Stanislav Rudolf: Můj zimní sen

Rubrika: Literatura – Fejetony

Už dlouho přemýšlím o tom, jak silně se do života manželských párů promítla víska, městečko, případně kraj, odkud pocházejí, kde prožili své dětství, dospívání, nebo i svou první lásku. Nejzřetelněji to je znát u těch dvojic, kde každý žil, řekněme, na opačném konci naší republiky.
Což je zcela náhodou případ můj a mé ženy Jarky. Zatímco ona pochází z jihočeských Blat, já se narodil a prožil prvních dvacet let života v kraji, kterému se velice skromně, a ne náhodou, už po dvě staletí říká Český ráj. Nechci se ale zabývat jednotlivými návyky, které si z vlastní rodiny do manželství přinášíme. Dnes bych rád mluvil o něčem jiném, o dvou zdánlivě banálních věcech. O vodě a sněhu.
Všichni víme, že jde prakticky o jednu chemickou sloučeninu, jen rozdílného skupenství.
A jsme u toho!
Zatímco, co bych předpokládal, že ženy budou více nekloněny skupenství tuhému, moje žena, stejně jako spousta jejích kamarádek, miluje plavání, koupele, sprchu, rašelinové zábaly… bodejť ne, když je z jihočeských Borkovic!
U nás na Jičínsku tolik rybníků, řek a potoků a koupališť, jako u nich, nikdy moc nebývalo. A i když umím plavat skoro jako ona, stačí mi během týdne se občas vykoupat ve vaně. Abych se ale kvůli tomu jezdil i v zimě čvachtat do sousedních měst… proč, když jsem jinak čistej?!
Ovšem vypravit se někam na pár dní si zalyžovat, to je vždycky můj zimní sen. Proto mám rád zimní prázdniny našich vnoučat!
Obvykle vyrážíme společně na hory. Moje manželka Jarka jede pochopitelně také, ale ne jako lyžařka, nýbrž jako naše ochránkyně, sponzorka, humanitární pracovnice zajišťující nám i na sjezdovkách i v ubytovně kaloricky hodnotný přísun potravy. Ale aby si vypůjčila lyže a zdolala na nich nějaký ten mírný kopeček, to ne, tolik riskovat se zdravím nebude!
Já naopak sjedu všechno. Tedy: skoro všechno. Jsem na lyžích fakt dobrej! Před několika lety mi totiž v Tatranské Lomnici, na takzvané černé sjezdovce, naměřili nejdelší pád dne. Prostě kdo umí – umí!
Bohužel v poslední době přece jen i na tu moji sportovní lásku padá občas stín.
Když totiž po snídani zamíříme na sjezdovku, většinou už zdálky zjišťujeme, že všechny vleky jsou přeplněny. Jarka problém vyřeší snadno: prostě si najde teplý úkryt v nedalekém bufáči, kde si dá sklenici svařáku, pak páreček a čerstvý zákusek, a my, zbylí tři, se připojíme k zástupu na začátku vleku.
Vnoučata Míša s Terezkou mě pochopitelně obratně předběhnou, za chvilku už visí na laně a ujíždějí vzhůru k vrcholu kopce.
Ostatní lyžaři a lyžařky se na mne nelítostně tlačí. Když si náhodou všimnou mého sportovního vybavení, zejména lyží, zatváří se, jakoby právě minuli Vrbatu čekajícího na Hanče.
Omlouvám se za kratičké odbočení, ale mám pocit, že bych měl asi představit tuto dvojici blíže! Třeba ji, na rozdíl ode mne, už mnozí čtenáři osobně nepoznali.
Takže: Bohumil Hanč byl vynikající český běžec, sedminásobný mistr Království českého, Václav Vrbata jeho přítel a trenér. Bohužel oba zahynuli roku 1913 ve vánici, která se nečekaně strhla při závodech na 50 km v Krkonoších na Luční boudě.
Ta vzpomínka mě zcela rozhodila. Cítím se najednou opuštěný, jakoby sám. Schází mi totiž to nejdůležitější: nemám k sobě na sedačku vleku nikoho do dvojice.
Co jiného mi zbývá, než volat zoufale k zástupu za mými zády:“Je tady někdo lichá?!“ 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com


www.stanislav-rudolf.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2010.