Josef Blažek: Existuje ostrov (5)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vzpomínkové romaneto

Kapitola V.

Ozřejmuje se skutečnost pronásledování, cíl pronásledovatelů a také kdo je to Dick. Vypravěč se dozvídá důležitá fakta o ostrově.

Dick vstoupil do světla svíčky z tmavého koutu.
„Jdou po nás,“ řekl klidně, ale rozhodně.
„Kdo?“
„Nevím víc než ty. Jen to, že někomu o tebe moc jde. O tebe. O to, aby ses vrátil.“
„Kam?“
„Do chvíle před návštěvou knihkupectví. Aby ti bylo jedno, že existuje ostrov.“
„A existuje? To, co o něm vím a co jsem ti řekl, to je hodně málo. Skoro nic. Žádný důkaz…“
„Podívej,“ řekl Dick, „tady máš odpověď.“
Přivedl mě ke zdi, kde byla připínáčky upevněná stará mapa světa. „A teď mi ukaž místo, kde leží Maria-Thereza.“
Sjel jsem zrakem do oblasti jižního Pacifiku. Jihozápad od Velikonočního ostrova, východ od Nového Zélandu. Na mapě bylo bílé okénko s vysvětlivkami.
Dick mi podal malý školní globus z knihovničky. V místě, kde by měl být můj ostrov byl opět bílý obdélník, tentokrát s dlouhým názvem výrobce školních pomůcek a s údaji o ceně.
„Jako by měl někdo zájem, aby ostrov nikdo nenašel.“
„Přesně. Dokonce aby o něm nikdo nevěděl. Ale ten někdo není všemocný. Ostrov o sobě někdy sám dává vědět. Octne se v příběhu, v knížce pro milovníky dobrodružství. Jednou je vidět, ví se o něm, podruhé jako by nikdy neexistoval. Jednou je na mapě, podruhé není.“
„A před chvílí… co se to se mnou dělo? Zdálo se mi…“
„Někdo nebo něco se pokouší dostat tvou paměť na vyjetou kolej. Vrátit tě tam, kde jsi byl. Proto se tak snadno ocitáš v minulosti, to je důsledek sil, které tě táhnou zpět.“
„Nebylo to příjemné.“
„To je jedno. Ale díky snaze toho protivníka víme, že jsme na správné cestě. Jinak by se tak úporně nesnažil.“
„Ale tento byt je opravdu takový, jaký si ho před lety pamatuji. Ty desky jsou moje, ale… kde to vlastně jsem?“
„Jsi ve městě za městem. Ve světě za světem. Za kulisami, v nichž většina lidí žije celý život. Je zde tvoje minulost, ale i to, co se nestalo a stát se v minulosti mohlo. Alternativní čas. Čas trvale ve stadiu zrodu. Big beng byl včera… Neboj, trochu přeháním.“
„Ale tak, jak to popisuješ… To je přesně to, co mi ten protivník nabízel v tom snu před skokem z okna. Chtěl mě dostat do tohoto pokoje, dostal bych všechno, co jsem ztratil, jen abych zapomněl na ostrov.“
„No a co? Zapomněls?“
„Ne. Aha, takže jsem mu unikl?“
„Unikl. Ale on o tom ještě neví. Jsi přesně tam, kde tě chtěl mít, ale jsi tu o své vůli, ne proto, že to chtěl on. A to je velký rozdíl.“
„Ale jak to, že jsem mu unikl, když jsem vlezl do jeho pasti?“
„Není to jeho past. Je to svět za světem a ten není ničí. Tady mu můžeme nejen uniknout, ale taky odhalit tajemství ostrova. Protože jsi sem vstoupil o své vůli.“
„O své? Spíše za to můžeš ty.“
„Ale já jsem přece taky část tebe. Tys to ještě nepoznal?“
Dick mě nechal sedět s otevřenými ústy a vytáhl z kapes bundy několik popsaných listů.
„Mám pár poznámek, abych nic nevynechal…“

 

„Počkej. Chtěl bych ještě něco vědět o světě za světem. Jak to, že tu jsou věci, které jsem ztratil nebo zapomněl nebo neprožil?“
„Jsou různé způsoby existence. Většinou vnímáme jen ten jeden. Třeba vlastní život vnímáme jako řetězec událostí, které si pamatujeme a které jsme schopni vypravovat. Zapamatované zážitky tvoří osu našeho životního příběhu. Ale co je mezi těmito zážitky? Nikdo z nás si přece nepamatuje svůj život minutu po minutě! V mezerách vzpomínek je nesmírné množství životního materiálu, který se nám nehodí do zapamatovaného příběhu života, jak jsme ho zvyklí vypravovat. Jak ho vypravovat chceme. To zdánlivé prázdno mezi příčkami žebříku, po kterém v životě šplháme, ta prázdnota mezi řádky životního příběhu skrývá nové dimenze, kterými se náš život může propojit s nekonečnem.
A nebo aspoň tyto mezery mezi paměťovými kvanty poslouží jako materiál, ze kterého lze život zrekonstruovat, vytvořit nový příběh svého života, když se nám ten starý rozpadne. Je to moc užitečné.“
„A ty… ty jsi …“
„Ano, já jsem tvoje alternativa. I když tvůj život se ještě nerozpadl. Jen se celý propojil se světem za světem. A ostrov Maria-Thereza je můstkem mezi dvěma světy. Když už to mám nějak nazvat.“
„A odkud jsou ti, kdo chtějí, aby můstek zůstal neobjeven?“
„Nebo aby zanikl, že? Zkus si na něco odpovědět taky sám.“
„Šedý Moloch…“
„Toho neznám.“
„Nemůžeš. Tys nežil můj životní příběh.“
„A zdá se, že jsem o tolik nepřišel… Ale už poslouchej:
Ostrov Maria-Thereza je útes v jižním Pacifiku jižně od souostroví Tuamotu a na východ od Nového Zélandu. Je znám taky jako ostrov nebo útes Tabor. Lze ho najít jen na francouzských mapách.
Objevil ho 16. listopadu 1843 kapitán Asaph P. Taber. (Ne Tabor!)
Při zápisu jména ostrova došlo ke zmatkům. Kapitán by ho rád nazval po sobě – Taber. Dost dobře ale nemohl dát své ješitnosti až tak okatý výraz. Nechal tedy tento návrh vznést svého prvního důstojníka. A celé mužstvo uplacené karibským rumem s tím souhlasilo. První důstojník však krátce předtím přišel o pravou ruku (při lovu velryb mu ji uhryzl bílý vorvaň) a zápisem byl pověřen bocman, který jako jediný vlastník Bible na palubě měl pověst vzdělance. Jméno bocmana se nedochovalo. Šlo o potomka českých náboženských blouznivců usazených v Americe. Ten člověk změnil jméno ostrova z Taber na Tabor, aby uctil své husitské předky. Když na to kapitán přišel, rozlítil se a našeho krajana vysadil do člunu na volné moře. Měnit zápis v lodním deníku se, jak známo, nesmí. A rum došel, takže souhlas mužstva nešlo již podruhé koupit. Nakonec byl zvolen kompromis a ostrov byl nazván Maria-Theresa. Nikoli podle dávné rakouské císařovny, ale podle lodi. Ta se totiž jmenovala Maria-Theresa a byla z přístavu New Bedford ve státě Massachusetts. Ostrov měl polohu 37° jižní šířky a 151°13´západní délky.
V roce 1957 byl ostrov marně hledán, ale neví se kým byl hledán a proč. V roce 1983 byla jeho posice přepočítána na 36°50´ jižní šířky a 136°39´ západní délky. Opět ale chybí v záznamech uvedení autora a metody přepočtu.
V roce 1966 jistý Don Miler z Nového Zélandu uveřejnil fotografie a v amatérském rádiu CQ odvysílal svůj popis ostrova. Pak zničehonic prohlásil, že to byl žert a nikdo o něm již neslyšel. Zmizel.
Nový Zéland v roce 1970 vyslal dobře vybavenou loď Tui, která provedla rozsáhlý výzkum oblasti. Nenašla ani ostrov ani mělčinu. Na místě, kde měl ostrov být naměřila hloubku 2000 metrů.
Za zmínku ještě stojí, že v této oblasti kromě ostrova Maria-Thereza byly objevovány a pak už nikdy nenalezeny i další ostrovy a útesy – útes Jupiter a Wachusset, Ernest Legouve a Rangitiky. Nelze vyloučit, že jde stále o jeden a tentýž ostrov. Vždy však byla naměřena jiná poloha a proto bylo objektu dáno vždy nové jméno.“
„Je to ostrov, který někdo najde a jiný ne…“ řekl jsem zamyšleně a svíčka zapraskala.
„Je to ostrov, který existuje v závislosti na tom, jakou cestou se k němu pluje,“ dodal Dick.
Svíčka znovu zapraskala a zhasla. Pokoje se zmocnila tma. Stěny a věci zbaveny kontroly našeho zraku se pustily do tance bez ohledu na závrať, kterou mi tím způsobily v hlavě. Zdi zprůhledněly, podlaha se prohnula a vrhla nás proti stropu, který se nám podsunul pod těla a kousek s námi letěl jako létající kobereček. Aniž jsme udělali krok z pokoje, octli jsme se na ulici. Ale už jsem se ničemu nedivil.

Pokračování za týden.... 
Předchozí díly najdete zde

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 02. 2010.