Marta Urbanová: Capri

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Jediný čaj, který jsem pila jako nektar, mně naservírovali v přímořské hospůdce na Ischii. Přinesli mi zlatavý mok v křehké baculaté sklenici na nožce. Posvátně jsem ho usrkávala a dívala se na moře, na protější ostrůvek od něhož po lávce přicházel můj manžel. Obklopovala mě atmosféra krásy a pohody, dalo by se říct, že poezie.

A přesně tam jsme se rozhodli pro výlet na Capri. Na malý italský ostrov Tyrhénském moři. Na menší rychlé lodi jsme připluli do přístavu Marina Grande. Ostrůvek je pouze 6,7 km dlouhý a 2,7 km široký a je rozdělen na dvě části téměř 300 m vysokou kolmou stěnou. Na jedné straně se nachází městečko Capri a na druhé Anacapri. V přístavu nás čekal autobus. Zamířil s námi prudkými serpentinami do půlkilometrové výšky.
A tam jsem spatřila ráj na zemi. Z hory Solaro se mi otevřel nádherný výhled na moře, na italskou pevninu. „Vidět Neapol a zemřít“. Snad proto, že jsem ho viděla jen z dálky, i s proslulou sopkou Vesuv, jsem nezemřela.
Prohlédli jsme si muzeum San Michele a procházeli jsme miniaturnímu uličkami s množstvím obchodů, obchůdků módního oblečení a doplňků italské produkce, až jsme došli na miniaturní náměstíčko. Posadila jsem se pod slunečník a objednala si čaj.

Než mi ho přinesli, kochala jsem se pohledem na moře a vůní zdejší atmosféry. Jako bych se v ní ztrácela a vracela se do minulosti, až do rozkvětu Římské říše, kdy si ostrov oblíbil císař Augustus, který zde nechal vybudovat svá sídla, jejichž zahrady každého okouzlí svou vegetací a nádhernými výhledy. Další nádherné vily a Villu Jovis nechal postavit další císař Tiberius, který odtud v podstatě ovládal celou římskou říši. Capri se tak dostalo slávy a věhlasu až do císařovy smrti v r.37. Dnes se jedná o pozůstatky paláce, které jsou na kopci Monte Tiberio. Traduje se, že Tiberius si vybral tento druhý nejvyšší bod ostrova proto, aby jeho nepřátelé mohli obdivovat překrásný výhled na Sorrentský poloostrov, než je dá shodit ze skály.

Číšník mi přinesl voňavý čaj, ponořila jsem sáček do vody a zadívala se opět do dálky. Modré moře, „modrý ostrov“. A znovu jsem se ponořila do představ na tu nedávnou dobu, kdy si tento ostrov oblíbili bohatí lidé a umělci. Tady maloval portrét místní modelky John Singer Sargent, jehož autoportrét je v Uffizi galerii ve Florencii. Tudy procházel G.B.Shaw nebo Graham Greene, Maxim Gorkyj, na jehož pozvání sem zavítal i Lenin.

  

Na konci 19. století si ostrov zamiloval švédský lékař Axel Munte. Zakoupil si zde jeden z nejkrásnějších pozemků a postavil na něm nádhernou vilu z bílého kamene. Vilu San Michele, v níž je dnes muzeum. Vila se nachází na hraně útesu rozdělující ostrov. A zde také napsal svůj nejznámější román „Kniha o životě a smrti“. Pro mne byla kniha udivující tím, že v jeho srdci nezanechala stopu žádná žena, o níž by se v knize, byť jedinou větou, zmínil.

         


Upila jsem čaje a uvědomila si, že sedím v kavárničce, odkud je výhled na pevninu, že sedím na ostrově, který je pro svou malebnost vyhledávaným sídlem a v mytologii známý jako ostrov Sirén – bájných stvoření, které svým hlasem lákaly mořeplavce s jejich loděmi mezi zrádné útesy do náruče smrti. Hledím na moře a potichu si šeptám:
Dívám se z míst, kde Axel Munthe postavil svůj bílý dům, dívám se směrem k pevnině, hledám tu, která má na svědomí Pompeje a zatímco si v kavárně míchám čaj, náhle vidím od Syrakus připlouvat člun na palubě s mužem přivázaným ke stěžni. Pluje kolem, aby uslyšel a nedal se zlákat divukrásným zpěvem Sirén.

Takové je Capri, jehož uličkami prochází historie. Ostrov s překrásnými výhledy, s pozůstatky kachlů z římských císařských vil a Tiberiových lázní. Půvabné a tajuplné Capri i se svou azurovou jeskyní, již vlny Tyrhénského moře vytloukly do vápencových útesů.
Ráj turistů a snů… 
 

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 03. 2010.