Libuše Čiháková: Copak ty dva nedokážeš ohlídat? / Jak jsem si vylepšila prospěch

Rubrika: Literatura – Fejetony

Copak ty dva nedokážeš ohlídat?

„... v tom se otevřely dveře a do pokoje vešel tatínek. Spatřil svoje drahé známky, které po léta sbíral, roztroušené po pokoji a opatřené veselými obrázky. Udělalo se mu mdlo. A Honzíkovi se potom také udělalo mdlo. Po tom křiku který nastal. Takhle rozzuřeného tatínka ještě nikdy neviděl. Křičel i na maminku, když mu řekla, že si měl album se známkami někam pořádně uklidit a ne ho nechat válet na stole. A zlobil se na ni, že dědu neohlídala... Ukázka z kniky I. Březinové „Lentilky pro děděčka Edu“.
Opravdu nechci dělat reklamu spisovatelce Březinové, jen jsem jí vděčná, že s problematikou nevyléčitelné Alezheimerovy choroby, která postihuje starší lidi, seznamuje i malé děti. Mají doma svoje babičky a dědečky a je dobré, když vědí, že leckdy za své podivné chování nemohou. Ono ani dopspělým není uplně jasné co tato choroba obnáší. Také bych to nevěděla, kdybych předzvěst této zákeřné nemoci neprožívala se svou známou. Byla nedůtklivá, vztahovačná, útočná a hádavá, zlostná, prostě samé vlastnosti, které druhému člověku nejsou příjemné. Protože jsem tehdy o této nemoci nic nevěděla, přestala jsem se s kamarádkou stýkat. Alezheimerova choroba u ní byla potvrzena až o mnoho let později. Dnes je mi to líto. Snad si ani neuvědomovala jak je nesnesitelná. A i když uvědomovala, není jednoduché přijít a říci „já vím, že jsem hrozná, ale neopouštějte mne.”
Nedávno, při stěhování, jsem synovi o knížce "Lentilky pro dědečka Edu" vyprávěla. V tu chvíli mě zrovna přesvědčoval, že televize nemůže být nalevo, když zásuvka je napravo. Souhlasila jsem, abych v zápalu práce za chvíli prohlásila, že tu televizi chci ale určitě vlevo.
„A máme v rodině druhého Štěpánka,” oznámil syn doma manželce a později se smíchem mně. Kecálek. Vždyť vnouček Štěpán ještě nechodí ani do školy...
Jak jsem si vylepšila prospěch

Ač nejsem bigotní křesťan, souhlasím s tím, že by jeden den v týdnu měl člověk zasvětit své duši. Je jedno jestli se začte do Bible, Dalajlámy, Koránu, básně či prózy. Prostě si v neděli udělat chvilku jen tak pro sebe.

Já vzala tentokrát do ruky knihu „Všechny krásy světa“ od Jaroslava Seiferta (český básník, spisovatel, novinář, narozen 23. 9. 1901, zemřel 10. 1. 1986). A ejhle! Nebyl to žádný svatoušek! Studoval na několika gymnasiích, studia nedokončil pro neomluvené hodiny. Za pivo psal hostům v hospodě básně a vysvědčení si za pomoci zmizíku chodil vylepšovat na hrob své sestry, se kterou se vždy cítil bezpečně.
Kdo by řekl, že z takového šibala bude jednou nositel Nobelovy ceny za literaturu? Mne v páté třídě také zasáhla pětka z písemné práce z češtiny jako blesk.
Pomyšlení jak bych tím rodiče ranila způsobilo, že se mi guma ocitla v ruce a díra v žákovské knížce dřív, než nastoupil rozum. „Jedničkářka a podvodnice!“, zpanikařila jsem a rozběhla se za tatínkem. Ten se na mne jen dlouze podíval, povzdychl a pod tu pohromu napsal:
„Omlouvám se za gumování, ukáplo mi pero...“ Nikdy jsem mu ten znovu rozsvícený dětský svět nezapomněla. Omluvou tátovi za tento poklesek v mé výchově mohlo být přesvědčení, že podobnou lumpárnu nezopakuji.
Nezklamala jsem ho. Pokaždé když zajdu k jeho hrobu, nezapomenu mu říci, že se za svou „holku“ opravdu nemusí stydět.

Stejné chyby by se neměly opakovat. Opatrujte se. L. Č.

Ukázky z knihy Libuše Čihákové Moje zvěř, já a ti druzí

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 05. 2009.