Rozpor mezi textem Bible a církevní praxí byl teologickou příčinou vzniku celkové reformace církve. Otázka odpustků byla pro kritiky „kupčením se spásou“. Nákladná správa majetku církve zaváděla stále nové poplatky, což stupňovalo odpor. Předchůdci reformace Ockham, Viklef a Hus proti odpustkům veřejně kázali – byli prohlášeni za kacíře. Došlo ke zmrazování poměrů, ale nespokojenost narůstala. Za počátek reformačního procesu je obecně považován rok 1517: bylo zveřejněno devadesát pět tezí Martina Luthera.
Pod jejich vlivem a po vydání jeho překladu Bible, do té doby veřejnosti nedostupné, lidé postupně přecházeli k jiným církvím. Podle center šlo o reformaci anglickou – o ní víme málo. Reformace německá (M. Luther) přinesla základ církve luterské. Švýcarská (U. Zwingli, J. Kalvín) byla základem pro reformaci zdejší církve. Obě společně vyznávali 3 sola (3x pouze): pouze milost, pouze víra, pouze Písmo, rozdílné názory měli na praxi sol a na pojetí otázky Svaté večeře a učení o predestinaci (předurčení člověka ke spáse či zavržení).

V Německu je říšským sněmem zrušena původně schválená autonomie volby náboženství (1529), evangelické stavy protestují (odtud Protestanti). Předkládají Augsburské vyznání a vyznání nové víry – katolické stavy (Katolíci) je odmítají.
Augburský náboženský mír (1555) zaručuje rovnoprávnost obou a uznání rozdělení církve. Ve Švýcarsku jsou odstraňovány domnělé nebiblické prvky církevního života. Situace zde ústí občanskou válkou, Zwingliho následovník Bullinger pracuje na Prvním helvétském vyznání.
Francouzský protestant Kalvín po příchodu do Ženevy provádí reformaci, později buduje teokracii (propojení náboženství s politikou). Kalvín a Bullinger uzavírají společné vyznání (1549). Vzniká jednotná švýcarská reformovaná církev. Vychází Druhé helvétské vyznání jako základ reformovaných církví i pro zahraničí.

 

 

Je specifická. První část procesu se datuje od počátku 15. století, kdy působení mistra Jana Husa mělo celoevropské důsledky. Již od období husitských válek i po jejich skončení bylo české království – „království dvojího lidu“ rozděleno na katolíky a utrakvisty.
Reformace Německa byla jimi a Jednotou bratrskou (se zásadami luteránství) sledována. Ferdinand I. Habsburský slíbil zachování svobody náboženství. Zásada: „čí je vláda, toho je i náboženství“ (od 1555) se na šlechtických panstvích projevovala obsazováním kostelů a far kněžími stejného vyznání jako majitelé panství. Poddaní museli víru přijmout.
Reformní církev vydávala řadu českých knih, jezuité se snažili sblížit směry a církev dovést ke skutečné reformě. Česká konfese (1575) stvrdila a upravila náboženské záležitosti v českých zemích. Rudolfův Majestát (1609) upravil náboženské svobody. Evangeličtí i katoličtí šlechtici se usnesli na tzv. Porovnání, jež v určitých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. V důsledku toho vzniklý spor: stavba dvou protestantských kostelů, následná rozepře a zatčení broumovských měšťanů, odstartoval veliké nepokoje. Vrcholily Stavovským povstáním proti Ferdinandovi II., bitvou na Bílé hoře a vznikem Třicetileté války.

 

 

Česká reformace iniciovala vznik bohatého fondu uměleckých a stavebních památek. Konfese užívaly výtvarná díla jako prostředek své reprezentace, ale lišily se přístupem k tématu náboženství v díle – náboženský obraz si nezaslouží uctívání, jaké se mu dostávalo v katolické církvi, ale plní jiné funkce: didaktickou, dekorativní, memoriální, reprezentativní. Umění se tak zbavuje středověkých náboženských funkcí a nové funkce dostávají ve společnosti novodobý, moderní ráz.

Počet uměleckých děl zahrnuje mnohá nejvyšší kvality, a to pro prostory katolických chrámů. I pro církevní konfese – a právě ta jsou dnešní veřejnosti prakticky neznámá.

Průlomová výstava UMĚNÍ ČESKÉ REFORMACE (1380 – 1620) v Císařské konírně Pražského hradu (do 4. 4. 2010) přesvědčuje o mimořádných kvalitách a mnohotvárnosti tvorby reformačních směrů v Čechách. Poprvé v novodobé historii představuje umění reformačního hnutí od jeho počátků: od kritiky užívání obrazů v náboženské praxi na konci 14. století přes rozkvět tvorby v utrakvismu a luterství až k obrazoborectví ve svatovítské katedrále (1619) a dílům, vztahujícím se ke konci reformace.
Kolekce obsahuje sto dvacet velmi významných a ojedinělých soch, malované oltářní desky, skvostně iluminované rukopisy, předměty církevního uměleckého řemesla – veřejnosti takřka neznámých, dosud nepřístupných. Mezi nejvýznamnější patří například nikdy nevystavená Klaudiánova mapa Čech, dále Jenský kodex, Litoměřický graduál s vyobrazením Mistra Jana Husa, skvostný řezaný oltář Mistra IP z chrámu Matky Boží před Týnem, umělecké památky Kutné Hory či práce rudofinského umělce B. Sprangera.
Vybrána byla nejkvalitnější díla zastupující všechny v Čechách působící reformační církve. Expozice se dotýká i pozadí vzniku uměleckých děl a zájmů jejich objednavatelů.