Libuše Čiháková: Ztráta času | Vem si svetr | Rejža

Rubrika: Literatura – Fejetony

Ztráta času

Starodávné svitky mnoha náboženství poukazují již tisíce let na to, že veškerá bolest a utrpení pocházejí z lpění na něčem, co se neustále mění. Mrháním času a energií na snahu mít kolem sebe všechno stabilní a dokonalé je stejně marné počínání jako skočit do rozbouřeného oceánu a myslet si, že v něm zůstaneme v klidu.
Barbara de Angelis, světová legenda a odbornice na hledání smyslu života.

Od jisté doby už věci, které nutně nepotřebuji, nehledám. Buď je najdu náhodou nebo je začnu hledat až když je potřebuji. No a když je nenajdu když je potřebuji, třeba klíče od auta, použiji prostě náhradní.
Usilovné hledání mi přijde, na rozdíl do mého muže, jako ztráta času. Ten hledá všechno, všude a pořád. Kam že jsem dala malý nůž - leží o kousek jinde než obyčejně. Kde jsou lyžařské boty - ptá se v létě. Kde jsou dezinfekční tablety do bazénu - pro změnu se ptá v zimě.
Nedávno beze stopy zmizela těsnící guma od malého mixéru. Ihned jsem vytáhla náhradní, zatímco muž se proměnil v ohaře na stopě. V době, kdy pátral všude, kde jsem se pohybovala já nebo mixér, ušlehala jsem pomazánku na chlebíčky, prostřela a doporučila, aby toho rabování už nechal a šel se najíst.
"Tys dala do té pomazánky chobotničky?", zkoumal u stolu pečlivě chlebíček.
"Ne," zamumlala jsem s plnou pusou. "Ty se mi do ní zdály tvrdé." "
A co je tedy tohle?", podal mi kousek něčeho, co opravdu připomínalo rozsekanou chobotnici. Rozsvítila jsem si velké světlo, nasadila brýle a vzápětí se začala dusit smíchy. Pochopil ihned.
"Tak to bych se té gumičky teda nahledal," vyplivl další kus gumy do ubrousku a dotčeně dodal: "A tobě je všechno jedno a ještě k smíchu!"
To, že mi fakt není všechno jedno, ale že se kvůli gumičce nehodlám zbláznit, jsem si raději nechala pro sebe. Musela bych totiž přiznat, že k smíchu mi byl především on. 
Vem si svetr

"Po přízni řízni", radí jedno přísloví a má svatou pravdu.
Mám sestřenici, která tato slova náležitě potvrzuje. Pokaždé, když k nám přijede na návštěvu, už ve dveřích hlásí: "Jééé, jáááá jsem zapomněla přivézt dětem bonbony".
Příště zase "jéééé, jááá vám chtěla dovézt ořechy, ale jako na potvoru jsem je zapomněla doma." 
Zato si nikdy nezapomene z kterékoliv návštěvy něco odvézt. Naposledy mě pumpla o novou čepici, ze které jsem měla takovou radost! Ale nedejte ji to, když jí konečně něco sluší.
Při poslední návštěvě u nás si na moje doporučení koupila v obchodě plynová kamínka. Sama jsem měla radost, že konečně, než na chalupě roztopí ve sporáku, nebude už muset mrznout.
"Jenže jak si je tam ale odvezu? "zabědovala. A to několikrát. Poslouchejte si to...!
A tak jsme nevydrželi a kamna jí na chalupu odvezli. To bylo radosti!
"Vidíš," řekla jsem nadšeně, "stačí jen pár minut a v mžiku tu máš jako v ráji."
Slastně si zamnula nad teplem ruce, vzápětí však kamna vypnula.
Když jsme druhý den ráno vstávali do syrového rána, vrhla jsem se radostně ke kamínkům. Blafly a okamžitě vyslaly hřejivé pohlazení. V tu ránu tu ale byla sestřenice a kamna vypnula.
"Vždyť je tu zima jak v morně," ohradila jsem se. "Proto sis ty kamínka snad pořídila, abys nemusela mrznout?"
"Vždyť stačí jen chvilenka..."
"Vem si svetr" doporučila mi a pro jistotu přikryla kamna dečkou.
Rejža

Mám tu čest mít doma rybáře, novináře, herce a taky režiséra. Všechno v jedné osobě. A právě při pomyšlení na toho posledně jmenovaného se mi zvedne andrnalin v krvi. Proč, to vám ráda vysvětlím, neboť sdílené trápení, poloviční trápení...

„Nezapomeň si na derniéru vzít k obleku motýlka!“ udílím muži příkaz telefonicky, protože nejsem doma.
„Ale houby,“ odtuší na druhém konci. „Budu přece jen v zákulisí, tak jakýpak fraky.“
„A to se nepřijdeš na konec představení obecenstvu ani poděkovat?“
„Ne,“ zazní lakonická odpověď. „To režisér nedělá.“
„Škoda,“ poznamenám, „mně by se to líbilo. Potlesk je přece taky tvůj úspěch.“
„Nic! Nejsem žádná primadona. Na to mi stačí ten šedý obleček.“
„Jaký obleček?“, zpozorním.
„No ten, co tak rád nosím.“
„Dobře,“ smiřuji se s tím, že půjde do divadla „v civilu“. „Tak si k němu vezmi košili a kravatu.“
Něco zavrčí.
„Přijedu přímo do divadla,“ stihnu ještě říci, než položí sluchátko.

Představení stíhám na poslední chvíli. Divadelní kus v nově zrekonstruovaném divadle si opravdu užívám. Dokonalé scény, výkony herců brilantní. Opona padá, herci se děkují. Tleskám upřímně. Druhá opona, třetí. Škoda, že mezi účinkujícími nevidím toho svého, zalituji.
V tom jej ale na scénu přivádějí kolegové. Vstávám, chce se mi zamávat mu. Uklání se, přidávám na tleskotu, vzápětí však zkoprním. Můj režisér, rozsvícený jako lampička, má sice na sobě - dle mého pokynu - košili i kravatu, ale - světe zboř se - teplákovou soupravu. Tohle je ten jeho oblíbený obleček!
Hrůzou se až zpotím. Sál burácí, a já se pokouším rozhýbat zmrtvělé ruce. Nakonec se mi to daří.
Děkuji bohu, že odmítl vzít si do „oblečku“ motýlka. To bych asi omdlela.

Z knihy Libuše Čihákové Moje zvěř, já a ti druzí

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 02. 2010.