Nyní se opět vrátíme od pasivního sportu k aktivnímu. Lyžování i bruslení jsem měl sice docela rád, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby se to provozovalo při 20 st.C nad nulou. Měl jsem vždy prostě raději teplo a koupání, jistě i proto, že pro něj byly v Jičíně přímo bezvadné podmínky. Koupaliště se skokanskou věží na rybníku Kníže, poblíž nádherné teplé rybníky u Jinolic, hezké a teplé koupaliště v Němyčevsi a naopak mnohem chladnější, v Prachovských skalách, se známým dřevěným Pelíškem. V rodinném albu jsem objevil jeho fotku z doby, když jsem předváděl okolí svého rodiště dětem.

 

Ve Vrchlabí pak to bylo už o něčem jiném, neboť v té době tam vlastně žádné koupaliště nebylo. A tak jsme se koupali buď ve studeném Labi pod dvěma splavy nebo jezdili na kolech na poměrně vzdálená koupaliště v okolí. Do Valteřic, Herlíkovic a někdy až do Jilemnice, kde byla voda nejteplejší. Má exhibiční stojka je právě z Valteřic.

A když už jsme u té vody, tak musím vyvážit své vytahování a také se trochu pohanět. Jestliže jsem dělal lepší stojky než většina mých nových kamarádů, oni zase excelovali na potoce ve Vejsplachách. Tam chytali pod kameny a pod podemletými břehy krásné pstruhy do ruky, že jsem žasl. Zkusil jsem to jednou jedinkrát, a když se mi něco otřelo o ruku, lekl jsem se tak, že jsem spadl do vody a kluci se mohli potrhat smíchy. Ale zpět je sportu.

O tom, že mnozí z mých kamarádů mnohem lépe lyžovali a někteří už skákali na menších můstcích, jsem snad už psal. A tak si tady ještě dovolím připomenout pár mých tehdejších zimních lyžařských „úspěchů“. Různé závody Sportovních her mládeže byly více méně povinné, a bylo to asi to jediné, co nám většinou nevadilo. Říkám většinou, protože na příklad běhat tři až pět kilometrů na lyžích s vázáním typu kandahar mě naopak docela vadilo, asi dvakrát jsem skončil přehluboko v poli poražených a navíc s pěknými puchýři na patě. A že severská kombinace – tedy běh a skok - nebyla můj šálek čaje, dokumentuje fakt, že jsem jednou na sněhovém můstku za Střelnicí sice skočil asi 15 metrů, ale dole na rovině jsem málem přerazil malý ovocný stromek a narazil si pořádně žebra.

Co se týče bruslení, z hokejových „matchů“ obrázky poskytnout nemohu a jen se divím, že jsme hráli téměř bez chráničů. Na holeně jsme si většinou pouze dávali pod podkolenky sešity s tvrdými deskami nebo fotbalové chrániče a zpočátku jsme raději hráli s tenisákem. A když mi byly malé džeksny, hrál jsem několikrát v bratrových velkých kanadách, ve kterých jsem měl své kedsky! Velikánské problémy byly i s hokejkami. Ty se lámaly a na nové nebylo. Že jsem „uměl“ i krasobruslit, to pak dokazuje další „vydařený“ obrázek. Musíte mi ovšem věřit, že jsem to já. No – nakonec s výjimkou Pelíška byly všechny fotky pořízeny cizí rukou a cizím foťákem, takže za kvalitu vlastně nemohu.

To už ale pomalu začínala léta padesátá a my dorůstali do dorosteneckého věku. A tak se ve Vrchlabí mé sportování rozšiřovalo na celou řadu sportů. Pro zajímavost - třeba floorball, který se prosazuje až v poslední době, jsme hráli v tělocvičně už v roce 1949. Dokonce jako vrchol svého „pamatováka“ mohu uvést, že krásné dřevěné branky nám vyrobil tatínek spolužáka, který o rok později tak hořekoval nad marnotratným plýtváním s minerální vodou v Piešťanech!

Nástupem na gymnázium začala „závodní“ éra hokeje, kopané, stolního tenisu, sportovní gymnastiky a zejména lehké atletiky. Jako dorostenci jsme měli tak dobré fotbalové mužstvo, že obecenstvo chodilo už na naše předzápasy. V hlavě mi uvízl přesný bonmot našeho tělocvikáře: „Kluci, budete-li mít gólmana, který nepustí nikdy branku, tak nikdy neprohrajete. A budete-li mít forwarda, který dá v každém zápase gól, tak budete mistry světa!“ Ve sportovní gymnastice jsme bez trenéra vyhráli krajský přebor družstev a byli i na celostátním přeboru v Praze, ovšem už jako outsideři. Lehká atletika však dominovala, i když jsme u „Tyršáku“, kde je teď zimní stadion, měli jen šedesáti metrovou rovinku a dvě stě metrový ovál! Pamatuji si, jak jsme v zimě kromě tělocvičny chodili i do „boudy“ u Tyršova domu a toužebně očekávali jaro, které se zde dostavovalo nejméně o 14 dní později, než jsem byl zvyklý z Jičína. Kromě delších běhů jsem provozoval všechny disciplíny, což mohu dokázat.



I z neumělých fotek je patrné, že se skákalo na bambusových tyčích a nejmodernějším skokanským stylem byl stradle. Ačkoliv jsem byl malý a lehký, nejlépe mi šel hod oštěpem a na přeboru republiky jsem byl počátkem padesátých let hned dvakrát. V tehdejším Gottwaldově, i když pro některé z nás to byl stále Zlín, a pak i v Lomnici nad Popelkou.

A ještě než se předvedu ve své plné oštěpařské kráse, dovolím si zde podat jednu svou nepěknou „zlodějskou“ příhodu. Tehdy jsme ve Vrchlabí měli asi jen dva české oštěpy, které byly měkké a navíc se snadno lámaly, takže jsme snili o pořádném oštěpu finském. V tom Zlíně – tedy vlastně v Gottwaldově - jsme pak měli kvalifikaci na vedlejším hřišti, kde bylo jen pár lidí a mně se jeden finský oštěp obzvláště zalíbil. I podařilo se mi to kopí nenápadně zahrabat do pískového doskočiště, abych si pro něj později mohl přijít. Nedivte se, nekradl jsem pro sebe, bylo to pro lehkoatletický oddíl! Ovšem Vláďa mínil a malý gottwaldovský chlapeček měnil. Pár místních capartů si hned po skončení soutěže začalo v tom pískovišti hrát a jeden z nich tu mou kořist vyhrabal. A tak jsme na finský oštěp ještě celý rok čekali a s tím novým jsem v příštím roce hodil už přes padesát metrů, jen o pár metrů méně, než Dana Zátopková. No – a své největší sportovní lásce – volejbalu - se tu budu věnovat později, neboť s ním jsem vlastně pořádně začal až po maturitě.

Fota z archivu autora

♦♦♦