Po třech střípkách, kdy mé vzpomínky doslova lítaly značně neuspořádaně sem tam, je na čase, abych je trochu uspořádal. Ještě než tak učiním, pokusím se ctěné čtenářstvo alespoň letmo seznámit se svým rodištěm, kterým je brána do překrásného Českého ráje – město Jičín.
Na obrázku vidíte jedno z nejhezčích náměstí s podloubím v Čechách, dominantu města – Valdickou bránu, téměř 2 km dlouhou, čtyřřadou, lipovou alej, kterou založil Albrecht z Valdštejna a která končí v Libosadu pod místním „Řípem“ – čedičovým kopcem Zebínem.



Mimochodem – v dubnu 1949 zde běžel na mistrovství republiky v přespolním běhu i čerstvý olympijský vítěz Emil Zátopek. Běh lipami dvakrát kolem Zebína v celkové délce 12 km vyhrál, i když si zaběhl asi 1 km! Samozřejmě jsem získal jeho podpis a samozřejmě jsem ho jako – no, abych byl slušný – nepořádník ztratil. Tak, a nyní už opravdu mohu začít od prenatálního stavu. 

Počat jsem byl z jedné spermie sedmatřicetiletého výpravčího vlaků ČSD a jednoho vajíčka jednatřicetileté učitelky koncem teplotně průměrného ledna roku 1935.
Jako plod i embryo jsem se vyvíjel normálně, neboť pro maminčino bříško to nebyla premiéra. Byl jsem plánován jako holčička, neboť už téměř devět let si užíval krásy světa můj bratříček.
Světlo světa jsem spatřil uprostřed teplotně průměrného října – pochopitelně ve stejném roce. Všechny tyto pro mne nejdůležitější události se odehrávaly ve východočeském, tehdy krajském městě, Jičíně.
To, že jsem ten svět při prvních pohledech viděl díky optice očí obráceně, jsem se dozvěděl až mnohem později, a dokonce mi bylo řečeno, že to tehdy vůbec nevadilo, neboť jediným mým zájmem byly maminčiny prsy, a ty jsem prý nacházel bez problémů. Bohužel jsem se zřejmě mateřského mléka nabažil natolik, že sotvaže jsem byl od prsů odstaven, mléko pro mne jako nápoj přestalo existovat.
Jinak jsem prý údajně ihned uměl slušně křičet, papat, spát a vyměšovat, a to v uvedeném pořadí.
A když se nyní ohlédnu zpět, tak musím říci, že mi tyhle činnosti pak docela šly po celý můj další život jako kojenci, batoleti, hošíčkovi, klukovi, chlapci, mladíkovi, ženáčovi, otci, a zatím ještě i jako dědovi a důchodci. Pravda - teď v současné době až na tu činnost poslední – starší pánové vědí, o čem je řeč. Opravdu...  Vše, co člověk v životě potřebuje, se naučí už v mateřské školce, jak báječně napsal jeden americký spisovatel, a mne napadá, že možná ještě dříve. Dokonce se naučí i to, co v životě pak vůbec nepotřebuje. Já například uměl salutovat v necelých dvou letech!

Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou.
Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, v ní velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu.
V kuchyni spal i osmdesátiletý dědeček, řídící učitel ve výslužbě, který pamatoval jako dítě prusko-rakouskou válku v roce 1866. Snad si z dějepisu pamatujete, že na Jičínsku a Hradecku se tehdy odehrávaly její hlavní bitvy. Jedna pár kilometrů od Jičína dne 29. června a rozhodující bitva u Sadové 3. července.
Můj děda se někdy dokonce chlubil, že jako pětiletý kluk na pruské vojáky odvážně pokřikoval: "Vy pruští psi!" Každopádně je kousek od města při silnici na Turnov krásné mausoleum- ossaárium na památku té bitvy.


                      Mausoleum – ossaárium                                                           S maminkou a dědou

Děda nosil cvikr, hrál na klavír, na přelomu 19. a 20.století v kostele na varhany, dále na housle a dokonce i na dnes už zcela zapomenutou citeru. Samozřejmě ne najedenou, Laterna magika ještě neexistovala. A báječně mi četl i vyprávěl pohádky.
Zde trochu odběhnu v čase a pro současné závistivce sdělím, že děda se ženil až ve svých čtyřiceti letech, měl od svých šedesáti let, tedy od roku 1921 penzi ve výši sta procent svého posledního platu, a tak mohl dlouho přispívat do rozpočtu mladé domácnosti měrou nemalou.
Maminka jen krátce učila na malých školách v okolí Jičína, pak byla doma nejdříve s mým o devět let starším bratrem a pak se mnou.
Ale zpět k bytu. Vedle kuchyně byl hlavní obývací pokoj a v něm kromě velkých kachlových kamen a jídelního stolu i klavír – křídlo a navíc ještě harmonium. V tomto pokoji se topilo jen o Vánocích a slavnostnějších příležitostech, jinak se žilo v kuchyni. Ta sloužila dokonce i jako koupena, neboť se sem jednou týdně přinesla z půdy zinková sedací vana a do ní se nalila horká voda z kamnovce a dalších hrnců.
Za pokojem pak byla ještě ložnice, kde jsme všichni čtyři zbývající členové rodiny spali. Bratr pod oknem na otomanu, rodiče uprostřed na manželských postelích a já na druhé straně až do svých osmi let v dětské kovové postýlce s provázkovou sítí, což mi vůbec nevadilo. A abych nezapomněl na WC, místy byly sice dvě, ale zato pro tři rodiny na společné chodbě. A představte si - přežili jsme to!

♦♦♦