky své dva kumpány (Jiřího Sováka a Vlastimila Brodského). Archiv Českého rozhlasu ukrýval rozhlasovou hru Vavříny, v nichž se Jiřina Šejbalová sešla před mikrofonem jak s Janem Werichem, tak i s jeho dcerou Janou. Nahrávací studio Supraphonu bylo pak svědkem dalšího setkání Wericha se Šejbalovou - při natáčení Haškova Dobrého vojáka Švejka, kde paní Šejbalová představovala paní Müllerovou. Jiřina Šejbalová se sešla ke společné práci i s dalšími našimi komiky z nejvýznamnějších - Vlastou Burianem a Oldřichem Novým. Byla patrně úplně poslední partnerkou Oldřicha Nového před kamerou, tedy kamerou televizní. Setkání těch dvou v úspěšném seriálu Fan Vavřincové Taková normální rodinka přineslo televizním divákům nezapomenutelný zážitek! Akorát spolupráce s Vlastou Burianem budiž tu zmíněna spíš jen jako raritka: film Ulice zpívá, v němž čtyřiatřicetiletá Šejbalová hrála postavu Katy a na kterém se Burian podílel i režijně, bývá označován za vůbec nejslabší z předválečných filmů našeho krále komiků. Vím, že by se možná slušelo připomenout nejvýznamnější herecké počiny naší vpravdě národní umělkyně - mezinárodní úspěch slavného filmu Vlčí jáma, desítky významných postav, které vytvořila během více než čtyř desítek let na scéně Národního divadla, ale přiznávám, že je mi líto, aby tolik jiného zajímavého, a především představujícího paní Šejbalovou v novém světle zůstalo opět, jako po celá dlouhá předchozí desetiletí, opominuto jako něco nedůležitého, nepodstatného, vedlejšího. Paní Šejbalová by dnes byla jistě v nejrůznějších talk show mnoha našich představitelů této v současnosti nejrozšířenější televizní zábavy zaručeně toužebně očekávaným hostem. Byla totiž velmi pohotovou a nesmírně vtipnou vypravěčkou divadelních historek, byla bystrou glosátorkou událostí, dokázala skvěle charakterizovat své kolegy a přátele. To konečně nejednou dokázala ať už jako fejetonistka v někdejším literárním týdeníku Kultura, anebo ve své půvabné kuchařce Vaříme na chatě, která vyšla v roce 1969 v nákladu 50 000 výtisků, po nichž se tehdy na knihkupeckých pultech jen zaprášilo. Byla vlastně první herečkou, která své kulinářské umění (a také kulinářské umění lidí jí blízkých, počínaje manželem přes Bohuše Záhorského a legendárního malíře a kulináře Oťase Nejedlého, až po paní Zdenku Werichovou a jejího Jana) vydala u nás knižně. Já tu knížečku zdědil po své mamince, která ji chránila jako oko v hlavě. Četl jsem si v ní nedávno a žasl jsem nad tím, jak zábavně, ale i nenásilně poučně lze předložit čtenářům recepty většinou ne zcela běžných jídel. Paní Jiřina Šejbalová nám tu měla zanechat ještě také své memoáry! Na rozdíl od desítek jiných knih toho žánru, které se dnes již po léta objevují jako houby po dešti - to by bylo, panečku, počtení! Závěrem nemohu než opakovat svůj úvodní povzdech: Moc lituji, že jsem se s paní Šejbalovou nedokázal seznámit. A stačilo jen jít a zazvonit v protějším domě... Nu a na docela úplný konec si neodpustím demonstrovat vtip i spisovatelský dar paní Šejbalové jednou citací z té její milé knížečky. Myslím, že i ona by souhlasila s tím, aby tento článek končil vesele. Hlavními aktéry historky, kterou kdysi zaznamenala, je již výše jmenovaný akademický malíř Otakar Nejedlý a - čuník: „Oťas rád jezdil se svou školou malovat do Starých Splavů. Když se sblížil s místními obyvateli, rozhodl se, že pro ně uspořádá svoji exotickou trachtaci. ‚Ceylonské koule‘ se dělaly v domku jednoho splavského občana. Krmě, pozůstávající také z rybího masa, ale hlavně z pestré směsi koření, je hotova a nic netušící stolovníci se důvěřivě scházejí k hodům. Pan profesor sám každému poslouží, první sousta putují do úst a rázem prudká výměna vytřeštěných pohledů. Tohle ještě žádný z nich nezažil! Pánovi domu naběhne na čele žíla, pan učitel bledne, zatímco paní porybná modrá a ostatní bezmocně lapají po vzduchu. Jenom pan profesor je plně zaujat jídlem a spokojeně si přitom pobrukuje. Naštěstí pro ostatní si musí na chvíli odskočit ven - asi při tom fofru v kuchyni na to neměl čas. Kbelík v rohu kuchyně střelhbitě pohltí všechny ceylonské koule, stolovníci předstírají, že dojídají, vracejícímu se panu profesorovi hlasitě velebí nápaditost asijské kuchyně a jdou po svém zvyku zasednout ke kartám. Po chvíli je paní domu znepokojena nějakým hlukem venku, ale jejímu upozorňování není věnována pozornost. ‚Bane, něco se děje v chlívku, někdo nám krade prase!‘ a vyběhne ven. Na její srdcervoucí výkřik vyskočí ostatní, aby spatřili dílo zkázy. Dveře od krmníku vyvráceny z veřejí, rozbity na třísky, všude okolo stopy strašlivého zápasu, ale zloděj i prase pryč. Prudká výměna názorů o osobě pachatele konečně umlkla a v nastalém tichu zaslechnou blažené mlaskání a chrochtání čuníka v nedalekém bazénu. Vše se vysvětlilo. Někdo odklidil kbelík s ceylonskými koulemi před panem profesorem do chlívku a prase ve své žravosti neuvažovalo, co koření kari, čili a kayenský pepř dovedou. Nepříčetné trýznivou žízní vyrazilo vrátka, po čichu našlo bazén, do kterého se pro jistotu naložilo celé..." Na snímcích: 1/ + 2/ Jiřina Šejbalová – fotografie z mládí 3/ Jiřina Šejbalová se Zdeňkou Gräfovou a Jaroslavem Vojtou v televizní komedii Tchýně (z roku 1971) 4/ Na svatbě přátel Vlasty Fabianové a Bohuše Záhorského |
Foto © archiv Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 01. 2010.
Ondřej Suchý
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Dáša Cortésová | |
Ivan Kraus | |
Milan Markovič | |
Ivan Rössler | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Jiří Menzel | |
Ivo Šmoldas | |
Zdeněk Pošíval |